Arne Dahl

Arne Dahl

Paul Hjelmem 04. Evropské blues

1/

Byl večer na začátku května a panovalo naprosté bezvětří.

Ani ten nejmenší vánek nezčeřil záliv Saltsjön. Prapory na hrádku Kastellet na Kastellholmenu visely dočista zplihle. Zubatá řada fasád na nábřeží Skeppsbron se v dálce rýsovala jako kulisa. Vlaječky u přístaviště Stadsgarden nerozevlál ani jediný závan větru. Ani jediný vrcholek stromů v ulici Fjällgatan se nezakýval a ani zeleň na vrcholku Mosebacke se byť jen náznakem nezachvěla. A to jediné, čím se temné vody průlivu Beckholmssundet lišily od zrcadla, byl uplývající duhový odlesk olejové skvrny.

Zrcadlový obraz mladého muže na okamžik orámoval téměř dokonale soustředný duhový kruh, jako v hledáčku dalekohledu, pak se však kruh rozpustil a zvolna se vzdaloval k mostu Beckholmsbron ve zcela nových, neustále se měnících tvarech. Mladý muž ze sebe setřásl nepříjemný pocit, který ho na chvíli přepadl, a šňupl si první lajnu.

Pak se opřel, rozpřáhl paže podél opěradla parkové lavičky a zdvihl tvář k naprosto jasně modrému nebi, které viditelnou rychlostí pohasínalo. Zkoumal své pocity: žádný zvláštní účinek. Jen tentýž sebejistý klid, který byl jen na okamžik narušen. S vyzývavým úsměvem si prohlížel kartu, která okázale ležela vedle něho na lavičce. Piková dáma. S připravenou druhou lajnou.

Rozvinul bankovku a olízl zbytky bílého prášku. Pak si ji podržel před očima a díval se na ni. Tisíc korun. Švédská tisícikoruna. Stařec s plnovousem. Na toho dědka se v příštích měsících ještě nakouká, až ho to bude mrzet. To věděl s jistotou. Pak dědulu zase sroloval a opatrně zdvihl pikovou dámu. Cítil dvojnásobnou odvahu, dvojnásobnou sílu. Posadit se sotva po pár týdnech v novém městě a v nové zemi na lavičku ve veřejném parku a šňupat kokain bylo už samo o sobě dost odvážné, ale dvojnásob odvážné to bylo proto, že celé to opojení mohlo ulétnout v náhlém poryvu větru.

Ale ono vlastně panovalo bezvětří.

Aby se účinek dostavil, potřeboval dnes už lajny dvě. Když se srolovaná trubička z děduly blížila k rozkoším černé dámy a on si šňupl ráje, ani mu nepřišlo na mysl, že zanedlouho bude potřebovat tři. A zanedlouho čtyři. A zanedlouho pět.

Dostavilo se to. Ale ne s takovou prudkostí jako kdysi, jako ta rána baseballovou pálkou rovnou do obličeje, nýbrž plíživě, jako okamžitá, nenasytná touha po dalším.

Opojení narůstalo pomalu, ale jistě a zvolna horizontálně zdeformovalo zorné pole, lehce zešikma. Ale žádný vítr nepřineslo. Temnějící město leželo dál v naprostém bezvětří, skoro jako pohlednice. Podél fasád budov se už postupně začínala rozsvěcet světla, v dálce bezhlučně klouzaly kužely světel automobilů a ona trochu hnilobná vůně překvapeného jara náhle zesílila ve stoku, v pach výkalů dvojice gigantických žiraf, které se před ním z ničeho nic tyčily za zkresleného zvuku rozléhajícího se řezavého dětského křiku. A on zrovna tolik nesnáší zvířata. Zvířata ho děsí. Nenávidí je už od dětství. A na to tyhle dvě obří, monstrózní, páchnoucí, vřískající žirafy. Zachvátila ho předzvěst paniky. Pak poznal, že žirafy jsou jen dva velké přístavní jeřáby, a uslyšel, že dětský křik přichází z nedalekého zábavního parku, který právě zahájil jarní sezonu. Pach žirafích výkalů us toupil a stal se z něj opět kus překvapeného jara.

Čas plynul. Mnoho času. Neznámého času. Byl jinde. V jiném čase. V čase opojení. V neznámém pračase.

Začalo se jím rozléhat hřmění. Vstal a pohlédl na město, jako by si měřil nepřítele. Stockholme! pomyslel si a pozdvihl ruku. Ty brutálně nádherná miniaturo velkoměsta. Sevřel ruku v pěst. Tak snadno porazitelná, řekl si v duchu a zahrozil městu svou pěstí, jako by snad byl první v historii.

Obrátil se v neustále se prohlubujícím soumraku. Zorné pole bylo ještě stále trochu šikmé, zvuky a vůně ještě pořád lehce deformované. Nikde nikdo. Za celou dobu nezahlédl ani jediného člověka. A přesto cítil jakési zvláštní přítomno. Slabě, jako přelud. Věci, které jako by klouzaly těsně za hranicí periferního vidění. Setřásl to ze sebe. Takové pocity se nehodily k muži, který se chystá pokořit město.

Zdvihl z lavičky pikovou dámu, požitkářsky ji olízal, vložil do vnitřní kapsy, těsně k srdci, a poplácal se po hrudi letního světle růžového saka. Pak rozvinul tisícikorunu, která přilnula k ruce během nezměrného času opojení. Znovu olízal zbytky bílého prášku a pak bankovku demonstrativně roztrhal na dlouhé proužky, které nechal klesnout na zem. Nepohnuly se z místa. Panovalo naprosté bezvětří.

Když vykročil, zachřestil. Ten zvuk ho teď už provázel neustále. On patřil k těm, kteří stále ještě měřili bohatství tloušťkou zlatého řetězu kolem krku. Jen ať lidi slyší jeho úspěch.

Udivilo ho, že ulička Vattugränd, jejímž názvem na ceduli se s obtížemi proslabikoval, byla zcela liduprázdná. Copak Švédi nechodí večer ven? Teprve tehdy pocítil, jak se ochladilo. Panovala téměř úplná tma. A naprosté ticho. Ani jeden jásavý dětský výkřik z lunaparku.

Jak dlouho seděl tam dole u vody pohroužený do svého opojení?

Cosi se mu prosmýklo kolem nohou. Na okamžik měl dojem, že jsou to svíjející se hadi. Zvěř. Krátký děs.

Pak poznal, co to je.

Útržky tisícikorunové bankovky.

Obrátil se. Na vlnách Saltsjönu se objevily bílé hřebínky. A ledový vítr ho profoukl na kost. Tisícikorunoví hadi se hnali dál k domkům Djurgardsstadenu.

Vtom zase to podivné přítomno. Nic. Vůbec nic. A přesto tam bylo. Ledově studené přítomno. Jako když severák zavane duší. A přesto nikde nic. Jako by se celou dobu nacházelo právě v onom bodě, kam už zorné pole nedosáhne.

Došel na hlavní cestu. Ani živáčka. Ani jediné auto. Přešel ji a vkročil do lesa. Připadalo mu to jako les. Všude stromy. A přítomno bylo stále zřetelnější. Zahoukala sova.

Sova? Podivil se. Zvěř, pomyslel si.

A pak koutkem oka zahlédl stín, který vklouzl za strom. A pak další.

Zůstal stát. Sova znovu zahoukala. Minerva, prolétlo mu hlavou. Mytologie starověku, kterou mu vtloukli do hlavy během dětství v chudinských čtvrtích Athén.

Minerva, bohyně moudrosti. Tak pojmenovali Athénu Římané, když ji uloupili.

Chvíli stál a pokoušel se být jako Athéna. Moudrý.

Děje se tohle doopravdy? Skutečně si ty téměř neznatelné pohyby jen nenamlouvám? A proč cítím strach? Copak jsem nestál tváří v tvář nepříčetným narkomanům a neposlal je několika rychlými pohyby k zemi? Jsem vládce impéria. Čeho se bojím?

Vtom se děs zhmotní. Svým způsobem mu to připadá lepší. Když za smrkem zapraská větev a ten zvuk dokonce přehluší zesilující vítr, ví, že existuje. Je to vlastně určitá úleva. Ujištění. Nevidí je, ale dá se na útěk.

Je skoro úplná tma a zdá se mu, jako by utíkal pralesem. Větve ho šlehají. A zlatý řetěz chřestí a chřestí. Jako kravský zvonec.

Zvěř, pomyslí si a vrhne se přes cestu. Ani jedno auto. Jako by svět přestal existovat. Jen on a pár bytostí, kterým nerozumí.

A zase les. Všude stromy. Vítr, který jím hvízdá. Severák. A stíny, které kloužou všude kolem podél hranice vidění. Prabytosti, pomyslí si, přeběhne cestičku a vběhne rovnou do drátěného plotu s hustým pletivem. Vrhne se vzhůru. Plot se houpe. Šplhá výš a výš. Prsty kloužou. A žádný zvuk, až na vítr. Vlastně ano, tam: sova. Řezavě. Sova s kytarovou distorzí. Příšerný zvířecí skřek, který se prolíná vjedno s nepolevujícím větrem.

Pravěký výkřik.

Jako břitva ostrá oka pletiva rozdírají bříška prstů do krve. Přítomno je teď všude kolem něj. Hra temnějších stínů ve tmě.

Vytáhne z podpažního pouzdra pistoli. Jednou rukou visí na plotě a druhou střílí. Střílí do všech směrů. Bezhlavě. Neslyšnými výstřely do nitra pralesa. Žádná odpověď. Žádná reakce. Stíny kloužou dál. Nezměněně. Nezastrašeně. Nezadržitelně.

Po hmatu vrátí pistoli do pouzdra. Pár výstřelů zbývá, poslední bezpečnostní opatření. A blízkost stínů mu dodává nadpřirozenou sílu. To si alespoň myslí, když se přitáhne vzhůru, odkloní se a zachytí se ostnatého drátu, který vyčnívá šikmo nad plotem.

Nadlidské síly, pomyslí si s ironickým úsměvem, vyprostí hroty drátu z dlaní a přehoupne se přes plot.

Teď to máte, říká si, když seskočí do zeleně za plotem. Schválně, jestli se dokážete dostat na druhou stranu.

A dokážou. Okamžitě cítí jejich přítomnost. Zvedne se z křoví, do kterého přistál, a pohlédne rovnou do páru šikmých, žlutavých očí. Vykřikne. Nad očima se vztyčí špičaté uši a pod nimi se blýskne řada ostrých tesáků. Zvíře, proletí mu hlavou a vrhne se stranou. Rovnou do chřtánu dalšímu. Tytéž šikmé, žlutavé oči, které vidí dočista jiný svět, než vidí on. Pravěké oči. A když se dá na další úprk lesem, je před dobou ledovou.

Vlci, napadne ho najednou. Panebože, nebyli to vlci?

Tohle že je město? křičí to v jeho nitru. Jak tohle sakra může být evropská metropole?

Chřestí. Jeho cesta je hlučná autostráda. Sevře tlustý zlatý řetěz v dlaních, serve si ho z krku a odhodí do křoví. Rovnou do nitra přírody.

A tu doběhne ke zdi. Okamžitě se zachytí zkrvavenými, bolavými prsty, ze kterých se šíří tepající bolest do celého těla, a jako horolezec vyšplhá kolmo vzhůru, vytáhne se nad zeď, nad zábradlí nad ní a celá příroda pod ním se hrouží do klouzajících stínů, stromy jako by se pohybovaly, les, který se přibližuje, i nehybní vlci jako by se toho klouzavého hemžení účastnili s celou svou usebranou pravěkou netečností. Vytasí pistoli a vystřelí na tu zvěř, na celou tu přírodu plnou míhajících se stínů. A nic se nezmění. Až na to, že pistole cvakne. Mrští ji po nich. Celé zorné pole vypovědělo poslušnost. Neví, co zasáhne.

Je na cestě. Asfalt. Konečně asfalt. Vrhne se vzhůru do kopce a odevšad na něj zírají zvířata, temně, lhostejně. Kvílející povětří plní pachy a zvířecí zvuky a on se snaží nalézt jméno pro tato klouzající lesní stvoření, která ho pronásledují, a zdá se, že se nikdy, nikdy, nikdy nevzdají.

Jména jsou uklidňující.

Furie, pomyslí si v trysku. Gorgony, harpyje. To není ono. Jak se jim jen říká? Bohyním pomsty

?

A najednou pochopí, že to skutečně jsou bohyně pomsty, mouchy, nesmiřitelná božstva starověku. Ženská msta. Ale jak se jmenují? Uprostřed šílenství pátrá po jménu.

Jména jsou uklidňující.

Utíká a utíká, ale jako by se nikam nedostával. Utíká po běžícím pásu, utíká v lepkavém asfaltu. A tady jsou, zhmotní se, dál kloužou, ale získají tělo. Těla. Má dojem, že je vidí. Padá. Je skolen.

Cítí, jak ho cosi zdvihá. Je naprostá tma. Pravěká tma. Ledový vítr kvílí. Jeho tělo se točí kolem své osy. Nebo netočí? Neví. Najednou neví nic. Najednou se vše proměnilo v bezejmenný, nestrukturovaný chaos. Jediné, na co se zmůže, je pátrat po jménu. Jménu mytických bytostí. Chce vědět, kdo ho zabije.

Spatří tvář. Možná je to tvář. Možná je jich mnoho. Ženské tváře. Bohyně pomsty.

A on se točí kolem své osy. Vše je vzhůru nohama. Vidí, jak se mu mezi nohama vyloupl z mraků měsíc. Slyší, jak hvězdy propukly v píseň světelných let. A vidí, jak tma potemněla.

Teď spatří tvář. Je vzhůru nohama. Je to žena, která je všemi ženami, které kdy zranil, znásilnil, zbil, ponížil. Je to žena, která je všemi ženami, z nichž se stane zvíře, z něhož se stane žena, z níž se stane zvíře. Roztomilý drobný obličejík podobný lasičce, který se rozšklebí v obrovskou krvelačnou tlamu. A ta se mu zahryzne do tváře. Cítí, jak špičky jeho prstů tančí po zemi, a ucítí bolest, která přesahuje všechen rozum, bolest, ve srovnání s níž je útok zvířete, zvířete, které si právě odnáší jeho tvář, jako pohlazení. A on nechápe nic, vůbec nic.

Až na to, že zemře.

Že zemře pouhou bolestí.

A v tom okamžiku, s posledním záchvěvem uspokojení, si vzpomene, jak se bytosti jmenují.

Hlína, která se vsakuje do zkrvavených bříšek jeho prstů, je to poslední, co cítí.

Je to uklidňující.

2/

Starý rybář už viděl hodně. Vlastně si myslel, že už viděl vše. Když si tak k večeru sklízel svůj stánek s melouny, jež dávno vystřídaly rybářské sítě, musel si chtě nechtě přiznat, že překvapením ještě není konec. A i to ho překvapilo. Život – a zejména turistický ruch – ještě dokázal nabídnout nejedno bláznovství. Naplňovalo ho to klidem. Život ještě úplně nekončil.

Bylo to už mnoho let, co starý rybář pochopil, že peníze, na které si může přijít prodejem melounů turistům, mnohonásobně převýší to, co mu mohly vydělat rybářské sítě. A s mnohem menší dřinou.

Ve dřině žádné zvláštní zalíbení nenacházel. Což by jako správný rybář asi měl.

Starý rybář pohlédl přes Ligurské moře, které se klenulo v jarním večeru, jako by to pro něj byl stejný požitek jako pro pozorovatele. Rybářův pohled pokračoval vzhůru k zalesněným pahorkům obklopujícím vesničku a dál k hradbám starého města, které bývávalo etruským přístavem. O tom však starý rybář nevěděl nic. Věděl naproti tomu, jak tam tak nádech za nádechem nechával piniemi vonící mořský vzduch hvízdat plicními sklípky, že je Castiglione della Pescaia jeho domovem a že se mu tu líbí.

A že ho dnes něco poprvé po velmi, velmi dlouhé době překvapilo.

Začalo to poměrně nevinně. Svým lehce zakaleným zrakem rozeznal na pláži, kde poslední uctívači slunce lačně vpíjeli jarní paprsky pokud možno bez jakékoli ochrany, modrobílý slunečník. Pod ním seděly tři děti různého věku, všechny křídově bílé a jejich těla zářila stejně bělostně jako záplava vlásků. Načež dorazilo další takové dítě a posadilo se a nakonec ještě podobná dospělá žena, která za ruku přivedla nejmenší z těch identických dětí. Těch šest osob bílých jako křída se teď k sobě krčilo pod slunečníkem a dělilo se o malý okrouhlý stín, který vrhal na pláž zalévanou mírným slunečním jasem.

Jak starý rybář chvíli fascinovaně hleděl na ten neobyčejný výjev, nechal usnout svého obchodního ducha a jakoby zdálky zaslechl:

„Cinque cocomeri, per favore.“

K překvapení nad podivnou rodinkou pod modrobílým slunečníkem se přidalo překvapení nad takovou monstrózní objednávkou – které ještě zesílilo, když rybář spatřil zákazníkův dobrosrdečný úsměv.

Patřil hubenému, jako křída bílému muži v plandavém lněném obleku a prapodivném klobouku proti slunci s jásavě žlutým obrázkem pokémona Pikachu.

Navzdory podivné výslovnosti však byla objednávka zcela jednoznačná. Jakkoli neuvěřitelná.

„Cinque?“ zvolal starý rybář.

„Cinque,“ přikyvoval ten bílý muž, převzal objednané zboží a jako podnapilý provazochodec odvrávoral směrem k pláži s pěti ohromnými melouny v náručí. Jeden po druhém se zaryly do písku u slunečníku, jako gigantická semínka zasazená obrem v předtuše pohádky o kouzelné fazoli. Bělostný muž se téměř vrhl do stínu, jako by se nacházel v oblasti zamořené radioaktivním zářením a konečně se dostal do krytu.

Starý rybář chvíli přemýšlel, jak se dá pět melounů rozdělit mezi sedm lidí. Pak zformuloval nevyhnutelnou otázku:

Proč někdo jezdí do Itálie, na toskánské pobřeží, do Maremmy, do Castiglione della Pescaie, když nesnáší slunce?

Na tuto otázku neměl žádnou uspokojivou odpověď ani Arto Söderstedt. Odpověď „že je tu krásně“ tak úplně nestačila, když se člověk dopustil něčeho tak drastického, jako je uvolnit pět dětí ze školy na déle než jeden důležitý jarní měsíc. „Klid“ také nebyl zrovna vhodný důvod, když si dva dospělí berou měsíce neplaceného volna ze služeb veřejnosti, a zejména pokud někdo z nich pracuje jako auditor daňových přiznání, která právě zavalila výškovou budovu finančního úřadu. Což byl případ manželky Anji.

Takže samozřejmě zafungovalo svědomí a doráželo jak na „je tu krásně“, tak i na „klid“. Kam svědomí ovšem nedosáhlo, byla jeho vlastní situace. Arta Söderstedta kvůli tomu, že dočasně opustil policejní sbor, svědomí netrápilo ani v nejmenším.

Skupina A, tedy Zvláštní jednotka Státní policie pro mezinárodní násilnou trestnou činnost, sice měla v uplynulém roce plné ruce práce, ale od té doby, co se případ sickelského masakru dočkal svého neobvyklého rozuzlení, nebyla po žádných velkých případech, které by zastínily vše ostatní, ani památka. Tehdy jen o vlásek unikli obrovské katastrofě mezinárodního formátu. To však bylo už skoro před rokem a čas má, jak známo, sklon zahojit všechny rány.

Takže když přišly peníze jako mana z nebes, neváhal Arto Söderstedt ani na okamžik.

Navíc si připadal vyhořelý, aniž tak docela chápal, co to znamená. Dnes byl vyhořelý kdekdo. Kdekdo, až na něj – to proto, že nikdy pořádně nepochopil význam pojmu vyhořelý. Nejspíš byl vyhořelý celou dobu, aniž to vůbec tušil.

Teď však byla řada na něm. Ve znamení „krásna“ a „klidu“ si dovolil své vyhoření vyléčit, ať už existovalo, nebo ne. Jak „krásna“, tak „klidu“ Toskánsko nabízelo vrchovatou měrou. K tomuto zjištění potřeboval pouhých pár dní.

Rodina si pronajala domek na venkově v Chianti mezi vinohrady. Vila to nebyla. Když se totiž v Itálii řekne „villa“, znamená to něco dočista jiného než jinde ve světě. Byl to venkovský kamenný domek na piniemi vonícím svahu nedaleko vesničky Montefioralle u města Greve. Pod svahem se rozkládaly vinice jako lány samotného nekonečna. Jako by nebe popukalo a ráj se sesypal na zem v malých úlomcích, které se poskládaly do nadpozemské mozaiky.

Arto Söderstedt si to užíval plnými doušky a zároveň si připadal podivně nehoden, jako by svatý Petr začal poklimbávat zrovna v okamžiku, kdy se branami ráje prosmýkl jeden bílý kriminální inspektor se svým vyzáblým tělem jako had. Zcela nezaslouženě. Ocitl se na verandě, kde seděl se sklenkou vin santa či skutečně noblesního vína Brunello di Montalcino, která nechával poválet po svých chuťových pohárcích, a čekal na příchod noci. Vědomě nekriticky hltal celý ten toskánský mýtus a bylo mu nehorázně dobře. A od návštěvy Sieny, tohoto magického města, nezapomene ani jednu jedinou minutu. Navzdory dětem, které v srdci katedrály ječely jako sirény v dokonalém kánonu. Varhanní píšťaly, pomyslel si při pohledu na těch pět stvoření, která stála v řadě seřazená podle výšky a řvala jako tuři, hulákala jako na lesy, povykovala, jako by je na nože bral, než hlídač celou skvadru prostě a bez pardonu vyhodil.
Beze stopy po výčitkách svědomí popřel otcovství. Hlídač si nedůvěřivě měřil jeho identickou, jen o něco větší tělesnou schránku. Lhát o něčem takovém v chrámu Páně… Třicet minut naplněných naprostým mírem se procházel katedrálou a nasával Donatella, Michelangela, Punturicchia, Berniniho, Pisana. Když vyšel ven, seděla drobotina pokojně na schodech Piazza del Duomo a ládovala se italskou zmrzlinou. Ani Anja, která se jí ládovala ještě hůř než děti, nevypadala, že by ji popřené otcovství nějak zvlášť pobouřilo.

Dokonce i mobilní telefon si vypnul.

Jak tak seděl pod modrobílým slunečníkem a pokoušel se upamatovat, jak že se to chystal rozdělit pět melounů mezi sedm osob rozmanitých velikostí, proběhla mu hlavou myšlenka na strýčka Perttiho. Vděčná myšlenka. Ale také myšlenka plná výčitek svědomí.

Zapomněl, že ten staroušek žije. A teď už najednou nežil.

Strýček Pertti byl vlastně strýc jeho matky, a když Arto vyrůstal, legenda o strýčkovi Perttim ho provázela neustále. Hrdina zimní války. Lékař, který se stal jedním z hrdinů Mannerheimovy armády.

Arto Söderstedt žádné sourozence neměl – nejspíš právě proto si se svou manželkou, kterou stihl také osud jedináčka, pořídil pět dětí. Jeho finské příbuzenstvo bylo mikroskopické. Rodiče – jedináčci – byli už dlouho po smrti a jiných příbuzných nebylo. V důsledku čehož byl Arto univerzální dědic.

Arto Söderstedt nemotorně třímal nůž a přemýšlel. Pět děleno sedmi, hmm, žádná cela sedm set čtrnáct tisícin melounu na osobu, pokud má každý dostat stejně. Kdyby se však místo toho vyšlo z hmotnosti…

Zarazil se a prohlížel si svou početnou, do stínu pohrouženou rodinu, která si zase čím dál rozmrzeleji prohlížela onen nekonající nůž. Jsou tohle skutečně dědicové hodní velkého hrdiny zimní války Perttiho Lindrota, vítěze od Suomussalmi, jednoho z architektů slavné taktiky motti, která zlomila vaz kolonám Rudé armády odkázaným na pozemní komunikace, tak že se rozptýlily v menší enklávy a ty pak byly jedna po druhé obklíčeny a zlikvidovány?

„Prostě ho nakrájej na kousky,“ ozvala se netrpělivě druhorozená dcera Linda.

Arto Söderstedt si ji ukřivděně prohlížel. Takhle on své úkoly neodbývá. Kdepak. Pětašedesát kilogramů připadá na Arta, přibližně stejně na Anju, čtyřicet na Mikaelu, pětatřicet na Lindu, stejně tolik na Petera, pětadvacet na Stefana a dvacet na malou Linu. To je dohromady dvě stě osmdesát pět kilo. Z toho by tedy mělo třiadvacet procent – šedesát pět děleno dvě stě osmdesáti pěti – připadnout každému z rodičů. Třiadvacet procent z pěti melounů je…

„Prostě ho nakrájej na kousky,“ zopakovala po sestře malá Lina.

…je jedna celá patnáct setin melounu. Rodičům připadne přes jeden meloun. Opravdu si to dělení představoval takhle?

Nůž setrvával v nečinnosti. Rodina nikoli.

V takovém případě by malé Lině připadlo žádn

celá třicet pět setin melounu. To mu nepřipadalo spravedlivé.

Spravedlivé.

Bylo spravedlivé, že se on, kdo se zrovna příšerně zadlužil, aby mohl pořídit velké rodinné auto, najednou ocitl nejen zcela bez dluhů, ale zbylo mu ještě tolik, aby se okamžitě, bez vědomí rodiny, vrhl na internet a pronajal na dva měsíce domek v Toskánsku?

Moc ne.

Ale co je v životě spravedlivé?

Určitě ne žádná celá třicet pět setin melounu pro benjamínka, pomyslel si s náhlou rozhodností a nakrájel meloun na kousky, jež naprosto spravedlivě rozdělil mezi členy své početné rodiny.

Přes milion. Kdo mohl tušit, že starý strýček Pertti, na jehož existenci zapomněl, sedí na takových úsporách? S penězi přišly i vzpomínky. Arto Söderstedt si ho vlastně vybavoval jen jako páchnoucí ústa se zkaženými zuby. Sešlý hrdina, jehož gloriola hrdinství však jasně zářila dál. Měl na to tak nějak právo, aby sešel, jak vyrozuměl z povídání rodičů. Vždycky měl dojem, že starouška živili právě oni, poslední žijící příbuzní. A pak vyšlo najevo, že měl na knížce něco přes milion.

Nic není přesně tak, jak se zdá.

Když provedl rekonstrukci jeho životní dráhy, musela vypadat přibližně takto: Mladý nadšený venkovský lékař je po poměrně nečekaném útoku sovětské velmoci zatažen do finské zimní války. Ukáže se, že má značnou slabost pro vedení gerilové války v zimních lesích, a rychle povyšuje. Po několika rozhodujících bitvách se stane hrdinou a po vítězství Rusů mizí do lesů jako správný klasický gerilový válečník. Po druhé světové válce se vrací víceméně zlomený. Pije čím dál víc, s obtížemi si udržuje lékařskou praxi v čím dál zapadlejších venkovských dírách, a nakonec se vrací do Vasy a stane se podivínem, který žije svůj neveselý život až do devadesáti let. Konec zvonec.

Myslel si Arto Söderstedt.

Než dorazilo dědictví.

Které se nyní konzumovalo ve formě pozoruhodného počtu skrojků melounu ve stínu, jenž teď nabýval obřích rozměrů. Jarní toskánské slunce se tou dobou lehce dotýkalo zřetelně zakřiveného horizontu Ligurského moře. Brzy bude dost nízko, aby se křídově bílá rodina odvážila vylézt zpod slunečníku a jít se koupat.

Když už všichni ostatní pláž opustili s drkotajícími zuby.

Arto Söderstedt viděl, jak starý rybář sbalil svůj stánek s melouny, vrhl poslední udivený pohled na rodinku ve stínu, potřásl hlavou a vydal se do své oblíbené osterie na skleničku vína. Tam bude vyprávět o rodině, co se schovává před sluncem, a na stůl položí peníze, které kdysi patřily jinému svéráznému samotáři na docela jiném místě na zeměkouli.

Arto Söderstedt se na okamžik nechal fascinovat pohybem peněz, jejich přesuny, jejich původem.

Pak si svlékl zmačkaný oblek a v čele průvodu potomků vyrazil úprkem k vodě. Smočil v ní palec. Její chlad mu připomněl finská jezera z dob dětství.

Na břehu seděl strýček Pertti, klopil do sebe Koskenkorvu a chraptivě se smál jeho zbabělosti.

Vběhl do vody. Děti výskaly jako varhanní píšťaly.

V batohu pod modrobílým slunečníkem ležel ještě stále vypnutý mobilní telefon.

3 /

Holčička, která měla štěstí v neštěstí, seděla na nemocniční posteli a vypadala překvapeně. Nejspíš se tak tvářila nepřetržitě už od včerejšího večera. Takové setrvalé překvapení.

Paul Hjelm její překvapení naprosto chápal. Když je člověku deset let, jde za jarního večera s tatínkem na procházku a drží se ho za ruku, sotva by se nadál, že ho někdo postřelí.

Což se přesně stalo.

Byla jí trochu zima, najednou začalo foukat, vítr pronikl lehkou bundičkou a studil ji na skoro holých nohou. Jednou rukou držela tatínka, druhou balonek v podobě veselého žlutého obličeje. Hopsala, hlavně proto, aby se trochu zahřála, ale taky z radosti nad pytlíkem bonbonů, který vylovila z rybníčku a jenž teď odpočíval v igelitce, kterou nesl tatínek. Všecko bylo báječné, až na to, že bylo trochu chladno.

Vtom ji někdo postřelil.

Odněkud přilétla kulka a trefila ji přímo do pravého nadloktí. Tam se zastavila. Naštěstí.

Štěstí v neštěstí.

„Všechno se ti zahojí, Liso,“ těšil ji Paul Hjelm a položil ruku na její. „Kost je v pořádku.“

Její tatínek seděl zarudlý pláčem, vyčerpaný dlouhým bděním v křesle pro návštěvy a hlasitě chrápal. Paul Hjelm se opatrně dotkl jeho ramene. Hlava vylétla za zvuku potahované nudle a nechápavě zírala na policistu sedícího na kraji postele. Pak spatřil svou dceru s obvázanou rukou a všechny ty hrůzy se mu znova vybavily.

„Nezlobte se, pane Altbratte,“ omlouval se zdvořile Hjelm. „Potřebuju mít naprostou jistotu, že jste nezahlédl ani stopu po pachateli. Nehýbalo se mezi stromy něco? Nic podobného?“

Pan Altbratt zavrtěl hlavou a zahleděl se na své ruce.

„Poblíž nebyla živá duše,“ odpověděl tiše. „Nebylo nic slyšet. Najednou Lisa vykřikla a začala se jí řinout krev. Dokud mi to doktor nevysvětlil, nechápal jsem, že byla postřelená. Postřelená! Kde to žijeme?“

„Takže jste šli cestou Sirishovsvägen ve směru k silnici Djurgardsvägen? Kde jste byli?“

„Záleží na tom?“

Hjelmův mobil se rozezněl. To nebylo moc šťastné. Když hovor zvedal, doufal, že to neodrovná žádný respirátor nebo mimotělní oběh. Už viděl ty titulky: „Stockholmský masakr mobilním telefonem! Zvláštní vydání! Čtyři pacienti padli za oběť slavnému policistovi.“

„Hjelm,“ ohlásil se lakonicky, protože jak se má člověk představit květnatě do telefonu, není-li vážně psychicky narušený? Případně telefonní záznamník…

Chvíli bylo ticho. Otec Altbratt si ho prohlížel, jako by Paul právě pilně oškubával nějaký vyhynutím ohrožený druh orla. Dcera Altbrattová se jen dál tvářila překvapeně.

„Do Skansenu?“ zvolal prznitel orlů. Nic víc. Nato se zvedl z postele, pohladil Lisu po hlavě a napřáhl ruku k otci.

„Musím bohužel vyrazit. Vrátím se později.“

Na schodišti dětské pohotovosti nemocnice Karolinska se mu dralo v ústrety dopolední slunce, které nehřálo. „Dětská nemocnice Astrid Lindgrenové“, jak se zařízení jmenovalo. Na cestě k autu se poplácal po všech kapsách. Klíče od auta byly pryč. To na druhou stranu nebylo nic neobvyklého, takže rituál ještě jednou zopakoval a čáry máry fuk – vynořily se z kapsy přespříliš tenkého saka. Stejná procedura jako loni.

Bylo svěží jarní ráno, rozespalé, takové, jaké obvykle kolem sebe rozsévá první květnový týden. Ony dny, které zpoza okna vábí, z nichž se však vyklube podle maskovaná zima. Paul, který se vždycky oblékal příliš lehce, byl v tomto okamžiku prakticky nahý. Proti ledovému povětří neskýtaly jeho tenké svršky žádnou ochranu. Pokusil se je ovinout pevněji kolem těla, ale nic k ovinutí nenacházel.

Bylo devět hodin ráno a kolony u čtvrti Haga Södra a Norrtull stály úplně nehybně. Za poslední rok provoz automobilové dopravy drasticky zhoustl. Sedět jako přibitý v koloně aut získalo z ničeho nic na značné atraktivitě. Nejspíš levná psychoterapie – řádka klecí a v každé pan Hyde vydávající primální křik. Na druhou stranu byly alternativou nedávno privatizované příměstské vlaky, které nikdy nepřijely včas, případně stejným neduhem trpící metro, které věčně zůstávalo celé hodiny stát v temných tunelech, nebo pak jízda na kole po sadisticky vybudovaných cyklostezkách, na které si nikdo netroufal vyjet, protože byly podle všeho navržené tak, aby na nich docházelo k výjimečně ošklivým úrazům.

No dobře, je notorický kverulant.

On si neměl nač stěžovat. Červená trasa metra byla jakž takž ušetřena. Každodenní dlouhé cestování z Norsborgu do Stockholmu dál věnoval odklonu od reality za pomoci jazzu. Po exkurzu do světa opery po vzoru lehce vyšinutého inspektora Morse se vrátil k jazzové hudbě. Nedokázal se odtrhnout od éry bebopu kolem roku 1960. Teď zrovna poslouchal Milese Davise. Kind of Blue. Nádherné mistrovské dílo, víc se nedalo říct. Každá jednotlivá skladba celého alba. Pět klasických kousků: So What, Freddie Freeloader, Blue In Green, All Blues a Flamenco Sketches. Všechny v zásadě zaimprovizované ve studiu zlatého roku 1959. Muzikanti přišli do studia, aniž skladbu kdy předtím viděli. Miles dorazil se štosem not a všech pět skladeb údajně sedělo hned na první pokus. Paul měl neodbytný dojem, že se jedná o ten druh hudby, který vzniká zároveň s provedením. Takový, který je okamžitě dokonalý. Nový druh blues, nesmírně zemitý, nesmírně sofistikovaný. Každá sekunda znamenala požitek.

V práci ovšem musel používat služební auto. Zasunul vyčarovaný klíček do zámku starého béžového audi, pohledem zhodnotil stav dopravy a těžce vzdychl. To už by nejspíš bylo rychlejší na Djurgarden doplavat.

Právě tam měl totiž namířeno. V hlase kolegy a parťáka Jorgeho Chaveze zazníval ten podtón potlačované naděje, ten, po kterém Paul Hjelm tak dlouho toužil. „Řekl bych, že bys sem asi měl přijet, Paule. Do Skansenu.“

Že zrovna přichází od jiného případu souvisejícího s okolím Skansenu, tomu jen přidalo na zajímavosti.

V koloně uvízl ještě před branou nemocnice a rozhodl se, že on se v pana Hyda nepromění. Nestálo to za to. Místo toho nechal do přehrávače zajet disk s Kind of Blue, a když první tóny zalily svým medem ušní bubínky, objevil se mu na tváři úsměv. Zatímco se poslušně probíjel z rozlehlého areálu nemocnice, začal si sestavovat žebříček prapodivných příjmení. Nebyl by Altbratt kandidát na prvenství? Dřív už narazil na velikány typu Kungskranz a Riddarsson, Äppelblohm a Sarkander, ale obstáli skutečně v konkurenci jména Altbratt?

Anton Altbratt byl solventní majitel obchodu s kožešinami na Östermalmu, bytem ve vilové čtvrti Djurgardsstaden, setrvávající v pořadí již druhém manželství, jehož výsledkem byla desetiletá Lisa. Měl samozřejmě pár dospělých dětí z dřívějšího manželství. Druhou manželku, Lisinu matku, se jim nedařilo kontaktovat. Byla na služební cestě neznámo kde. Hjelm nabyl dojmu, že tu jde o rafinované erotické techtle mechtle, ale rozhodl se, že už po tom nebude dál pátrat.

Co se mohlo skrývat za výstřelem na chudáčka malou Lisu? Doufejme, že zamýšlenou obětí měl být otec Anton. V takovém případě by bylo o něco jednodušší představit si racionální motiv – mladá manželka, obchodní aktivity vyšší třídy, možná dokonce útok militantních veganů proti kožišníkovi. Až na to, že tichý výstřel znamená tlumič, což ukazuje na profesionálnější kriminalitu – takže spíš manželka, která chce manžela odklidit z finančních nebo sexuálních důvodů, nebo nějaké nekalé obchodní kontakty, snad nelegální obchod s kožešinami. Nebo něco v tom směru. V tom případě by to nebylo tak hrozné. Naplánovaný, leč nezdařený ojedinělý útok. Pokud však zamýšlenou obětí byla skutečně Lisa, odpadla by většina myslitelných racionálních motivů a naskýtal se tu nejspíš obraz nějakého šílence typu Laserového muže, který během svého řádění s puškou s laserovým zaměřovačem stih
l mezi lety 1991 a 1992 povraždit jedenáct lidí. Až na to, že by se místo na oběti s tmavou pletí či vlasy specializoval na děti.

Takovou myšlenku Paul Hjelm nechtěl vůbec domyslet.

Byla tu pochopitelně ještě třetí možnost, totiž že zamýšlenou obětí nebyl ani otec, ani dcera, nýbrž že kulka skončila v Lisině paži zcela náhodou. V takovém případě se tu rýsovalo cosi jako vyřizování účtů mezi podsvětím v djurgardenském lesním porostu.

Takže ho čekala práce. Zkontrolovat manželčiny včerejší večerní aktivity, zjistit, jak to v jejich manželství vůbec vypadá, prověřit, kdo věděl o dětské oslavě na Rosendalu, zkontrolovat případné nepatřičnosti v podnikání, případné výhrůžky ze strany militantních veganů a podobně, prohledat les, odkud byl výstřel s největší pravděpodobností vypálen. A tak dále.

Také vyčkat, až se ukáže, jestli ty dva zločiny byly spáchány tak blízko sebe jen čirou náhodou. Byl zvědavý, s čím nahoře ve Skansenu přijde Jorge.

Čas, čas, čas. Doopravdy uvízl. Teplota motoru jeho audi jako obyčejně dramaticky stoupla, jakmile se ocitlo v čemkoli, co by jen vzdáleně mohlo připomínat kolonu. Tohle auto nemělo žádnou trpělivost. Jelikož se panem Hydem odmítl stát řidič, muselo to za něj vzít auto. Jako kdyby každé vozidlo trčící v zácpě už z pouhé definice muselo explodovat. Paul Hjelm pustil topení i ventilátor na maximum a děkoval svému stvořiteli, že ve Stockholmu vládne spíš zimní chlad než letní parno. Nespouštěl oči z ukazatele teploty motoru a nechal myšlenky ubíhat s nepřekonatelnými improvizacemi Milese Davise, Johna Coltranea, Billa Evanse, Cannonballa Adderleyho, Wyntona Kellyho, Paula Chamberse a Jimmyho Cobbse.

Obraz jeho života, napadlo ho najednou.

Nepolevující pohled upřený na motor, který se chystá vybuchnout. Myšlenkové pochody ve formě odvážných improvizací. A vozidlo pohybující se vpřed výjimečně pomalým tempem.

No ano, přesně tak to bylo. Ačkoli tomu obrazu do jeho kompletnosti cosi scházelo.

Právě v okamžiku, kdy So What přešlo ve skladbu Freddie Freeloader a do sauny přestrojené za motorové vozidlo se začaly linout tóny poněkud běžnějšího dvanáctitaktového blues, objevila se u Roslagstullu mezera v pravém pruhu. Smýkl autem, šlápl na plyn, až gumy zaječely, projel na nedávno harmonizovanou eurooranžovou a náhle se ocitl na úplně prázdné ulici Birger Jarlsgatan.

Jo, řekl si. Teď to sedí. Obraz je kompletní.

Freddie Freeloader, pomyslel si a sešlápl plyn k podlaze. Až na náměstí Stureplan to šlo podivuhodně hladce, ale tam zabředl do tak trochu obligátní skrumáže bezohledných řidičů z řad zaměstnanců reklamních agentur, kteří si stáli za svým právem bez ohledu na to, že vůbec v právu nebyli. Paul Hjelm na to kašlal. Ať si, říkal si a pobrukoval si se závěrečnými tóny na sólech založené cyklické kompozice Blue In Green. A dokonce i v chaosu u Nybroplanu si udržel duchapřítomnost. Zrovna když se staženým okénkem jako smyslů zbavený vyzpěvoval oblíbenou frázi z All Blues, zahlédl, jak se do národního divadla Dramaten belhá charakteristická postava Ingmara Bergmana s holí. Starý muž se poněkud užasle otočil a na krátký okamžik se jejich pohledy setkaly. Jako by to nebyla náhoda.

Cesta po nábřeží Strandvägen už byla horší. Zácpa vypadala hrůzně kompaktně.

Ne, uvědomil si. Teprve teď je obraz kompletní. Rychlý průjezd krátkým volným úsekem a pak zpět k pomalému, vleklému, nárazovému popojíždění. Línému.

Zácpa se trochu rozjela a přes most Djurgardsbron už přejel úplně bez problémů. Tehdy už se mu obraz úplně vykouřil z hlavy. Ve chvíli, kdy zrovna zcela pirátsky parkoval před vchodem do Skansenu, dozněly poslední harmonie Flamenco Sketches se španělskými vlivy. Přesné načasování by byl slabý výraz. Cesta od Astrid Lindgrenové přes Ingmara Bergmana do Skansenu – putování srdcem Švédska – byla nachlup stejně dlouhá jako Kind of Blue s Milesem Davisem. Ano. Na vteřinu přesně tři čtvrtě hodiny.

Bylo tedy právě tři čtvrtě na deset, když Paul Hjelm prošel branami Skansenu vybaven mapičkou a odkázán k „divoké zvěři“ v severovýchodním rohu areálu. Zatímco ho dlouhý krytý eskalátor vynášel na vrchol kopce, přemýšlel, která zvěř není divoká. Je například člověk divoké zvíře? Dorazil na vrchol a vykročil do zcela odlišného počasí, než do jakého vstupoval. Všechny zimní větry jako by odvály pryč a místo toho se uměle vybudovaným městečkem z devatenáctého století procházel za vrcholícího léta. Aprílové počasí, chystal se říct, jenže on byl vlastně ve skutečnosti květen. Čtvrtek čtvrtého května léta Páně dva tisíce. Nebo dvacet set. Slunce se odráželo ze zdí domků natřených falunskou červení a on se pustil do úvah o fluktuaci tendencí, jak číst letopočet 2000. Nejdřív bylo naprosto samozřejmé říkat „dva tisíce“. Pak začalo být po masivní propagandě ze strany neznámé purist
ické autority stejně samozřejmé říkat „dvacet set“, i když to někdy vyžadovalo určitou dávku sebezapření. A přestože oficiální proud zastávající formu „dvacet set“ měl neochvějnou pozici, slýchával dnes často ono pochybné vyjádření „dva tisíce“. Pod vousy. Jako by se jednalo o jakési ilegální hnutí odporu. Lidový vzdor. On sám si vytvořil proud vlastní, kterému říkal „ani ryba, ani rak“. Vzbuzoval všeobecné znechucení a vycházel z rytmického kontextu, protože ani pro jednu variantu neexistovaly žádné přijatelné argumenty. Boj mezi oběma směry představoval pro Paula Hjelma naprosto obnažený obrázek současnosti: touha po moci v nejčistší podobě. Člověk chce mít pravdu, zvítězit, a vůbec nezáleží na tom, že se jedná o naprostou malichernost nebo že se nedostává argumentů. Protivníci se shodli právě na tom, že nerozhodno je nepřítelem nejhorším. Byl do hloubi duše přesvědčený, že právě jeho vlastní postoj je skutečnou revoltou.

Tímto se tedy kriminální inspektor Paul Hjelm zaobíral ve svých myšlenkách onoho léta Páně, kdy si Amnesty vzala Švédsko na mušku kvůli závažnému nárůstu policejního násilí, kdy policisté obraceli obušky pravidelně tvrdým koncem napřed a kdy byli kosovští Albánci posíláni zpět do zpustošené domoviny s pěti tisíci urozených švédských korun v kapse.

Na krátký okamžik mu připadalo, že se kdosi dostal na kloub celému jeho myšlenkovému schématu.

Rád by věděl, kam se poděly všechny ty staré dobré erotické fantazie, ty, které by člověka podle posledních studií měly napadnout nejméně patnáctkrát za den.

Než ucítil pach šelem, stihl si ještě pomyslet: Kdo, sakra, vůbec je tenhle exemplární jedinec, co stihne patnáct erotických fantazií za den? Potom pach vytlačil ostatní vjemy a Paul Hjelm se začal upřímně těšit. Jako dítě v posledních minutách před tím, než se má zjevit vánoční skřítek, v onom okamžiku, kdy se tatínek nenápadně vytratí na záchod s hrubě předstíranou lhostejností ve tváři. A vánoční skřítek se zval prazvláštním jménem Jorge Chavez a jeho zaměstnáním bylo něco tak šosáckého jako kriminální inspektor Státní policie.

Přesně jako on sám.

Potom pach zmizel stejně náhle, jako se objevil. Paul Hjelm totiž zabloudil. Později měl jakékoli povědomí o zmíněném incidentu popřít, ale pravda byla taková, že se ve Skansenu ztratil. Jeho děti se blížily věkové hranici dvaceti let a bylo to už nějaký pátek, kdy se ještě nechaly uchlácholit tímhle laciným trikem, ke kterému se člověk uchyluje, když mu dojdou všechny nápady. Od těch časů v tomto rozsáhlém muzeu lidových staveb stihli areál divoké zvěře přestavět a Paul Hjelm najednou zjistil, že konverzuje s nezměrně líně přežvykujícím losem, který nejenže vypadal jako vycpanina, ale navíc mechanizovaná. S nikým jiným se konverzace navázat nedala. Blížilo se totiž k desáté a Skansen měl nejspíš ještě zavřeno. Široko daleko ani živá duše a ten losí mizera neměl k tématu co říct.

Obzvláštní nevědomost prokázal pak zejména v otázce, kde že by se mohly zdržovat ony ďábelské šelmy z čeledi lasicovitých.

Nakonec se Hjelm ocitl na pahorku s medvědy, což pro něj byly neznámé končiny. Všechno tu bylo mocně zrekonstruované a Paul se z toho labyrintu vymanil z pocitem, že ho ven vyvedla Ariadnina niť. Prošel kolem koní, rysů, prasat divokých a vlků a najednou byl na místě.

U rosomáků.

Tady se to lidskou činností naopak jen hemžilo. Okamžitě poznal bíle oděné kriminální techniky, kteří jako podřadní horolezci zdolávali skalky rosomáčího teritoria. Poznával modrobílou pásku nataženou sem tam kolem ochranného oplocení a křičící nápisem „Policie“. Poznával téměř mechem obrostlou osmdesátiletou tvář patřící vedoucímu patologovi Sigvardu Qvarfordtovi. Poznával strohou germánskou tvář vedoucího kriminálního technika Brynolfa Svenhagena. A poznával i pozoruhodně energickou, snědou tvář blízkého kolegy – jenž byl navíc vůči vedoucímu kriminálnímu technikovi Svenhagenovi v roli zetě. Honosil se jménem Jorge Chavez.

Chavez si všiml Hjelma, rozzářil se, doklouzal k hlubokému příkopu, který odděloval výběh rosomáků od okolí, rozhodil paže a zvolal, jako by si to předem nacvičil (což pravděpodobně také udělal):

„Odvrhni svou lidskou podobu, ó, koruno všeho stvoření, a vkroč do našich animálních orgií.“

Paul Hjelm si vzdychl a řekl:

„A jak asi, podle tebe?“

Jorge Chavez překvapeně zvedl obočí a rozhlédl se kolem sebe. Nakonec se obrátil na Brynolfa Svenhagena, který působil dojmem, že se hlavně prochází okolo a tváří se stroze. Jako by to bylo jeho životní poslání.

„To tys vytáhnul můstek, Brunte?“

Brynolf Svenhagen si s nelíčeným odporem změřil svého zetě, který ho přezdívkou právě zařadil mezi dostihové lichokopytníky, a odpověděl, aniž poskytl do problematiky nějaký zvláštní vhled:

„Nejsem Brunte.“

Načež se jal dále procházet okolo a tvářit se stroze.

Chavez se podrbal na hlavě.

„Tak to ho nejspíš štípli pornostrážníci,“ uvažoval. „Za chvíli na nás vypustí rosomáky.“

Paul Hjelm vylezl na poměrně vratké dřevěné oplocení, chvíli na něm balancoval, načež se riskantně vrhl do prázdna. Přenesl se jako baletka přes hluboký vodní příkop a pružně přistál po boku svého kolegy. To bylo velmi překvapivé.

„Jak elegantní,“ řekl uznale Chavez.

„Děkuji,“ přijal poklonu Hjelm ještě stále hluboce udivený, že ho nezalil gejzír rosomáčího trusu, případně že se neskácel po zádech do vody a nezlomil si pár krčních obratlů.

Rozhlédl se. Výběh rosomáků byl úctyhodně rozsáhlý kus pahorkatého terénu, který se táhl k relativně vysokému vrcholku. Sem tam bylo vidět otvory, nejspíš doupata, a značnou část zatravněného povrchu pokrývaly titěrné útržky látky, které nejvíce připomínaly peříčka různých barev a materiálů. Kriminální technici dělali vše, co bylo v jejich silách, aby mírný dopolední vítr všechny ty klůcky nerozfoukal.

Paul ukázal na útržky. Jorge přikývl, vzal ho pod paží a odtáhl ho směrem ke vzdálenějšímu rohu výběhu, kde měl podobu kolmého betonového třímetrového srázu spadajícího dolů ke spíše hlinité než travnaté půdě.

„Vezmeme to od začátku,“ prohlásil.

Pár se zastavil. Zde útržky látky získaly – alespoň částečně – trochu souvislejší podobu, zejména v případě jisté světle růžové nohavice.

Z té vyčníval asi decimetr dokonale ohlodané dvojice kostí.

Pravděpodobně kost lýtková a holenní.

„Tohle je největší kus, který zbyl,“ řekl klidně Chavez a přidřepl. Hjelm ho následoval a čekal na pokračování. Dočkal se.

„Gulo gulo se jim říká latinsky. Rosomák sibiřský. Roztomilí drobečci. Vypadají jako miloučká medvíďata. Lasicovití. Vývojově se nejvíce podobají jezevci, kuně, tchoři, lasici, vydře nebo norkovi. Patří k ohroženým druhům a ve Švédsku jich dnes zbývá jen pár set. Nahoře v horách. Dorůstají délky jednoho metru a zpravidla se živí hraboši a lumíky. Někdy si ovšem jídelníček trochu zpestří…“

Hjelm vstal a narovnal si záda.

„Fajn,“ začal opatrně. „Někdo si přihnul, vlezl do Skansenu a spadl do výběhu. To nemůže být poprvé.“

„Myslíš, že bych tě sem pak volal?“ zeptal se Chavez a provrtal ho pohledem. „Jsou to kromobyčejně dokonale adaptované vražedné bestie. Neznáš Ellroye? Při sebemenší provokaci roztrhají člověka na kousky, obzvlášť když pracují ve smečce. Jejich čelisti mají sílu pákových kleští. Bez cirátů dokážou rozštípat kosti na padrť. Vlastně máme štěstí, že nám toho vůbec tolik zbylo.“

Pomocí tužky Chavez opatrně nadzvedl tkaninu zkrácené nohavice. O kousek výš se pod ní na kostech ještě ukrývaly svaly a držely je pohromadě. A kromě nich i uzel. Na zbytku provazu.

„Aha,“ odtušil Hjelm a zase si dřepl.

„Dalo by se říct,“ potvrdil Chavez a dodal: „V.“

„R,“ pokračoval Hjelm.

„A.“

„Ž.“

„D.“

„A.“

„Bez nejmenších pochyb,“ řekl Chavez. „A bylo by milé, kdyby se nám podařilo najít hlavu. Ale tamhle zrovna přichází variace na dané téma,“ všiml si Chavez a zastavil starého soudního lékaře Qvarfordta. „Něco nového, drahý příteli?“ zeptal se dvorně.

„Nic,“ odpověděl kromobyčejně spokojený penzista a veterán Sigvard Qvarfordt a zkušeným jazykem vrátil uvolněnou protézu na správné místo. „Nemáme ani hlavu, ani prsty. Těžko ho identifikovat. DNA dohromady dáme, ale jak víte, tak databáze zatím není moc obsáhlá. Každopádně jde o muže. Dospělého jedince mužského pohlaví, jinak řečeno. Stupeň koagulace krve ukazuje na včerejší večer až noc. Na druhou stranu by ovšem bylo poněkud překvapivé, kdyby tu ležel déle. Rodiče s dětmi a jim podobné elementy by jistě vyjádřili svou nelibost, kdyby byl náš přítel konzumován za bílého dne. Víc nabídnout nemůžu.“

Vtom zahalekal z vršku pahorku jeden kriminální technik a mával čímsi, co právě vylovil z jedné z děr. Vypadalo to jako rosomáčinec.

Paul Hjelm slovo několikrát vyzkoušel v ústech. Kolikrát v životě ho použil? Nejspíš nikdy.

„Zřejmě rosomáčí pindík,“ zašeptal přehnaně hlasitě Chavez.

„Doufejme, že v té díře nezbývá ještě i ten rosomák,“ odpověděl mu stejně přehnaným šepotem Hjelm.

Zatímco technik klouzal dolů ze svahu, ponořil se Hjelm na okamžik do úvah o rozličných asociačních drahách a jejich významu. Technik přistál u svého nadřízeného, který stál a tvářil se stroze. Brynolf Svenhagen převzal předmět, chvíli ho obracel sem a tam, načež vykročil směrem k trojici. Napřáhl věc ke starému Qvarfordtovi, který na něj chvíli brejlil jogurtovými skly své optiky a přikývl.

„Znamenitě,“ řekl jen.

Strohý Svenhagen se neochotně otočil na zetě a jeho neméně odpudivého kolegu. Ukázal jim předmět.

Byl to prst.

„Znamenitě,“ podotkl Chavez, který nevykazoval žádné známky snahy si ho blíže prohlédnout. „Otisky prstů,“ dodal trochu zbytečně.

Svenhagen se otočil na podpatku. Chavez zachytil třepetající se bílý rukáv a zatáhl za něj. Vypadalo to jako ochutnávka fotbalového mistrovství Evropy.

„Hergot fix,“ ucedil Svenhagen.

„Nemohli bychom si projít ten nápis, Brunte? Kdyby tě to příliš neobtěžovalo?“

Brynolf Svenhagen ztěžka přikývl.

„Jsme od policie,“ přispěchal ochotně Hjelm.

Svenhagen vydal další neverbální projev nespokojenosti a přemohl se. Odvedl oba inspektory k okraji výběhu v bezprostřední blízkosti třímetrového srázu od vyhlídky pro návštěvníky. Tam travnatá a kamenitá země přecházela v hlínu a právě tady byla koncentrace pestrobarevných útržků nejvyšší. Zde byly také jediné viditelné stopy po krvi – temnější skvrna, kterou prsť téměř úplně nasála.

„Dávejte si tu pozor, kam šlapete,“ vyzval je Svenhagen.

„O kolik rosomáků šlo?“ chtěl vědět Hjelm.

„Čtyři,“ informoval ho Svenhagen.

„Čtyři zrůdná monstra, která zbaští člověka a nikde skoro ani stopy po krvi – není to zvláštní?“

Svenhagen se zastavil a zabodl do Hjelma ledově modrý pohled, který říkal: to vážně nechápeš vůbec nic?

„V noci pršelo,“ oznámil a sehnul se. „Naštěstí tohle vydrželo,“ pokračoval a ukázal na zem.

V půdě, kam mířil ukazováček Brynolfa Svenhagena, spatřil Hjelm několik prohlubní. S jistou dávkou úsilí v nich rozeznal písmena. Pět. Přehláskoval je.

„Epivu?“ zeptal se.

„Zdá se,“ potvrdil Svenhagen. „Ale neptejte se mě, co to znamená.“

„Napsal to on?“

„To nevíme. Velikost písmen, zdá se, souhlasí s rozměry lidského prstu, to můžeme tvrdit s jistotou. Navíc podle množství zbytků textilií můžeme usuzovat, že sám… příjem potravy proběhl právě zde. V takovém případě si samozřejmě lze představit, že oběť se svázanýma rukama a nohama napsala poslední vzkaz. Odebrali jsme vzorky z písmen, jestli v půdě nenajdeme zbytky krve nebo kůže, a i ten prst by mohl tu hádanku trochu osvětlit.“

„Máme cokoli, co by naznačovalo, jak se tu vzal?“

„Ne,“ odpověděl Svenhagen. „Na oplocení je přirozeně spousta otisků, ale jinak nic. Musíme to celé projít.“

„Pokud předpokládáme, že ‚Epivu‘ napsal on, tak tu skončil ještě s hlavou na krku. Jak může zmizet hlava?“

„Je několik různých možností,“ řekl Svenhagen a prohlížel si Paula Hjelma. Možná tenhle člověk přece jen nebude takový idiot, za jakého ho původně považoval. Ale Brynolf Svenhagen nebyl z těch, kteří rádi vidí, jak se jejich výchozí teze hroutí. Něco takového ho – pokud to vůbec bylo možné – ještě více zatvrdilo. Nasupeně pokračoval:

„Rosomáci ji mohli prostě a jednoduše sežrat. Není tak úplně nepravděpodobné, že schroustali celou hlavu včetně lebky, zubů, mozkové kůry a vůbec všeho. Pak tu je možnost, že ta písmena vůbec nenapsal on. To si proberte s ošetřovateli, to je vaše práce. Třeba se některý z těch rosomáků jmenuje Epivu, co já vím.“

Hjelm ho ještě nemínil nechat. Rozhlédl se po členitém terénu.

„Takže ta hlava tady může klidně ještě někde ležet? Tak to nezbývá než hledat dál. Navíc předpokládám, že v nejbližší budoucnosti budete muset projít značnou dávku rosomáčinců. Třeba nešlo jen o jednoho člověka. Mohli být dva nebo i víc – třeba si tady ti zlotřilí rosomáci pochutnali na celé fotbalové jedenáctce.“

Při zmínce o rosomáčincích si Hjelm všiml, že to mezi obočím Brynolfa Svenhagena zacukalo. Tak daleko to tento dokonale organizovaný vedoucí kriminální technik zjevně nedomyslel. Hjelmovi to přineslo zrnko uspokojení. Tyhle podivné subtilní mocenské boje, jichž je společenský život plný…

Proč se lidé nemůžou stýkat, aniž by se proměnili v malé usmrkance?

Svenhagen odpochodoval pryč. Hjelm si prohlížel Chaveze.

„O co tu jde?“ zeptal se rovnou.

„To nevím,“ odpověděl Chavez, „ale úplně normální to není.“

„Ne,“ přikývl Paul Hjelm. „Úplně normální to není.“

*

Zašli k rozhledně Bredablick na svačinu. Usadili se v nejvyšším patře, žvýkali vyschlé obložené housky se sýrem, upřeně hleděli na jarním sluncem zalévaný Skansen a přihlíželi, jak se s každou minutou rozrůstají davy návštěvníků. Vypadalo to, že se tu nejspíš shromáždil kompletní stav penzistů z celého širého Stockholmu. V rukou třímali smrtonosné kusy housek, které se záhy promění v obrovské hroudy, co povraždí víc mořských ptáků než všichni pytláci dohromady.

Na tohle ovšem Paul Hjelm a Jorge Chavez nemysleli. Mysleli na vraždu.

Pokud to ovšem vražda byla.

„Podsvětí,“ ozval se Chavez a marně se pokoušel ukousnout kolečko sýra. Také by si přál mít čelisti jako pákové kleště.

„Ellroye?“ divil se se zpožděním Hjelm a nevidoucíma očima zíral na pohádkový výhled na Stockholm. „Jakého Ellroye?“

„Nějakým způsobem v tom jede podsvětí,“ vedl si svou Chavez a ignoroval Hjelmův dotaz.

„Nějakým způsobem: ano. Ale ne jen tak ledajakým. Žádné obyčejné vyřizování účtů v drogové branži, žádná obyčejná poprava. To se takhle nedělá. Tady jde o něco speciálního. Je v tom poselství.“

„Epivu?“

Hjelm zavrtěl hlavou a neřekl na to nic. Chavez pokračoval v přemýšlení nahlas:

„Nejspíš ho svázali a hodili k rosomákům. A tam stihl ještě napsat ten vzkaz ‚Epivu‘. Proč? Proč se radši nepokusí utéct?“ Dokonce i tak průměrný sportovec jako byl Paul Hjelm dokázal příkop překročit bez nějakých výrazných „ale“.

„Pravé tříslo,“ navrhl Hjelm a napil se pozoruhodně líně tekoucí kávy. „Trápí ho pravé tříslo. Bolest vystřelující až ke kolenu.“

„To vypadá na rakovinu,“ přisvědčil Chavez. „Rakovina třísla, nejhorší zabiják. Podle nejnovějších výzkumů devadesátisedmiprocentní úmrtnost.“

„Na jeho obranu se dá říct, že skočit dovnitř je snazší než vyskočit ven.“

„Pokud tě někdo předhodí krvelačným šelmám, tak si určitě ze všeho nejdřív nesedneš na zadek a nezačneš prstem psát do hlíny. Snažíš se odtamtud dostat.“

„Na druhou stranu není moc pravděpodobné, že tě tvoji kati jen tak předhodí šelmám a v tu ránu vezmou nohy na ramena. Nejspíš zůstanou a dívají se. Nejspíš tě mají na mušce. Nejspíš ti brání v tom, abys utekl. Nejspíš si tam užívají tu podívanou. Gladiátorské hry.“

„Nezní to trochu moc komplikovaně?“ namítl Chavez. „Někoho je třeba popravit. Dotyčného svážeš, přehodíš přes plot zavřeného Skansenu, proneseš ho zoologickou zahradou, kde se může kdykoli zjevit nějaký loudal ošetřovatel, a to jenom proto, abys ho mohl předhodit rosomákům. Tohle člověk nedělá, pokud nemá nějaký zcela zvláštní důvod předhodit ho právě rosomákům.“

„Čímž se dostáváme zpátky k Ellroyovi,“ zkusil to Hjelm. „Co je zač ten Ellroy?“

„A nebo,“ vykřikl Chavez a třískl hrníčkem o podšálek, že se rozpukl ve dva elegantní půlkruhy, „nebo ho člověk pronásleduje a ve Skansenu skončí úplně náhodou.“

„A v takovém případě,“ přikyvoval Hjelm, „není nepravděpodobné, že kdesi cestou dojde na střelbu, a jedna taková zbloudilá střela se mohla úplně klidně trefit do paže jisté desetileté holčičky.“

Chavez se na něj podíval s určitou dávkou překvapení. Hjelm nechal uměleckou pauzu působit dostatečně dlouho, dokud se kolega nezačne kroutit.

No dobře, to bylo infantilní…

„Ve 22.14 včerejšího večera trefila desetiletou Lisu Altbrattovou do paže devítimilimetrová kulka z pistole, když se procházela po Sirishovsvägen.“

„A kde leží Sirishovsvägen?“ zeptal se Chavez.

„Je kolmá na Djurgardsvägen a vede dolů od Rosendalu.“

„Mapku Skansenu,“ poručil si Chavez. Hjelm vytáhl značně zpřehýbanou mapu z vnitřní kapsy svého lněného saka. Chavez ji uhladil rukou a prohlížel si ji.

„Tudy vede Sirishovsvägen,“ vysvětloval Hjelm a zabodl prst do mapy.

„Kde stála Lisa Alstedtová, když ji kulka trefila?“

„Altbrattová,“ opravil ho Hjelm. „Zhruba tady.“

Ukázal na bod těsně před napojením Sirishovsvägen na Djurgardsvägen nedaleko rezidence italské ambasády Oakhill. A hned vedle něj vedlo oplocení Skansenu.

„Hmmm,“ ozval se Chavez, který měl ten nepěkný zvyk vydávat při přemýšlení zvuky jako Sherlock Holmes. „Lisa Altbrunnová zde, křížek. Muž od rosomáků zde, křížek.“

„Altbrattová,“ napomenul ho Hjelm a sledoval Chavezovu tužku pohledem. Chavez pokračoval:

„Kulka?“

„Pravá paže při chůzi směrem k Djurgardsvägen.“

„Takže odněkud zpoza plotu. Tady. Dá se tudy přelézt dovnitř? Co tu před tím máme?“

„Co to tu píšou? Vlci?“

„A jo, tady. Vlci. Tadyhle.“

Hjelmův pohled následoval tužku, která se od mapky Skansenu přesunula směrem k oknu rozhledny Bredablick a ukazovala ven do skutečného Skansenu. Hjelm rozpoznal labyrint medvědů a jeho pohled pokračoval dál podél koní, rysů, prasat divokých a buvolů, ještě dál podél teritoria rosomáků, kde se v dopoledním větru chvěly modrobílé pásky, a dospěl k rozlehlému výběhu vlků. Plot byl sice vysoký, ale nevypadal, že by se nedal překonat. Až na ten ostnatý drát nad ním.

Paul Hjelm přikývl. Po obličeji se mu rozlil sotva znatelný škodolibý úsměv.

„Tak mám dojem, že Brunte bude muset svoji spádovou oblast kapánek rozšířit. Oznámíš mu to?“

„Bude mi potěšením,“ odpověděl Jorge Chavez a zářivě se usmál.

4/

Emeritní profesor. Na ten titul si nikdy pořádně nezvykl, i když mu náležel celá léta. Dnes už byl velmi starý muž.

Ačkoli to bylo teprve v posledních dnech, kdy si začal připadat starý. Od té doby, co se všechno začalo vracet.

Nemohl to přesně definovat. Nic zvláštního se nestalo.

Přesto nabyl přesvědčení, že brzy zemře.

Dřív na smrt moc nemyslel. Patřila mezi to, co bylo třeba vytěsnit. A jemu se to dařilo. Dařilo se mu to nade vše očekávání. Podařilo se mu škrtnout minulost a začít znovu. Jako by život byl čistý arch papíru, jen ho popsat. Nejspíš byl právě úplně popsaný. Nejspíš proto začalo písmo přetékat na zadní stránku. A na zadní stránce stálo všechno to dávné, všechno, co se celému půlstoletí nepodařilo vymazat. Už nepsal – četl. A to bylo mnohem horší.

Začalo to jen jako podivné přítomno. Nezřetelné, difuzní přítomno, které se najednou usídlilo v jeho klidném, zarámovaném životě. Svým způsobem cítil vděčnost: ne každý měl možnost kráčet nějakou dobu se smrtí po svém boku, než přišel konec, ne každý měl možnost dokončit úvahy o tom, co život nabízí. Na druhou stranu by bylo lepší umřít náhle, bez výčitek, bez přemýšlení, bez trýzně svědomí. Padnout mrtev na ulici a nechat se zamést jako rozbitá lahev od vína.

The end, jak kdysi stávalo na konci amerických filmů. Aby člověk věděl.

Ale ne: z nějakého nepochopitelného důvodu byl poctěn tímto – odkladem. Nechápal proč.

Nebo spíš: čím déle odklad trval, tím lépe ho chápal.

Bylo to ráno jako každé jiné. Žádné větší křeče, jen ten zlý ischias v noze a pomalá střeva. Žádné vnější změny.

Až na to náhlé přítomno.

Ano. Na klidnou přítomnost smrti.

Na povrchu plynul život stejně jako dříve, jak už tak plyne po osmdesátce kdysi tak aktivnímu muži. Tedy líně. Stýkal se s dětmi jako obvykle, chodil na jejich vždy stejně příjemné nedělní obědy, jako obyčejně s nimi slavil sabat, pesach, sukot, chanuku i Jom kipur. A právě ta zdánlivá normálnost byla tak děsivá. Protože to přece děsivé je, ne? Je přece děsivé zemřít? Ačkoli úplně jistý si tím nebyl.

Nejvíce ho trápilo, že chybělo racionální vysvětlení.

Zasvětil svůj život mozku, lidskému mozku. Bádal v disciplíně, která prakticky neexistovala, dokud se jí nezačal věnovat on. Jakmile přijel do Švédska, naučil se jazyk a zapojil se do švédské společnosti, začal s lékařským výzkumem a s úžasem si uvědomil, jak absurdně málo toho víme o našem vlastním mozku. V zásadě sám rozběhl výzkum mozku ve Švédsku. Už v padesátých letech, když mu bylo něco přes čtyřicet, získal titul profesora na lékařské univerzitě Institut Karolinska a od té doby rok co rok figuroval v diskusích nad kandidáty na Nobelovu cenu. Žádnou cenu však nikdy nedostal. Zato však nabyl čím dál neochvějnějšího přesvědčení, že člověk je skrz na rz materie. „Duše“ byla jen dávný konstrukt, který překlenoval prázdno v lidském vědění, konkrétně ve znalostech mozku. Paralelně s tím, jak se znalosti fungování mozku prohlubovaly, mizela potřeba duše, stejně jako i bohové, mýty a pří
zraky vždy musí ustoupit, jakmile zvítězí věda. Oženil se, narodily se mu děti, prožil všechny ty zázraky všedního dne, aniž by to otřáslo jeho vírou v materialismus. Člověka určují výlučně nervové impulzy v mozku. To je celé.

A pak, bezmála v devadesáti letech, toto náhlé přítomno, jež nebylo možné racionálně vysvětlit, které jako by mezi nervovými impulzy nemělo místo.

Nebo mu snad jen chyběla znalost toho, co se s ním děje.

Vydal se na cesty. Stalo se z toho neodolatelné nutkání. Žádné velkolepé zájezdy přes širé oceány, žádné jízdy vlakem napříč Ruskem, žádné zdolávání Mount Everestu. Šlo jen o to setrvávat na cestě. Obvykle volil metro – zdálo se mu to nejlogičtější. Cestovat a nevidět kam. Ryzí pohyb. Cítit cestování, pohyb, aniž člověk vlastně někam vůbec dojede. Taková byla jeho potřeba.

A tak nedávné dny věnoval jízdě metrem. Cestoval bez cíle, bez určeného směru. V jistém smyslu to představovalo analogii cesty, kterou podnikal ve svém nitru. K oněm vytěsněným písmenům na opačné stránce papíru. Papíru, který se kdysi pokusil otočit, aby vypadal, že je zcela nepopsaný.

A věci mu vycházely v ústrety. Řítily se z tunelů metra, řinuly se z nástupišť, zaplavovaly ho na eskalátorech. Scény, holé, krátké sekvence, a on neměl šanci je nějak uspořádat. Bylo to velice zvláštní. Byl odsouzen k putování, odsouzen k setrvání v pohybu, jako by měl zemřít, jakmile se zastaví. Jako žralok.

Nebo jako Ahasver, bludný žid, odsouzen k věčnému životu a věčnému utrpení.

A bylo toho ještě hodně, co je třeba pochopit, to mu bylo jasné.

Seděl v metru. Neměl tušení, kde se nachází. Nezáleželo na tom. Světlo protékalo kolem něj, občas stanice, občas jen sporadická svítidla v tunelu. A nad ním paže, nad ním nohy, nesmírně hubené nohy, nesmírně hubené paže, a před sebou viděl tvář obrácenou vzhůru nohama a viděl jak spánkem proniká tenká jehlice a viděl, jak se ta obrácená tvář křiví bolestí. A psal do knihy. Četl text, který do ní sám psal, a ta kniha vyprávěla o bolesti, o bolesti, bolesti, bolesti.

Díval se na svoji ruku s vytetovaným číslem a čísla se vydala na cestu jím samotným, na cestu pryč od něho.

A on putoval dál a dál nitrem města a smrt mu stála po boku a cosi chtěla, jenže on nedokázal pochopit co.

On jenom putoval.

5/

Jelikož Sara Svenhagenová měla problém pochopit, proč sedí v civilním policejním autě na cestě z Kungsholmenu do motelu kdesi na jižním předměstí Stockholmu, zasnila se do vzpomínek na ráno. Myšlenka vkročila elegantním portálem ve čtvrti Birkastan, pokračovala vzhůru ryze secesním schodištěm, dveřmi, jež zdobilo jediné zahraniční jméno v celém bloku, vkusnou, leč toho času dosti zaneřáděnou kuchyní malého třípokojového bytu a nakonec skončila v manželské posteli, která se mocně houpala. A právě v okamžiku, kdy se objevil první záblesk olivové kůže temperamentního latinoamerického milence, byl dlouhý švenk kamery představivosti přerušen kromobyčejně agresivním zatroubením, které změnilo zorné pole v sedadlo spolujezdce civilního policejního vozu na cestě z Kungsholmenu do motelu kdesi na jižním předměstí Stockholmu.

Stane se.

Kerstin Holmová pronesla sbírku výjimečně neslušných urážek, otočila se a řekla:

„Promiň, to jsem nechtěla.“

Sara Svenhagenová se zašklebila a podařilo se jí zaostřit na starší kolegyni za volantem.

„Nevím, co bych měla promíjet,“ ohradila se upřímně.

Kerstin Holmová se na ni podívala a potutelně se usmívala.

„Nech mě hádat, kde jsi byla,“ řekla a zdvihla prostředníček na překvapeného postaršího pána v kostkované čepici a šedostříbrném Volkswagenu Jetta.

„Co udělal?“ divila se Sara Svenhagenová, ještě stále celá zmatená z toho probuzení.

„Prokázal, že i řidičáky mají doporučené datum trvanlivosti. Nesnaž se odvést řeč jinam. Řekla bych, že ses nacházela v ložnici jistého nedávno zakoupeného třípokojového bytu v Birkastanu. Souhlasí?“

Sara se pousmála a připadala si nachytaná na švestkách. Kerstin samolibě pokývala hlavou, chvíli bojovala s odolávajícím víčkem od krabičky s porcovaným tabákem, až se jí podařilo jeden sáček vložit pod horní ret.

„A ještě jsi mi neodpověděla, kolik stál.“

„Byl v dost špatném stavu…“

„Vida. Tohle tu ještě nebylo. Paráda. Zatím jsem si vyslechla: ‚Vyměnili jsme ho za dvě nájemní smlouvy‘, ‚Cena za metr čtvereční byla nečekaně nízká‘ plus tajuplné ‚Úroková sazba je na slušné úrovni‘. Chci cifru.“

„Dva dva.“

„Díky,“ odpověděla Kerstin Holmová a vděčně šlápla na plyn.

„Včetně dvou nájemních smluv na byt. Z nichž jeden leží na jižním předměstí v Ragsvedu, čtvrti s vysokým procentem přistěhovalců.“

„To zní vážně levně.“

„Je to dobrá cena. Cena za metr čtvereční byla nečekaně nízká. A byl v dost špatném stavu.“

„Cos dostala za to dva plus jedna na třídě Surbrunnsgatan?“

„Neprodala jsem to načerno. Šlo o směnu. Nájemní smlouva za byt v osobním vlastnictví.“

„Nikdo jiný kromě tebe samotné netvrdil, že jsi to prodala načerno. To šlo od srdce.“

„Tři sta tisíc. A myslím, že tu Jorgeho proklatou garsonku v Ragsvedu brali spíš jako trest. Kouli na noze.“

„Takže se to vyšplhalo přes dva a půl milionu?“

„Skoro. Říkali jsme si, že bychom příští víkend uspořádali kolaudaci. Co ty na to?“

„To by bylo fajn.“

„S drahými polovičkami.“

Kerstin Holmová přidala plyn, tentokrát o poznání méně vděčně.

„To je panečku rafinovaný souboj,“ řekla zamračeně. „Jaká to důmyslná výslechová metoda.“

„Tak povídej,“ vyzvala ji Sara Svenhagenová a otočila se. Nedokázala se tak docela zbavit pocitu, že Kerstin Holmová je ten nejhrdější člověk, kterého kdy potkala. Dokonce i její profil, tmavé, elegantně rozcuchané vlasy, ostře řezané vrásky, to vše dýchalo jakousi hrdou pýchou, kterou… ano, kterou obdivovala. Bylo to už téměř rok, co se Sara Svenhagenová připojila ke skupině A, a už spolu pracovaly několikrát. Ale nikdy si nepřipadala, že by si byly s Kerstin Holmovou skutečně rovné. Kerstin byla v jejích očích ve vedení výslechů nejlepší z celého policejního sboru a Sara se od ní měla hodně co učit. Jenže občas je trochu protivné, když někdo dokáže člověka prokouknout skrz naskrz. Po rozhovoru s Kerstin jako by už nezůstalo žádné tajemství. Všechno se provalilo. A s Kerstin samotnou to bylo přesně naopak: ta byla jedno velké tajemství. Proto Sara cítila takové uspokojení, že směr rozhovoru obrátila. I když to Kerstin samosebou hned prohlédla.

„Přijdu sama,“ odpověděla Kerstin Holmová a popohnala staré volvo nájezdem u Västbergy na dálnici E4. „Jestli nevadí.“

Tím tento rozhovor uzavřela.

Na chvíli zavládlo mlčení. Obě zatápaly po novém tématu. Nebylo to snadné. Občas to bývalo až příliš komplikované. Sara věděla, že Kerstin kdysi na počátku věků něco měla s Paulem Hjelmem, nejlepším přítelem a partnerem jejího manžela Jorgeho Chaveze.

Celé to bylo tak trochu jáma lvová.

„Je pravda, že je jediná briketa z celé čtvrti?“ zeptala se Kerstin Holmová nakonec.

To prolomilo ledy. Chvíli se smály. Ženským smíchem. Udělalo jim to dobře.

„Je to pravda pravdoucí,“ potvrdila Sara Svenhagenová a odbočila: „Kam to vlastně jedeme?“

„Nemám tucha,“ odvětila Kerstin Holmová a krátce se zasmála. „Jedeme do motelu Norrboda ve Slagstě. Přijímací středisko pro uprchlíky je plné a ministerstvo imigrace si ten motel pronajalo. V motelu Norrboda se od rána pohřešuje několik uprchlíků. Jelikož se z celého toho byznysu tam dole line vůně mezinárodní trestné činnosti, museli jsme ten případ vzít my. Pokud to případ vůbec je. Další otázky?“

„Jaká vůně?“

„Ten motýlek začal být zjevně až příliš ekonomicky soběstačný. Napojilo se na něj nějaké to pašování, hlavně v řadách Rusů a obyvatelů Pobaltí. Existovaly tu ale i určité náznaky provozování prostituce. A pár z těch, co se pohřešují, bylo v podezření právě z prostituce.“

„Takže jde o skupinku kurev, které se propadly do země?“

Kerstin Holmové se zkřivil obličej. Minuly Skärholmen v chladném, ale krásném květnovém odpoledni.

„Dost tomu nasvědčuje,“ připustila s přemáháním.

„Kdo to nahlásil?“

„Vypadá to, že šéf. Který byl zjevně sám předmětem jistých podezření. Nějaký Jörgen Nilsson.“

„Podezření z čeho?“

„Že nic nevidí, neslyší a nepoví. Ale teď už v podezření není. Tímhle oznámením chce asi dokázat, že stojí na správné straně.“

Sara Svenhagenová se opřela v propadlém sedadle starého volva. Musela si přiznat, že tak docela nechápe principy švédské imigrační politiky. Z některých zemí, zejména v rámci EU, byla podle všeho imigrace možná poměrně volně. Švédské občanství se dalo získat rychle. Z jiných zemí vypadala imigrace téměř nemožně. Aby měl člověk nějakou šanci, musel požádat o azyl a tvrdit o sobě, že je uprchlík. To si pak musel také dát pozor, aby cestou určité země nenavštívil. Pokud se mu tahle akrobacie – na jejíž vrub připadalo stále více a více obětí udušených v kontejnerech a dehydrovaných v kýlu lodí – podařila, tak člověk skončil v přijímacím středisku, zatímco se jeho případ prověřoval. Kombinace rostoucího počtu žadatelů o azyl, čím dál přísnějších pravidel a stále razantnějšího snižování počtu personálu způsobovala, že čekací lhůty byly čím dál absurdnější, střediska přeplně
ná a musela se na ně vypisovat veřejná soutěž, kterou zpravidla vyhrály druhořadé motely a hostely. V nich pak lidé, kteří za sebou vlekli hrůzné zážitky, hnili celé roky. Saře nebylo jasné, jak se od nich mohlo očekávat, že jednou budou prohlášeni za svéprávné občany – a hlavně to, jak je možné, že se to tolika z nich skutečně podařilo.

Přesto se pokusila něco si o této problematice nastudovat. Nikdo se před ní už nemohl schovávat. Ministerstvo imigrace se od prvního července mělo přejmenovat na ministerstvo migrace. Cílem bylo nastolit holistický pohled na migraci, přesuny lidí a zahrnout do migrační politiky i otázku uprchlíků, imigrantů, integrace a návratu. Návratová politika byla novinkou. V poslední době se začala objevovat myšlenka provizorních uprchlíků, zejména v souvislostí s válkami v Jugoslávii. Lidé zkrátka a dobře směli chvilku pobýt, dokud nebude návrat bezpečný, a pokud se člověk zase vrátil, odnášel si s sebou drobný příspěvek jako poděkování, že se nestal zátěží, jakou by představovalo jeho setrvání. Tím se celá činnost vydávala za akt dobrovolnosti. Což byla čirá lež.

Zásadní na novém pojmu migrace každopádně bylo – pokud to Sara správně pochopila –, že se návrat stal stejně důležitým momentem jako integrace. Z toho bylo možné vyčíst o soudobých hodnotách společnosti ledacos. Podle ní.

Staré volvo dorazilo do Slagsty, která se jako umělá idylka mačkala k jezeru Mälaren před zatíženými názvy jako Fittja, Alby, Norsborg či Hallunda. Zde nicméně stál kromobyčejně nevzhledný motel Norrboda, protáhlá pětipatrová budova v tom nejčistším stylu sedmdesátých let. Obě inspektorky zůstaly chvilku v úžasu stát. Obě si v témže momentu žádaly okamžitý vhled do srdce architekta. A nejspíš se jim právě tohoto dostalo, když vkročily do uniformních chodeb s odpudivým zátěžovým kobercem barvy moči, která se doplňovala s barvou zažloutlé laminátové tapety na stěnách a stropu. Takový obrázek případné nové domoviny se tedy servíroval novým Švédům.

Nejspíš to představovalo aktivní prvek návratové politiky.

Za liduprázdnou recepcí našli kancelář ředitele; jen další mezi motelovými pokoji. Jörgen Nilsson je vykročil přivítat s nervózní srdečností. Saře se zdálo, že ten typ člověka dobře zná. Idealista ze šedesátých let, který chtěl kdysi změnit společnost od základů, a místo toho se najednou proměnil v bachaře v kanceláři. Grimasa zahořklosti uprostřed porostu vousů…

Ne, byla nespravedlivá. Určitě dělal, co mohl.

Jörgen Nilsson každé pokynul k jedné židli v této veskrze anonymní kanceláři. Sám se usadil na okraji stolu a spustil s veškerou energií sebeospravedlňujícího:

„Čtyři pokoje jsou opuštěné. V každém z nich bydlely dvě ženy. Osm zmizelých žadatelek o azyl.“

„Co to znamená ‚zmizelých‘?“ zeptala se Sara Svenhagenová nevinně.

„Že se ráno měly hlásit,“ odpověděl s překvapeným pohledem Jörgen Nilsson, „ale nepřišly. Zašel jsem k nim do pokoje – bydlely hned vedle sebe – a zjistil jsem, že jsou pryč.“

Kerstin Holmová cítila, že by měla situaci vysvětlit.

„Jsme ze Státní policie,“ řekla. „Záležitostmi uprchlíků se běžně nezabýváme.“

„Ze státní?“ zvolal Jörgen Nilsson a znatelně pobledl. „Vždyť tu jde jen o pár… ženských, které se rozhodly zmizet. To se někde ve Švédsku stane skoro denně.“

„Jenže tady se toho dělo trochu moc a trochu často, nemám pravdu?“

„Byl jsem zproštěn všech obvinění. Udali mě zahořklí vypovězení uprchlíci. Zcela bezdůvodně. A vy to moc dobře víte.“

Sara Svenhagenová se trochu zavrtěla a zeptala se:

„Co jste měl na jazyku místo ‚ženských‘?“

Jörgen Nilsson na ni zůstal přihlouple zírat.

„Co?“ vykřikl. „To do prdele nemáte nic lepšího na práci?“

„Chystal jste se říct něco jiného než ‚ženské‘. Odmlčel jste se, jako byste spolknul něco, co vám málem uklouzlo. Co to bylo?“

Koutkem oka zahlédla Kerstinin uznalý pohled. Zahřál.

„Nechápu, o čem mluvíte,“ prohlásil Nilsson, vstal ze stolu a začal rázovat sem a tam po oněch nepočetných metrech čtverečních. Působilo to trochu nuceně.

Kerstin Holmová si pod ret zastrčila porci tabáku. Pak z kapsy vytáhla kus papíru, se zlomyslnou pečlivostí ho rozložila a nakonec z něj začala předčítat:

„Nastěhovali jste se sem v září loňského roku. V říjnu tu byl odhalen rusko-litevský gang pašující cigarety. V prosinci nelegální dovoz coca-coly z Turecka. V únoru tu bylo zatčeno pár Gambijců, co v pokojích přechovávali značné množství heroinu ke kouření. A v březnu se objevila obvinění z prostituce. Nebylo to třeba slovo ‚kurvy‘, co jste spolkl?“

Jörgen Nilsson dál chodil sem a tam po malé kanceláři. Vypadal, že teď má navzdory svému exaltovanému stavu napilno, aby zvážil všechny výhody a nevýhody. Pak dospěl k rozhodnutí, zastavil se a vrátil se na své místo na hraně stolu.

„Ano,“ a upřeně hleděl na Kerstin Holmovou. „Musíte pochopit, jak těžké je rozhodovat. Žadatelé o azyl tu sedí zavření celé měsíce, často roky. Je jasné, že se jim během té doby musí umožnit žít sexuálním životem. Je to jako sud se střelným prachem už od samého začátku a omezovat jejich sexuální život by se rovnalo sirce přiložené k zápalné šňůře. Ale někdy jsou zúčastněné strany snad až příliš početné. Tak říkajíc. Ohlásit to by znamenalo jejich okamžité vyhoštění. Snažím se být tolerantní. A ano: tu a tam jsem oko přimhouřil až moc. Je to moje forma občanské neposlušnosti. Vždyť nemůžu být jako bachař z koncentráku, krucinál.“

„My taky nemáme v hledáčku vás,“ uklidňovala ho Holmová a náhle k tomuto frustrovanému muži pocítila sympatie. „Máme strach, že se těm ženám něco stalo. Proč by se chtěly vypařit, kdyby tady mohly – s vaším požehnáním – své podnikání provozovat relativně nerušeně? Vždyť tu mají přece jen prostory zdarma.“

„Ačkoli je pochopitelně možné, že se tu nějaká forma nájmu platí,“ podotkla Sara Svenhagenová a pohlédla na Kerstin Holmovou, která se lehce nesouhlasně zašklebila. Bylo ale zřejmé, že nesouhlasí s myšlenkou, nikoli s dotazem.

Výpad Jörgena Nilssona předcházel chvíli těkající pohled. Pak to přišlo:

„Jsem z něčeho obviněn? Řekněte na rovinu, proč jste tady. Vy mě vážně obviňujete ze sexuálního zneužívání žadatelek o azyl? Jen to řekněte nahlas! Myslíte, že jsem rozkrájel osm ženských na kousky a sežral? Tohle si myslíte?“

Sara cítila, že možná – ale opravdu jen možná – zašla příliš daleko. Spontánně na sebe vzala roli „zlého policajta“, aniž si to promyslela. Přišlo to úplně samo od sebe.

„Jak už jsem říkala, vás v hledáčku nemáme,“ mírnila ho vlídně. „Ale je důležité, abyste se pečlivě zamyslel. Protože vy se teď zamyslíte, pane Nilssone. Stalo se v posledních dnech něco neobvyklého? Co se dělo včera večer, v noci, dnes ráno? Kdo ze sousedů mohl něco zahlédnout? Kdo o tom podniku s červenou lucernou ví? Které zákazníky znáte? Mají pasáka?“

Kerstin počkala, až Sara skončí. Pak vstala, přistrčila Jörgenu Nilssonovi blok a tužku a řekla:

„Prosím klíče od pokojů. Půjdeme si to tam prohlédnout a vy zatím sepíšete odpovědi na zmíněné otázky. Dále nám poskytnete co nejkompletnější informace o pohřešovaných ženách.“

Klíčky se ocitly v její dlani, a když policistky opouštěly ředitelovu kancelář, zřetelně slyšely škrábání propisky o papír, horečné, jako asi píše člověk, kterému někdo drží nůž na krku.

Procházely chodbou s neutrálními výrazy – dokud nedošly za roh ke schodišti. Tam se začaly chichotat jako školačky. Přešlo je to. Když vkročily na schodiště, zadeklamovla Kerstin Holmová drsným hlasem:

„Je důležité, abyste se pečlivě zamyslel.“

„Najednou mě to trklo,“ řekla Sara s lehkým sebeuspokojením a projela si rukou své nakrátko ostříhané blond vlasy. „Proč by měl zamlčovat, že ve středisku funguje prostituce?“

„Zrovna když mi začínal být sympatický. Vážně jsem mu skočila na tu občanskou neposlušnost. Taková stará rašple jako já, a jsem naivnější než ty. To mě děsí.“

„To neříkej. Všechno to svinstvo, co jsem viděla, když jsem dělala na pedofilech… To k závidění není. A nejsi žádná stará rašple.“

„Jsem,“ řekla zcela vážně Kerstin Holmová.

Došly k pokojům zmizelých žen, čtveřici dveří vedle sebe uprostřed zdánlivě nekonečné chodby ve druhém patře. Pokoj 224, 225, 226 a 227. Po značném zápolení s klíči vkročily do prvního pokoje – 224. Naproti sobě u stěny dvě postele, prázdný psací stůl, pár otevřených a prázdných skříní, příšerné zářivky na stropě a všude ten zátěžový koberec žlutý jako moč a zažloutlá laminátová tapeta. Bylo zjevné, že nějaká zvláštní atmosféra v nabídce bordelu místo neměla. Tady se prodával syrový sex, nic jiného. Dokonce i noční lampičky měly zářivky.

Chvíli zamyšleně postávaly.

„Co praví intuice?“ Kerstin svou otázku adresovala stejnou měrou Saře jako sama sobě. „Má smysl sem povolávat techniky? Vzaly prostě roha? Nebo se jim něco přihodilo? Saro?“

„Otisky prstů, sperma…,“ přemýšlela Sara nahlas. „To je otázka… Nepodíváme se nejdřív do ostatních pokojů?“

Ostatní pokoje byly podivuhodně identické. Po pravdě řečeno se daly stěží rozeznat jeden od druhého. Bylo to jako v klasickém zlém snu: ať člověk otevřel kterékoli dveře, vstoupil do téhož pokoje.

Věděly, že aby vůbec začaly tušit, co se tu přihodilo, čeká je spousta dlouhých výslechů. A pak už bude na techniky pozdě. Musely dát na intuici. Nasát atmosféru pokojů. Pokusit se zachytit nějakou drobnou stopu toho, k čemu zde došlo.

Pomyslely na dekret z vyšších sfér – totiž vedoucího oddělení Ředitelství Státní policie Waldemara Mörnera –, který personálu kladl na srdce, aby omezil využití Státní kriminalisticko-technické laboratoře na minimum, jelikož jejich služby jsou, citujme: „zpropadeně mastné“.

Zůstaly chvíli stát a nasávaly atmosféru. Pak obě současně přikývly.

„No,“ ozvala se Kerstin Holmová. „Úplně normální to není.“

„Ne,“ přidala se Sara Svenhagenová. „Úplně normální to není.“

A zavolaly kriminální techniky. Což nebylo snadné. Měli totiž plné ruce práce někde jinde.

„Ve Skansenu?“ vybuchla Kerstin Holmová do mobilního telefonu. „Co sakra dělají tam? Rosomáčince?! No jo, asi znají Ellroye…“

Ukončila hovor se svým nadřízeným, kriminálním komisařem Janem-Olovem Hultinem, a zavrtěla hlavou. Vrtět hlavou ještě pořád trochu bolelo. Ani ne před rokem ji trefila kulka tak, že zanechala lebku v oblasti levého spánku tenkou jako skořápku. Vlasy tu odmítaly růst. Nenápadně si sáhla na holou skvrnu, kterou její černý rozcuchaný účes dokázal při troše úsilí zakrýt.

„Neptej se,“ řekla jen, zatímco zamykala dveře, a vydala se po schodech dolů.

Když se vrátily do kanceláře, stihl Jörgen Nilsson popsat už desítku papírů formátu A4. Podívaly se na sebe a zasténaly.

Čekalo je dlouhé odpoledne.

6/

Kriminální komisař Jan-Olov Hultin trčel v zácpě a pokoušel se vypočítat, jakou část svého života už v kolonách proseděl. Když číslice začaly stoupat k astronomickým výšinám, raději od této aktivity upustil. Podle všeho seděl někde v zácpách déle než rok. Ta představa byla nesnesitelná. Bylo mu šedesát tři let a z nich více než rok strávil v dopravních zácpách. Tomu se nejspíš říká pokrok.

U Norrvikenu v Sollentuně vyjel na dálnici E4, protože jeho obydlí leželo na vysoce atraktivním pozemku na břehu jezera Ravalen. Dodnes sem přicházeli zločinní realitní makléři a pokoušeli se pozemek koupit za dumpingovou cenu. Toho posledního odehnal nabroušenými hráběmi. Zločinný realitní makléř se pomočil a s pláčem v hrdle volal: „Vrah je zahrádkář!“ Jan-Olov Hultin toho pak po zbytek dne litoval. Nebylo to ani před rokem, co zabil člověka. V hotelovém pokoji ve Skövde. Navíc vrazil služební zbraň do úst neozbrojenému muži a chybělo málo, aby zastřelil i jeho. Arto Söderstedt mu v tom zabránil. Tenhle dluh bude jen obtížně splácet. Povolit mu bez váhání pár měsíců neplaceného volna bylo samozřejmostí – i když to bylo v rozporu se všemi pravidly a nařízeními.

Často – až příliš často – se stávalo, že se Hultin vracel do onoho hotelového pokoje ve Skövde. Člověk to pochopitelně mohl nazývat snem. Nejspíš to i sen byl. Ale nepřipadalo mu to tak. On se ocitl skutečně tam. Bylo to nesmírně podivné. Celý průběh událostí, každičký detail se opakoval; a zvláštní na tom bylo, že po celou tu dobu věděl, co se stane, a přesto s tím nedokázal nic udělat. Noc co noc – při plném vědomí toho, co se stane – to byl nucen prožívat znovu. Paul Hjelm zastřelil darebáka a dostal kulku do paže. Kerstin Holmovou postřelili do hlavy. A Jan-Olov Hultin zabil člověka a dalšímu vrazil zbraň do chřtánu.

Zabít člověka není tak snadné.

Události ve Skövde byly součástí podivné, komplikované série zločinů z loňského léta, která si vysloužila velkou pozornost médií. Předchozí případy skupiny A zvládli novináři shrnout celkem snadno pod pojmy „vraždy mocných“ a „Kentucký vrah“, ale s tím třetím to bylo obtížnější a ještě štěstí, že tisk nedokázal sledovat všechny jeho zvraty. Vznikla slátanina podivuhodných hesel – „kumelský atentát“, „sickelský masakr“, „přestřelka ve Skövde“, „hornstullská razie“ – a ani ten nejostražitější čtenář si nedokázal tyto jednotlivé incidenty spojit v jeden celek.

Ale celek tu byl. A nijak zvlášť pěkný.

Znovu se pustit do práce bylo pro všechny dost obtížné. Hultin se vrátil jako výkonný šéf skupiny A poté, co byl nedobrovolně „odejit“ do důchodu. To formálnímu vedoucímu skupiny, Waldemaru Mörnerovi, nikdy nemínil odpustit.

Stávalo se, že kolona začala už u Norrvikenu, když vyjel na E4. Bývaly to útrpné začátky dne. Tohoto časného květnového rána naštěstí dojel až k Ulriksdalu, než sklapla past. Déšť se jen řinul a on seděl uprostřed nehybné zácpy a náladu měl pod psa.

Mimo jiné i proto, že se pomočil.

To se mu ale stávalo pořád. K těmto účelům nosil speciálně uzpůsobenou plenu. Trpěl chronickou inkontinencí a nezbývalo, než se do tohoto kyselého jablka zakousnout. Vzdát to a jít do invalidního důchodu, nebo se na to vykašlat. Ignorovat to. Zvolil druhé.

Ale čím víc nad tím přemýšlel, tím jasněji vyvstávala souvislost mezi neduhem a těmi plamennými výbuchy zuřivosti, které před pár lety končívaly jen hlavičkou rozbitým obočím spoluhráčů, které však postupně eskalovaly s vyvrcholením ve Skövde. Ale v posledním roce se mu – až na incident s hráběmi – dařilo držet svého principu „žít a nechat žít“. I pokud šlo o plevel, který bujel jako nikdy dřív.

Poslední případ mohl úplně klidně skončit tím, že by od skupiny odešlo několik jeho kolegů. Byl to nesmírně náročný případ. Naštěstí všichni zůstali, živí a zdraví.

Náhle si uvědomil, že je čím dál víc bere jako své děti. Věděl, že to není správné. On, který víc než kdokoli vládl schopností oddělovat práci od soukromí, měl dojem, že začal být na stará kolena sentimentální. Tolik toho spolu prožili, že je to stmelilo jako žádný jiný tým, v němž pracoval.

Když čert zestárne, dá se na modlení.

Na krátký okamžik bezohledné upřímnosti shledal, že Paul Hjelm, Kerstin Holmová, Jorge Chavez a Arto Söderstedt, Viggo Norlander a Gunnar Nyberg, a dokonce i nováček Sara Svenhagenová, dcera přítele Brynolfa Svenhagena, byli jeho dětmi víc než jeho vlastní synové, oba staří mládenci a draví podnikatelé, kteří přijeli tak maximálně na Vánoce, a to se pořád jen dívali na hodinky a v jednom kuse telefonovali.

Jan-Olov Hultin se ponořil do kalné tůně smíšených pocitů. Pak už toho sentimentálního fňukání bylo dost. Dorazil k policejní budově. Kam se poděl ten čas, se mu už nikdy nepodařilo zjistit, jakkoli byl ostřílený detektiv. Ony časové proluky zůstávaly jedním z největších tajemství života.

Vůz zaparkoval. Kriminální komisař prošel policejní budovou. Kriminální komisař dorazil do kanceláře. Aktovka opřena o stůl. Pohled na hodinky. Návštěva toalety. Výměna pleny. Smítko z levého oka odstraněno. Chůze po chodbě. Dveře otevřeny. V bojové centrále nikdo. Stop.

Jakmile záležitosti běžely podle rutinního pořádku, získal svět charakter telegramu. Ale teď se zastavil. Stop. Kde byl jeho tým? Proč bezútěšná zasedací místnost, pro niž se – ne tak úplně bez ironie – vžilo označení „bojová centrála“, zela prázdnotou?

Kriminální komisař Jan-Olov Hultin se znovu podíval na náramkové hodinky. Byly tři minuty po půl deváté. V půl deváté měla začít ranní porada. I když skupina A nebyla zrovna vzorem dochvilnosti, alespoň někdo by tu být měl.

Hultin se ráznými kroky vydal ke své katedře, kde měl ve zvyku trůnit jako starý kantor, který odmítá odejít do důchodu. Zdvihl sluchátko a vytočil číslo na přesný čas. Slečna „Přesný čas“ mu svým lidským, až příliš lidským hlasem oznámila: „Osm, šestnáct a deset. Píp.“

Ačkoli to „píp“ asi neříkala ona.

Teď se Jan-Olov Hultin jal uvažovat o černých dírách v časoprostorovém kontinuu, o gravitační dilataci času a podobných záležitostech. Cestoval během své koupele v kalné tůni smíšených pocitů v jiném, paralelním čase? Za čtyřicet let se jeho náramkové hodinky kvalitní švýcarské značky Patek Philippe nezmýlily o víc než pár sekund. Z ničeho nic šly o čtvrt hodiny napřed. A to se stalo právě během onoho času, který podle všeho zmizel. Naskočila mu husí kůže a on nechal myšlenky plynout dál. Je dobře známo, že v gravitačním poli čas běží pomaleji než mimo něj. Čím slabší gravitační pole, tím rychleji čas běží. Hodiny umístěné na Mount Everestu jdou rychleji než hodiny v Mariánském příkopu. A co se s časem děje za vysokých rychlostí, ukázal už Einstein v teorii relativity – stockholmská zácpa se takovou rychlostí pohybovala jen sotva. Co když je to ale naopak? Co když je kolona tak zvráceně
pomalá, že na okamžik zrušila gravitaci, a přiměla tak čas běžet rychleji? Co když Bůh pravil: „Konec hloupostí, děti moje. Dřepíte si po jednom v autech, co ze sebe zvrací oxid uhličitý, který pustoší svět. A ještě ke všemu se sotva hnete z místa. Musím vám dát znamení, že máte přestat blbnout a začít alespoň se spolujízdami, když už nic jiného. Alespoň tři v každém autě, a můžete používat pruh pro veřejnou dopravu.“ Tak pravil Mocný ke Zdaleka ne tak mocnému, jenž nyní vzhlédl a spatřil dvanáct více či méně pozorných oči, jak se upírají právě na něj. Pohlédl na hodinky. Ukazovaly tři minuty po půl deváté. A vteřinová ručička se pohybovala naprosto normálně.

Jan-Olov Hultin na okamžik zaváhal. Uvědomil si, že stojí na křižovatce. Byla to paralela s inkontinencí. Mohl do ní zabřednout. Mohl zasvětit život hledání vysvětlení, proč zrovna jeho postihl tenhle zlovolný, potupný a permanentně trapný zdravotní stav. Pochopil však, že by se nikdy vysvětlení nedobral. Uvědomil si, že by uvízl v nekonečné recidivě bezútěšných úvah, které by se vší pravděpodobností skončily závislostí na drogách nebo sebevraždou. Smířil se s nevyzpytatelnou hrou osudu, natáhl si plenu a život šel dál.

A teď? Co to bylo za mystický zážitek, který právě pocítil? Moderní varianta Mistra Eckharta nebo svatého Františka? Nebo se staré hodinky prostě pomátly?

Co se to stalo s časem?

Dospěl k rozhodnutí. Dá hodinky do opravy. A jestli se to stane ještě jednou, nechá si udělat vyšetření CT, aby se zjistilo, jestli nemá nakročeno k mrtvici.

Neb hlas boží zněl pozoruhodně podobně jako jeho vlastní. Jednou, mnohem později v životě, měl prožít tentýž pocit naprosté nepřítomnosti. Tehdy už stihne odejít do důchodu celkem třikrát, a přesto bude zpět na vedoucí pozici v souvislosti s odpálenou bombou ve stockholmském metru. Tehdy bude sedět v jedné z místností na chodbách Bezpečnostní a informační služby Státní policie s jejími nejvyššími představiteli i skupinou A a bude jím probíhat tentýž pocit naprosté neskutečnosti. Ve chvíli, kdy budou odhalena nejvyšší státní tajemství, pocítí přesně tento stav. To však bylo ještě daleko.

Přejel zrakem shromážděnou skupinu A, odkašlal si, zalistoval hromadou papírů na katedře před sebou a zcela všedním hlasem oznámil:

„Takže, drazí přátelé: denní program.“

Poočku si je prohlížel svými sovími brýlemi, aby zjistil, jestli se na nich něco neprojevilo. Vypadali úplně normálně. Ani náznak toho, že by si někdo tam venku všiml čehokoli nestandardního. Vydechl a pokračoval:

„Včera jsme, jak známo, poprvé po dlouhé době zaznamenali několikero neobvyklých událostí. Nikdo z vás neváhal naplno angažovat kriminální techniky a účet ještě zvedne Mörnerovi tlak. Zachovali jste se však samozřejmě správně. To znamená, že tu máme tři probíhající případy, protože Viggo s Gunnarem převzali celou tu vlakovou potyčku. Posunuli jsme se tam nějak, Gunnare?“

Než Jan-Olov Hultin upřel pohled na Gunnara Nyberga, letmo mrkl na hodinky. Ukazovaly půl a pět. Čas byl podle všeho zase zpátky tam, kde měl být.

Bezprostředně následující pohled na podobu Gunnara Nyberga byl skoro stejně šokující jako vždy. Ale jen skoro. Touto dobou si totiž Hultin proti všemu očekávání už začal zvykat na skutečnost, že Nejtlustší policista Švédska abdikoval. Ze sto čtyřiceti šesti kilogramů jich dnes zbývalo něco přes sto. Gunnar Nyberg dokázal nemožné. Zhubl. A jelikož bývalý Mr. Sweden zřídkakdy dělal něco polovičatě, zhubl důkladně. Shodil čtyřicet kilo. A to za pomoci celého arzenálu: zdravé výživy, běhání, plavání, dokonce akupunktury a reflexní terapie. Bylo to skutečně působivé.

Nyberg si zcela jasně uvědomil, že jeho motiv, který vše ostatní zatlačil do pozadí, prokoukl úplně a dočista každý. Dokonce mu i pomáhali. Ale dosud se na něj štěstí neusmálo.

Potřeboval ženu.

Jistě, několikero členů skupiny A ho „zásobovalo nezadanými dámami“ z okruhu svých známých. Absolvoval několik rande a už začínal mít plné zuby všech těch angloamerických výrazů, které se kolem schůzek s opačným pohlavím jen rojily. Opačného pohlaví naopak plné zuby neměl ani v nejmenším. Dvě desetiletí trvající dobrovolný celibát byl přerušen. Gunnar Nyberg se už nemusel oddávat sebemrskačství jako středověký mnich. Došel usmíření se svými dětmi, a dokonce i s bývalou ženou, na níž se během dopingové psychózy v období, kdy se věnoval kulturistice, dopustil strašného násilí. Pilně se stýkal se svým vnoučkem Bennym v Östhammaru, jemuž brzy budou tři roky a kromě toho se měl dočkat sourozence, sestry, jak ultrazvuk nechtěně prozradil.

Bohužel musel přiznat, že ona dáma, která si vysloužila tu pochybnou čest ho z celibátu vysvobodit, jeho paměti unikala. Jako by nestačilo, že si nevybavoval její jméno. On si nevzpomínal ani na to, jak vypadala. Samou nervozitou lezl po zdech svého staromládeneckého třípokojového bytu u Nackého kostela, kde působil jako nejhlubší bas z celého sboru. Vzpomínal si ovšem, že za tím vězel Viggo Norlander. Byla to totiž kolegyně Viggovy čerstvé partnerky Astrid ze Státního archivu, dáma ve věku něco přes čtyřicet let. Měli se setkat u něho doma, než zajdou do hospody v nákupní galerii. To si pamatoval, ale dál už paměť vypovídala poslušnost. Měl dojem, že do hospody se už nevydali. Vybavovala se mu jakási vágní vzpomínka na překvapivě okamžité erotické události. Dál už paměť nesahala. Víckrát se už neviděli a jediným přetrvávajícím dojmem byla Norlanderova replika následující o několik dní později a pron esená s mnohoznačným úsměvem:

„Do dneška nevstala z postele, ty syčáku.“

Pravděpodobně to bylo míněno jako uznání, a ne jako výčitka, Gunnar Nyberg však neměl nejmenší potuchy. Pro jistotu se s ní už nikdy neviděl. Zato s jinými ženami ano. Čím víc hubl, tím byl sebejistější, a v současnosti byl jen v očekávání potěšení, která opačné pohlaví skýtalo. Cítil se připravený na něco stabilnějšího.

Odkašlal si a řekl:

„Znáte přece podrobnosti takzvané vlakové potyčky. Noční příměstský vlak ze směru Kungsängen. Tři profesionální sprejeři kompletně zrenovují jeden vagon, kde sedí skupinka etyliků. Pět plnokrevných násosků kolem čtyřiceti je morálně pohoršeno tím dílem zkázy a pustí se do sprejerů, což jsou slušně trénovaní mladíci kolem dvaceti. Dojde k úctyhodné rvačce. Dva ožungři skončí s otřesem mozku, jeden sprejer přijde o život, všichni si odnášejí více či méně vážná zranění. Když vagon zastaví ve stanici Karlberg, nastoupí jistý důchodce s gaučovým psíkem do krvavé lázně. Čistě policejně vzato je to přesně tak nudné, jak to zní. Doufám, že zmíněné nové události jsou stimulující o něco víc. My s Viggem nemáme nic nového. Všichni zúčastnění byli zadrženi a obviněni. Kromě důchodce, který utrpěl infarkt myokardu. Už je konečně mimo nebezpečí.“

Hultin znovu zašilhal po hodinkách. Zdálo se, že je vše v pořádku. Přikývl a poděkoval Nybergovi.

„No vida,“ prohlásil. „Vlakovou potyčku můžeme tímto považovat nejspíš za uzavřenou. Čas na bestiální lasicovité šelmy.“

Jorge Chavez vzhlédl od rozličných papírů a vrhl pohled na Paula Hjelma, který naznačil, že to nechává na něm.

„Znáte hyenu severu?“

Známostí s hyenou severu se zjevně nikdo pochlubit nedokázal.

„Takto se také přezdívá rosomákovi. Německy Vielfraß, veležrout. Toto jméno si vysloužil pro svou bezbřehou žravost. V létě se živí drobnými zvířaty, ale v zimě si klidně dá i soba nebo dva. Včerejšího večera rosomáky ze Skansenu zjevně přepadly zimní nálady, protože tato stvoření, která neváží ani třicet kilogramů, zbaštila celého člověka i s botama. Doslova a do písmene. Zbylo nám pár útržků látky ze světle růžového obleku, segment holenní kosti včetně křížové spojky na osm milimetrů silné červeno-fialově pruhované polypropylenové šňůře, pravý ukazováček plus toto.“

Ukázal značně pochroumanou kartu.

Byla to piková dáma.

„Na pikové dámě se nacházejí zbytky pravděpodobné příčiny nenasytnosti našich veležroutů. Kokain. Analýza zbylé svaloviny a krve ukazuje totéž: totiž že naše oběť nedávno zkonzumovala nezanedbatelné množstí kokainu. Jelikož byla droga přítomná v krvi, pobídla rosomáky v jejich nezřízenosti. Všichni přece víme, že se nejhorší zvěrstva, kupříkladu za války, páchají pod vlivem drog. Zjevně se zvířecí říše v tomhle ohledu od té lidské nijak zvlášť neliší. Rosomáky ze všeho toho kokainu prostě chytil amok a podle všeho zhltli celou kostru včetně lebky. Najít ji se každopádně nepodařilo. Tchánovým pracantům z kriminalistické laboratoře se ovšem podařilo zajistit jak analýzu DNA, tak i zcela přijatelný otisk prstu. Ani jedno se nicméně nevyskytuje ve švédských registrech, a tak jsme je poslali Interpolu a Europolu. Otisky oběti se nenacházejí ani na dřevěné ohradě kolem příkopu. Žádný z otisk
ů prstů, které se tam našly, ostatně v rejstříku trestů není. Prst, který byl dost pořezaný, byl samá hlína, identického složení jako půda nejblíže jižního rohu výběhu rosomáků, kde je sráz od vyhlídky diváků nejprudší. Na jistém místě v této půdě se nalezla krev a stopy kůže oběti, konkrétně v pěti písmenech, která byla do hlíny vyryta pravděpodobně prstem. Slovo, pokud to je slovo, lze číst jako: ‚Epivu‘. Počáteční E je verzálka, zbytek minuskule, tedy malá písmena. Vzbuzuje to ve vás nějaké reakce?“

V nikom to žádné reakce nevzbuzovalo.

„Ne. U nás taky ne. A můžu oznámit, že ani na internetu. Ani jediný výsledek.“

„Tolik k rosomáčímu výběhu,“ navázal Paul Hjelm. „Šňůra kolem nohy nás vedla k tomu, že jsme příliš rychle začali předpokládat, že byl na místo dopraven, nejspíš v bezvědomí nebo rovnou mrtvý. Zareagoval jsem vlastně příliš pozdě. Přijel jsem z nemocnice Astrid Lindgrenové, kde jsem se setkal s holčičkou, kterou postřelil neznámý pachatel záhy po desáté hodině včerejšího večera. Na Djurgardenu, nedaleko východního okraje Skansenu. Pokud odhadneme dráhu kulky a následujeme ji, dovede nás k oplocení Skansenu v úrovni ohrady s vlky. Ne zrovna štěstím zářící technici byli tudíž nuceni svou činnost rozšířit i na vlčí výběh. Nakonec se nalezly tři předměty: krev naší oběti nahoře na oplocení, dokonce i na ostnatém drátu nataženém nad ním, a navíc na betonové zdi u vyhlídky pro návštěvníky na opačné straně, roztržený řetěz na krk z osmnáctikarátového zlata a pistole ráže devět milimetr
ů staré dobré značky Luger opatřená tlumičem. Zásobník byl prázdný. Zkušební střelba prokázala dokonalou shodu s kulkou, která byla vyjmuta z paže desetileté Lisy Altbrattové. Ta mimochodem vše přečká bez trvalých následků.“

„Shrňme si to,“ převzal slovo Chavez. „Kdo je náš muž? Má na sobě letní světle růžový oblek a na krku masivní zlatý řetěz, šňupe kokain z pikové dámy a je vyzbrojen lugerem s nasazeným tlumičem. Otisk z jediného zachovalého prstu – naštěstí pravého ukazováčku – se nachází na všech třech předmětech: kartě, řetězu i pistoli. To je zcela jasné. Co je zač?“

„Vyděrač?“ navrhl Nyberg.

„Dealer?“ zkusil to Norlander.

„Pornoherec?“ kontroval Nyberg.

„Pasák?“ vykřikly ve stejném okamžiku Kerstin Holmová a Sara Svenhagenová.

Obě ženy se po sobě chvíli dívaly.

„S tím počkáme,“ rozhodl autokraticky Chavez. „Každopádně to doslova smrdí podsvětím. Nemáme ho v rejstříku, takže to nejspíš bude cizí státní příslušník. Kdyby to byl Švéd, tak už nám určitě počítače na identifikaci otisků prstů spustí pořádný povyk.“

„Co se tedy děje?“ pokračoval Hjelm. „Někdo ho pronásleduje mezi stromy Djurgardenu. On střílí, ale nemáme žádné známky toho, že by trefil kohokoli jiného než Lisu Altbrattovou. Dorazí k plotu a rozhodne se ho přelézt, přestože hned vedle plotu vede pěšinka. Na co to ukazuje? Možná na zoufalství, hluboký děs. Pořeže si o plot prsty, bez váhání se chytí ostnatého drátu, který se mu zabodne hluboko do dlaní, vrhne se k vlkům, kteří měli podle všeho naštěstí plné žaludky.“

„Jen taková možnost,“ ozvala se zamyšleně Kerstin Holmová. „Jsou tu vůbec nějací pronásledovatelé? Nemůže se jednat o drogovou psychózu? Jediné, co hovoří pro to, že se tu stal zločin, je přece ta šňůra na noze. Nemohl ji tam mít z nějakého jiného důvodu, co já vím, sexuálního, co nějaká pornografická ozdoba třeba? Třeba ho pronásledují jen jeho vlastní démoni a on k rosomákům spadne z čiré paniky?“

Chvíli bylo ticho. Chavez si četl v papírech.

„Šňůra byla ukousaná,“ řekl tiše. „Nemáme žádný důkaz, že byla uvázaná kolem obou nohou. Takže mohla být jen na jedné z nich, jako ozdoba. Ale,“ dodal trochu silnějším hlasem, „je to skutečně pravděpodobné?“

„Zásadní přece je, jestli tam vůbec jsou nějaké jiné stopy,“ pokračovala Holmová. „Můžou být na různých místech, pokud se nemýlím: za plotem Skansenu, na plotě, u vlků, na zdi vedoucí z jejich výběhu, na asfaltu mezi vlky a rosomáky i u nich. Proč po sobě nezanechali žádnou stopu?“

Chavez se začal zuřivě přehrabovat svými papíry:

„Ani on po sobě zjevně žádné stopy kroků nenechává. U vlků není po cestě mezi plotem a zdí skoro nic než samé kamení. Na asfaltu žádné stopy nejsou a ani na plotě u rosomáků.“

„Ale dole u rosomáků jeho stopy přece být musí,“ namítla Holmová. „Vždyť píše do hlíny. Musí přece být vzdušná. Jak vypadají stopy kolem těch písmen?“

Chavez přikývl – jako přikyvuje muž, který odvedl lajdáckou práci.

„Jo, Kerstin… Jeho stopy nemáme. Máme stopy rosomáků, máme všeobecný rumraj, pravděpodobně i stopy po samotné hostině, ale žádné otisky bot. Nesmíme zapomínat, že později v noci pršelo.“

„Ale ne dostatečně, aby to spláchlo ten nápis…“

„Mohli ho tam hodit pevně svázaného,“ navrhl Paul Hjelm. „Třeba se během pádu zraní. Jediné, co stihne, je napsat ono slovo, které je z nějakého důvodu důležitější než se zvednout. Pak dorazí rosomáci.“

„A žádné stopy kohokoli jiného?“ nedala se Kerstin Holmová. „Ani na tom ostrém plotu u vlků?“

„Ne,“ zapíral Chavez zarputile.

„Přesto se pokusme o rekonstrukci toho, co se u vlků stalo,“ navrhl Hjelm. „Takže, odhazuje pistoli, protože vystřílel celý zásobník. Chytré to není, ale pochopitelné ano. Slepá zuřivost. Ale proč roztrhne svůj drahocenný řetěz, tento luxusní prodlužovač penisu, a předhodí ho vlkům?“

„Další známka drogové psychózy,“ podotkla Holmová a Hjelm měl dojem, že ji zná dost na to, aby si všiml, že teď už to přešlo v lehké popichování Jorgeho, který se kabonil jako Škaredá středa. A Hultinův závěr mu od toho nijak zvlášť nepomohl:

„Takže ani nevíme, jestli vůbec došlo ke zločinu…“

„Ale ano,“ protestoval vášnivě Chavez. „Je to vražda. Jestli není, tak ať skočím k rosomákům, na mou čest.“

Skupina A na něj upřeně hleděla. Ovšem že každý z nich toužil po pořádném případu, všichni do jednoho. Už žádné vlakové potyčky. Ale nikdo po něm neprahl víc než Jorge Chavez, to bylo nad slunce jasnější.

„To bude panečku ve Skansenu senzace,“ ozval se Viggo Norlander a vysmrkal se. „Lasse Berghagen mezi písničkami představuje publiku oroseného rosomákobijce z řad policie.“

„Drž hubu,“ pustil se do něho Chavez.

„Já myslel, že tohle mám říkat já?“ ohradil se Norlander.

„Upřímně řečeno,“ pokračovala Holmová, „to nepochopitelné ‚Epivu‘ a skutečnost, že radši napíše tohle, než aby si pokusil zachránit kůži – nemůže to naznačovat, že mu přeskočilo?“

„To ano,“ připustil Hjelm. „Já si taky myslím, že šílí. Je zdrogovaný a šílený hrůzou. Ale věřím, že jeho strach je oprávněný.“

„Jenže pronásledovatel zjevně k vlkům nepřelezl,“ upozornila Holmová. „Existuje nějaká jiná cesta dovnitř?“

Hjelm a Chavez si vyměnili pohled. A nebyl to pohled nijak krásný.

„Budeme to muset podrobněji prověřit,“ odpověděl suše Hjelm.

Hultin se napřímil, nenápadně se podíval na hodinky a pokračoval:

„Zabrali jsme tím hodně času. Máme tu přece prodiskutovat ještě jednu událost. Kerstin?“

Kerstin Holmová působila trochu unaveně. Sáhla si na holou skvrnu na spánku a připadalo jí, že cítí, jak se myšlenky pod ztenčenou lebeční kostí rozpouštějí.

„Nemohla bys začít, Saro?“ požádala ji.

Sara Svenhagenová, která seděla po celou dobu mlčky, vypadala překvapeně. Vnímala se jako Kerstinina podřízená a čekala, že se zapojí tak maximálně nějakou tou kusou narážkou pro další monolog. Lokla si příšerně studené kávy, obličej se zkřivil výraznou grimasou, načež se vzchopila a začala vyprávět:

„Osm žadatelek o azyl, které se vší pravděpodobností provozovaly prostituci, dnes v noci zmizelo z filiálky přijímajícího centra pro uprchlíky – motelu Norrboda ve Slagstě, kde bydlely a pracovaly. Ženy pocházely výlučně z východní Evropy. Tři z Ukrajiny, dvě z Bulharska, dvě z Ruska a jedna z Běloruska. Pokoj 224 obývaly Rusky Natalja Vaganova a Tatjana Skoblikova, pokoj 225 Ukrajinky Galina Stěnina a Lina Kostěnko, pokoj 226 Ukrajinka Valentina Dončenko a Běloruska Světlana Petruševa, a v pokoji 227 bydlely Bulharky Stefka Dafovská a Marija Bagrjana. To si jistě budete pamatovat. Včerejší den až do pozdních večerních hodin jsme věnovaly rozhovorům s obyvateli sousedních pokojů. Že prodávají sex, bylo patrně veřejné tajemství. Získaly jsme celou řadu jmen jejich zákazníků, a hlavně jsme si vytvořily poměrně dobrou představu o tom, jak bylo možné tuto činnost provozovat. Ředitel Jörgen Nilsson nejenže nad ní při
víral oko, ale ledacos naznačuje, že se na tom sám podílel. Jako zákazník. Myslím, že ho v branži už moc dlouhá kariéra nečeká.“

Kerstin Holmová se vzpamatovala a navázala:

„Klíčové byly dvě otázky. Kdy ženy zmizely? Napovídalo tomu něco předem? Že se nám podaří zjistit něco víc, jsme v daném okamžiku nemohly očekávat. Dověděly jsme se zatím toto. Asi tak poslední týden byly ženy nezvykle neklidné. Zjevně se stalo něco, co je znervóznilo. Na tom se sousedé vesměs shodnou. Podle všeho bylo celý středeční večer všech osm žen přítomno. Jeden svědek s určitostí tvrdí, že je slyšel mluvit cizí řečí, pravděpodobně rusky, dokonce ještě v půl třetí ve čtvrtek ráno. Když se měly v devět hodin ráno hlásit, byly pryč. Nikdo ze sousedů – a to už jsme asi mluvily skoro se všemi – je neviděl ani neslyšel odcházet. To vše s tou výhradou, že většina výslechů probíhala prostřednictvím tlumočníka.“

„Takže ani nevíme, jestli vůbec došlo ke zločinu,“ podotkl pomstychtivě Chavez.

Holmová se na něho pobaveně podívala. Svenhagenová se na něho podívala vztekle. Jako manželka, když se choť chová dětinsky.

„Ne,“ řekla Sara hlasem plným sebeovládání. „Ale přirozeně se ptáme, jestli je to pouhá náhoda, že někdo uštve neznámého muže pasáckého vzezření pár hodin před tím, než se vypaří osm prostitutek z centra pro uprchlíky. Dá se tu trošičku spekulovat. Byl to například jejich pasák? V takovém případě je pravděpodobné, že celou stáj zlikvidovala konkurence. V tom případě je docela dobře možné, že je všech osm žen po smrti. A v takovém případě máme na krku skutečnou sexuální válku. A bitvy mezi stájemi prostitutek obvykle znamenají i válku drogovou. Nebo to byl naopak pasák konkurenční, kterého sprovodil ze světa pasák těch osmi, než je posbíral a zmizel?“

„Tak moment,“ odkašlal si Hultin. „Co má tohle být, Saro? Máme vůbec nějaké konkrétní pojítko mezi těmito dvěma případy – které možná ani případy nejsou?“

„Nic konkrétního, to ne,“ přiznala Sara zkrotle. „Jen tušení.“

„Začínám mít opravdu dost všech těch vágních tušení,“ vyslovil velice zřetelně veliký náčelník a zašilhal po hodinkách.

„Tak trochu konkrétněji,“ ozvala se Kerstin Holmová. „Neznámý muž s oním okázalým vzezřením ve stylu ‚já jsem v podsvětí Někdo‘ není nic obvyklého. Většinou jsou policii známí. Takže musel velmi pravděpodobně přijet nedávno. Už asi týden panoval mezi ženami ve Slagstě určitý neklid. Není nemožné prověřit případnou návštěvu muže ve světle růžovém obleku, který šňupe kokain a kolem krku má tlustý zlatý řetěz, v motelu Norrboda během posledního týdne. Tím bychom mohli získat i popis.“

„To už zní líp,“ zabručel Hultin.

„Možná to byl sám Lasse Berghagen,“ navrhl Viggo Norlander.

„Když tu argumentaci trochu převrátíme,“ ozval se náhle Gunnar Nyberg. „Mohly to být samotné dámy, které pasáka pronásledují a strčí ho k hlodavcům severu?“

„Hyenám,“ opravil ho Chavez zakaboněně.

„To sotva,“ namítla Holmová. „Byly ve Slagstě nejméně do půl třetí do rána. Několik svědků je slyšelo i vidělo kolem desáté, kdy náš muž přelézal plot k vlkům.“

„Měly tehdy zákazníky?“ chtěl vědět Hjelm. „Business as usual?“

Kerstin Holmová se na něho otočila s obtížně interpretovatelným pohledem, který ho málem přiměl couvnout. Od událostí ve Skövde ani ne před rokem byl vztah mezi nimi trošku napjatý. Tehdy ho trefili do paže a ji do hlavy. Leželi bok po boku a jejich krev se mísila pod nebesy, která se otevřela, a ona, úplně vyčerpaná, úplně promočená, úplně zkrvaven, zašeptala: „Miluju tě, Paule.“

Vyrovnat se s něčím takovým je těžká věc. Obzvlášť pro ženatého muže.

Nakonec odpověděla:

„V té věci jsme úplně jasno nezískaly. I to budeme muset blíž prověřit. Třeba tu jsou nějaké náznaky, že se v posledních dnech aktivita omezovala.“

„Takže,“ prohlásil Hultin a sklapl dokumenty. „Tím se nám začíná rýsovat denní program. Paul a Jorge se vrátí do Skansenu a podívají se na případné alternativy k lezení přes plot k vlkům. Musíme prostě a jednoduše zjistit, jestli tu stojíme před vraždou. Kerstin se Sarou se spojí s Viggem a Gunnarem a vyslechnou další účastníky ze slagstského hampejzu. I tam potřebujeme vlastně zjistit, jestli vůbec došlo ke zločinu. Možná jsme úplně vedle. Kromě toho vám můžu sdělit, že jsme obdrželi toto.“

Ukázal jim pohlednici se samými lahvemi vína.

„Jo tak,“ rýpl si ještě pořád zakaboněný Chavez. „Dědicové.“

„Ano, od Arta Söderstedta z Chianti,“ potvrdil Hultin, posunul si soví brýle na špičku nosu a četl: „Vy rošťáci. Člověk se tu dře v potu tváře a šlape hrozny, zatímco vy si válíte šunky v jarnokrásném Stockholmu. Osudu různý každému připadne los. Mimochodem, víte, jak nejlíp rozdělit pět melounů mezi sedm osob? Jakékoli návrhy se s povděkem přijímají. Krájet je na kousky je šlendrián. Pozdravy z piniemi vonícího a vin santem zamlženého toskánského večera.“

„Mizera jeden,“ řekl Viggo Norlander.

7/

Putoval. Jako červ provrtával pod městem zvláštní vzorce. Napadlo ho, že tyto podzemní vzorce vytvářejí nápis, podsvětní text, který odpovídal tomu skrytému textu na zadní stránce jeho vlastního papíru. Tomu, který byl čím dál čitelnější. Čím dál víc se projasňoval – a byl čím dál neproniknutelnější.

Zároveň.

Bylo mu téměř devadesát let a byl emeritním profesorem. Jako starý neurovědec se rozhodl, že nepodlehne stařecké demenci, že nenechá mozkové buňky uchřadnout. Cílevědomě se věnoval tréninku mozku, udržování závitů v kondici. Četl kvalitní literaturu a noviny ve čtyřech jazycích, luštil ty nejobtížnější křížovky z Dagens Nyheter, každý den se prokousal alespoň jednou diferenciální rovnicí a hleděl na svět střízlivým, analyticky zkoumajícím pohledem.

Až do okamžiku před několika dny, kdy se v jeho životě usídlilo nezřetelné, klouzavé přítomno.

Byla to smrt.

Ale smrt si většinou neklade podmínky. Smrt se obvykle neposadí člověku na několik dní bok po boku a nečeká, až se něco stane.

Začal chápat, co se od něj očekává.

Kdysi dávno, před více než půl stoletím, otočil svůj arch papíru. Byl celý popsaný. Stál tu příběh, v němž nebylo možné pokračovat. Dospěl ke svému konci. Pokud chtěl sám žít dál, musel papír otočit a tvářit se, že je nepopsaný. Pak bylo možné psát dál. A žít dál.

A on papír otočil. Nechal minulost za sebou a cíleně – dokonale přizpůsobeným mozkovým cvičením – ji vymazal. Text na zadní straně papíru zmizel a nový život započal. Švédský život.

Teď, když se i švédský život chýlil ke konci, pochopil, co se po něm žádá. Musí otočit list a přečíst ten starý příběh. Ale ne tak, že ho prostě jen přečte. Příběh na něho dopadal jako údery, jako rány sekerou, jako kovové jehlice zavedené do spánku.

Nevěřil, že starý člověk dokáže cítit s takovou intenzitou. Odporovalo to nejnovějším výzkumům mozku.

Podíval se na ruku. Pod rukávem saka vykukovaly číslice. Číslice na ruce. Jakmile se na ně podíval, daly se do pohybu. Přesně jako on. Chystaly se ho opustit.

To byla jedna z věcí, kterým nerozuměl.

A v tom přišly výjevy, jako údery sekerou.

Nad ním paže, nad ním nohy, nesmírně hubené nohy, nesmírně hubené paže, a před sebou viděl tvář obrácenou vzhůru nohama a viděl, jak spánkem proniká tenká jehlice, a viděl, jak se ta obrácená tvář křiví bolestí. A psal do knihy. Četl text, který do ní sám psal, a ta kniha vyprávěla o bolesti, o bolesti, bolesti, bolesti.

A spatřil nový výjev. Vzal mu dech. Otevírá dveře. Otevírá vstupní dveře svého vlastního domu. Tady. Ve Švédsku. Ten výjev sem nepatřil. Otevírá dveře zevnitř a před nimi stojí muž bez nosu.

Pak leží muž bez nosu mrtev před ním.

Probudil se. Potil se víc, než by v jeho věku mělo být vůbec fyziologicky možné. Vlak metra projížděl temnými tunely dál a dál. Neměl ponětí, kde je. Nezáleželo na tom. Záleželo na vzorci.

Nerozuměl. Stránky se zpřeházely. Rub a líc papíru se prohodily. Proč?

Pak spatřil nesmírně plavého muže v uniformě. Ten nesmírně plavý muž držel v ruce tenkou kovovou jehlici.

Výjev zmizel.

Vlak se blížil do stanice. Byl ve vagonu sám.

Na krátkou vteřinu zavřel oči. Trénink mozku. Vrať se. Nemáš právo zavírat oči. Nesmíš zavírat oči před ničím.

A on se vrátil ke vzorci, který jeho putování městem vykreslovalo. Čím dál tím víc mu připadalo, že vytváří znaky, snad písmena. Síť stockholmské podzemní dráhy nebyla síť newyorských ulic, ale i tak dokázala vytvořit znaky. A znaky se vytvořily. Cestoval a věděl jak. Ne kam, ale jak.

Putování prvního dne se před ním pomalu vynořilo. Nejprve kolmice.

Vlak zastavil ve stanici. Dveře se otevřely. Stanice byla téměř prázdná. Nevěděl, kde je.

Nejprv kolmice, pak tři horizontály. Písmeno.

První den putoval jako písmeno.

Venku na nástupišti stála osamělá žena a volala z mobilního telefonu. Z následujícího vagonu se na nástupiště vyhrnula parta mladíků.

Písmeno bylo E. Velké E.

Dveře metra se zavřely. Mladíci se blížili k ženě. Právě ve chvíli, kdy se vlak rozjel, zahlédl záblesk nože.

A nemohl udělat nic.

Jen zrekonstruovat písmeno příštího dne.

*

Příležitost se někdy naskytla úplně nečekaně.

Většinou to vyžadovalo hodně plánování, správný čas, správné místo, správnou osobu. Chtělo to nějakou dobu sledovat, vyčkávat, lehce se plížit. Museli se rozptýlit a tvářit se, že k sobě vůbec nepatří. Pak přišel útok. Když se nasbíralo dost, dalo se to rovnou na net. Mezi krádeží a prodejem mohlo uběhnout i méně než hodina.

„Prodám právě ukradený telefon.“ A časový údaj.

Odpovědi chodily vždycky rychle. Jako by lidi jen seděli u počítače a čekali. Fízlové neměli nejmenší šanci.

Ale někdy se objevilo volné pole. To bylo vlastně nejhustší. Neplánovaná nabídka. Tak například jedna roštěnka úplně sama na nástupišti.

Hamid si toho všiml okamžitě. Vyměnil si rychlý pohled s Adibem a vystoupil z vagonu metra. Smrkáči je následovali. Bylo jich pět a byli nebezpeční. Nikdo se nestavěl na odpor. Naučili se z televize, že se nemají bránit. Prostě jen odevzdat telefon. Když byl někdo drzý, dostal po hubě. Kdo se postavil na odpor, vysloužil si ránu nožem.

Stávalo se, že se někdo posral. To byl hnus.

Byla to pěkná roštěnka. To viděl, i když k nim stála zády a telefonovala. Dlouhé černé vlasy, červená kožená bunda, těsné černé kalhoty, černé tenisky. Teď se otočila k nim a všimla si jich. Típla hovor.

Byla to fakt kočka. Kdyby nestáli na nástupišti v metru, ale někde trochu víc stranou, zajistili by jí trochu nadstandardní proceduru.

Do těla se začal pumpovat adrenalin. Hamid vytáhl nůž. Teď by se měl dolní ret začít chvět.

Z dálky se ozýval vlak z opačného směru.

„Mobil sem, ty čubko,“ zasyčel.

Ale dolní ret se nerozechvěl. Sevřel se. A černé oči se zúžily.

Nůž odletěl. Nechápal proč. Pak ucítil kopnutí do obličeje. Všiml si podrážky. Reebok. Pak ucítil, jak se zuby páčí dovnitř. Jako ve zrychleném filmu viděl vzhůru nohama, jak cosi Adiba mrštilo o lavičku, kde se úplně bez života zhroutil. Slyšel, jak smrkáči utíkají pryč.

Našel nůž. Zvedl se. Ty vole, pomyslel si a přejel si jazykem přední zuby. Byly zkosené k hornímu patru. Cítil, jak se zlomený kořen provrtává horním rtem.

Všechno chutnalo po krvi.

„Štětko,“ zašišlal, zvedl nůž z nástupiště a napřáhl ho před sebe.

Stála proti němu naprosto bez hnutí. Vrhl se vpřed a zmocnil se telefonu. Dostal strašlivý kopanec do rozkroku. Aniž se dokázal nadechnout, cítil, jak ho strká pryč. Plné ruce zběsile šátraly po zemi. Slyšel vlak. Viděl, jak se v tunelu zablesklo světlo.

Bojoval jako fúrie. Máchal rukama a bradou klouzal po nástupišti. Bojoval o život. Ale nebylo proti čemu bojovat. Tělo cosi zvolna, neúprosně zvolna sunulo přes okraj nástupiště a sílící dunění metra stoupalo ve výkřik šílenství, který byl to poslední, co Hamid v životě uslyšel.

Pak z něj byl rozpolcený muž.

8/

Drobná stvořeníčka pila vodu. Přikrčila se trochu neohrabaně jako roztomilá medvíďata a lízala vodu z nevelkého napajedla. Růžové jazýčky se míhaly, jako by patřily koťatům. Byl to ten typ zvířat, která si děti chtějí vzít domů na mazlení.

To by nicméně bylo od rodičů nemoudré.

Drobná stvořeníčka se jmenovala rosomáci.

Paul Hjelm se díval, jak trochu zavalitě cupitají pryč a radostně u toho mávají svými veverčími ocásky. Nedokázal si dost dobře představit, jak tihle dobromyslní tvorečci chroupou lidskou lebku.

„Tak už pojď,“ vyzýval ho netrpělivě Jorge Chavez. „Nedovol jim, aby tě zhypnotizovali. Mysli na Ellroye.“

Hjelm se opřel o dřevěnou ohradu, zhluboka nabral dech a hlasitě zařval:

„Kdo je sakra ten Ellroy?!“

Jenže to už Chavez opustil rosomáčí výběh a kráčel podél vlků na druhé straně asfaltky. Když ho Hjelm dohonil, jal se Chavez nahlas uvažovat:

„Takže výběh vlků je poměrně rozlehlý. Táhne se až od rysů. Končí těsně před rosomáky. Jak to probíhalo?“

Déšť ustal, ale půda byla ještě stále zrádně mokrá. Za vlčí ohradou zahnuli dolů a každý krok znamenal nebezpečí života. Kolem vlčího výběhu vedl k vnějšímu oplocení Skansenu kluzký svah. U čehosi, co se podobalo brance, seděl v podřepu vytáhlý muž v montérkách a ochranných brýlích. Právě něco svařoval. Kolem něj vystřelovaly modravé plameny jako zbloudilý novoroční ohňostroj.

Počkali na něj. Ohňostroj uhasl. Zvedl si ochranné brýle, což byl vlastně štít se zasazenými brýlemi. Odkašlali si. Muž se otočil.

„Dobrý den,“ pozdravil Hjelm. „Jsme od policie.“

Muž v montérkách krátce přikývl a chystal se vrátit k práci. Chavez ho chytil za rameno.

„Okamžik,“ řekl. „Co se tu stalo?“

Muž si sundal štít, vstal a upíral na Chaveze pohled z více než dvoumetrové výšky.

„Mně taky připadá, že je Skansen moc drahej,“ informoval je muž. „A děcka musí mermomocí taky do toho zasranýho akvária, na fousatýho Jonase z telky, a hned je pět stovek v hajzlu. Pak se musí zajít někam na jídlo, projet se na těch pitomejch vozejčkách na kolejích, koupit si los, aby člověk vyhrál nějakýho zhovadilýho pokémona, na kterejch Nintendo vydělává miliardy a miliardy, a už se blížíme k jednomu hadru. Tehdy si jeden začíná přát, aby místo toho bejval zašel na kolotoče do Gröna Lundu, ale pak si řekne, že to by asi zařvalo už pár litrů. Jenže by si bejval aspoň vyzkoušel volnej pád.“

Oba policisté se zmateně otočili, aby zjistili, jestli muž hovoří s někým za nimi, ale za zády nikde nikdo.

„Promiňte,“ ozval se Hjelm. „Nerozumím…“

„Někdo se sem prostříhal,“ vysvětloval muž a pokývl k hustému pletivu plotu. „A já je chápu.“

„Kdy se to stalo?“

„Zjistili to zjevně včera. Já tu nepracuju.“

„Zdálo by se, že ano…“

Čahoun v montérkách si hluboce vzdychl.

„Jsem z firmy, co dělá ploty. Opravuju to tu provizorně. Dneska je pátek a plot nemůžeme dodat dřív než na začátku příštího týdne.“

„A kdy že se to stalo? V noci na čtvrtek?“

„Tak asi. A o dva dny pozdějc dorazí dva policajti v civilu, aby vetřelce čapli. Je fajn, že v době škrtů máte tak solidní priority. Nemáte náhodou dojem, že touhle dobou budou už v prachu?“

„Ale ano,“ přisvědčil Paul Hjelm. „A nejen dojem.“

*

Ze stanice metra Odenplan se vyřítil policista v uniformě a vyzvracel se k nohám Vigga Norlandera.

Jo tak, pomyslel si Norlander, zkoumal své zánovní italské střevíce a v duchu vzdychl. Takový…

Poté, co shledal, že z toho boty vyvázly s nedotčeným leskem, a přijal omluvy zahanbeného policejního asistenta, otočil se na Gunnara Nyberga. Jeho pohled říkal: Jo tak. Takový…

Takový případ.

Seděli zrovna v motelu Norrboda ve Slagstě a vyslýchali žadatele o azyl, když zavolal Hultin a oznámil jim:

„Myslím, že byste se měli zajet na něco podívat.“

Tak se vrátili do města.

Zatímco podlézali modrobílé igelitové pásky a sestupovali do podzemí v doprovodu popelavého policejního asistenta, kterému se tu a tam trochu zvedal žaludek, filozofoval Viggo Norlander o zvratcích. V těch se totiž v posledním roce přímo koupal. Podívejme, říkal si, jaký rozdíl je mezi dětskými a dospělými zvratky. Obzvlášť novorozeneckými, těmi řídkými, bílými, téměř voňavými obláčky, které jako nektar zkrápí novopečené rodiče. A pak se najednou promění. Z ničeho nic začnou páchnout – jako zvratky.

Je to rozhodující okamžik v životě každého rodiče malého dítěte.

Nedávno k něčemu podobnému došlo v rodině Norlanderově. Zatvrzelý starý mládenec Viggo, který se v padesáti letech trochu nečekaně stal otcem rodiny, jednoho dne náhle zjistil, že zvratky maličké Charlotty začaly páchnout. Bylo to strašlivé zjištění. Brzy začne Charlotte i chodit. Najednou si připadal hrozně starý. S leknutím si uvědomil, že by bezmála mohl být Charlottin pradědeček.

Pradědeček!

Poprvé se začal zamýšlet nad tím, jaké to pro Charlottu bude, mít tak staré rodiče. Upadl do krize. Trvala několik minut. Na Vigga Norlandera to byla neobvykle dlouhá krize.

Nástupiště zelo naprostou prázdnotou. Byl to strašidelný pohled. Policie vyklidila okolí metra a mezi stanicemi Radmansgatan a Sankt Eriksplan byla zavedena náhradní autobusová doprava. Nejpozději do půlhodiny se musel provoz obnovit. Tehdy začne dopravní špička ve stockholmském centru. A pak už žádné náhradní autobusy stačit nebudou.

Viggo Norlander a Gunnar Nyberg měli tedy sotva třicet minut na to, aby si ujasnili průběh událostí.

Hultin jim zavolal okamžitě.

„Proč?“ zeptal se Nyberg do telefonu.

Chvíli bylo ticho. Nybergovou myslí rezonovala Hultinova slova z dopolední porady: „Začínám mít opravdu dost všech těch vágních tušení.“ A Hultin to věděl.

„Já vím,“ řekl tlumeně. „Je to vágní. Ale úplně normální to není. Okamžitě tam zajeďte.“

„Smíme jet rychle?“ zeptal se s nadějí Nyberg, který v rámci svého nového životního stylu vyměnil starý prorezlý renault za zbrusu nový. Od doby, kdy se jako náctiletý stal majitelem Renaultu 4, životu nebezpečného „Labana“ s karoserií tenkou jako papír, už francouzskou značku nikdy neopustil. Byla to láska na celý život.

„Ano,“ souhlasil Hultin bez námitek. „Měli byste jet rychle.“

A tak jeli rychle. Slagsta – Odenplan za čtvrt hodiny. Na silnicích se závažným nebezpečí ztráty ovladatelnosti vozidla vlivem akvaplaninku.

Sjeli po eskalátorech. Na rozdíl od většiny stanic metra ve Stockholmu bylo nástupiště na Odenplanu vzdušné a prostorné. Strop tu byl opravdu vysoký a nástupiště bylo otevřené bez dělicích zdí. Přibližně uprostřed seděl mladík s obvázanou hlavou. Okolo vyčkávali dva záchranáři s nosítky a tři policisté v uniformách. Nejblíže u eskalátorů vlevo od nástupiště ležela igelitová fólie. U ní stál policista. Na kolejišti vlevo ležela další dvojice igelitových fólií. Kolem se procházel kriminální technik a fotografoval.

Když sešli z eskalátorů, pravil policejní asistent, jehož zvratky minuly Norlanderovy zánovní střevíce asi o dva centimetry:

„Doufám, že jste na tohle připraveni.“

Hlas by bylo sotva možné označit za pevný.

„Ne,“ ujistil ho Viggo Norlander a nadzdvihl nejbližší igelit. Nyberg se na něho díval z opačné strany fólie, aniž viděl na to, co leželo pod ní. Norlander seděl bez hnutí. Bez toho, aby se výraz jeho obličeje změnil, zakryl fólii, zvolna se zvedl a vyzvracel se na své zánovní italské střevíce.

Takový případ, pomyslel si Gunnar Nyberg a nabídl kolegovi kapesník.

Obrnil se, přidřepl a nadzdvihl fólii. Pod ním ležela dolní polovina těla. S tímto zjištěním se spokojil a vstal.

„Měl něco po kapsách?“ zeptal se policisty, který tu hlídkoval.

Ten přikývl a předal mu zavřený igelitový sáček. Nyberg si prohlížel svazek klíčů, peněženku a šest mobilních telefonů.

„Jo tak,“ řekl jen a převzal sáček.

„Hamid al-Džabiri,“ sdělil mu policejní asistent. „Čtyřiadvacet let. Z Fittji. Dvakrát odsouzen za ublížení na zdraví a krádež.“

„Ale?“ odtušil Nyberg a pokračoval dál po nástupišti. Na jedné lavičce seděl Norlander a utíral si boty. Nechal ho sedět. Pak se zhluboka nadechl a zeptal se policejního asistenta:

„Tak se podíváme na ten zbytek? Jak se vlastně jmenujete?“

„Andersson,“ odpověděl policista a ukázal na kolejiště: „Jsou to tři kusy. Jeden horší než druhý.“

Nyberg skočil dolů do kolejiště těsně následován Anderssonem, který řekl:

„Nejhorší je ten nejblíž. Je to jen kaše. Horní část trupu a hlava. Ta hlava není nic pěkného.“

Nyberg nadzdvihl igelit a došel k závěru, že Andersson nelhal. Tady toho moc nenadělali. Pokročili k dalšímu.

„Ty další dva jsou paže,“ vysvětloval Andersson. „Obě se utrhly. Jsou v trochu lepším stavu.“

Vynořil se Norlander a byl bílý jako křída. Söderstedt? pomyslel si Nyberg překvapeně a chytil ho při seskoku dolů.

„Zpátky do sedla,“ podotkl Norlander a heroicky bojoval s návaly zvracení.

Zbylé dva igelity ležely těsně u sebe nějakých deset metrů od těla. V první ruce, pravačce, vězel nůž.

„Vida,“ poznamenal Nyberg.

Druhá ruka držela mobilní telefon.

„Poslední úlovek,“ odtušil Nyberg. „Doufám, že se mu bude hodit.“

Andersson zakryl igelit a sportovně vyskočil nahoru na nástupiště. Ten hrůzný pohled ho zanechával pozoruhodně chladným. Nyberg s Norrlanderem se nahoru vysoukali stylem trochu víc odpovídajícím jejich věku. Nyberga zlobilo, že to není snazší. Po vší té zatracené zdravé výživě.

„Popovídáme si s kumpánem?“ zeptal se funící Norlander.

„Adib Tamir,“ přikývl Andersson. „Nachlup stejná minulost: ublížení na zdraví a krádeže. Třiadvacet let. S otřesem mozku.“

Byli zrovna na cestě k opačné straně nástupiště, když se rozezněl mobilní telefon. Nyberg i Norlander zkontrolovali své přístroje. Odtud ne. Pak Nyberg shlédl na igelitový sáček se šesti telefony, který držel v ruce, přiložil k němu ucho. Odtamtud také ne. Podíval se na Anderssona, který bezradně rozhodil ruce.

„Do prdele!“ zařval Gunnar Nyberg a řítil se zpátky k druhé koleji. Norlander s Anderssonem mu byli v patách.

Seskočili do kolejiště. Nyberg strhl igelit zakrývající levou paži.

Mobilní telefon v ruce vyzváněl.

Nyberg se sehnul a pokoušel se uvolnit sevření prstů. Drželo jako svěrák. Konečně se mu podařilo telefon vyrvat. Pokynul Norlanderovi a Anderssonovi, aby přistoupili blíž. Sklonili hlavy dohromady jako házenkářský tým před zahájením zápasu.

Nyberg stiskl zelené tlačítko. Ani nedutali.

Mobilní telefon vyrážel nepochopitelnou tirádu. Ženský hlas hovořící cizí řečí. Chvíli pauza, po ní následovalo něco, nejspíš nadávka, a pak telefon ztichl.

Tři policisté si vyměnili překvapené pohledy. Nakonec se vzchopil Nyberg:

„Snažte si to zapamatovat. Pokusíme se to sepsat, každý podle sebe.“

„Ale proč?“ divil se Andersson zmateně.

„Protože to byl vzkaz pro vraha,“ oznámil mu klidným hlasem Gunnar Nyberg.

9/

Ze všeho nejvíc to působilo jako náhodné shluky písmen. Písmena naházená dohromady tak trochu od boku. A že by tu byla nějaká výrazná podobnost, to zrovna ne.

Epivu, říkal si kriminální komisař Jan-Olov Hultin. Byl i tohle jen náhodný shluk písmen?

Seděl ve své značně sterilní kanceláři a za oknem lilo jako z konve. Hleděl na tři útržky papíru v neinspirujícím, rychle blikajícím přísvitu skomírající zářivky. Bylo půl osmé, pátek večer, a všechno nasvědčovalo tomu, že tu na chodbách skupiny A na oddělení Státní policie v budově na Polhemsgatan zbyl už jen on sám.

Pravděpodobně šlo o nějaký slovanský jazyk. Navzdory odlišnostem a podivnému pravopisu Hultinovi připadalo, že zvuky zněly jako ruština. Nyberg s Norlanderem si to mysleli také. Jaké slovanské jazyky existují kromě ruštiny? Čeština, bulharština, srbochorvatština? Je srbochorvatština ještě jazyk? Nebo teď existuje srbština i chorvatština? Nebyl si jistý.

Musí povolat odborníka lingvistu. Dvakrát dotyčnému nezáviděl.

To bylo od Gunnara Nyberga mimochodem nečekaně pohotové. Ale na druhou stranu už od toho okamžiku, co Hultin dal před bůhvíkolika lety skupinu A dohromady, aby vyřešila případ s vraždami mocných, byl Gunnar Nyberg pořád jen lepší a lepší. Neohrabaný grizzly lovící lidskou kořist v podsvětí zhubl a stal se z něj bystrý kyberpolda.

Hultin vzal do ruky další dokument. Protokol z výslechu Adiba Tamira. Zběžně ho přelétl očima. Osamělá, pohledná žena střední postavy, dlouhé černé vlasy, červená kožená bunda, přiléhavé černé kalhoty, černé tenisky. Bylo s nimi pár „smrkáčů“. Neznámí kluci, co se chtějí opičit. Ti utekli. Nejdřív kopem složila Hamida ozbrojeného nožem. Kopla ho do obličeje. Pak poslala stejně vyzbrojeného Adiba hlavou napřed, až se udeřil o lavičku. Poroučel se. Když se probral, křičela kolem něj spousta lidí. Uviděl Hamidovy nohy a střeva, která pokrývala nástupiště pár metrů od něj, a znovu omdlel. Když přišel k sobě, bylo nástupiště prázdné, až na pár policajtů. To je celé. Nemá ponětí, co byli ti malí kluci zač. Jen takoví ocásci. Vždycky se nějací táhli s nimi. Profíci byli Hamid s Adibem. S portrétem může samozřejmě zkusit pomoct, ale sotva ji zahlédl. Stála k nim zády a pak se otočila a za pár ubohých vteřin přemohla nepřemožitelné.

Závěrečná slova: „Musela být tajný agent nebo co.“

Jo, Adibe, pomyslel si Hultin. Kdo ví? Každopádně chytila Hamida ozbrojeného nožem za nohy a odstrkala ho přes nástupiště jako trakař, kde ho nechala polovinou těla trčet do kolejiště, zrovna když přijíždělo metro. Pak beze stopy zmizela. I s červenou bundou.

Ale mobil zůstal Hamidovi v ruce. To by vycvičený agent KGB asi neudělal.

Nezačínaly se události posledních čtyřiadvaceti hodin navzájem přibližovat? Nezačínala se tu rýsovat jakási souvislost?

Ukázali Adibovi Tamirovi fotografie osmi žen, které pohřešovalo přijímací centrum pro uprchlíky: Galinu Stěninu, Valentinu Dončenko, Linu Kostěnko, Stefku Dafovskou, Mariju Bagrjanu, Natalju Vaganovou, Tatjanu Skoblikovou a Světlanu Petruševu. Adib zavrtěl hlavou.

„Ne,“ řekl. „Vůbec ne.“

Vůbec ne? Co tím myslel? Hultin na stole před sebou rozložil pasové fotografie osmi ženských tváří a pozorně si je prohlížel. Ne, uznal. Pochopil, co Adibovo vůbec ne znamená. Tyhle ženy působily zakřiknutě. Pohaslé pohledy. Nezbýval v nich žádný život. Ani jediné z nich nebylo víc než pětadvacet let a všechny vypadaly mnohem starší. Život s nimi tvrdě zatočil, to bylo vidět. Nejspíš šlapaly chodník už od puberty jako ostatní východoevropské prostitutky, které zaplavovaly Švédsko a západní Evropu. Evropou se valila hrůzná přívalová vlna ženského ponížení a západní svět se na tom byznysu aktivně podílel.

Janu-Olovu Hultinovi se na okamžik zvedl žaludek. Nad svým pohlavím. Nad svým původem. Nad svým úzkostlivě chráněným životem.

Vrátil se k práci. Podle techniků by nemělo být nemožné dohledat operátora mobilního telefonu. SIM karta v něm zůstala. Operátor sice nebyl švédský, ale to by nemělo být na překážku. Potažmo by mělo jít získat kompletní seznam volaných a přijatých čísel.

Na to se těšil.

Do té doby se mohl trápit se skládačkou. Jednotlivé dílky by tu byly. Zbývala otázka, jestli k sobě patří.

Za posledních více než čtyřiadvacet hodin se přihodilo ledacos. Ale na druhou stranu se za nějakých čtyřiadvacet hodin v Královstvím švédském spáchalo hodně zločinů. Ani v nejmenším neměli jistotu, že spolu ony tři události jakkoli souvisejí.

Důsledně vzato se možná neodehrál zločin ani jeden. Třeba ty ženy z motelu Norrboda ve Slagstě prostě jen utekly. On by nejspíš udělal totéž, kdyby ho tam zavřeli. Ten chlap ze Skansenu možná jen utíkal před svými drogovými démony, ani ta čerstvě objevená díra v plotě s ním nemusela mít nic společného. A v případě incidentu v metru se mohlo jednat o pouhou sebeobranu.

A kromě toho nemusela mít ani jedna z událostí se zbývajícími dvěma co dělat.

Vůle však, jak známo, dokáže divy.

A tak se Jan-Olov Hultin pustil do skládačky.

Předně: proč to souvisí? Veškerá zkušenost a důvtip skupiny A téměř jednohlasně pravily, že tomu tak je. Kerstin sice Paula prostřednictvím Jorgeho trochu škádlila, ale to bylo součástí jakési soukromé hry, o které Hultin nechtěl nic vědět. Byl totiž zcela prost zvědavosti. Údiv pocítit dokázal. Zvídavost. Žízeň po vědění – ale zvědavost ne. Dokud soukromí nezasahovalo do práce, nechal je být. Teď už měl v týmu dokonce i manželský pár a fungovalo to lépe, než se obvykle tvrdí. Hultin na vymýšlení směrnic a přísných předpisů moc nebyl. Toho ať si hledí Mörner. Stejně to nikoho nezajímá.

Začal znovu: proč to souvisí? Protože to celé zavánělo mezinárodním zločinem – Hamid s Adibem byli asi to nejšvédštější, čeho se tu člověk dobral. Protože se to odehrálo v tak rychlém sledu – jeden a půl dne. Protože nic z toho nebylo úplně normální – vražda u rosomáků, útěk kurtizán, útočící žena.

Ve středu třetího května ve čtvrt na jedenáct večer někdo pořádá štvanici na muže, který má pravděpodobně v mezinárodním zločinu poměrně významné postavení. Zažene ho do vlčího výběhu ve Skansenu. Hodnota zlatého řetězu se odhaduje na téměř tři sta tisíc švédských korun. Skutečnost, že si pronásledovatelé v ohradě vystřihnou k vlkům nesrovnatelně pohodlnější cestu, ukazuje na pečlivý plán. Oni ho k vlkům naženou. Počítají s tím, že přeleze plot, i s tím, že na druhé straně výběhu vyleze ven. Nalezli způsob, jak si tam na něj počkat. Takže rosomáci jsou pravděpodobně cíl. Podle všeho je celý čin pečlivě naplánovaný – a oběť se zachová přesně tak, jak chtěli. Otázka je, jestli dokonce počítali i s tím, že se rosomáci sjedou krví prosycenou drogou. V takovém případě to je plán skutečně rafinovaný.

Nejspíš znají Ellroye.

Ve čtvrtek čtvrtého května někdy po půl třetí ráno zmizí osm východoevropských prostitutek z pobočky přijímacího centra pro uprchlíky. K tomu tedy dojde o pár hodin později téže noci. Jak vypadá případné pojítko? Sara Svenhagenová byla přes to všechno možná nejblíž – dokud jistý komisař nezaútočil na její „vágní tušení“. Pokud existovalo pojítko – a to stále vnímal jako nejslabší článek řetězce –, tak by mělo jít o dvě věci. Zaprvé: muž ze Skansenu byl jejich ochránce, a když byl teď odklizen, ženy někdo unesl nebo v krajním případě zavraždil. Zadruhé: muž ze Skansenu znamenal hrozbu, po jejímž odklizení se ženy konečně dostaly na svobodu. V obojím případě by měl být jejich pasák, a to buď hodný, nebo zlý. A hodní pasáci se zrovna běžně nevyskytují.

Hultin zalistoval kopiemi výslechů ze Slagsty. Jako nějaký řádný postindustriální zaměstnavatel je spočítal. Dva připadaly na Norlandera, čtyři na Nyberga, sedm na Svenhagenovou – a dvanáct na Holmovou. No dobře, Norlander s Nybergem sice odjeli o několik hodin dříve, ale rozdíl mezi dvěma a dvanácti byl i tak markantní. Navíc tu měl od dam ještě řadu protokolů z předchozího dne. Suma sumárum třicítka štosů papírů.

Kerstin Holmová naštěstí před víkendem situaci shrnula ve zvláštní zprávě. Pokud někdy – navzdory všemu – odejde Hultin do důchodu, vyvstávala čím dál jednoznačněji jako jeho přirozený nástupce. Komisařkou se měla stát pochopitelně už dávno. Ale to měli ostatně i Hjelm, Söderstedt, Chavez, Nyberg… no, všichni kromě Norlandera, pomyslel si trochu ošklivě Hultin.

Umrněné dva výslechy.

Shrnul tedy Kerstinino shrnutí. Nikdo ze Slagsty si na muže s tlustým zlatým řetězem kolem krku a v růžovém obleku bohužel nevzpomínal. Zato se čím dál víc projasňoval obraz toho, co se stalo ani ne před týdnem. Několik ze značně neochotně spolupracujících zákazníků ve své výpovědi hovořilo o výrazné změně nálady všech osmi žen. Vypadaly silně znepokojeně, ale nechtěly odpovídat na žádné otázky. „Šukala jak mašina,“ jak se jistý člen ochranky ze sousedství s notorickou závislostí na sexu vyjádřil o Mariji Bagrjaně.

Hezky řečeno.

Pár sousedů si vzpomínalo, že ve čtvrtek časně ráno slyšeli zvuk velkého motorového vozidla. „Znělo to jako popeláři,“ tvrdila jistá stará dáma s pozoruhodným jménem Elin Belinová, „ale proč by popeláři jezdili už v půl čtvrté?“ Druhý soused, nezaměstnaný řezník, který podle vlastních slov „nenaspal za poslední půlrok víc než šest hodin“, tvrdil, že se blížilo ke čtvrté, když zaslechl „cosi na způsob zbloudilého autobusu veřejné dopravy. Tady totiž nejezdí jediná rozumná noční linka, a vy jakožto úřední osoba byste snad mohl mou stížnost přednést vedení Stockholmského dopravního podniku.“ Tolik přinesl chabý podíl Vigga Norlandera na výslechových aktivitách. To tedy bylo skutečně s podivem, protože kdo by si Vigga Norlandera dokázal splést s úřední osobou?

Nejdůležitější informace ale pocházela od Jörgena Nilssona, ředitele. Po značném nátlaku – Kerstin s ním zjevně nezacházela zrovna v rukavičkách – přiznal, že o jednom pasákovi věděl. Už v listopadu ho kontaktoval jakýsi muž, který se chtěl ujistit, že se nebude do živnosti plést. Za to, že bude držet jazyk za zuby, mu nabídl volný vstup do pokojů 224 – 227. A Nilsson podle všeho tuto volnou vstupenku využíval více než důkladně. „Stálý zákazník,“ sdělil jim jeden pobouřený somálský zubař, když se zvedl z modlitebního koberečku. Holmové se nakonec podařilo Nilssona dopravit k policejnímu kreslíři, který sestavil starý dobrý identikit. Zítra ho proženou všemi myslitelnými databázemi. Vše nicméně nasvědčovalo tomu, že kryptopasák a oběť rosomáků nebyli jedna a táž osoba.

Zazvonění telefonu ho nejen vyděsilo k smrti, ale připomnělo mu také, že uvažuje chybně – zmíněná informace totiž nebyla ani v nejmenším nejdůležitější.

„Však jsem si říkal, že budeš ještě v práci,“ zaburácel příkrý hlas z druhé strany sluchátka.

„Ty zjevně taky, Brunte,“ opáčil Hultin, zatímco se jeho divoká tepová frekvence zklidňovala.

„Nejsem Brunte,“ ohradil se velice důrazně vedoucí kriminální technik Brynolf Svenhagen. „To můj nevychovaný zeť o mně šíří takový hnůj?“

„Hnůj šíří obvykle koně,“ uklouzlo Hultinovi.

Ve sluchátku bylo chvíli ticho. Svenhagen, konfrontován se svou čím dál populárnější koňskou přezdívkou, se zjevně snažil vymyslet nějaký sžíravý komentář. Jelikož však sžíravé komentáře nepatřily mezi silné stránky tohoto strohého technokrata, zavládlo místo toho ticho.

Výmluvné ticho, napadlo Hultina.

Nakonec se dostavila ne právě úderná reakce:

„Tak máš zájem o tu informaci, nebo ne? Nadřel jsem se jako mezek, abych to zjistil. Je pátek večer, jestli sis nevšiml.“

„Nesmírný zájem,“ ujistil ho Hultin, čímž emoce trochu zklidnil. „Prosím,“ dodal dokonce.

To k oblomení Brynolfa Svenhagena stačilo. Vystřelil od boku:

„Mám v ruce kompletní výpis telefonních hovorů uskutečněných z pokojů 224, 225, 226 a 227 motelu Norrboda ve Slagstě. Zajímá tě to?“

I když to Hultina zajímalo přímo eminentně, spíše než divokou radost pocítil vztek. Na hovory z těchto čtyř motelových pokojů dočista zapomněl. Copak se mu to začínalo vymykat z rukou? Byly ty mezery v čase víc alarmující, než jak je vyhodnotil? Byl to snad tromb, který se nezadržitelně blížil k čím dál užší mozkové cévě?

„Jsi tam ještě, Jane-Olove?“ zeptal se znepokojeně Brynolf Svenhagen.

„Jsem,“ ozval se Hultin a vzchopil se: „Výborně, Brynolfe. Mohl bys mi to poslat faxem?“

„Už se stalo,“ ujistil ho samolibě Svenhagen.

Zatímco Hultin čekal, až se spustí fax, díval se Hultin na své náramkové hodinky. Bylo osm hodin třináct minut. Za chvíli to bude přesně dvanáct hodin, co se v časoprostorovém kontinuu rozevřela proluka. „Osm, šestnáct a deset. Píp.“

Možná že už se v té časové mezeře nachází právě teď…

Fax zachrčel a přivolal milého komisaře zpátky do skutečnosti. S tím pojmem ale nebyl tak úplně spokojený.

Skutečnost…

Hultin seděl a hleděl na vršící se hromádku a ptal se, jestli je tohle opravdu skutečnost. Seděl tak drahnou dobu a upřeně hleděl na rytmicky se sunoucí papíry. Krrr-krrr-krrr-prit. Halda narůstala. Čas se vytratil v hypnotické monotónnosti. Krrr-krrr-krrr-prit. Krrr-krrr-krrr-prit. Krrr-krrr-krrr-prit. Krrr-krrr-krrr-prit.

Ze tmy na něj zíral pár očí. Prudce sebou trhl a vrhl pohled k zápěstí. Byly tři minuty po půl deváté – přesně tolik jako ráno, když ve skutečnosti bylo osm hodin a šestnáct minut. Bože můj, pomyslel si. „Tak ona je to pravda.“

Paul Hjelm stál ve svém příliš lehkém lněném saku, v ruce držel deštník s policejním logem a v uších měl nacpaná sluchátka. Ruka pozdvižená na rozloučenou nejistě klesla časoprostorem.

„Jsi v pořádku?“ zahulákal.

„Neřvi,“ napomenul ho Jan-Olov Hultin a upíral zrak na hodinky. Vteřinová ručička tikala dál – ale nepohybovala se náhodou moc rychle? Co tu Paul pohledává? Je najednou ráno? Mají mít právě poradu v bojové centrále? Cestoval půl dne černou dírou v čase?

„Promiň,“ řekl Hjelm a vytáhl si sluchátka z uší. „Kind of Blue. Miles Davis.“

„Poslouchat hudbu si můžete ve volném čase,“ vyčinil mu zmateně Hultin.

Paul Hjelm si ho prohlížel až přespříliš zkoumavě.

„Tobě není dobře, Jane-Olove,“ shledal nakonec.

„Co tady děláš v… tuhle denní dobu?“

„Zrovna jsem se chystal domů. Prošel jsem všechny materiály a dám na to jed, že to souvisí. Ale co tu děláš ty?“

Hultin seděl bez hnutí. Přejel rukou okraj stolu. Ale ano, pomyslel si, tohle je skutečnost. Tohle je materie, které se můžu dotknout. Prostor není čas. Nacházím se v čase jiným způsobem než v prostoru. Jsem tady a jsem teď. Zbytek vem čert. Pak se otočil k faxu. Závěrečné krrr-krrr-krrr-prit a halda byla kompletní. Popadl ji, sklepnutím srovnal listy papíru o desku pracovního stolu a rozhodným hlasem prohlásil:

„Gravitační dilatace času. Měl bys ji někdy vyzkoušet. Dodá bytí perspektivu.“

Hjelmovi spadla čelist. To ho nesmírně pobavilo.

„Kde je ten mobil z metra?“ zeptal se velitelským hlasem Hultin.

„U mě v kanceláři,“ odvětil Hjelm zkrotle.

„Co tam dělá? Proč ho nemají technici?“

„Půjčil jsem si ho na víkend, když odcházeli z práce. Chtěl jsem si ho trochu prohlídnout.“

„Výborně,“ odvětil Hultin. „Přines ho.“

„Zjevně žádné jiné otisky prstů kromě Hamida al-Džabiriho. Jak po sobě někdo dokáže nezanechat žádné otisky na svém vlastním telefonu?“

„Přines ho,“ zopakoval Hultin.

Když Hjelm zmizel, rychle prolistoval gigantickou hromadu papírů, které vyplivl fax. Okamžitě našel to, co předpokládal.

Hjelm se vrátil s telefonem.

„Polož ho na stůl,“ vyzval ho Hultin s telefonním sluchátkem v ruce. Vytočil číslo.

Mobilní telefon na stole se rozezněl.

„Od teď,“ pravil kriminální komisař Jan-Olov Hultin, „je tohle jeden případ.“

10/

Byl víkend. Zvláštní jednotka Státní policie pro mezinárodní násilnou trestnou činnost měla volno. Všichni do jednoho. Déšť se naštěstí stáhl z okolí Stockholmu, a tak bylo možné se věnovat klasickým víkendovým činnostem.

Jan-Olov Hultin se prodral do lesa ležícího za dveřmi chaloupky u jezera Ravalen hrozivým porostem plevele na zahrádce, který les připomínal víc než les sám, a prasklými skly dalekohledu pátral po vracejících se tažných ptácích. Vypadalo to, jako by se časoprostor rozdělil na segmenty. Gunnar Nyberg zajel za rodinou syna Tommyho do Östhammaru. Vzal si s sebou běžecké boty a stihl si i zatrénovat, přestože se skoro tříletý Benny držel dědečka jako klíště. Visel mu kolem krku celých pět kilometrů, což trénink poněkud okořenilo. Viggo Norlander zůstal skoro celou sobotu v posteli se svou partnerkou Astrid a maličkou Charlotte, která se neúnavně sunula podél pelesti postele a učila se chodit. Podivnými aktivitami postaršího rodičovského páru v posteli se její mysl nezaobírala ani na okamžik. Kerstin Holmová měla s orchestrem a sborem velký koncert v kostele Jakobs kyrka, kde zpívala altový part. Během zlatých, kondenzova
ných minut Kyrie Mozartova Requiem zřetelně cítila, jak ztenčená lebeční kost vibruje a ona je v přímém kontaktu se všehomírem. Kyrie eleison. Christe eleison. Kyrie eleison. To byl veškerý text. Pane, smiluj se. Kriste, smiluj se. Pane, smiluj se. Manželský pár Jorge Chavez a Sara Svenhagenová si vyšel na dlouhou procházku po čtvrti Vasastan. Zdrželi se v místním parku, kde se usadili na lavičku a zpočátku zcela racionálně diskutovali o kladech a záporech rodičovství. Skončilo to tím, že na sebe hulákali zuřivé urážky. Když jedna postarší dáma s parukou svezlou na stranu přímo před jejich zraky zavolala policii, vrátili se do svého nedávno pořízeného domova v Birkastanu a milovali se stejně bezuzdně jako mlčky.

A přesto tenhle víkend nebyl jako ostatní. Nikdo z nich, dokonce ani Viggo Norlander, se nedokázal ubránit tomu, aby alespoň jednou za hodinu nepomyslel na jistý, zcela unikátní případ.

To platilo v nemenší míře i pro Paula Hjelma. Rodina si vyjela na chatu na ostrově Dalarö. Bylo to už pár let, co objevili tuhle zchátralou chatičku s fantastickým, skrytým kouskem pobřeží a vlastním, i když rozpadajícím se molem. Vlastníkem byla neskutečně vitální dáma, toho času však už upoutaná na invalidní vozík, která se stala první boxerkou ve švédské historii, a Hjelm tak docela nevěděl, jestli vědomě ignoruje všeobjímající zákony Trhu – nebo jestli sem Trh prostě jen nedorazil. V tom případě by se jednalo o poslední bílé místo na mapě světa. Maja – jak se bývalá boxerka jmenovala – by samozřejmě jen za pozemek mohla inkasovat nějaké tři čtyři miliony. Teď vše pronajímala rodině Hjelmových za sedm tisíc ročně a sama bydlela ve svém malém dvoupokojovém bytě v centru městečka Handen. Jednou za rok přijížděla Maja na návštěvu a přespávala ve své bývalé ložnici. To se pravidelně odehr
ávalo první víkend v květnu. Pak už by podle svých vlastních slov „potřebovala ve spoďárech drenáž“.

Nyní seděla na verandě a zhluboka dýchala chladivý večerní mořský vzduch. Zamyslela se:

„Být lesba v té době vážně nebyla žádná legrace.“

Jelikož každá návštěva přinesla nové překvapení, tak po ní Paul s Cillou jen opatrně pokukovali a čekali na pokračování. Dočkali se.

„Jojo, děti moje,“ pravila a objala svými vrásčitými, avšak ocelovými pažemi oba manžele, „pronajali jste si skutečné doupě neřesti. Jářku, to byly orgie. A kam oko dohlídlo, ani jednoho kosa bys nezahlíd. Jenom hejno koupajících se lolitek bez plavek. Manželky ze sousedství šly do vývrtky. Ale mužští nijak zuřivě neprotestovali, na to vemte jed.“

„A pár takových manželek ze sousedství bude ještě naživu, jestli se nepletu,“ podotkl Paul Hjelm.

Maja vypukla v řehot a šťouchla ho pěstí do ramene. Okamžitě mu bylo jasné, že může počítat s modřinou.

„Já pořád zapomínám, že jsi detektiv,“ chechtala se. „Přitom na detektiva vůbec nevypadáš, Paulusi.“

„Podle mě ano,“ konstatovala ledovým hlasem Cilla.

„No tak, no tak,“ zahromovala Maja. „Manželské hašteření si nechte na potom. Teď máte hosty. A já si prosím ještě jedno Dry Martini. Tentokrát kapánek sušší, kdyby to šlo.“

„Tak to už si ho budeme muset nejspíš pálit sami,“ zabručel si pod vousy Hjelm a po očku koukl na Cillu.

Vstal a nalil rozřehtané Maje další sklenici čistého Beefeateru.

„Máš pochopitelně naprostou pravdu,“ ujistila ho trochu usebraněji, když se dočkala svého ginu. „Svedly panstvo, uhnízdily se na jejich zlatém gruntu – a za sousedy vyfasovaly bandu koupajících se nymfomanek. To jeden tak úplně nečeká, když se přivdá mezi smetánku a počítá s životem ve skleníku. Dokud bude jedna jediná z nich mezi živými, neprodám. A nebojte se, děti moje, tyhle rachomejtle mívají tuhý kořínek.“

Cilla vstala a pustila se do nějaké úplně nepotřebné činnosti. Zády ke stolu řekla:

„Tak já vám povím, proč vypadá jako detektiv. Protože celou dobu hloubá nad jedním případem. S námi tu rozhodně není.“

„Promiň, že existuju,“ ohradil se konstruktivně Paul.

„Nad případem?“ zvolala blaženě Maja. „To zní náramně zajímavě! Pověz nám o tom víc, Paulusi.“

„Paulusi!“ zakrákoral mutující hlas z hloubi chaty.

„Vy s sebou máte i děti?“ zeptala se překvapeně Maja. „Já myslela, že jste je nechali ve městě?“

„Nechali ve městě,“ opakoval přidušený hlas.

Paul Hjelm si vzdychl.

„Žiju ve společné domácnosti s papouškem,“ vysvětloval s pohledem určeným Cille. Zůstala otočená zády a zamumlala:

„Asi se zrovna probudil.“

„S opravdovým papouškem?“ divila se znechuceně Maja. „Jak odporné.“

„Viďte?“ přisadil si zbaběle Paul.

„Nemám ráda zvířata,“ pokračovala stará dáma a srkala svůj gin jako lecjaký starý mořský vlk. „Mám s tím nějaký problém už od dětství. Existují totiž lidi, co trpí panickým strachem ze zvířat. Ne z hadů nebo pavouků nebo krav a tak, ale ze zvířat obecně. Při jakémkoli kontaktu se zvířecí říší zkrátka podléhají panice. Dost to člověku leze na nervy.“

„Nevypadáte na někoho, kdo panikaří zbytečně,“ podotkla Cilla, ještě stále otočená zády.

„Panika je možná trochu silné slovo,“ přiznala Maja. „Ale vyskytuje se to. Autentický děs ze zvířat. Viděla jsem ho na vlastní oči. Přivedla jsem si sem jednu slečinku z města, do které jsem se zakoukala. Muselo to být někdy na konci padesátých let. A když jsem ze zátoky vytáhla štiku, spustila takový vřískot, až spolkla jazyk. Vytáhla jsem jí ho z krku woblerem. Když jsem se s ní o pár let později potkala, tvrdila, že ještě dnes cítí pachuť syrové ryby až hluboko v krku.“

Paul se uchechtl, nalil pořádnou dávku ginu i sobě a řekl:

„Kdybych neměl zákaz bavit se o tom případu, to byste teprve viděli, co to je zoofobie.“

„Zoofobie,“ zavřeštěl papoušek z domu. Paul s Majou se hlasitě rozesmáli. To už se ani Cilla nedokázala udržet. Zasmála se a hlučně žuchla do židle. Nalila si obří gin, zhluboka si lokla, že by to vydalo na dva velké panáky, a řekla:

„No tak dobře, sakra. Zbavuju tě povinnosti mlčet. Bude jenom dobře, když to ze sebe dostaneš.“

A Paul Hjelm vyprávěl. Zatímco se nad záliv Gränöfjärden snášela tma a měnila trochu pošmourný den ve zlatem se třpytící soumrak, vyprávěl o zdrogovaných rosomácích a východoevropských šlapkách, o podivném osudu zloděje mobilních telefonů a neviditelných pronásledovatelích ve Skansenu, o machistce v červené kožené bundě a o velice nevhodně vybraném řediteli centra pro uprchlíky. Maja uhranutě naslouchala a několikrát se málem překotila z invalidního vozíku. Tu a tam se vložila s komentářem, který byl tu prostořeký, tu moudrý, ale nejvíc Paula povzbuzovalo, že ho podle všeho poslouchala i Cilla. Ne proto, že byla trošičku opilá a unavená, ne proto, že mu to slíbila. Poslouchala s upřímným zájmem.

Když dovyprávěl, balancovalo slunce ještě na hladině zálivu. Paul vzal Cillu za ruku a Maja navrhla:

„Běžte si na chvilku dolů na molo a nasávejte atmosféru. Já si pojedu dovnitř lehnout.“

„Zvládnete to sama?“ zeptala se Cilla.

Maja položila svou ruku na jejich dvě propletené.

„V nejhorším případě budu ležet na podlaze a čekat,“ řekla. „To by nebylo nic nového.“

Sešli k vodě. Molo, které náhle získalo hříšnou minulost, vybíhalo přímo do blyštivé oranžové záře jako nějaký starý černý vrak na romantickém plátně. Jelikož v zálivu Gränöfjärden až k horizontu panovalo bezvětří a hrdlem proteklo nejedno velice suché Dry Martini, nepřipadal jim květnový večer tak chladný. Když vyšli na molo, svlékla si Cilla šaty. Jeden kus oblečení po druhém, zcela klidně a samozřejmě, až stála úplně nahá v sytě oranžové záři. Paulovi se roztančila hlava. Díval se na to drobné plavé tělo obestřené světlem, které bylo v podstatě určující pro celý jeho sexuální život. Před ním stála matka jeho dvou dětí, které měly samy věk na to, aby měly vlastní děti, a byla mladá. Věčně mladá. Zvolna a smyslně si rukama pročísla rozcuchané světlé vlasy. Pochopil, že je to jarní dar. Došel k ní a vzal ji do náručí. Uvolnila mu oblečení. Bylo to dávno, kdy něco takového ud
ělala naposled. Nakonec byl i on nahý a oba stáli v objetí na starém zchátralém molu ve zvolna pohasínajícím světle. Zdvihl ji, ona ho objala nohama a udělala mu prostor. Pronikl do ní a molo se pohroužilo do tmy. Během zlomku vteřiny zhasl celý Gränöfjärden a svět se zastavil. Čas zmizel, hranice byly vymazány a vše bylo jedno. Odtáhla se a visela nad hlubinou, až je spojoval jen vrcholek jeho údu, a pak ho do sebe přijala tak hluboko, jak to jen šlo. Vyklouzl z ní, lehl si na záda mezi rozházené oblečení a ona zvolna klesla nad něj, ovinula se kolem něho, a něco většího, než byli sami, je spojilo. Seděla na něm a milovala se s ním za rytmického zvuku vlnek dorážejících na břeh, vlnek, které po zrcadlově klidné hladině zálivu vysílal jen pohyb mola. A země jako by se vzpínala výš, toužila se přiblížit, tiskla se k nim a černé nebe klesalo a klesalo, až jím pronikl jeden světelný bod za druhým a světlo z jinéh
o, lepšího světa ležícího za ním vráželo do té černi své klíny a přicházelo čím dál blíž a stoupalo a klesalo a bylo zvuk a pohyb a vzorec, který se rozbíhal po hladině, a pak vyšel měsíc a pokryl tmu tenkou vrstvičkou světla, můstkem světla, který je nesl do onoho lepšího světa, a oni do něj vkročili a on se na ně usmíval a vše bylo světlo a třpyt, až se vše proměnilo v jedinou velkolepou záři, která vyprávěla o něčem jiném a lepším, co je zároveň tady a teď, a všechny zvuky byly jen rytmem, který proudil každičkou skulinou a každým otvorem v černém závoji oblohy, ze světla, které prýštilo a dopadalo a vyprazdňovalo a explodovalo ve zvuk, který byl světlem, a světlo, které bylo zvukem, a pak byl najednou konec.

A na nevelkém molu se rozhostil naprostý klid.

Než zazvonil telefon.

Jejich oči byly slepé. Neviděli jeden druhého, jen ho cítili. A on mírně zavrtěl hlavou a ona přikývla.

To ona přikývla.

V tom přikývnutí bylo nesmírně hluboké pochopení. Cítil ho, když se prohledal hromadou šatů až k telefonu a přijal hovor.

Neřekl ani slovo. Slyšela jen tichounké cvaknutí, když hovor ukončil.

„To tvé vyprávění ještě tak úplně neskončilo, viď?“ řekla a pohladila ho po červené skvrnce na tváři.

„Ne,“ odpověděl mírně. „Ještě tak úplně neskončilo.“

11/

Pět dní putoval – připadalo mu to jako celý lidský věk. A svým způsobem jím i bylo. Pochopil, že se jeho bloudění blíží ke konci. Čekala ho proměna.

Přítomno nyní zesílilo. Začínalo mu připadat hmotnější, spíš jako starý přítel, na kterého dlouho čekal. Více než půl století. Dva staří, velice staří muži, kteří kráčí jeden druhému v ústrety každý ze své strany popsaného papíru. Jako kdyby měl dojet do cíle. Vrátit se domů.

A tam na něj někdo čekal.

S neochvějnou věrností.

Vše se nyní proměnilo v obrazy. Příval obrazů. Byla to řeka smrti, kterou musel vyvolat, aby ji směl překročit, aby mu bylo dovoleno zemřít. Potřeboval už jen převozníka. A právě ten na něho čekal. To on ho měl dopravit na druhý břeh. A nezastaví se, dokud nedospěje na dno trychtýře. Ale vše bylo lepší než tohle bloudění, nepohřbený na břehu řeky, která není. Ahasverovo bloudění. Teď už řeku měl. Teď začínalo věčné utrpení.

Těšil se na něj.

Tu a tam směl vyhlédnout ven z přívalu obrazů. Aby popadl dech. Tehdy si připomínal svou pouť pěti posledními dny. Každý den putování vykreslil písmeno. První bylo „E“, velké „E“. Putování druhého dne za sebou nechalo „P“, jak zjistil.

Obrazy byly neoblomné. Nedávaly mu mnoho času, aby se mohl vynořit ven. Přívalová vlna ho smetla. Ale příběh se nedostavoval. Výjevy do sebe nedokázaly zapadnout. Nebyl v nich řád. Ve stejném okamžiku, kdy se uspořádají, bude hotov. Pak už nebude muset dál putovat.

Nad ním paže, nad ním nohy, nesmírně hubené nohy, nesmírně hubené paže. Pohybuje se mohylou lidí. Mrtvých lidí. Jedním z mrtvých je muž bez nosu. Leží na podlaze obýváku v Tyresö. Ruka vytáhne nůž a pod mužem bez nosu se rozlévá krev a na zápěstí s nožem jsou číslice, které se vydávají na cestu a pryč od něj. Visí hlavou dolů. Do spánku mu proniká kovová jehlice a on necítí žádnou bolest, přestože by měl cítit bolest, která přesahuje veškeré chápání. A není to on, kdo visí hlavou dolů, je to muž, který na něj s neochvějnou věrností čeká na břehu, který vznikne s řekou smrti. A kniha, kterou píše a jež vypráví o bolesti, o bolesti, bolesti, bolesti, kam se ubírá? Odkud pochází? Je to on, kdo píše svou vlastní knihu? Otevře dveře vlastního domu. Před ním stojí muž bez nosu a pak leží muž bez nosu mrtev u jeho nohou. Potom vidí neobyčejně plavovlasého muže v uniformě. Drží v ruce tenkou
kovovou jehlici. Vedle tohoto neobyčejně plavovlasého muže stojí jeden snědší muž. Na krku má fialové mateřské znaménko. Tvaru kosočtverce. A za těmi dvěma v podivném umělém protisvětle se rýsuje třetí. A ten třetí také drží v ruce tenkou kovovou jehlici. Měl by ho vidět, ale nevidí ho. A číslice na zápěstí se dávají do pohybu, míří pryč. Muž bez nosu vysloví „Sheinkman“ a stojí bez hnutí a dívá se na něj. Pak muž bez nosu znovu říká „Sheinkman“. Tentokrát ukáže na sebe a celý obličej se mu rozzáří úsměvem. V tom se vynoří z proudu a všimne si, že se stanice metra jmenuje Sandsborg.

Je tedy blízko. Cesta dnešního dne se před ním rýsuje jasně. Vytváří písmeno U. Dnes putoval jako U. Je to poslední písmeno. A jak putoval včera? Musí v myšlenkách zopakovat včerejší cestu. Zvolna se mění ve znak. V písmeno.

Když vlak opouští nástupiště, všimne si, že už nejede tunelem. Je venku na světle. Ačkoli je večer a mnoho světla nezbývá. Schyluje se k večeru, pomyslí si. Přítomno teď cítí velice zřetelně. Smrt sedí po jeho boku a cestuje s ním a on je úplně obyčejný člověk.

Jenže lidská slupka puká, obrysy smrti se rozšklebují. Proč? Copak mu ani teď není dovoleno zemřít? Nebo to snad není smrt, co ho pronásleduje? Jsou to jiné… bytosti?

Vše je opět neproniknutelné.

Shluk. Paže, muž bez nosu, tři muži v protisvětle, putující číslice, tenká kovová jehlice, obličej vzhůru nohama, kniha, do které se píše, nesmírně hubené nohy, zápach, který nikdo nedokáže popsat slovy.

Včerejší písmeno bylo V. Když metro zastaví ve stanici Skogskyrkogarden a on na rozechvělých neuvyklých nohou vystoupí, je to naprosto jasné. Je to naprosto samozřejmé. Řídí se vnitřní mapou.

Kolem něj se zvolna snáší soumrak. Opírá se o hůl a belhavým krokem vstoupí do rozlehlého areálu hřbitova. Cestu mu osvětlují pouliční lampy jako majáky a tu a tam na hrobě hoří svíčka. Z města tu zbývá čím dál méně a čím dál více přibývá lesa, od kterého se liší jen řadami náhrobků. Pod jeho nohama putují mrtví. Stromy, keře, květiny získávají živiny z rozkládajících se těl. Na okamžik mu připadá, že rostliny tu vypadají jinak než jinde.

Jako by rostliny živené mrtvolami vyrůstaly do jiné podoby.

Klopýtá jarním večerem. Vůně rozpuklého jara se mísí se zápachem minulosti. Nad hřbitovem se vznáší oblak hniloby. Křesťanské hroby ho vždycky skličují – konečně chápe proč.

Ony podivně rostlé stromy stojí úplně bez hnutí. Panuje naprosté bezvětří. Přesto cítí jakési přítomno, které už není oním klidným bezpečím smrti. Bezpečí smrti ho opustilo. Přítomno je nyní zcela hmatatelné, a přesto existuje jen mlhavě, jako přízrak. Klouzající těsně za okrajem vidění.

Nesmí podlehnout děsu. Nesmí klesnout zpátky do bažiny hrůzy. Vyprostí se nad hladinu. Mozkové cvičení. Pět dní putoval. V jeho putování chybí jedno písmeno. Prostřední. Předvčerejší cesta. Připomíná si ji, zatímco na nejistých nohou kráčí rozlehlým hřbitovem. Ozve se zvíře. Sova, která zahouká.

Vzpomíná si, že vystoupil daleko na severu z metra a absolvoval bezcílnou okružní jízdu autobusem. Vznikl z ní kroužek. Nebo tečka.

Tečka nad i.

Třetí písmeno je „i“. To znamená, že všechna písmena kromě počátečního „E“ jsou malá. Minuskule.

Aniž si toho povšiml, nechal křesťanské hroby za sebou. Vstoupil na bet Hachajim, prostor židovské obce. Jižní hřbitov. Na mnoha hrobech jsou položené malé kamínky. Na náhrobcích stojí nahoře dva hebrejské znaky: „Zde odpočívá“. Dole je pět hebrejských znaků, které znamenají: „Nechť je jeho/její duše přijata do společenství věčného života.“ Cítí se jako doma. A přitom ani trochu…

A vtom koutkem oka zahlédne stín, který vklouzne za strom. A další.

Stojí bez hnutí. Znovu zahouká sova. Je to zvuk smrti a je zcela logický. Stojí tam a skládá pět dní své poslední cesty tak, jak patří. Pět písmen se skládá za sebe jako karty. Nejprv „E“, pak „p“, za ním „i“, po něm „v“, a nakonec „u“. „Epivu.“

Naprosto nesmyslné. Jak tragické zemřít s další nerozluštitelnou hádankou na rtech. Tiše se zasměje. Smíchem šílence.

Pak se však stane ta podivná věc, že se i obrazy poskládají tak, jak mají být, jako karty, do naprosto jasného pořadí.

Znovu se dá do pohybu. I když se tomu pohyb dá sotva říkat. Klopýtá a zpola visí na své holi. Celá příroda kolem něj jako by byla protkaná klouzajícími stíny, stromy jako by se pohybovaly, les, který se přibližuje, a on vezme první kartu a podívá se na ni.

A celý jeho život se promění.

Tu si všimne, že několik náhrobků leží povalených. Jeden je rozlámaný na kusy. A je to samozřejmě právě ten. Ten, za kterým se jeho cesta celou tu dobu ubírala. Krátce se zasměje. Slyší svůj vlastní smích. Duní prázdnotou. Nesmírnou prázdnotou.

Je naprosto logické, že právě tenhle náhrobek je zničený. Poklekne k němu a vzhlédne. V dálce rozeznává nějaké postavy. Hulákají, házejí lahvemi a demolují další náhrobek. Mají vyholené hlavy. Znechuceně si odfrkne a dotkne se rozbitého náhrobku. Je zklamaný. Copak jsou jeho osudem skinheadi? Neonacisté? Jak – banální.

Prochází nyní už uspořádané obrazy ve svém nitru. Je to nejspíš ona jasnozřivost těsně před smrtí. Defilé života.

Ano, pomyslí si. Je to naprosto jasné. Samozřejmě. Tak to bylo.

A s tím se pochopitelně nedá žít.

Tehdy pochopí i písmena. „Epivu.“ Jistě.

Chce to jen změnit perspektivu.

Nebyla to tečka nad „i“.

A jeho osudem nebyli skinheadi. Z toho měl dobrý pocit. Větší spravedlnosti.

„Jste na lovu dlouho,“ řekne nahlas a neví, jakou řečí to pronesl.

„Ano,“ odpoví ženský hlas. „Poměrně dlouho.“

Cítí, jak ho cosi zdvihá. Je úplná tma. Pravěká tma. Ledový vítr kvílí. Jeho tělo se točí kolem své osy. Vše je vzhůru nohama. Vidí, jak se mu mezi nohama vyloupl z mraků měsíc. Slyší, jak hvězdy propukly v píseň světelných let. A vidí, jak tma potemněla.

Teď spatří tvář. Je vzhůru nohama. Je to žena, která je mužem, který s neochvějnou věrností čekal více než půl století a který ho nyní vede k přívozu přes řeku smrti, která se konečně, konečně vyvalila z jeho nitra. To on je vzhůru nohama.

Tehdy se dostaví bolest.

O půl století později.

A je přesně taková, jakou si ji představoval.

12/

„U sta hromů,“ zahartusil Jan-Olov Hultin. „Vždyť z tebe táhne gin!“

„To tedy netáhne,“ ohradil se Paul Hjelm. „Leda snad kapička Dry Martini.“

Měsíc zvolna vyplul z neviditelných mraků a místo se proměnilo. Už to nebyl vlhký, temný prales hemžící se neviditelným životem. Bylo to strohé, kruté, zkamenělé obydlí smrti. Spolu s měsícem se ze tmy nořily náhrobky, jeden po druhém, až to vše vypadalo jako báseň Edwarda Younga.

Hřbitovní poezie.

„Jsou tu ostatní?“ zeptal se Hjelm.

„Podařilo se mi sehnat jen Gunnara, a ten je v Östhammaru. Ostatní si vypnuli telefon – a já je chápu. A poslyš, jak ses sem, u všech čertů, vůbec dostal? Doufám, že jsi nejel autem…“

„Taxíkem,“ odpověděl stručně Hjelm a kráčel úzkou pěšinkou, kde křesťanský hřbitov přechází v židovský. Náhrobky tu vypadaly trochu jinak, ale v zásadě to bylo totéž.

Místo pro mrtvé.

„Tak povídej,“ vyzval ho Hjelm, když zahnuli za roh a před nimi se zjevil hlouček uniformovaných policistů. Ve slabé měsíční záři vypadali pobledle. Okolo nich se táhla obligátní modrobílá igelitová páska a oba policejní důstojníci ji podlezli a připojili se k sešlosti.

„Začnu beze slov,“ prohlásil Hultin a krátce pokývl jednomu z policistů. Ten zašátral kdesi ve tmě, načež se rozzářil silný reflektor. Okamžitě Hjelma oslnil. Kdesi v té plápolající, spalující ohnivé záplavě, která nahradila vidění za očními víčky, zahlédl člověka. A když ohnivá záplava odezněla, spatřil – ještě stále za očními víčky –, že je ten člověk hlavou dolů. Konečně dokázal otevřít oči.

Obraz se zaostřil.

Na dubu visel stařec. Od svázaných nohou se vzhůru do koruny stromu táhla šňůra. Ruce plandaly ve štěrku. Prameny šedivých vlasů dosahovaly skoro až na zem, těsně vedle ležící hůlky a rozbitého náhrobku. A z hlavy v oblasti spánku trčela tenká, ale tvrdá kovová jehlice. Na tváři starce hrál podivný úsměv.

Pohled, který se jim v ostré záři reflektoru naskytl, byl prazvláštní. Děsivý. Jako závěrečná scéna divadelní hry. Antické tragedie.

„Ježkovy zraky,“ vydechl Paul Hjelm.

Hultin párkrát zabrnkal na lano jako na kontrabas. Nocí se rozlehl chraplavý tón.

„Nohy svázané křížovou spojkou na osm milimetrů tlusté červeno-fialově pruhované polypropylenové šňůře.“

„Rasisticky motivovaný čin?“ zeptal se Hjelm a ukázal na rozbitý náhrobek.

„Zdálo by se,“ odpověděl Hultin. „O kousek dál je pár povalených a zdemolovaných náhrobních kamenů. A rozbité lahve od vodky.“

„Žádné otisky stop,“ pokyvoval Hjelm.

„Ne. To úplně ne.“

„Chtěl jsem říct, žádné otisky stop u rosomáků. Takhle visel. A zkrvavenými prsty napsal do hlíny to slovo.“

„Vypadá to tak. Víš, co je zač?“

„Ne. Žid?“

Hultin starci povytáhl rukáv saka. Stáhl s sebou i manžetu bílé košile.

Na zápěstí se objevila řada vytetovaných čísel.

Hjelm cítil, jak se mu zkřivil obličej, a ucouvl.

„To je hrůza,“ uniklo Hjelmovi.

„Emeritní profesor Leonard Sheinkman,“ řekl Hultin tiše. „Světově proslulý lékař a vědec. Narozen roku 1912 v Berlíně, věk osmdesát osm let.“

„A takhle ho tu někdo pověsil. To je hrůza.“

„Mírně řečeno.“

Hjelm se sehnul a prohlížel si starý vrásčitý obličej. Opatrně se dotkl tvrdé kovové jehlice, která trčela ze spánku. Naskočila mu husí kůže a vzpomněl si na jeden předchozí případ, v němž také figurovaly hrůzné kovové nástroje pronikající do podobné oblasti těla. Nebyl to případ, na který by vzpomínal rád.

Zlá krev se vrátila.

Ale to už neměli nikdy vyslovit.

„Nevím, co to je,“ řekl Hultin a sedl si k němu do dřepu, „ale rozhodně mi to něco připomíná.“

„Mučení?“ ozval se Hjelm.

„Možná.“

Vstali.

„Asi budeme muset Brunteho poslat zpátky k rosomákům,“ odtušil Hjelm.

„Už to tak vypadá…“

Hultin znovu pokynul policistovi u reflektoru a světlo zmizelo. Rozhostila se tma jako v pytli. Noční vidění bylo to tam a měsíc se ponořil zpět do neviditelných mračen.

„Svědci?“ zeptal se Hjelm.

„Zrovna jsem mluvil s jednou rodinou, která viděla, jak kolem půl deváté hřbitovem uhání partička skinheadů, jako by jim za patama hořelo.“

„Skinheadi?“ vykřikl Hjelm.

„Je to přece jejich styl,“ řekl Hultin a pokrčil trochu dvojznačně rameny. „Povalené židovské náhrobky. Nebylo by to poprvé.“

„Ale tohle?“ namítl užasle Hjelm a ukázal na starce, který se pohupoval ve tmě mezi větvemi stromů. „To by poprvé bylo.“

„Vskutku. Ale musíme ty nácky najít.“

„Jistě. Samozřejmě.“

Slova byla malá a irelevantní. Měl z toho strašlivý pocit. Mrazení řeklo víc než tisíc slov. Starý židovský vězeň z koncentračního tábora pověšen a umučen na jednom švédském židovském hřbitově. Pro to neměl slov.

Byli by skutečně švédští skinheadi něčeho takového schopni? A co to v takovém případě mělo společného s anonymní obětí rosomáků ze Skansenu? Copak toho (pravděpodobně) snědého muže djurgardenskými lesíky pronásledovali skinheadi, stejně jako pak museli pronásledovat i židovského profesora lesíky tohoto hřbitova?

To se zdálo… nepravděpodobné. Nebylo tomu sice nijak dávno, co skupina A bojovala proti extrémně pravicové teroristické buňce s vazbami do všech směrů, kde docházelo k nedemokratickým a nehumánním aktivitám. Viděli sice všechny ty takzvaně vlastenecké internetové stránky uvádějící známé švédské Židy, kteří se podíleli na celosvětovém židovském spiknutí – ale tohle bylo něco jiného.

Úplně normální to nebylo.

S posledním pohledem vrženým ke komíhajícímu se starci se trochu nečekaně ozval kriminální komisař Jan-Olov Hultin:

„Dýchni na mě.“

Paul Hjelm na něj vytřeštil oči.

„Co?“ vyjekl do tváře svému nadřízenému.

„Díky,“ odpověděl Jan-Olov Hultin. „Potřeboval jsem panáka.“

13/

Kerstin Holmová upřeně hleděla na muže ostříhaného nakrátko a pokoušela se vypadat sveřepě. Vypadat sveřepě nebylo nic lehkého, vzhledem k tomu, že bylo osm hodin v neděli ráno a ona trpěla následky včerejší merendy s partou sboristů a muzikantů, kteří dělali rodině Mozartových a její tradici společenského vyžití skutečně čest. Navíc se s případem seznámila sotva před pěti minutami, a to prostřednictvím nanejvýš stručného shrnutí. A tak tam seděla, snažila se vypadat sveřepě a přitom pochytat konce velice vágních nitek a pospojovat je. Byl to úctyhodný výkon, mimo jiné i proto, že jí bylo ještě ke všemu špatně od žaludku.

„Já vím, že nejsi tak úplně připravená,“ připustil Hultin, který jí před pouhými pětačtyřiceti minutami zavolal a probudil ji do bušící, běsnící bolesti hlavy. Nevěděla ani, jestli dnešek přežije bez zvracení, natožpak jestli zvládne důkladný křížový výslech podezřelého, který už z definice bude odmítat spolupracovat.

„Jenže,“ pokračoval Hultin, „ty jsi z nás na výslechy nejlepší. A bude tam Paul.“

Jako by to snad byla nějaká útěcha. Hjelm seděl vedle ní a vypadal, že je na tom ještě hůř než ona. Beznadějně. Rychle si pročetla papíry před sebou a pokoušela se působit vysoce kvalifikovaně.

Prohlížela si muže před sebou sedícího v té sterilní výslechové místnosti a snažila si ho představit jako rafinovaného vraha. Šlo to těžko. Vypadal jako vyděšený utřinos. Ale na druhou stranu, pomyslela si a zatvrdila se, vždyť je to nácek.

„Takže, Andreasi Rasmussone,“ oslovila ho a zabodla do chlapce pohled. „Podle předběžného výslechu jsi bloudil dnes v noci po Centralenu ‚jako strašidlo‘. A dnes ráno tě identifikovala jistá rodina, která byla v půl deváté včerejšího večera na lesním hřbitově Skogskyrkogarden položit květiny na babiččin hrob. V tu dobu jsi utíkal z židovského hřbitova, kde bylo právě zhanobeno asi deset náhrobků. Tvé otisky prstů se našly na rozbité lahvi vodky, která zůstala na místě. Je ti osmnáct let, dosud máš čistý trestní rejstřík a teď nám pověz, co se stalo. V tom případě ti možná tvůj čistý trestní rejstřík zůstane.“

Paul Hjelm se díval na Kerstin Holmovou. Nebylo mu dobře. Zato ona vypadala, že na ni nemilá situace, nekřesťanská ranní hodina ani včerejší aktivity nemají sebemenší vliv. Jak je možné, že to s ní nic nedělá?

Kerstin Holmová cítila, že bude zvracet. Vstala a řekla přísným, nicméně trochu přidušeným hlasem:

„Popřemýšlej pár minut o tom, co jsem řekla.“

A zmizela.

Aha, pomyslel si Hjelm. Nový experiment s technikou výslechu. Pěkné.

Pokukoval po Andreasi Rasmussonovi. Za pár let s veškerou pravděpodobností opustí život skinheada a zapojí se do společnosti. Distancuje se od svých dřívějších činů – ale samotných názorů se nezřekne nikdy. Bude říkat jedno, ale myslet si bude druhé. A to byl výbušný stav. Dřív nebo později to v něm exploduje.

Paul Hjelm se na okamžik zamyslel nad Situací. Švédskou Situací. Nebyl si jistý, že ji chápe. Trh reagoval, to bylo zřejmé. Hodnota akcií nahradila hodnotu člověka. Otázka nestála tak, jaký to má význam pro současnost, protože to bylo celkem zjevné: ekonomické přerozdělování od chudých k bohatým. Vydělat peníze se dalo penězi, nikoli prací, a tyto peníze se musí někde vzít. Řeči o „lidových akciích“ a „všelidových fondech“ byly chabé alibi pro to, aby se dalo pokračovat ve skutečné ekonomické aktivitě: aby peníze dokázaly vydělávat, musely to být velké peníze. A velké peníze obyčejní lidé nemají. Jednoduché a jasné jako facka. Samozřejmě. Obyčejný člověk může na burze vydělat pár desítek tisíc. Ale to nebylo v žádném ohledu důležité. Kromě pohledu veřejnosti na Trh. Byla to jen otázka marketingu. Hrát na burze bylo totéž jako loterie. Kdo měl štěstí, něco málo vydělal. A tím pádem
na tom nebylo nic problematického. Marketing byl úspěšný. V zásadě s nulovými náklady.

Ne, otázka byla, jaký význam to má v dlouhodobém horizontu. Jak tahle neskutečná, všeobecně panující fixace na peníze měnila člověka jako takového?

Paul měl kupodivu dojem, že to ví. Probíhala tu změna od základů. Velmi často na ni v práci narážel. Veškeré formy demokracie a humanismu stavěly na schopnosti vyměnit si místo s tím, koho má člověk před sebou. To bylo celé. Dokázat se vidět v tom druhém, se všemi zkušenostmi dotyčného. Teprve tehdy se ten druhý stával člověkem. A to, čeho byl Paul v posledních letech svědkem, bylo, že se tato prostá, elementární schopnost začínala vytrácet. Mezi lidmi vyrostl jakýsi štít a oni se začali jeden na druhého dívat jako na předmět. Předmět investice. Přinese mi rozhovor s tímhle člověkem nějaký zisk?

Mimo ekonomiku neexistoval žádný svět. A bez tohoto svobodného pásma se otevíralo volné pole, aby se zacházelo s lidmi jakýmkoli způsobem. Lidí bez svědomí přibývalo. Byl přesvědčený, že tohle ví.

Ale tohle přesvědčení měl na druhou stranu u kdečeho.

Kerstin Holmová na něj pozorně shlížela shůry.

„Hú-ú,“ zahoukala. „Je někdo doma?“

„Člověk není pánem ve svém vlastním domě,“ posteskl si Paul Hjelm a s trhnutím se vzchopil.

Její pohled zůstal na něho upřený ještě pár vteřin. Pak se obrátila k osmnáctileté holé lebce a oslovila ji:

„No, Andreasi, tak už ses rozmyslel?“

„Nevím, o čem mluvíte,“ odpověděl sinalý Andreas Rasmusson.

Sinalý? podivil se v duchu Hjelm. Odkud bere taková bizarní slova?

„Tak dobře,“ odvětila Kerstin a sklepla své papíry do úhledného balíčku. „Takže půjdeme za státním zástupcem a požádáme o vazbu. Pak bude následovat obvinění, léta ve vězení s nelítostnými přistěhovaleckými gangy a celý život věrného klienta věznice.“

Načež sebrala všechny své věci a odešla.

Paul chvíli upíral oči na zavřené dveře. Pak se také zvedl. Zašel do místnosti s průhledným zrcadlem a díval se, jak Andreas Rasmusson u výslechového stolu zmateně mžiká. Paul čekal, že tu najde Kerstin, ale nikde ji neviděl. Chvíli tak postával a pozoroval skinheada. Jako nezřetelné obrysy v ohnivé záplavě se mu zjevila starcova postava houpající se hlavou dolů. Prameny šedivých vlasů, které visely nad rozbitým náhrobkem.

Necítil se úplně dobře.

Přišla Kerstin a postavila se vedle něj. Byla – cítit. Překvapeně se otočil.

„Ježkovy zraky,“ zvolal. „Ty jsi zvracela?“

„Proč myslíš, že tady už od rána běhám dovnitř a ven jako opařená krysa?“ zeptala se s pohledem otočeným k zrcadlu. „Po pravdě řečeno jsem si plánovala, že si dnes udělám volno. A ty taky zrovna nevoníš,“ dodala a obrátila se k němu.

„Ne,“ přiznal. „To asi nevoním.“

„Reagoval nějak?“ zeptala se.

„Jenom se tváří vyděšeně.“

„Další pokus?“

„Souhlas.“

Vrátili se. Andreas Rasmusson se na ně díval bez jakékoli výraznější reakce.

„Obvykle býváš ve svých odpovědích kreativnější,“ poznamenala Kerstin Holmová. „Podle mých záznamů jsi byl u výslechu už čtrnáctkrát a pokaždé jsi přišel s něčím pohotovým. Pročpak jsi dneska tak stručný? Protože je neděle? Křesťanský sabat?“

Hleděl na ni, aniž by ji viděl. Paul Hjelm se připojil:

„Podle policistů ze stanice Centralen jsi byl strachy téměř bez sebe, když tě sebrali. Co se přihodilo?“

„Chci advokáta,“ oznámil Andreas Rasmusson.

*

Neděle sedmého května byla velmi zvláštní. Na chodbách skupiny A v budově policie na Kungsholmenu ve Stockholmu panovalo cosi, co bychom mohli nazvat pasivním chaosem. Na jedné straně tu byly nitky, za které bylo třeba zatáhnout, a to ze všech možných směrů, na druhou stranu nebyl nikdo k sehnání. Byla přece neděle. Křesťanský sabat.

Waldemara Mörnera, ředitele oddělení Státní policie a formálního šéfa Zvláštní jednotky Státní policie pro mezinárodní násilnou trestnou činnost, se zmocnil amok. Jelikož se jednalo o situaci celkem všední, a ne o nějakou speciální sváteční událost, nechali ho pobíhat po chodbách, aniž mu někdo věnoval pozornost. Otevřel dveře kanceláře kriminálního komisaře Jana-Olova Hultina a ukázal na hodiny.

„Za čtvrt hodiny tiskovka, J. O. Rovný banány.“

Načež dveře zase zavřel.

Manžele Jorge Chavez a Sara Svenhagenová, kteří byli o stavu věcí informováni teprve před chvílí, jelikož se je celé dopoledne nedařilo kontaktovat, tento výraz v jejich myšlenkových pochodech na okamžik zarazil. Jakou moudrost v sobě skrývala tato okřídlená slova?

Hultin nasadil zvláštní grimasu a řekl:

„Dovoluji si vás informovat, že byl kandidátem na Nobelovu cenu.“

Dvě vteřiny nato se rozlétly dveře a dovnitř znovu vlétla Mörnerova hustá plavá kštice, všeobecně považovaná za tupé. Její majitel s krajním vzrušením zahýkal:

„Dovoluji si vás informovat, že byl kandidátem na Nobelovu cenu.“

Sara s Jorgem vytřeštili oči na Hultina, který jen mnohoznačně pokrčil rameny.

Waldemar Mörner pokračoval ve své misi po chodbách. Teď měl naspěch. Rozrazil další dveře a nahlédl ke dvěma rozložitým pánům ve středním věku, kteří se trefovali koulemi zmuchlaného papíru do koše.

„Co tu děláte?“ vykřikl překvapeně.

„Jsme ve své kanceláři,“ informoval ho Gunnar Nyberg.

„Zavolali nás sem v neděli,“ doplnil Viggo Norlander.

Skutečně. Byla neděle a celá skupina byla povolána do práce. S tím už se teď nedalo nic moc dělat. Snad by toto rozhodnutí bylo možné označit za unáhlené. A jeho autorem byl Waldemar Mörner.

„Ale kde je Holmová?“ zvolal výše zmíněný s dechovou oporou veškerého spojeného úžasu všehomíra.

„Nejeví se jako vyloženě nepravděpodobné,“ podotkl Nyberg, „že bude u sebe v kanceláři.“

„A nikoli u nás,“ upřesnil Norlander.

Mörner pospíchal chodbou dál s pohledem přilepeným ke svým zbrusu novým, leč velice nepravým rolexkám. Za třináct minut jedna. A za dveřmi čekal světový tisk. Brzy se novinářům zjeví a oznámí jméno laureáta Nobelovy ceny v šesti jazycích.

Zase špatně.

Za použití hrubého násilí zdolal další dveře. Ani tohle nebyla ta správná místnost. Vstoupil na dámské toalety.

Zrovna se chystal pokračovat ve své pouti policejní budovou, když na něj od umyvadla vzhlédla Kerstin Holmová, která si šplíchala vodu na nezdravě zelený obličej.

„Co tu děláte?“ vyštěkl.

„Neměla bych se na tohle zeptat já vás?“ poznamenala a vykloktala si.

„Ačkoli, zrovna vás jsem hledal,“ dodal zmateně.

„A…?“ vybídla ho trpělivě a otírala si obličej do značně použitě vyhlížejícího ručníku.

„Potřebuji vás,“ vyznal se Waldemar Mörner jako nějaký vášnivý milenec pod balkonem.

Kerstin Holmová odložila ručník, nasadila přísný výraz a skepticky si ho prohlížela.

„Tiskovka,“ vysvětlil a ukázal na své falešné rolexky. „Spěchá to. Za dvanáct minut. Za jedenáct.“

„Potřebujete ženské rukojmí,“ odhalila ho tónem, který by dokázal zmrazit plameny.

„Přesně tak,“ přikývl Mörner, aniž jakkoli zaregistroval nějakou změnu teploty.

„Jsem nemocná,“ uzavřela diskusi Kerstin Holmová a pokračovala v sušení obličeje. „Zkuste Saru.“

„Vždyť je to jen dítě.“

„Tím líp.“

Waldemar Mörner kupodivu zůstal několik vteřin stát na dámských záchodcích a uvažoval.

A tak se stalo, že aniž byla o celé situaci důkladně informována, přenesla se Sara Svenhagenová z bazénu Eriksdalsbadet rovnýma nohama přímo na pódium v prostorném konferenčním sále budovy policie mezi Waldemara Mörnera a Jana-Olova Hultina a voněla ke kytici slinami nasáklých mikrofonů. Třeštila oči do televizních kamer a cítila, jak jí vychlorované vlasy vstávají na hlavě.

Paul Hjelm seděl u sebe v kanceláři a dělal si poznámky ve formě souřadnic, když se na televizní obrazovce zjevil nazelenalý účes.

„Na zeleno?“ užasl.

„Chlór,“ vysvětlovala Kerstin Holmová sedící vedle něho. Každou sobotu uplavou tisíc metrů. Blond vlasy po nějakém čase zezelenají.“

„Tisíc metrů? Jorge?“

„Dvacet bazénů. A už ticho.“

Waldemar Mörner si odkašlal. To bylo vždycky dobré znamení. Jazykozpytce nyní čekaly velké chvíle.

„Drazí přítomní z řad žurnalistů a další ctihodní přizvaní,“ zahájil Mörner. „Jelikož se nám jeví jako samozřejmé, že v souvislosti s nedávno spáchaným rasistickým zločinem proti jistému proslulému švédskému vědci z cerebrální branže, abych tak řekl, budou kladeny vysoké nároky na publicitu, rozhodli jsme se předejít vašim nanejvýš oprávněným požadavkům a nastolit již v této chvíli panující stav otevřenosti, neboť žijeme v otevřené společnosti a policie disponuje omezenými zdroji, pročež nyní přivítáme vaše umně formulované dotazy ve věci emeritního profesora Leonarda Sheinkmana.“

Přítomní z řad žurnalistů se obezřetně ohlíželi jeden na druhého. Doufali, že to někdo z ostatních pochopil. Konečně se ozval jeden chrabrý mládenec:

„Co byl zač?“

Waldemar Mörner prudce zamrkal a vystřelil:

„Dovoluji si vás informovat, že byl kandidátem na Nobelovu cenu.“

Obraz zmizel. Paul se dotčeně podíval po Kerstin.

„Na vychutnávání Mörnerových trapasů není ta pravá chvíle,“ poznamenala a odložila ovladač na stůl.

S tím musel souhlasit. Vybavila se mu série čísel na zápěstí a pocítil výraznou nevolnost.

„Fajn,“ řekl a ukázal na papír s narýsovaným systémem souřadnic, které vypadaly jako velké znaménko plus. „Čtyři pole, čtyři činy. Hranici tvoří ta vodorovná přímka. Nad ní máme Skansen a Skogskyrkogarden. Pod ním Slagstu a Odenplan. Máme něco konkrétního, co by události nad přímkou spojovalo s těmi dole?“

„Ty dvě horní spojuje šňůra,“ zamyslela se Kerstin. „Křížová spojka na osm milimetrů tlusté červeno-fialově pruhované polypropylenové šňůře. Něco dalšího?“

„Nic moc,“ připustil Paul. „Leda to, že se u rosomáků nenašly žádné šlápoty. Mohl tedy viset hlavou dolů ze zábradlí a úplně bez sebe napsat vzkaz do hlíny. Ruce profesora Sheinkmana nebyly svázané. Musíme zjistit, jestli technici nenašli u rosomáků něco takového,“ ukázal jí dlouhou, velice pevnou a asi milimetr silnou kovovou jehlici s nesmírně ostrým hrotem. Kerstin Holmová ji vzala do ruky a prohlížela si ji.

„A tu měl kde? V hlavě?“

„Vraženou do pravého spánku. Čekáme na podrobnější informace od neurochirurgyně, která pomáhá Qvarfordtovi s pitvou. Nevím, jestli už skončili.“

„Je nějaký záměr v tom, že někdo tuhle jehlici vrazí právě do mozku neurochirurga?“ nadhodila Kerstin a nikoli bez znechucení odložila děsivý nástroj.

„Není to vyloučené,“ připustil Paul. „Musíme každopádně navštívit příbuzné. Co takhle pomsta za nějaké dávné pochybení při zákroku? Skalpel zapomenutý v kůře mozkové?“

Dveře se rozlétly. Dovnitř vtrhl Jorge Chavez, skočil po ovladači a zapnul televizi. Sedl si rovnou na Hjelmovy souřadnice, čímž je poněkud pochroumal.

„Koukejte,“ vyrazil ze sebe zadýchaně.

Televizní obrazovku zaplnila tvář jeho choti. Její rozčepýřený klučičí účes měl nesporně nazelenalý tón.

„Chápu, kam míříte,“ promluvila Sara Svenhagenová k veřejnosti, „avšak v současné situaci nemáme žádný důvod se domnívat, že by Kentucký vrah znovu udeřil.“

„Co ta ví o Kentuckém vrahovi?“ zeptal se výhrůžně Paul Hjelm.

„Všechno, co vím já,“ odsekl Jorge. „A buď zticha.“

„Nevíme ani, jestli vůbec jde o rasisticky motivovaný čin,“ pokračovala Sara. „Na takové spekulace je příliš brzy.“

„Všecko ale nasvědčuje tomu, že se o rasistický čin jedná,“ vpadl jí do řeči Waldemar Mörner. „Už jsme zadrželi i podezřelého.“

V pravém rohu televizní obrazovky bylo možné vytušit polovinu Hultinova obličeje. Ten se nyní zkřivil, jako by v pleně právě skončila celá hrst ledvinových kamenů.

„Krucifix hergot!“ zaklel Paul Hjelm a mrštil propiskou o zeď.

„Tak vy jste už zadrželi někoho podezřelého?“ zvolalo nejméně šest novinářských hlasů. Jeden z nich, patřící kousavé dámě z televizních novin, pokračoval: „To jste nám tu celou tu dobu lhali?“

Chvíli se ozývalo hlasité harašení. Hultin se zmocnil celé kytice mikrofonů a přitáhl si ji k sobě.

„Jedna osoba byla předvedena k podání vysvětlení,“ oznámil jasným hlasem. „Zanedlouho budou k podání vysvětlení povolány i další osoby. Nikdo však nebyl zadržen. Opakuji: nikdo nebyl zadržen.“

„Proč jste tedy, pane Mörnere, tvrdil, že jste zadrželi podezřelého?“ pokračovala kousavá dáma z televizních novin.

Mörner intenzivně zamžikal. Pak se jeho rty pohnuly, ale nevyšel z nich žádný zvuk.

„Mohli bychom laskavě vrátit ty mikrofony na místo?“ ozval se podrážděný hlas zvukaře.

Tehdy televizi vypnul i Jorge Chavez. Trojice si vyměnila pohledy, které oscilovaly mezi vztekem, podrážděním a neovladatelným řehotem.

„Jak dlouho ještě může někdo jako Mörner zůstat sedět na své židli?“ divila se Kerstin Holmová. „Kam až to musí dojít?“

„Hodně, hodně daleko,“ ujistil ji Jorge. „Že byla skvělá?“

„Televize barvy zdůrazňuje,“ přitakal Paul. „Dvacet bazénů?“

„Ty už radši nic neříkej,“ procedil mezi sevřenými rty Jorge. „Co to tu provozujete?“

„Mohl by ses zvednout?“

„Až mi řeknete, co to tu provozujete.“

„To nemůžu, dokud se nezvedneš.“

Jinými slovy, zavládla poněkud patová situace. Klinč. Mezi oběma přítomnými samci se nyní rozhořel lítý mocenský boj. Kerstin Holmová si hluboce vzdychla. Nakonec Chavez nadzvedl jednu půlku, odkud Hjelm mohl papír vytáhnout.

„Nerozhodně,“ prohlásil Chavez, seskočil ze stolu, přitáhl si od zdi třetí židli a posadil se.

„Řekněme,“ připustil neochotně Hjelm a narovnával pomačkaný papír. Ukázal na kříž a pokračoval: „Souřadnicový systém uplynulých dní. Kladli jsme si otázku, jestli horní polovinu cokoli propojuje s tou spodní.“

Chavez si prohlédl schéma. Od Skansenu a Skogskyrkogardenu až po spodní polovinu se Slagstou a Odenplanem. Mezi položkami Skansen a Skogskyrkogarden bylo napsáno „šňůra“.

„Takže šlo o stejnou šňůru?“ divil se Chavez. „Koukal jsem na to. Barevná kombinace červené s fialovou je poměrně neobvyklá, ale jinak to vypadá jako úplně obyčejná polypropylenová šňůra, která se dá sehnat v kterémkoli velkém supermarketu. Byl jsem v kontaktu s řadou švédských i zahraničních výrobců a slíbili, že nám svoje vzorky červeno-fialové osmimilimetrové polypropylenové šňůry pošlou. Měly by dorazit do týdne.“

„Východní Evropa?“ zeptal se Hjelm.

„I odtamtud. Rusko, Bulharsko, Česko a pár dalších.“

„Výborně,“ řekla Kerstin Holmová. „Pak tu máme spojitost mezi oběma spodními výsečemi, Slagstou a Odenplanem. Společné mají to, že z jednoho pokoje v motelu ve Slagstě se uskutečňovaly oboustranné hovory s nindžafeministkou z nástupiště na Odenplanu. Z pokoje se volalo jí a ona volala sem. Jde o pokoj 225, kde bydlely Ukrajinky Galina Stěnina a Lina Kostěnko.“

„S nindžafeministkou?“ ozval se Hjelm.

„To je označení, které se před pár lety hodně používalo. Tomu vy chlapi nemůžete rozumět.“

„Nina Björková,“ lehce nonšalantně poznamenal Chavez. Pod růžovou přikrývkou. O konstruktu ženství. Věnuje se některým odštěpeným formám feminismu, specifickému proudu feminismu, který věří v určitou vrozenou ženskou mateřskost, i nindžafeministkám, které mužům kradou jejich vlastní zbraně a obracejí je proti nim.“

Hjelm i Holmová se na něho překvapeně podívali.

„Zjevně jsi nezačal jen s plaváním,“ konstatoval Hjelm.

„Je to poněkud mnohostrannější trénink,“ podotkl Chavez. „Procvičuješ všechny svalové skupiny.“

„Mohli bychom se pokusit soustředit?“ vložila se do toho Kerstin Holmová a obrátila mužskou zbraň proti muži samotnému. „Trochu racionálního uvažování prosím, pánové. Tohle je zajímavé. Poslední rozhovor se uskuteční ze strany naší nindžafeministky s Ukrajinkami ve Slagstě – Galinou Stěninou a Linou Kostěnko – ve středu večer ve 22.54. Jak si možná vzpomínáte, trefila Lisu Altbrattovou do paže kulka téhož večera ve 22.14. Možná to není náhoda.“

„Nebo taky je,“ namítl Paul.

„Zamysli se,“ pokračovala Kerstin. „Už asi týden mezi našimi dámami v centru pro uprchlíky panuje neklid. Něco se děje. Pak v sobotu jedenadvacátého dubna, sotva týden před jejich zmizením, přijme pokoj 225 – Galiny Stěniny a Liny Kostěnko – první hovor od nindžafeministky. Podle toho, co Gunnar s Viggem slyšeli v telefonu, víme, že hovoří nějakým slovanským jazykem. Pak si vzájemně volají celých pět dní, dohromady devětkrát. Úplně poslední rozhovor se uskuteční se Slagstou těsně před jedenáctou ve středu večer. To je poslední zaznamenaný hovor. Poté v motelu Norrboda mezi pokoji 224 až 227 probíhá čilá diskuse, a to nejméně do půl třetí. Načež se po všech osmi ženách slehne zem. Pár sousedů ale mezi půl čtvrtou a čtvrtou ráno zaslechne zvuk nějakého většího motorového vozidla. Popeláře nebo zbloudilý autobus městské hromadné dopravy.“

Jorge se zápalem přikyvoval.

„Ale tohle přece spojitost je!“ zvolal.

Paul také přikývl. Pak řekl:

„Dá se nějakým způsobem zjistit, odkud naše nindžafeministka telefonovala? Vždycky jen ze Švédska?“

Kerstin zalistovala v papírech.

„To, co teď pročítám, se týká těch čtyř telefonních linek ve Slagstě. Je to výpis od operátora, který Brunte v pátek večer nafaxoval Janu-Olovovi. Odkud hovory přišly, se z něj zjistit nedá – nic o tom, jestli třeba vytáčela předvolbu státu nebo podobně. Snad jestli se jim podaří získat výpis hovorů z toho mobilu. Technici přece číslo zjistili poměrně rychle, myslím tedy číslo mobilu. Předpokládám, že se to dá nějak vytáhnout ze simkarty.“

„Jak to pojítko ale vypadá?“ chtěl vědět Paul Hjelm. „Předhodila toho chlapa rosomákům právě naše nindžafeministka?“

„Dalo by se to tak interpretovat,“ připustila Kerstin Holmová.

„Takže tu máme pojítka v různých směrech,“ uzavřel Jorge Chavez. „Ale co souvislost s osmaosmdesátiletým emeritním profesorem, který přežil – Buchenwald, myslím? Jak to krucinál souvisí s ním?“

„Ano, byl to Buchenwald,“ přikývl Hjelm. „No, Kerstin, jak to souvisí s ním?“

„To mi to celé boří,“ vztekala se Holmová a mrštila propiskou o zeď.

„Takové hlouposti se neuč,“ napomenul ji přísně Chavez.

„Co je vůbec zač?“ zeptal se Hjelm. „Pokud vyjdeme z toho, že jsou naše předpoklady správné – kdo je nindžafeministka? Co zamýšlí s těmi osmi prostitutkami? Má v plánu etablovat nějaký meganevěstinec za bývalou železnou oponou?“

„Přirozeně,“ rýpla si Kerstin Holmová jedovatě. „Antisemitský meganevěstinec s rosomáčími prvky v srdci Moskvy. To dá rozum.“

„Nebuď ironická,“ mírnil ji Chavez a cítil se zase jako starý mládenec. „Tohle zatím odložíme. Zkusme to všechno poskládat, než se vydáme k ratolestem Sheinkmanovým. Jsou tři, ne?“

„Tři,“ přikývl Hjelm.

„To to krásně vychází. Ale nejdřív si probereme každý segment tvého systému zvlášť. Každý kvadrant, jak se správně říká. Co je třeba udělat a na co se čeká. Kvadrant jedna: Skansen. Zbývá: identifikace. Čekáme na odpověď ohledně otisků od Interpolu. Měla by přijít co nevidět. Náš muž má někde záznam v rejstříku, na to vsadím boty. Sériové číslo lugeru s tlumičem jsme také poslali Interpolu. I tady čekáme na odpověď. Dál?“

„Jehlice,“ doplnil Hjelm. „Technici posbírali u rosomáků nějakou půl tunu haraburdí. Materiál je ve Státní kriminalisticko-technické laboratoři. Kdo bude první hotov se svou ratolestí Sheinkmanovou, vydá se tam. Možná už nějakou tu ostrou, tvrdou kovovou jehlici našli, ale s naším případem u rosomáků to nespojovali.“

„Na šňůře se, jak jsem říkal, pracuje,“ dodal Chavez.

„A pak tu máme ‚Epivu‘,“ zmínila Holmová.

„To mi povídej…“ přitakal Hjelm. „To slovo mě straší už kolik nocí. Nemůžu s tím hnout.“

„Shrnutí,“ zakončila Kerstin Holmová. „Otisky prstů, pistole, jehlice, šňůra, ‚Epivu‘. U všeho čekáme na odpověď, až na to poslední. Na to budeme muset najít odpověď sami. Piš, Paule.“

A Paul psal.

„Kvadrant dvě,“ pokračoval Chavez. „Ten nejčerstvější. Skogskyrkogarden, jak tam trochu nepřesně píšeš, protože šlo o židovský hřbitov Södra Begravningsplatsen, ale budiž. Rozhovor s příbuznými nás nemine. Dál?“

Hjelm navázal:

„Hanobení náhrobků se pravděpodobně chýlí k rozuzlení. Jakmile Andreas Rasmusson spustí. Asi s tím případem nemají ani zbla společného. Nejspíš se tu partička skinheadů svému řádění věnovala jen čistě náhodou, když se stala svědkem činu ještě ohavnějšího. Rasmussonova hrůza možná pramení z toho, že to, co viděl, bylo strašnější, než by si on sám dokázal byť jen vymyslet.“

„Dvě věci,“ řekla Kerstin Holmová. „Zaprvé: modus operandi. Proč tahle speciální metoda popravy? Pověsit někoho hlavou dolů a vrazit mu do hlavy nějakou dlouhou jehlici není úplně normální.“

„Ne,“ připustil Chavez. „Úplně normální to není.“

„To naznačuje něco nanejvýš specifického, ne? Je za tím nějaký příběh. Musíme se vydat do všech možných pramenů a hledat podobné metody. Ať visím, jestli tam nenajdeme nějaké vodítko.“

„To snad radši ani ne,“ otřásl se Hjelm. „Ale co takhle lahev sladové whisky?“

„Já se nesázím,“ odbyla ho příkře Kerstin Holmová. „Jakou značku?“

„Cragganmore.“

„Platí. Zadruhé: místo činu. Z reakce Andrease Rasmussona můžeme usoudit, že židovský hřbitov byl i místem vraždy. Asi není pochyb, že to nebylo nic jiného než vražda, co viděl. Sheinkman nejspíš na místo přišel sám. Co tu pohledával? Měla jeho návštěva hřbitova nějaký cíl? Chtěl navštívit některý z hrobů? Je náhoda, že ho pověsili zrovna tam? Jaké náhrobky jsou v okolí? A tak dále.“

„O. K.,“ přikyvoval Hjelm a zapisoval do svého diagramu. „Příbuzní, prověření modu operandi, neurochirurgický posudek účinků kovové jehlice na mozek, svědek skinhead, další svědci, prohlídka místa činu. Něco dalšího?“

„To stačí,“ rozhodl Chavez. „Kvadrant tři: Slagsta. Projít zbytek příchozích a odchozích hovorů z motelu. Je toho pěkná hromada. Podrobné prostudování výsledků kriminalisticko-technické analýzy pokojů 224 až 227. Zatím se nic zásadního nezjistilo. Volat sem techniky byly vyhozené peníze. Za tím musí vězet ženská logika.“

„Vozidlo,“ ignorovala ho Kerstin, jak se říkává, bez pardonu. „Jestli se Slagstou v půl čtvrté ráno protlačil nějaký autobus, měl by si toho někdo všimnout. O to spíš, jestli šlo o obrněný transportér nebo kupříkladu ponorku vyzbrojenou raketami s jadernými hlavicemi. Nasadím na to pár pěšáků.“

„Výborně,“ souhlasil Paul. „Pak tu máme ještě toho kryptopasáka, ne?“

„Pravda,“ uvědomila si Kerstin. „Ředitel a věrný zákazník Jörgen Nilsson byl s nějakým pasákem v kontaktu už v listopadu. Nechtějte vědět, k čemu jsem musela sáhnout, abych to z něj vyrazila.“

„Chceme,“ těšil se Jorge a byl znovu dokonale ignorován.

„Máme v ruce identikit, který proženeme databázemi. Píšeš, Paule?“

„Nepřetržitě. Kontrola telefonních hovorů, kriminalisticko-technická analýza, vozidlo, kryptopasák.“

„Mimochodem, má našich osm uprchlic pasy?“ zeptal se Jorge.

„Ne, ředitel je měl u sebe v kanceláři,“ odpověděla Kerstin.

„Co poslední kvadrant?“ nadnesl Jorge. „Incident v metru. Dokážeme z toho – jak on se jmenoval – Tamira dostat ještě něco?“

„Z Adiba Tamira,“ upřesnil Paul. „Tohle měl na starosti Gunnar a mám dojem, že už ho skřípnul až až. Zlatý hřeb z Odenplanu je přece mobil. Doufejme, že ho dokážou identifikovat a dodat výpis hovorů. Je to vlastně asi naše největší naděje. Musím se přiznat, že jsem nad tím telefonem – starý dobrý velký Siemens E10, mimochodem – seděl, měl jsem ho v ruce a přemýšlel, jak se s takovým mobilem dá zacházet, aby na něm člověk nenechal ani jeden jediný otisk prstu.“

„Další na řadě bude lingvista,“ pokračovala Kerstin, „který bude mít to pochybné potěšení diskutovat o fonetice a slavistice s Gunnarem, Viggem a jistým policejním asistentem jménem Andersson.“

„Ještě něco?“ ptal se Paul Hjelm a psal jako o život. „Mobil, výpis hovorů, lingvista.“

„Já se přirozeně sám sebe ptám, co můžeme usoudit z jednání nindžafeministky v metru,“ zamyslel se Jorge Chavez. „Ani jediná chybička. Pink, pink a po útočnících je veta. A pak tu po sobě nechá mobil. Co to má být? Fajn – Hamid na ni slepě zaútočí, šermuje před sebou kudlou, ale stejně. To ho vážně musí odvézt jako trakař na konec peronu a vystrčit rovnou před vlak? Nestačilo by ho akorát ještě jednou kopnout? Vždyť už musel být grogy. O co jde? Čirý sadismus?“

„Já mám po pravdě řečeno dojem,“ řekla zamyšleně Kerstin Holmová, „že v tu chvíli už kalkuluje. Počítá s tím, že se mobil rozlétne na kusy. Že se to nestalo, je zázrak. Obě paže podle pitevního protokolu skončily pod vlakem, utrhly se a odrazem odletěly dál pod vagony. Prsty fungují jako pouzdro, takže mobil to přežije. Poctivá práce.“

„Kvalita jménem Siemens,“ podotkl Hjelm. „Jen si vzpomeňte na pece.“

„Na jaké pece?“

„Kremační pece v nacistických koncentračních táborech. Značka Siemens.“

Na okamžik zavládlo ticho. Místností proplul přízrak. Přízrak emeritního profesora Leonarda Sheinkmana. Jako by něco chtěl.

Zamrazilo je.

„Na něco jsme zapomněli,“ ozval se po chvíli Paul Hjelm a podíval se do svého obšírného diagramu.

„Na co?“ ozvaly se v kánonu dva hlasy plné očekávání.

„Není tohle náhodou Hultinova práce?“

14/

Byla neděle odpoledne a oni vyrazili ve třech autech na tři různé adresy. Losovali. Na Chavezově papírku stálo „Channa Nordinová-Sheinkmanová, Kungshomen“, na Kerstinině „David Sheinkman, Näsbypark“ a na Hjelmově „Harald Sheinkman, Tyresö“. Tito tři tedy podle všeho byli profesorovými potomky, a s ohledem na to, že mu bylo osmdesát osm a do Švédska přijel až v roce 1945, když mu bylo třiatřicet, mělo by dětem být kolem padesáti. O nějakých deset let víc než Paulovi.

Až cestou na Tyresö si všiml, že adresa, kam míří – jakási ulice Bofinksvägen v jakémsi Nytorpu – koresponduje s vlastní adresou Leonarda Sheinkmana v telefonním seznamu.

Nejspíš bydlel u svého nejstaršího syna.

Paul Hjelm kličkoval mezi nedělními motoristy na silnici Tyresövägen a cítil jistou úlevu, že unikl roli posla smrti. Zpráva o hrůzném konci jeho otce pozornosti Haralda Sheinkmana ujít skutečně nemohla – média ji vytrubovala celý den. Doufal, že už ho místní policie se zprávou o smrti navštívila.

Slunce viselo nízko na obzoru a nebe bylo podivně temně modré. Přesto to nebylo docela tak, jako když se zákeřný bouřkový mrak maskuje za jasné nebe a se zlověstným chechtotem vypustí na zaskočené milovníky opalování svou těžkou artilerii. Spíše to vypadalo, jako kdyby někdo nebeskou klenbu přelepil modrým filmem, aby zakryl, že nebe už není modré. Na krásnou jarní krajinu doléhala jakási tíže a světlo působilo uměle, jako když se operní scénograf snaží napodobit přírodu.

Nebo se Paul Hjelm prostě jen trápil.

Trápil se tím, že bude vetřelcem v domě smutku. Tím, že truchlícím bude klást své rutinní otázky. Tím, že je světlovlasý, sekularizovaný křesťan, který vyrostl ve skleníku. A také – a konečně se dostavilo upřímné přiznání – tím, že se bude muset dotknout otázky holokaustu, koncentračních táborů a evropského antisemitismu.

Paul byl totiž Švéd. A my Švédové nemáme tabuizovaná témata v oblibě. Vyráží nám z toho v podpaží pot. Pokud možno se jim vyhýbáme, a když už není zbytí, jednáme s nimi s určitou odtažitou úctou a prohodíme pár klišé o tom, že už se něco takového nikdy nesmí stát. Holokaust je abstrakce, o které se s oblibou hřímá od řečnického pultu, ale s níž se do otevřeného boje nikdo pustit nechce. My se na tom nepodíleli, my to nikdy nemůžeme pochopit, my s tím nemáme nic společného, s tím se musíte vypořádat sami. Švédské bezdějinní a předstíraná neutralita v hanebném spolčení. Podíleli jsme se na něm, a to výrazně. Máme s tím společného víc než hodně. Dokážeme to pochopit velmi dobře. Musíme.

Mistři světa v zametání pod koberec.

Ano, přiznal si Paul Hjelm. Jeho rozhořčení pramenilo z toho, že tu šlo o něho samotného. O jeho ubohé, povrchní znalosti. Fragmentární obrazy vychrtlých mrtvých těl. Letopočty. 1939. 1945. Den D. Pouštní válka. Stalingrad coby zvrat ve válce. Vše sterilní a poskládané jako informační brožurka v kapse sedadla v letadle pro případ nouzového přistání. Spořádaně a zvesela si nasadíme kyslíkovou masku, poklidně dýcháme, načež se pěkně jeden po druhém odebereme k nouzovému východu a s úsměvem na tváři se sklouzneme po nafukovacím toboganu do modravých vlnek, které se lákavě pohupují pod jasnou oblohou.

A za chvíli jsou všichni svědci v pánu.

Bylo to tak. Na krajinu skutečně doléhala jakási tíže. Modrá nebyla modrá. Zelená nebyla zelená.

A on dojel do ulice Bofinksvägen v Nytorpu.

Dům, kde Leonard Sheinkman a jeho syn Harald bydleli, by se za přepychový označit nedal, ale byl krásný. Originální funkcionalistická vila. Elegantní stavba z třicátých let ležící trochu stranou a s obstojným výhledem na moře. Nejspíš originální architektonické dílo z dob, kdy se takové domy nestavěly jen pro zbohatlíky, kteří by trvali na tom, že si design navrhnou sami. Po vkusu a la IKEA.

Vystoupil ze starého audi, které se na cestě sem chovalo poměrně příkladně, když nemuselo stát v kolonách, a doufal, že jeho pot v podpaží není cítit. Existují, jak známo, dva druhy potu. Ten, který páchne, a ten, který nepáchne. Ten, který nepáchne, pramení z námahy. Ten páchnoucí z nervozity. Teprve čas ukáže, který z nich zaléval podpaží pod lněným sakem a světle žlutým tričkem.

Neměl se na to obléci trochu víc reprezentativně?

Pozdě bycha honit, řekl si a zazvonil.

Otevřela mu pohledná, asi šestnáctiletá dívka. Ve stejném věku jako Paulova vlastní dcera Tova. Měla černé vlasy, střízlivé oblečení a vypadala upřímně zarmouceně.

„Dobrý den,“ pozdravil a ukázal jí průkaz. „Mé jméno je Paul Hjelm. Jsem od policie. Máte rodiče doma?“

„Kvůli dědečkovi?“ zeptala se dívka.

„Ano.“

Zmizela. Místo ní se ve dveřích objevil elegantně oblečený muž kolem padesátky.

„Přejete si?“

„Paul Hjelm, Státní policie. Pan Harald Sheinkman?“

Muž přikývl a nepatrně mu pokynul, aby šel dál.

Paul Hjelm vstoupil do dveří a byl uveden do místnosti, která podle jeho předpokladů musela sloužit jako knihovna. Všechny stěny byly alespoň pokryté knihami a v jinak neokázalém pokoji panovalo příjemné šero. Čtenářské šero. Okamžitě se cítil jako doma. Chtěl přistoupit k policím a prohlédnout si hřbety knih. Místo toho se ale posadil na starou pohovku. Harald Sheinkman se posadil těsně vedle něho. Jeho blízkost nebyla ani trochu nepříjemná.

„Bylo mu skoro devadesát,“ řekl tiše. „Pochopitelně jsme věděli, že nás může každým dnem opustit, ale ty okolnosti…“

Zmlkl a upíral zrak na mohutný borovicový stůl.

„Upřímnou soustrast,“ řekl Hjelm a připadal si nemožně.

„Co chcete vědět?“

„Předně bych potřeboval vědět, pane Sheinkmane, zda netušíte, co váš otec dělal na židovském hřbitově Södra Begravningsplatsen. Máte tam nějaké příbuzné?“

„Ne. Z otcovy strany žádné příbuzné z přirozených důvodů nemáme a matčina rodina je pohřbena na hřbitově v Solně. Norra Begravningsplatsen.“

„A nevíte, kvůli čemu tam váš otec šel?“

„Oznámili jsme předtím přece jeho zmizení policii.“

„Zmizení?“ vykřikl Hjelm snad až příliš zhurta.

Sheinkman k němu vzhlédl.

„To jste nevěděl? Copak spolu jednotlivé policejní složky nekomunikují?“

Hjelm chvíli přemýšlel.

„Ověřím, proč se ke mně tato informace nedostala. Je mi to nesmírně líto. Takže váš otec byl nezvěstný?“

„Už pět dní.“

„Stalo se to poprvé?“

„Měl samostatnou domácnost a vlastně byl tak trochu samotář, takže jsme úplně nepřetržitě v kontaktu nebyli, ale co je mi známo, nikdy dřív přes noc pryč nebyl. Ne od matčiny smrti. Oznámili jsme to hned po první noci.“

„Vašemu otci bylo téměř devadesát let. Byl nějak… zmatený? V takovém věku by to nebylo neobvyklé.“

„Vůbec ne,“ vzhlédl Sheinkman. „Byl neurolog a cílevědomě trénoval mozek, aby předešel jakékoli formě senility. Když zmizel, nechal po sobě velkou novinovou křížovku. Vyluštěnou do posledního okénka.“

„Hledali jste ho?“

„Snažil jsem se. Zajel jsem do Institutu Karolinska na jeho dřívější pracoviště, hledal jsem ho v KK, kde sedával.“

„Myslíte v Královské knihovně?“

Harald Sheinkman se pousmál.

„Většina lidí se zeptá: V KK? V té hospodě? Ne. Do hospody nechodil nikdy, zato do knihovny ano. Rád tam celé dny sedával, co vím. Ale najednou jsem si s překvapením uvědomil, jak málo toho o jeho každodenních návycích vím. Hodně jsem pracoval a jeho jsem zanedbával. A najednou je pozdě, uvědomil jsem si. Nevěděl jsem, kde hledat. A nikdo, koho jsem se ptal, ho neviděl.“

„A nenasvědčovalo nic tomu, že by se něco stalo? Něco neobvyklého?“

„Ne. A ani mě nenapadá žádný důvod, co mohl dělat na židovském hřbitově. Byl přesvědčený ateista a materialista, sice s úctou k naší židovské tradici, ale co ho mohlo vést právě sem, to netuším.“

„Smím se zeptat, jak to, že váš otec bydlel u vás?“

„Bylo to naopak. Tohle je dům, kde jsem vyrůstal. To on ho v padesátých letech koupil, přímo od architekta. Anderse Wilgotssona, jestli ho znáte? Otec navrhl, abych coby nejstarší syn dům převzal, a on sám se zařídil v podkroví. A koncept to nebyl špatný. Rodinné vazby a zároveň naprostá nezávislost. Možná až příliš velká… Zmizel, aniž jsem si toho všiml. A pak ho někdo zavraždil. Neuvěřitelné.“

„Čím se v životě zabýváte, pane Sheinkmane?“

„Nemohli bychom přestat se všemi těmi pány Sheinkmany? Je to trochu nucené. Já jsem Harald. A vy jste… Paul?“

„Ano, jistě. Samozřejmě.“

„Obávám se, že kráčím v otcových stopách. Jsem lékař. Až na to, že nepůsobím v… cerebrální branži.“

Hjelmovi se podařilo výbuch smíchu zadusit v zakašlání následované usebraným úsměvem.

„Vidím, že vám neušel výstup našeho ctěného šéfa v televizi.“

Sheinkmanův úsměv se skoro nelišil od Hjelmova.

„Nebylo to zrovna nejdůstojnější, řekněme,“ odvětil tak neutrálně, že by si s Hultinem v ničem nezadal.

„To skutečně ne,“ potvrdil Hjelm.

„Ale říká se o vás, že jste schopní. Skupina A – opravdu se takhle jmenujete?“

„Je to jen přezdívka. Nebo nadávka – jak je libo. Oficiální název je Zvláštní jednotka Státní policie pro mezinárodní násilnou trestnou činnost.“

„To zní, jako by byl tohle přesně případ pro vás.“

„Bohužel to tak vypadá. To, čeho se váš otec stal obětí, jinak nazvat nelze. Seznámili vás s podrobnostmi?“

„Ano,“ hlesl Harald Sheinkman a sklopil oči ke stolu. „Vypadá to jako nějaký druh mučení.“

„Je to možné. Nepřipomíná vám to něco? Jakožto lékaři? Jakožto potomkovi… vězně z koncentračního tábora?“

Pohled, který teď Sheinkman věnoval Hjelmovi, byl nový. Jako by se právě rozhodl, že bylo dost řečí, že je načase odfiltrovat všechny ty eufemistické pololži. Snad k tomu neduživému policistovi se silně se potícím podpažím a červenou skvrnkou na tváři pojal důvěru. Řekl:

„O období v koncentračním táboře toho vím velice málo. Otec nebyl moc sdílný, jako by to vědomě vytěsňoval. A moje medicínská odborná způsobilost je omezená. Celý život jsem pracoval jako praktický lékař v oblastech, kterým se říká problémové. Staral jsem se o lidi, kteří uprchli před mučením, hladomorem a strádáním. Často to byla práce nonstop na hranici únosnosti. Nešlo si ji nebrat domů. Kromě toho jsem se stal členem Lékařů bez hranic a vydal se na cesty po světě. Nakonec jsem vyhořel. Na několik měsíců se mě zmocnila naprostá pasivita. Teprve v poslední době, když tím začínají trpět novináři, se tomu věnuje pozornost. Zaměstnanci ve zdravotnictví jsou vyhořelí už celá desetiletí. Žena ode mě odešla a dceru vzala s sebou. Nedokázal jsem splácet půjčky na náš byt na Södermalmu a musel jsem se přestěhovat zpátky k otci. Sem. To bylo před dvanácti lety. Ležel jsem tady na téhle pohovce a byl
jsem úplně bez sebe. Bylo mi devětatřicet a najednou jsem přišel o všechno. Právě tehdy přišel otec s myšlenkou, že mi dům přenechá a sám si zařídí byt v podkroví. Dá se říct, že mě tím zachránil. Začal jsem znovu. Vše jsem od začátku vybudoval. Přiznali mi právo stýkat se s dcerou. Vrátil jsem se do práce, a navíc jsem se začal věnovat psaní. Teď už zase zvládám původní objem své práce. Dnes ale vypadá trochu jinak. Nejdřív jsem psal zprávy o situaci ve zdravotnictví a na předměstích s vysokou hustotou imigrantů. Bylo obtížné to někde publikovat. V poslední době jsem začal psát… ano, beletrii. Vyšlo mi pár novel v kulturních časopisech a teď mám rozpracovaný jeden román. Dá se říct, že jsem se vydal přesně opačnou cestou než můj otec.“

Odmlčel se. Paul Hjelm si ho prohlížel. Bylo to varování: jak snadné je vytvořit si o člověku mylný obrázek. Jak snadné je předem se rozhodnout, kým člověk je. Díval se na Haralda Sheinkmana jako na profesorského synáčka, který se narodil se stříbrnou lžičkou v ústech, a svým způsobem to odpovídalo. A svým způsobem vůbec ne. Životní moudrost: nikdy si o druhých nedělat unáhlený úsudek. To končí vždycky špatně.

Chtěl Haraldu Sheinkmanovi vyprávět něco ze svých úvah o současnosti. Že sice musíme současný pravicový extremismus pečlivě hlídat, ale že by se historie nejspíš neopakovala na úrovni tak přímočaré. O návratu fašismu byl celkem přesvědčený, ale nejspíš k tomu dojde mnohem plíživěji, ne tak otevřeně – nenápadně se připlíží zezadu, zatímco my budeme bdít nad jeho zjevnějšími, jednoduššími formami. A najednou budeme sedět tváří v tvář člověku a chápat ho jako objekt, věc, potenciální zisk. Že je ekonomismus předstupněm nového fašismu, o tom byl přesvědčený.

Ale neřekl nic. Místo toho se vrátil do role policisty.

„Jakou opačnou cestou jste se vydal?“

„Jsem lékař, co se stal spisovatelem. On byl spisovatel, který se stal lékařem. Před válkou byl spisovatel, z toho, co o jeho minulosti vím. Pocházel z Berlína, měl rodinu, ženu a malého synka, kteří zahynuli v koncentračním táboře. Mám tedy dávno zesnulého nevlastního bratra. Celý rod byl vyhlazen. Přežil jen on. S tím se nedalo žít. Tak začal znovu. Otočil stránku v knize života, řekl bych. Původně byl tedy spisovatel, poměrně snivý a lyrický básník, soudě podle deníku. Ale po válce se obrátil k přírodním vědám a k medicíně. Předpokládám, že potřeboval něco hmatatelnějšího a trvalejšího. Duch zemřel v táboře, ale materie přežila. Tak se to asi dá chápat.“

„Takže on si v Buchenwaldu psal deník? Zachoval se?“

Sheinkman přikývl.

„Je nahoře u něj.“

„Když už jste to zmínil,“ uvědomil si Hjelm, „musím vás poprosit, jestli bych si nemohl prohlédnout jeho byt.“

„Samozřejmě,“ přikývl Harald Sheinkman a vstal. Hjelm ho následoval domem a pak vzhůru po točitém schodišti, které vypadalo, že bylo přistavěno relativně nedávno. Vstoupili do nevelkého obydlí Leonarda Sheinkmana. Bylo světlé a teplé. I tady stěny pokrývaly knihy, především lékařská odborná literatura, ale také řada literárních klasiků. Na kuchyňském stole skutečně ležela vyluštěná křížovka z Dagens Nyheter – ale nic dalšího. Vše bylo klinicky čisté.

„To vy jste umyl nádobí?“ zeptal se Paul Hjelm.

„Ne,“ odvětil Sheinkman. „V tomhle byl naprostý puntičkář. Neměl rád nepořádek, to mi zůstalo z dětství jako nejvýraznější vzpomínka. Všechno čisté a na svém místě. Bylo to dost obtěžující. I pro maminku, jak si vybavuji. Ale na ni si moc nevzpomínám. Vzpomínky zvolna blednou. Brzy už nezbude nic.“

„Nevadilo by vám, kdybych si byt prohlédl o samotě? Pak sem pošleme i pár techniků.“

„Jistě,“ přisvědčil Harald Sheinkman a nehlučně se vytratil.

Paul Hjelm se za ním chvíli díval. Pak se trochu nemotorně začal procházet bytem. Napočítal dva pokoje a kuchyň. Dovnitř proudilo slunce celou plejádou šikmých střešních oken a šikmé byly i všechny vnější zdi. Jakési šikmé bytí. A nebylo pochyb, že se o toto šikmé bytí vzorně pečovalo. Nikde ani zrníčko prachu.

Nejprve židovský básník v kosmopolitním Berlíně dvacátých a třicátých let. Žena, dítě. Pak koncentrační tábor, kde za hrůzných okolností zahyne syn i manželka, matka i otec a všichni příbuzní. Podvyživený, mučený přežije a dostane se na svobodu. Všechny iluze, víra, veškerá naděje jsou pryč. Odstěhuje se do ciziny, pryč od toho všeho. Začne znovu, od píky. Naučí se jazyk, založí novou rodinu, vystuduje, získá prestižní zaměstnání, stane se z něj uznávaný vědec, koupí funkcionalistickou vilu přímo od architekta, zachrání málem ztraceného syna a zůstane s ním po manželčině smrti bydlet. Zní to, jako by se Leonardu Sheinkmanovi podařilo nemožné – jako i pozoruhodně tolika dalším. Nové, slušné živobytí. Ale jak se uvnitř doopravdy cítil, to se říct nedalo. Posedlost pořádkem a čistotou byla po letech strávených v koncentračním táboře něco zcela přirozeného. Z toho se nedalo nic usuzovat.

Paul Hjelm si bude muset přečíst jeho deník.

To bylo naprosto nezbytné.

A nakonec ho našel. Ležel na polici na řadě knih. Bylo to to jediné v celém bytě, co nebylo v dokonalém pořádku. Ručně popsané zažloutlé listy byly mnohokrát pročítané, zohýbané, ohmatané a celkově poničené. Svazek neměl víc než desítku stran.

V němčině.

To byla čára přes rozpočet. Ale ve srovnání s tím, co dokázal Leonard Sheinkman, to nebylo nic. Stačilo prostě jen oprášit starou zapomenutou gymnazijní němčinu.

Stránky byly pečlivě datované a očíslované a zdálo se, že žádná nechybí. Stačilo jen pustit se do čtení.

Jen.

Vzal zažloutlé papíry a sestoupil po točitém schodišti. Harald Sheinkman seděl na pohovce a vypadal vyčerpaně. Když se Hjelm vymotal ze spirály schodiště, zvedl se a šel mu naproti.

„Tohle bude jistě ten deník,“ řekl Paul Hjelm a trochu zamával papíry. „Nevadilo by vám, kdybych si ho vzal s sebou? Vrátím vám ho.“

„Samozřejmě,“ souhlasil Harald Sheinkman. „Tak vy umíte jidiš?“

Hjelm zamžikal a zmateně se podíval na zažloutlé archy. Slova před jeho očima se proměnila. Pak pohlédl opět na Sheinkmana. V koutcích úst hrál téměř neznatelný úsměv.

„Dělal jsem si legraci,“ řekl. „Je to němčina.“

Paul Hjelm si ho prohlížel. Pak se začal tlumeně smát. Tenhle člověk mu byl sympatický.

„Ještě jedna otázka,“ řekl nakonec. „Jaký byl váš otec?“

Sheinkman přikývl, jako by otázku čekal.

„Už dlouho nad tím přemýšlím. Vlastně těžko říct. Když jsme byli malí, kladl na nás vysoké nároky. Poměrně tvrdý člověk, tak trochu klasický patriarcha. Měli z nás ze všech tří být doktoři, o tom nikdy nebyla diskuse. A jeho kampaň byla poměrně úspěšná. Nejlépe se to povedlo u mladšího bratra Davida. Působí jako neurochirurg a docent v Institutu Karolinska a asi brzy získá profesuru. I když později než otec. Je mu třiačtyřicet. Prostřední Channa se vzbouřila a angažovala se v levicovém hnutí sedmdesátých let. Dnes vyučuje na Vysoké škole sociálních prací. A já, nejstarší syn, jsem úspěšně absolvoval studium medicíny, ale pak jsem se odmítl specializovat na cokoli jiného než všeobecné lékařství. Otce se to ze začátku tvrdě dotklo. Chápal mě jako svého vyvolence. A když jsem začal pracovat v Tenstě a Rinkeby, jen nad tím vrtěl hlavou. Ale myslím, že nakonec získal respekt k tomu, co jsem děl
al. Nebyl neoblomný. Když jsem se zhroutil, byl jako skála. Když se celý svět rozhoupal, on byl pevným bodem. V tu dobu jsme měli opravdu dobrý vztah. Zrovna odešel do důchodu, byl vitální a konečně se vzpamatoval ze smrti matky. Ale pak jsme se zase odcizili a vlastně bych nemohl říct, že jsem ho znal. Byl to člověk, který kdysi žil úplně jiný život, a do toho jsme my nikdy nenahlédli. Dokonce ani matka.“

Hjelm přikývl a napřáhl ruku.

„Mnohokrát vám děkuji,“ řekl. „Ozveme se vám.“

„Příjemně se s vámi povídalo,“ řekl Sheinkman a dodal: „Paule.“

„S vámi taky, Haralde.“

Na odchodu se Hjelm rozloučil i s dcerou. Chvíli zůstal sedět ve starém audi. Listoval zašlými archy papíru. Tahle slova byla napsána v koncentračním táboře. V hrůze jménem Buchenwald. Leonardu Sheinkmanovi se nějak podařilo sehnat papír a tužku, a navíc dokázal vše udržet v tajnosti před dozorci. Pozoruhodný výkon.

Nastartoval, nechal za sebou ulici Bofinksvägen a vyjel na Breviksvägen, která brzy přešla v Tyresövägen. Nebe bylo ještě stále jasně modré, ale onen povlak jako by se proděravěl a odvál pryč – a nebe za ním bylo ve skutečnosti opravdu modré. Tíže, která spočívala nad krajinou, pominula a příroda byla klidná a nádherně jarní.

Léto letos asi přece jen bude.

Zazvonil telefon. Jorge Chavez oznámil:

„Jojo.“

Nic víc. Ale Paul Hjelm okamžitě pochopil.

„Byla tam?“

„Teda, řeknu ti, že technici v tom výběhu našli vážně ledacos. Všecko od kusů housek – jako by snad rosomáci byli nějaké kachny – až po pastičky na myši. Ve výběhu se našly dvě. Jedna byla ještě napnutá.“

„Nová lidová zábava. Trápit zvířata. Koně na otevřených pastvinách se cílem krutosti stávají pravidelně.“

„Pak našli ještě osm plechovek od piva. V jedné z nich ležela ta dlouhá ostrá jehlice. Některý z těch zfetovaných rosomáků musel schroustat hlavu oběti a ta jehlice se mu zapíchla do huby jako rybí kost. Nějak se mu ji podařilo vyplivnout rovnou do plechovky od piva.“

„Nevyzpytatelné jsou cesty Páně,“ podotkl Paul Hjelm a jel domů.

Domů na policii.

15/

V pondělí osmého května v půl deváté ráno zažila budova policie na Kungsholmenu ve Stockholmu zázrak. Poprvé v historii světa zasvítilo do bojové centrály slunce.

Členové skupiny A vstupovali jeden po druhém do neutěšené zasedací místnosti a jeden po druhém se zarazili při pohledu na sluneční prasátko na podlaze hned za dveřmi. S posvátnou úctou se prosmýkli kolem něj a posedali si na svá místa kousek dál v místnosti. Když dorazil jako poslední Viggo Norlander a zavřel za sebou dveře, prasátko zmizelo. Znovu je otevřel a hle, prasátko tu bylo zas.

Přítomní v bojové centrále však byli detektivové, a ne mystici. Příčinu bylo třeba vyšetřit a zázrak vysvětlit. Společným úsilím se původ prasátka podařilo uvést do vzájemného vztahu s pěti faktory. Zaprvé: venku svítilo slunce. Zadruhé: svítilo dovnitř oknem na dámských záchodcích, které jsme byli již dříve navštívili. Zatřetí: dveře zmíněných záchodků zůstaly otevřené vlivem zmačkané krabičky od cigaret ležící na podlaze. Začtvrté: sluneční paprsky z okna na dámských záchodcích dopadaly na sklo laciného sériového plátna určeného pro kancelář Waldemara Mörnera, které bylo – v čekání na zmíněnou honoraci – odloženo na zem naproti dveřím bojové centrály. A zapáté: paprsky se odrážely od řečené kýčovité malby plačícího děcka a dopadaly otevřenými dveřmi do bojové centrály.

Dveře se zavřely, zázrak zmizel. A Jan-Olov Hultin nechal své soví brýle sklouznout po gigantickém nose, až se zastavily v úrovni perfektně oholeného horního rtu.

Nebo jak se tomu prostoru mezi ústy a nosem vlastně říká.

„Dobré zprávy,“ sdělil Hultin neutrálně. „Ale ty si necháme na později. Nejdřív bych chtěl vyjádřit omluvu Saře za to, že byla zatažena do včerejšího televizního debaklu. Člověk by měl být důkladně připravený, než usedne po boku Waldemara Mörnera.“

„A člověk by se taky neměl zmocnit celého chumlu mikrofonů.“

Kdo to řekl? Kdo byl ten opovážlivec, který tak neprozřetelně strčil hlavu do lví tlamy? Všichni se rozhlíželi kolem sebe a čekali, že obočí viníka ztrestá proslulý úder hlavičkou.

Veškeré svorné pátrání však coby autora výroku odhalilo samotného Jana-Olova Hultina. Sebekritika? Tady očividně probíhala drastická změna osobnosti.

Mrtvice? pomyslely si čtyři osoby, jejichž jména zůstanou již navždy utajena.

„To jsem nečekala,“ řekla Sara Svenhagenová mírně.

„Pokračujeme,“ odvětil Hultin, jako by se nic nestalo. „Předběžná kriminalisticko-technická prohlídka hřbitova neodhalila nic. Ani jediná použitelná stopa bot, ani jediný otisk prstů na šňůře či na těle. Zato se na několika kusech rozbitého náhrobku pod Leonardem Sheinkmanem našly jeho otisky. Máme si to vykládat prostě jen jako reakci na bolest, nebo pro něj měl ten náhrobek nějaký význam? Měl namířeno právě k němu?“

„Zrekonstruované jméno na náhrobku,“ doplnil Jorge Chavez, „zní ‚Shtayf‘. Toť vše. Zjistíme o tom mrtvém něco víc.“

„To si vezmeš na starost ty, Jorge,“ rozhodl Hultin. „Dál? Co se přihodilo s naším skinheadem Andreasem Rasmussonem?“

Kerstin Holmová se podívala do jednoho z papírů.

„Vypadá to, že na něj v noci přišla nějaká psychóza. Přemístili ho do nemocnice Södersjukhuset.“

„Pod dohledem?“

„Jednou jsme ho zadrželi jako podezřelého, tak se s ním jako s takovým jedná. Ano, hlídá ho tam jeden policista ve dne v noci. Údajně je úplně mimo.“

„Myslím, že se musíme dovědět, co tam ti skinheadi viděli,“ odtušil Hultin. „Musí se dát nějak zjistit, s kým se stýkal, s kým se včera viděl a tak dále. Gunnare?“

„O. K.,“ souhlasil Gunnar Nyberg.

„Ale až po univerzitě. Máte s Viggem a policejním asistentem Anderssonem na katedře slavistiky v deset hodin schůzku se specialistkou na slovanské jazyky Ludmilou Lundkvistovou. Sežeňte Anderssona a vyrazte do kampusu Frescati.“

„Da,“ odvětil jazykově vybavený Nyberg.

„Věc se má tak,“ oznámil s brutální neutralitou Hultin, „že mi byl zcela anonymně zaslán tento diagram. Sestává ze čtyř segmentů…“

„Kvadrantů,“ upřesnil Chavez.

Hultin se na něj velice dlouze a velice neutrálně zadíval.

„…čtyř segmentů pojmenovaných Skansen, Skogskyrkogarden, Slagsta a Odenplan. Pod položkou Skansen stojí: otisky prstů, pistole, jehlice, šňůra, ‚Epivu‘. Pod Skogskyrkogarden: příbuzní, prověření modu operandi, neurochirurgický posudek účinků kovové jehlice na mozek, svědek skinhead, další svědci, prohlídka místa činu. Svévolně jsem tam právě doplnil ‚Shtayf‘, pokud moji nadřízení v přítomném shromáždění dovolí?“

„Ale jo,“ svolil Chavez. „Skvělá práce, mladý muži.“

Další nekonečně dlouhý pohled. A pak:

„Dále. Pod položkou Slagsta: kontrola telefonních hovorů, kriminalisticko-technická analýza, vozidlo, kryptopasák. A u Odenplanu: mobil, výpis hovorů, lingvista.“

Jan-Olov Hultin vstal a přistoupil k bílé tabuli. Dramatickým gestem ji otočil zadní stranou dopředu. Objevil se tu stejný kříž jako na papíře.

„Nechť se tedy toto anonymní mistrovské dílo stane středobodem našeho vyšetřování. Já jím nejsem. Pokud tedy začneme od konce, máme tu ‚lingvistu‘. Tenhle detail se tedy během dneška vyjasní. Následující body – mobil, výpis hovorů – byly předány technikům, kteří právě získávají údaje ze simkarty a podobně. Snad získáme údaje o čísle a výpis hovorů během dneška. Předchozí… kvadrant: Slagsta. Tady se zaměříme na takzvaného ‚kryptopasáka‘, podobu, kterou sestavil Jörgen Nilsson z motelu Norrboda. Viggo si vezme na starost identifikaci, až se vrátí z Frescati, ano?“

„Ano,“ ozval se Chavez. Norlander se na něj kysele podíval a zabručel:

„Ano.“

„Teď, co znamená ‚vozidlo‘? Neznámý zvuk motoru ve Slagstě kolem půl čtvrté ve čtvrtek ráno. To není úplně lehký úkol, zato zajímavý. Poptat se dalších sousedů, vyzpovídat společnosti provozující autobusové linky a prověřit odjezdy autobusů ze Švédska na hraničních přechodech. Zní to jako příliš nesnesitelný úkol, Saro?“

„Ne, to zvládnu,“ odpověděla Sara a vzdychla si jen v duchu.

„Bod ‚kriminalisticko-technická analýza‘ můžu zodpovědět sám, protože jsem si ten materiál dnes v noci prostudoval. V těch čtyřech motelových pokojích se našlo – a teď dobře poslouchejte – sperma celkem osmnácti mužů. Tolik o přijímání uprchlíků ve Švédsku. Podařilo se tu také sejmout velké množství otisků, ale žádný se zatím nenašel v rejstříku trestů, takže všichni podle všeho byli jen počestní tuctoví Švédové.

„Plus nějaký ten spolubydlící z motelu Norrboda,“ dodala Kerstin Holmová.

„Nicméně žádná krev, žádné známky násilí. Fyzického tedy. Jinak nic. Z pokojů zmizely veškeré osobní věci. A poslední bod ‚kontrola telefonních hovorů‘. Něco pro Paula Hjelma? Jako poděkování za tohle.“

Hultin ukázal na schéma na tabuli.

„Pokud mi bude poskytnut čas,“ odvětil Hjelm.

„Čas poskytnut bude,“ řekl Hultin neutrálně a pokračoval: „Kvadrant dvě, Skogskyrkogarden. Položku ‚Shtayf‘ si tedy bere Jorge. Pak máme prohlídku místa činu, která je vyřešená: nulový výsledek. Dále tu je ‚svědek skinhead‘ a ‚další svědci‘: Gunnar si vezme na starost ostatní svědky z řad skinheadů. Víc svědků, pokud je nám známo, neexistuje. Média tu otázku hustí do éteru už čtyřiadvacet hodin. Možná se během dne přihlásí někdo další. Uvidíme. Kostrbatý bod ‚neurochirurgický posudek účinků kovové jehlice na mozek‘ se nám už také zhmotnil – i když místy trochu neproniknutelně. Qvarfordt svým obvyklým stylem oznamuje toto: ‚Tělo osmaosmdesátiletého muže je na svůj věk dobře zachovalé. Žádné formy arterosklerózy. Žádné známky encefalomalacie typické pro tuto věkovou kategorii. Cerebrum neobvykle velké. Vytetované číslice těsně nad levým zápěstím. Tendence k cervikální s
pondylóze. Circumcisio postadolescent. Revmatoidní artritida, počáteční stadium, pozorovatelná v kloubech na rukou a nohou.‘ Asistující patoložka, specialistka na neurochirurgii Ann-Christine Olssonová pokračuje poněkud srozumitelněji: ‚Kovovou jehlici v mozku nelze považovat za přímou příčinu smrti. Byla zavedena v oblasti spánku a poté s ní byl vykonáván opakovaný pohyb skrz kůru mozkovou. Mozková kůra funguje jako centrum vnímání bolesti. Zde si tělo bolest uvědomuje. Takováto přímá stimulace mozkové kůry by měla způsobit maximální možnou bolest. Je možné – avšak zde se názory výzkumu rozcházejí –, že tento vjem může být natolik intenzivní, že vede ke smrti. Dále je možné, že zavěšení oběti hlavou dolů mohlo vjem ještě zesílit z důvodu zvýšeného prokrvení mozkové kůry. Příčinu smrti tedy nelze s jistotou stanovit. Zástava srdce. Důvodem mohl být šok nebo bolest‘.“

Hultin se na okamžik odmlčel.

„Podobná jehlice se nalezla v neděli odpoledne mezi materiálem z výběhu rosomáků ve Skansenu. To s určitou pravděpodobností znamená, že dva muži byli připraveni o život způsobením tak intenzivní bolesti, že je zabila. Pouhá bolest.“

„Pokud ji nepředběhli rosomáci,“ podotkl Chavez.

„Zajisté,“ připustil Hultin. „Ale zamyslet bychom se nad tím měli. Je v tom nesmírná nenávist. Vymyslet tak rafinovanou a strašlivou popravčí metodu vyžaduje skutečně muže činu.“

„Nebo ženu,“ upozornila Holmová.

„Nebo ženu,“ připustil znovu Hultin. „Proto bude další bod – prověření modu operandi – nanejvýš zajímavý. Byla tato metoda použita už někdy dřív? Kdy, kde, jak. Kerstin?“

„Ovšem,“ souhlasila Kerstin Holmová. „Pokusím se.“

„Předchozí bod, příbuzní, také zrealizován. Kerstin, Jorge a Paul včera odpoledne navštívili každý jednoho potomka Leonarda Sheinkmana. Všichni jste zprávu dostali na stůl. Mohli bychom si poslechnout shrnutí?“

„Já jsem byl u té prostřední,“ začal Chavez. „Dcera Channa Nordinová-Sheinkmanová, bytem Fridhemsgatan. Velmi radikální žena s jasnými názory. Dítě hnutí šedesátých let. Kontakt s otcem omezila na minimum po smrti matky v roce 1980. Takže neměla moc co říct, až na to, že to byl extrémně autoritativní člověk, od kterého vždycky chtěla co nejrychleji pryč. Požadovala, abych do protokolu uvedl, že netruchlí. Zaprotokoloval jsem. Mimochodem, nabídla mi hašišovou dýmku úctyhodných rozměrů. Rád bych do protokolu uvedl, že jsem z ní odmítl potáhnout. Vypadala kontaminovaně.“

„Já jsem navštívila nejmladšího syna,“ navázala Holmová. „Davida Sheinkmana, bydliště Näsbypark. V zásadě převzal otcovu práci neurochirurga a vědeckého pracovníka na Institutu Karolinska. Manželka a čtyři děti ve věku osm až sedmnáct. Na rozdíl od otce je poměrně nábožensky založený a aktivní v židovské obci. Zhostil se všech těch poměrně komplikovaných záležitostí kolem pohřbu a měla jsem dojem, že ho to hodně zasáhlo. Ale působilo to na mě jako jakási náklonnost na dálku. Vídali se jen při slavnostních příležitostech, a to poměrně formálním způsobem. Davida by vůbec bylo možné označit jako dost formálního člověka. Pedantický, ovládající se. Získala jsem dojem, že se mu otec dost podobal. Nic bližšího Leonardu Sheinkmanovi než Davida Sheinkmana asi nenajdeme. Jako o člověku toho ale o něm dokázal říct jen velmi málo.“

„Zdá se, že náš nejlepší kontakt s příbuzenstvem je Harald Sheinkman, nejstarší syn,“ pokračoval Hjelm. „Leonard bydlel v podkroví jeho domu, který byl původně otcův. Někdy v osmdesátých letech se rozvedený a vyhořelý Harald zhroutil. Je to lékař, nikoli vědec, a dnes i spisovatel. Velice příjemný člověk s poněkud složitým humorem. To oceňuji. Prošel jsem Leonardův byt. Možná by ho bylo vhodné projít ještě jednou. Můžu tam příležitostně zajet. Dověděl jsem se také ledacos o Leonardově životě před válkou. Básník, otec rodiny. Pro zájemce jsem sepsal kompletní zprávu. A mám i jeho deník z Buchenwaldu. Mám ho v plánu přečíst. Až na to, že je v němčině.“

„Výborně,“ řekl Hultin. „Ve volném čase, přirozeně.“

„Přirozeně.“

„Začínáte vypadat unaveně. Ale máme tu ještě jeden takzvaný kvadrant. Totiž Skansen. Takže se podíváme, co náš anonymní autor píše tady. ‚Epivu‘. U toho jsme se nikam dál nedostali. Předpokládám, že to slovo máte uložené v hlavě, pokud možno v centru vnímání bolesti. Další položka je ‚šňůra‘. Na tom už pracuje Jorge, jestli to dobře chápu.“

„Tak jest,“ potvrdil Chavez. „Během dne očekávám příval vzorků od rozličných výrobců.“

„Jehlice je další bod. Nalezena. To spadá pod Kerstinino pátrání po modu operandi. Druhý bod ‚pistole‘. Ohledně výrobního čísla lugeru jsme zatím odpověď nedostali. Avšak – a na začátku jsem sliboval dobré zprávy – máme tu anonymův první bod, který zní ‚otisky prstů‘.“

Jak si dramaturgie žádala, veškerá pozornost publika se rázem upnula na kriminálního komisaře Jana-Olova Hultina.

„Interpol na otisky prstů oběti od rosomáků poskytl dvě odpovědi. Ze dvou zemí. Řecka a Itálie. Pozřený byl Řek. Jmenoval se Nikos Voultsos a narodil se v Athénách v roce 1968. První rozsudek za ublížení na zdraví byl vynesen v Řecku 1983, když mu bylo patnáct. Pak následuje celá plejáda více či méně závažných trestných činů, mimo jiné kuplířství. Když se v roce 1993 dostane do podezření z vraždy tří žen, vypaří se. Nato se zjeví v Itálii. I když ne že by se vyloženě zjevil. Italská policie Nikose Voultsose podle všeho permanentně podezírá, ale nikdy ho nedostane. V Itálii, přesněji řečeno v Miláně, se stáhne do ilegality a spáchá minimálně dvacet závažných zločinů, vydírání, drogy, ublížení na zdraví, znásilnění, vraždy. A opět kuplířství. Náš muž je tudíž skutečně pasák.“

Sara se podívala na Kerstin. Kerstin se podívala na Saru. Oba pohledy byly spokojené.

„Informace ze strany italské policie jsou poměrně vágní,“ pokračoval Hultin. „Mezi řádky lze vyčíst ‚organizovaný zločin‘. A co to v Itálii znamená, je celkem jasné.“

„Mafie?“ vyslovil svou myšlenku Chavez.

„Přísně vzato,“ namítl Hultin, „je mafie sicilský fenomén. Neapol má Camorru, což je fenomén podobného ražení. Pak tu máme neméně mocnou severoitalskou analogii. Vypadá to, že Nikos Voultsos provozoval nevěstince pro severoitalskou mafii. Pokud ji tak chceme nazývat.“

„A pak přijede do téhle zemičky,“ konstatovala Kerstin Holmová. „Aby tu provozoval nevěstince pro severoitalskou mafii?“

„A místo toho ho sežerou rosomáci,“ posteskl si Chavez. „Tomu říkám, panečku, alternativní kariéra.“

„Italská policie ho měla v hledáčku. Ztratil se jim v polovině dubna. Zemřel třetího května ve Skansenu. Můžeme se domnívat, že se milánským špičkám zdálo, že bylo té pozornosti až moc, a poslali ho pryč. Něco jako v Kmotrovi. Michael Corleone. Ale pravděpodobně měl i nějaký úkol. A je celkem možné, že to souviselo s kuplířskou branží.“

Kerstin Holmová přemýšlela nahlas:

„Zhruba víc než týden před jejich zmizením zavládl mezi obyvatelkami pokojů 224 až 227 v motelu Norboda ve Slagstě neklid. To jsme zpět někde na dvacátém pátém dubnu. Můžeme se pochopitelně domnívat, že právě tehdy přijíždí Nikos Voultsos. První hovor od násilnice z Odenplanu přijme Slagsta v sobotu devětadvacátého dubna. Do středečního večera 22.54, pár minut po Voultsosově smrti ve Skansenu, si vzájemně volají. Několik hodin po jeho smrti se vypaří.“

„Jsou volné,“ vydechla Sara Svenhagenová.

„Vážně je to nindžafeministka,“ uznal Jorge Chavez a vysloužil si udivený pohled své manželky.

„Pokud je to tak,“ pokračovala Kerstin, „tak zavraždila mafiána. A to by měla pěkně svižně zmizet.“

„Tohle všechno spolu souvisí,“ ozval se Paul Hjelm. „Logicky to zapadá. Ale jak v tom, krucinál, figuruje Leonard Sheinkman? Co má s Nikosem Voultsosem, bordely severoitalské mafie a nindžafeministkami s extrémně silnými sklony k násilí společného osmaosmdesátiletý emeritní profesor Leonard Sheinkman? Proč ho zavraždí stejným způsobem jako notorického násilníka a vraha žen? To nedává smysl.“

„Souhlasím,“ podotkl Hultin. „Je to náhoda? Připletl se jen náhodou do cesty? To sotva. Někdo ho nesmírně nenáviděl, ale není vůbec jisté, že je to ta žena, které říkáte nindžafeministka, ať už tím myslíte cokoli. Souvislost s ní je příliš neurčitá.“

„Máme nějakou fotku toho Nikose Voultsose?“ otázala se Kerstin Holmová.

„Samozřejmě,“ řekl Hultin a ukázal jim barevnou fotografii snědého muže s chladnýma očima. Klasický gangster. Křivý úsměv, světle růžový letní oblek a kolem krku tlustý zlatý řetěz.

„Snad to byl dobrý člověk,“ ozvala se Sara Svenhagenová. „Alespoň z pohledu rosomáků.“

„Jestli pojedeš do Slagsty, Saro,“ řekl Hultin, „vezmi s sebou tu fotografii a každému ji ukaž. Třeba ho tam někdo přece jen zahlédl.“

Sara mlčky přikývla.

„Potřebovali bychom se blíž spojit s italskou policií,“ zamyslel se Hjelm. „Chybí nám spousta informací.“

Jan-Olov Hultin se zvedl a naklonil se nad katedru.

„A to je na tom právě to nejrafinovanější,“ pronesl triumfálně. „Máme tam přece svého muže.“

16/

Anja to pochopila dlouho před tím, než to pochopil on. Pět dětí to pochopilo dlouho před tím, než to pochopil on. Celý svět to pochopil dřív než on.

Že té „krásy“ a „klidu“ na něj bylo možná trošku, jen trošičku moc.

Arto Söderstedt procházel kamenným domkem v Chianti a namlouval si, že si to ještě pořád užívá stejně intenzivně. Seděl na verandě, zatímco se jarní večer měnil v noc, upíjel ze své sklenky vin santa, namáčel si svou skořicovou sušenku a říkal si: to si to ale užívám. A samozřejmě že si to pořád ještě užíval. Samozřejmě že vlny renesančního znovuzrození dosáhly až do robustní ložnice. Samozřejmě že manželské soužití vzkvétalo jako nikdy dřív; dokonce si nebyl tak docela jistý, jestli Anja tajně neplánuje šesté dítě – jak se to vlastně mělo s antikoncepcí? A samozřejmě že bylo pořád neskutečně skvělé, že ráno může spát, jak dlouho se mu zachce, pustit se do čtení těch knih, kterých se mu zachce, poslouchat hudbu, jakou se mu zachce, pít víno, které se mu zachce, kávu, kterou se mu zachce, věnovat se těm drobným činnostem, jakým se mu zachce. Ale v určitém místě jako by to přece jen n edostačovalo. Kdesi už mu plody jmění strýčka Perttiho nebyly dost dobré.

O to víc si to užívala Anja Söderstedtová, ale nedávala to nijak bouřlivě najevo. Arto trpěl sklonem samčích jedinců vystavovat na odiv, jak báječně se cítí – a jak je známo, vystavování na odiv občas zastíní vystavované. Nakonec zůstane jen divadlo. Žil teď v pouhé skořápce životního požitku. Kdyby někdo do skořápky neopatrně ťukl, rozpukala by se na padrť a Arto Söderstedt by pohlédl hluboko na nejtemnější dno inferna.

No, to možná trochu přeháníme. Ale občas, když vysedával na verandě a hleděl na Anjinu čím dál nádhernější bylinkovou zahrádku, uvědomil si, že je narkoman.

Workoholik na detoxikační klinice.

Anja měla jednu životní vášeň – tedy, kromě Arta, kterého milovala stejně hluboce jako on ji. Tou druhou vášní byly bylinky. V době, kdy bydleli v domku ve Västerasu, tuto vášeň praktikovala s horečným zápalem. V květináčích v oknech bytu na ulici Bondegatan už bujela poněkud váhavěji. Ale tady v Toskánsku, v srdci Chianti, v bezprostřední blízkosti nádherného středověkého městečka Montefioralle, které věnčilo kopce nad Greve, hlavním městem vína, tady ona vášeň vzkvétala jako nikdy dřív. Chtěla tu zůstat navždy. Zahrádku zalévaly ty nejslastnější vůně. Její zahradnický um nikdy nedosahoval většího mistrovství a místní se shodovali, že se v celém širém Chianti ještě nikomu nepoštěstilo vypěstovat šestnáct různých druhů bazalky. Skutečnost byla taková, že ani nevěděli, že tolik druhů existuje. Ale udělalo to na ně dojem. Na sousedy tedy.

Sousedy, hm…

Byl tu totiž kdosi, kdo byl ještě spokojenější než Anja. Totiž nejstarší dcera Mikaela. Bylo jí šestnáct let a nad ni krásnějšího stvoření na světě nebylo. Jednoho rána usedla ke stolu ve velkorysé toskánské kuchyni a už nebyla panna. Nikdy už nezjistil, jak na to přišel, ale neměl nejmenších pochyb. Třpytila se. Celá její osobnost zářila. A Arto Söderstedt si pomyslel, že by se měl ujmout role zneuctěného otce, ozbrojen brokovnicí vyrazit do houští a ustřílet každý mladický nástroj, co jich jen v mladických rozkrocích v celém širém sousedství viselo. Ale nějak se mu do toho nechtělo. A tak se mu jen na tváři rozlil úsměv, který byl nejspíš neméně blažený než Mikaelin, jelikož ten její, když byl konfrontován se svým zvráceným zrcadlovým obrazem, okamžitě ztuhl. Vyběhla ven mezi keře vinné révy a styděla se až po kořínky vlasů. Utíkal za ní a volal do hloubi vinice, že se přece nic neděje, h
lavně když si ten kluk vezme kondom. Z různých vzdáleností od země k němu vzhlížely čtyři bílé hlavičky a dívaly se na tatínka, který právě zahulákal na révu to pé slovo. Dokonce i maličká Lina věděla o pé slovech a věděla i, že se to nemá, akorát nevěděla, co to pé slova jsou. „Pornoslovo,“ vydechla druhorozená dcera a oči jí zazářily zakázaným ovocem. „Jejda,“ lekla se Lina a nevěděla, co je pornoslovo.

Nakonec Mikaela konečně vylezla s hořícími tvářemi z vinného porostu jako nějaká mandelinka po postřiku.

Když se Anja vyhrabala z postele a vyšla na terasu, stáli otec s dcerou v něžném ranním slunci v kruhu čtyř bílých hlaviček vzhlížejících z různých vzdáleností od země a objímali se. Bylinková zahrádka scénu halila do nebeského závoje vůní a mezi olivovníky se rozléhala píseň ptáků. Ten obrázek jí v paměti zůstane navždy. Ráj byl skutečností.

Ale pro Arta to přesto byla jen skořápka. Anja to jasně poznala a tajně mu zapnula mobilní telefon. Dřív nebo později se ozvou. Věděla to.

A za pár dní se skutečně ozvali.

Rodina Söderstedtova právě navštívila Florencii. Bylo to během jejich pobytu v Toskánsku už podruhé. Při první návštěvě ztratil Arto kontakt s realitou v Michelangelově Medicejské kapli v kostele San Lorenzo a prostě a jednoduše tam uvízl. Po půlhodině strávené na těch nepočetných metrech čtverečních toho měla rodina právě dost a vyrazila do města. Dala si pořádný oběd ve vybrané restauraci na Lungarno degli Acciaiuoli u řeky Arno, zvolna se prošla zpátky přes Piazza della Signoria a kolem Il Duomo a po třech hodinách se vrátila do Medicejské kaple. Otec ještě pořád stál na těch nepočetných metrech čtverečních s pohledem přilepeným na zelenobílých mramorových zdech, naplněn přesvědčením, že najednou, jako při zjevení, pochopil celé tajemství renesance. Onen zdrženlivý exces, který se skrýval za Michelangelovými vždy stejně precizními řemeslnými díly, ho hypnotizoval. Vše bylo možné – a přesto se
toho nevyužilo. Bylo v tom sebeodpírání, které nebylo asketické, nýbrž jako by právě naopak dokazovalo, že teď, právě teď, ve Florencii sklonku patnáctého století, je všechno, dočista všechno možné. Museli ho odtamtud odvléct násilím.

A tak se Söderstedtovi museli do Florencie vrátit ještě jednou na poněkud klasičtější návštěvu. Chovat se trochu víc jako pravá turistická rodinka z barbarské Skandinávie.

Seděli rozseti kolem kulatého stolu v jedné z restaurací u Piazzale Michelangelo na druhém břehu Arna a dívali se na město. Z ptačí perspektivy by měli vypadat jako dokonalý kruh perlového náhrdelníku.

Právě tehdy zazvonil mobilní telefon.

Arto Söderstedt, který byl zproštěn povinnosti řídit, objednal lahev vína a nereagoval. Telefon zvonil dál. Arto stále nereagoval. Rodina si ho měřila čím dál skeptičtěji.

„On je tatínek mrtvý?“ zeptala se maličká Lina a děsila se, jestli to náhodou není pé slovo.

„Možná jo, možná ne,“ odpověděla Anja. „Není v tom tak velký rozdíl.“

V tom okamžiku konečně promluvil a mechanickým hlasem řekl:

„Můj telefon to být nemůže. Můj je vypnutý. Vypnuté telefony nezvoní.“

Čekali. Čas se zastavil.

Jednou v budoucnu, s hlavní poměrně drsného kalibru nacpanou v ústech, se Arto Söderstedt v duchu k tomuto okamžiku vrátí. Pomyslí si: tehdy, právě v tom okamžiku, bylo možné vše. Tehdy, právě v tom okamžiku sis to mohl odepřít, sebeodpíráním, které by nebylo asketické. Právě v tom okamžiku ses mohl udržet a nezvednout ten telefon. A všechno mohlo zůstat, jak bylo, v tom blaženém stavu, který jsi ty, nehodný, ve své pošetilosti nedokázal ocenit. Dostal jsi tu možnost, ale zahodil jsi ji. Byla to špatná volba.

Ohlásil se:

„Arto při řece Arno.“

A pak už nepromluvil přesně čtrnáct minut ani slovo.

„A teď?“ zeptala se maličká Lina. „Teď už mrtvý je?“

Byla to jediná replika, která zazněla. Anja lehce naklonila lahev vína a pokoušela se odhadnout, kolik manžel vypil. Když dospěla k závěru, že určitě ne víc než jednu skleničku, vypořádala se se zbytkem obsahu. Stačilo jí na to přesně čtrnáct minut. Jakmile ukončil hovor, oznámila mu – snad s trochu méně zřetelnou výslovností:

„Obávám se, že nemůžu řídit domů.“

Na to Arto Söderstedt zareagoval s dokonalou logikou:

„Musíme sehnat fax.“

Rodina se odšourala do nedalekého luxusního hotelu, kde Arto Söderstedt vysvětlil, že je policista a že potřebuje přijmout fax. Portýr měl své ochoty ještě dlouho litovat.

Söderstedt zavolal Hultinovi a sdělil mu číslo faxu, načež se z přístroje vyřinulo čtyřiašedesát stránek. Portýr pomyslel na inkoustové náplně a zablokované linky, leč uchoval si po celou dobu svůj školený výraz benevolentní shovívavosti. Když byly papíry kompletní, ocitlo se mu k jeho překvapení v dlani sto tisíc lir.

„Mohl bych na to dostat účtenku, prosím?“ požádal ho Arto Söderstedt.

Když portýr vypsal svůj historicky první paragon na spropitné, rozloučil se s tou nejpodivnější rodinou, kterou kdy potkal. Nevěděl dost dobře, jak se to stalo, ale byl o sto tisíc lir bohatší.

*

Milán byl velkoměsto v docela jiném slova smyslu než Florencie. Všudpřítomný hluk. Arto Söderstedt se proplétal ulicemi se svým rozměrným rodinným vozem a neustále se mu dařilo vracet do přesně stejného bodu – k páchnoucí sběrně odpadů, z níž šlehaly plameny do výše deseti metrů. Ať mapu obracel, jak chtěl, nemohl pochopit, jak se ta zatracená skládka dokázala proměnit v naprostý střed milionového města.

Milán patří totiž k městům, která centrum mají. Byl vystavěný v soustředných kruzích kolem majestátního, téměř groteskního dómu, kolem kterého se Artovi nakonec podařilo projet. Kroužil kolem jako výfukový terorista a po mnoha kdyby a ale měl to nesmírné štěstí, že našel místo k zaparkování méně než pět kilometrů od policejní stanice na Corso Monforte.

Právě tam měl totiž namířeno.

Po vycházce, které by se zasloužilo spíše říkat orientační závod po městě, prošel hlavním vchodem – a vkročil do padesátých let. Ano, byl to stroj času. Nějakým způsobem se mu podařilo šlápnout do časodíry, která ho vrhla o čtyři desetiletí zpět. Nebylo pochyb, že se ocitl v padesátých letech dvacátého století. Upjatí muži v bílých košilích a úzkých černých kravatách, dámy v róbách a vysokých podpatcích, řady psacích stolů, jejichž centrálním pracovním nástrojem byl papír a tužka. A pochopitelně razítka. Razítka, razítka, razítka. Kam oko dohlédlo, ani jeden počítač.

Namířil si to k jedné z dam u kancelářského stolu a otázal se:

„Komisař Italo Marconi?“

Aniž vzhlédla, ukázala dáma na zavřené dveře o nějakých třicet metrů dál. Zatímco Arto Söderstedt překonával tuto vzdálenost, počítal psací stoly, které míjel. Málem usnul za chůze. Jako kdyby počítal ovečky.

Na dveřích úspornými písmeny skutečně stálo „I. Marconi“. Krátce a stručně.

Zaklepal a odpovědí mu bylo zamručení.

Vstoupil.

Jak bylo v obrovské velkoprostorové kanceláři z padesátých let dusno, vlhko a prašno, o to příjemněji a chladněji bylo zde. A na starožitném psacím stole z masivního dubu stál hypermoderní počítač. Pochopil. Prošel zónou soumraku, a teď se ocitl zpátky v současnosti.

Muž za psacím stolem byl v Artově věku, necelých padesát let, a pod nosem měl monumentální knír. Ten díky majitelovu sporému tělu působil ještě monumentálněji, jako gigantická vrtule uprostřed obličeje. Söderstedt měl obavu, že muž každým okamžikem vzlétne a s typickým klokotáním helikoptéry zmizí oknem ven. Muž na něj na okamžik vytřeštil oči, jako by byl nějaký albínský zabiják z velmi nepovedené gangsterky, načež se rozzářil jako slunce.

„I see,“ zvolal, překonal onu nemalou vzdálenost kolem psacího stolu a napřáhl ruku. „Mister Sadestatt from Sweden!“

„That’s right,“ přisvědčil mister Sadestatt from Sweden. „And you must be Italo Marconi.“

„Yes, yes. I believe you have animals who have killed one of my nastiest pimps. May we import them?“

Arto Söderstedt se zdvořile zasmál a okamžitě se zasekl na obtížném anglickém oříšku. Jak se krucinál řekne rosomák anglicky? Wasp? Ne, to je štika. Nebo ne…?

Pustil to k vodě.

„Yes,“ řekl tedy jen. „To vy jste měl na starosti sledování Řeka Nikose Voultsose?“

Úsměv Itala Marconiho pohasl. Veškeré jeho předsudky o sociálně nekompetentních seveřanech se naplnily. Pokynul k židli naproti stolu, na kterou Söderstedt usedl. Respektive se do ní zabořil. Byla velmi měkká.

„Správně,“ potvrdil Marconi. „Nikos Voultsos byl výjimečně nepříjemný zločinec. Bez jakéhokoli svědomí. Byli jsme rádi, když zmizel, a ještě raději jsme teď, když je po smrti.“

To by si za rámeček nedal, pomyslel si Söderstedt a zeptal se:

„To jste byl vy, pane komisaři, kdo vyhotovil stručný přehled případu, který byl předán Interpolu a následně odeslán do Stockholmu?“

„To jsem byl já,“ přikývl Marconi. „Nedáte si kávu, signore Sadestatte?“

„Děkuji, rád,“ odpověděl Söderstedt.

„Půjdu to zařídit,“ řekl komisař, vstal a zmizel. Po pár minutách se vrátil. Zdálo se, že se právě dosmál.

„Káva bude za chvilku,“ ujistil Söderstedta, absolvoval túru kolem stolu, usadil se, naklonil se nad desku a pokračoval: „Chápu, že má zpráva mohla působit snad příliš stručně, ale do takového dokumentu se všechny informace nevejdou. Proto jsem vám nyní naprosto k dispozici. Právě jsem to konzultoval se svými nadřízenými. Co byste chtěl vědět?“

„Byl Voultsos mafián?“

Marconi si odkašlal. Jak takovému božímu dřevu vysvětlit domácí poměry?

„Tady u nás mafii nemáme,“ začal. „Ta se omezuje na Sicílii. Zato tu máme celou řadu zločineckých organizací. Máme za to, že Nikos Voultsos byl napojen na některou z nich.“

„Jak mohl spáchat celou sérii těžkých zločinů, aniž byste ho byli schopni zatknout?“

„Vy jste se do toho skutečně obul,“ konstatoval Italo Marconi a prohlížel si svůj křídově bílý protějšek. „Je důležité, abyste pochopil celou řadu základních věcí z italské justice. Postupovat je třeba obezřetně. Dávat pozor, kam šlapete. Člověk musí neustále brát spoustu ohledů na všechny strany. Do větších podrobností se pouštět nemůžu. Zásadní je, že jsme měli Nikose Voultsose pod dohledem.“

„Dohlíželi jste na jeho nevěstinec?“

„No, nevěstinec. Jak se to vezme,“ řekl Marconi, upřeně se na Söderstedta zadíval a pokračoval: „Vidím, že jste netrpělivý, signore Sadestatte. Už dlouho jste trpěl s rukama v klíně a prstíčkem hrabal ve vyprahlé toskánské hlíně po zelené pastvě. A teď jste dostal šanci. Vrháte se po ní jako narkoman po týdnu bez dávky.“

Artovi Söderstedtovi se Marconiho metafory nezamlouvaly. Ani v nejmenším se mu nezamlouvaly. Ale pochopil, kam míří.

Aniž zvýšil hlas, ale s kníry téměř ve vývrtce Marconi pokračoval:

„Byl jste mi svým nadřízeným popsán jako jeden z nejinteligentnějších policistů ve Švédsku. Nemám žádný důvod signorovi Oltinovi nedůvěřovat. Působil na mě jako rozumný muž. Upozornil mě nicméně, že se zpočátku budete nejspíš chovat tak, jako jste si počínal dosud. Rozhorleně. Moje sekretářka brzy dorazí s kávou a stopičkou grappy, abychom s ní mohli připít na váš toskánský život, který i my tady na severu vnímáme jako pohádkový, leč poněkud nudný. Okusme tedy těchto nápojů a nechť v našem rozhovoru zavládne nový tón.“

Söderstedt, který za normálních okolností dokázal poměrně úspěšně vyhodnotit situaci a naladit se na vládnoucí rozpoložení, si okamžitě uvědomil, že má Italo Marconi pravdu. Chabě přikývl a hlesl:

„Máte naprostou pravdu. Omlouvám se.“

Což se nestávalo nijak přehnaně často.

Když se teď rozhovor stočil na téma zakládání rodiny a bydlení, začal Arto Söderstedt chápat italský způsob práce. Právě se vzpamatovával z prožité havárie.

Kulturního střetu.

Káva dorazila. Ze stopičky grappy se vyklubala vrchovatá nápojová sklenice. Marconi lehce pozdvihl sklenici a Söderstedt jeho gesto opětoval. Pak opatrně usrkl grappy, která patřila k těm kvalitním druhům, co nechutnají po průmyslovém odpadu, nýbrž skutečně po hroznech. Tuto italskou pálenku, jak známo, vyrábějí vinařství ze zbytků po vylisování vína.

„Výborná,“ pochválil nápoj Söderstedt.

„Těší mě, že to umíte ocenit,“ řekl Marconi. „Pochází z vašeho regionu, z vinařství Castello di Verrazzano na nepřístupných kopcích severně od Greve. Podle mého názoru tu kromě excelentní grappy produkují také jedno z nejlepších bílých vín v celém Chianti, což jinak není zrovna toskánská specialita.“

Pak si dali malé fantastické espreso, jehož hustá pěna prozrazovala, že policejní stanice kdesi v džungli kancelářských stolů ukrývá vlastní kávovar.

„Teď,“ prohlásil Marconi a odložil maličký šálek, „teď bych vám rád pověděl něco o Nikosu Voultsosovi. Obeznámil jsem se relativně obstojně s událostmi ve Stockholmu a celá řada věcí odpovídá tomu, co o Voultsosovi a jeho zaměstnavateli víme. Co se tu ovšem vymyká, je pochopitelně ten váš laureát Nobelovy ceny.“

Kandidát, pomyslel si Söderstedt, ale neřekl nic. I starý pes se může novým kouskům naučit.

Marconi pokračoval:

„Z naší strany s nějakou souvislostí mezi Nikosem Voultsosem a – pohlédl do papíru – Leonardem Sheinkmanem počítat nemůžete. Sotva vám také poskytnu nějaký tip, co se vrahovy totožnosti týče. Můžu nicméně přispět možným motivem. To, co v Evropě probíhá, je tak trochu válka. Když se teď východ a západ, sever a jih – různé druhy kriminality – střetávají v Evropě, znamená to i neutuchající boj o nadvládu nad velkými branžemi: nejdůležitější jsou už dlouho drogy, zbraně mají pochopitelně také velký podíl, stejně tak alkohol a cigarety, zatímco pašování dat a kradeného zboží na východ je relativně nové, zejména auta a lodě ze západu. Ale ten skutečně zásadní nový trh, ten představují ženy, a to zejména z východní Evropy. Velké zločinecké organizace si to právě začaly uvědomovat a vážně se prosazovat v sektoru prostituce. Nevěstince nejsou zrovna to pravé slovo. Samozřejmě existují, a
le to je podružné. Tady jde o kontrolu nad prostitucí se vším všudy, od té nejelegantnější eskortní služby až po ty nejvyžilejší kurvy na chodníku. Sex je zjevně zboží, za které jsme my muži ochotni zaplatit nejvíc, víc než za alkohol a cigarety. Snad se kdesi v hloubi tohoto obludného faktu skrývá určitá naděje. Naděje ovšem moc není, pokud jde o samotnou branži. Prostituce jde čím dál těsněji ruku v ruce s narkotiky. Drží ty ženy v šachu drogami, dokud jsou jim k užitku. Pak je zahodí a pořídí si z bezedných východoevropských zásob nové. Jsme svědky toho, jak se jejich životnost drasticky snížila. Dneska má holka z ulice kariéru za sebou ve třiceti. A tou dobou už je celkem s jistotou po smrti. Alespoň tedy pokud pochází z východu.“

Marconi si zapálil cigaretu a natáhl ruku s balíčkem k Söderstedtovi, který si neprozřetelně jednu vzal. Vzhledem k tomu, že v životě vykouřil všeho všudy tři, dokázal následujících deset minut vydržet jen díky grappě.

A Marconiho výživným informacím.

„Tolik k pozadí,“ pokračoval. „Italské zločinecké organizace, které se dostaly poněkud do stínu ruských, se teď pokoušejí jít s dobou v moderním sektoru obchodu s otroky. Přeplácejí zkušené pasáky a vysílají je po Evropě, aby si podmanili nezávislé stáje prostitutek. Nikos Voultsos byl jedním z takových, s velkou pravděpodobností vyslaný jednou zločineckou organizací tady z Milána. Podle všeho soudě si ho tato organizace odchytila už v roce 1993, kdy v Pireu, přístavním městě spadajícím pod Athény, zavraždil tři prostitutky, které se od něho pokoušely utéct. Milánská organizace zvaná Ghiottone dospěla k názoru, že by jim mohl být užitečný, a importovala ho. Věnoval jsem této organizaci celý svůj pracovní život a uvědomil jsem si, jak hluboko prorůstá severoitalskou společností. Právě proto musím postupovat s takovou obezřetností. Vše nasvědčuje tomu, že je do Ghiottone různým způsobem zapletena
řada místních vysoce postavených občanů. Takže vás musím požádat, abyste postupoval stejně obezřetně i vy. Jediný neopatrný krok z vaší strany, signore Sadestatte, a desetiletí práce přijdou vniveč. Je nezbytné, abyste toto pochopil. Ale vy se mi zdáte nějaký bílý!“

„Já jsem bílý,“ ohradil se Söderstedt a došel k názoru, že asi bude mnohem spíš zelený. „Patří to k mé přirozenosti.“

Dovolil si do půlky vykouřenou cigaretu uhasit. To by snad jako důkaz sociální kompetence stačit mohlo. Marconi se podezíravě podíval na cigaretu a prázdnou sklenici od grappy, ale přesto pokračoval:

„Po značném úsilí jsme lokalizovali pavouka v pavučině. Jsme si poměrně jisti, že mozkem zločinecké organizace Ghiottone je jeden velmi uznávaný bývalý místní bankéř. Aktivně se angažoval i v místní politice a nyní je jedním z hnacích motorů Lega Nord, jestli vám to něco říká.“

„Separatistická strana ze severu, která chce zemi rozdělit na bohatou severní Itálii a chudou jižní,“ vysoukal ze sebe Söderstedt potlačuje zvracení.

„Něco takového. Jméno tohoto muže prozradit nechci, ale důvod, proč jsme Nikose Voultsose nenechali zatknout, přestože byl důvodně podezřelý z minimálně pěti závažných zločinů, je, že máme políčeno na větší ryby. Když dokážeme Ghiottone rozložit shora, tak se celá organizace zhroutí. A teď se ukázalo, že to nebylo potřeba. Vaše vydry tenhle kus práce udělaly za nás.“

„Chápu,“ řekl Söderstedt a cítil, jak se mu do tváře začíná vracet alespoň troška uprchlého pigmentu. A jelikož si stále nedokázal vzpomenout, jak se anglicky řekne rosomák, nesnažil se ani uvést zoologické omyly na pravou míru a raději pokračoval: „A motiv vraždy Voultsose?“

„Konkurence,“ odvětil nonšalantně Marconi. „Jak jsem řekl, v Evropě probíhá válka o nadvládu nad prostitucí. Vše nasvědčuje tomu, že ho odklidila nějaká východoevropská zločinecká organizace s ambicemi ve Švédsku. Prostřednictvím jezevců.“

Söderstedt přikývl. Marconi si zjevně umanul, že projde každé zvíře z čeledi lasicovitých, co jich na planetě je – až na rosomáka. Mírně ho to iritovalo.

Marconi mu ukázal papír vyhlížející jako fax.

„Váš úkol byl posvěcen z oficiálních míst, signore Sadestatte. Zdá se, že jste byl provizorně přeložen k organizaci evropské policejní spolupráce Europol. To formálně znamená, že máte neomezený přístup k mému vyšetřovacímu materiálu. Jak jste na tom s italštinou?“

„Na konverzaci to úplně není,“ přiznal Söderstedt. „Ale číst dokážu obstojně.“

„Výborně,“ prohlásil Marconi a předal svému novopečenému kolegovi z Europolu krychlovou krabici, na kterou dotyčný zůstal překvapeně zírat. Marconi pokračoval:

„Soubor CD disků s kompletním vyšetřováním týkajícím se Ghiottone. Předpokládám, že disponujete počítačem.“

Söderstedt přikývl. Dosud svůj malý notebook používal hlavně k hraní Srdcí, primitivní, ale uklidňující hry, která byla součástí Windows. Vyhrával jen velice výjimečně.

„Najdete tu také veškerá jména podezřelých, včetně hlavního aktéra, našeho bankéře. Vaše smlouva vás zavazuje povinností mlčenlivosti a sebemenší náznak toho, že se těchto disků dotkl kdokoli jiný než vy, bude považován za porušení zákona. Rozumíme si?“

„Rozumíme,“ přisvědčil Söderstedt. „Jen ještě jednu věc. Ta velmi ojedinělá popravčí metoda. Setkal jste se někdy s něčím podobným?“

„Máte na mysli ty kuny?“ usmál se Italo Marconi.

„Ne, mám na mysli jehlici v mozku. Zavěšení hlavou dolů mám na mysli.“

Komisař přikývl. Ve skutečnosti rozuměl. Vydry, jezevci a kuny byly jen jakousi hrou, kterou Söderstedt tak docela nepochopil – zatím. Ale věděl, že brzy pochopí. Vyčkával.

„Už jsem na to po pravdě řečeno nasadil pár mužů,“ odpověděl Marconi. „V současné chvíli procházíme případy vražd spáchaných na našem území a hledáme něco, co by se podobalo.“

„Myslel jsem si to,“ řekl Söderstedt. Měl dojem, že Marconi pochopí uznání, které se v tomto výroku ukrývalo.

Jeho úsměv nasvědčoval tomu, že se nemýlil.

Marconi vstal a napřáhl ruku. Söderstedt se jí chopil. Jeho úcta k tomuto italskému policistovi významně vzrostla.

„Mám takový pocit, že budeme v kontaktu,“ odtušil Italo Marconi a pohladil si svůj monumentální knír.

„Jsem téhož názoru,“ přisvědčil Söderstedt, stiskl mu ruku a otočil se k odchodu. U dveří zaslechl Marconiho hlas:

„By the way, do you know what ‚ghiottone‘ means?“

Söderstedt se otočil.

„No,“ přiznal.

„Ghiottone means wolverine,“ prozradil mu Italo Marconi.

Söderstedt se zasmál.

Wolverine je totiž anglicky Rosomák.

17/

Andersson se křestním jménem jmenoval Hubald.

Hubald Andersson.

Gunnar Nyberg si tak docela nevěděl rady, jak se vyrovnat se skutečností, že se čtyřiadvacetiletý, sportovní drsňák s velice čerstvým diplomem z policejní akademie a pohledem, který by dokázal vraždit, může jmenovat křestním jménem Hubald.

Válet se smíchy teď rozhodně nepřicházelo v úvahu.

Drobná tmavovlasá žena kolem padesátky seděla ve své kanceláři a vypadala jako Ruska. Naprosto perfektní švédštinou upozornila:

„Nejsem Ludmila Engquistová. Ta běhá překážky a mám za to, že už utrpěla tolik zranění, že se olympiády v Sydney nezúčastní. Za pár měsíců prostřednictvím tisku oznámí, že se sportem končí. Vzpomeňte si na mě. Mé jméno je Ludmila Lundkvistová a jsem docentka katedry slovanských jazyků zde na Stockholmské univerzitě. A vy budete kriminální inspektoři Gunnar Nyberg a Viggo Norlander a policejní asistent Hubald Andersson, je to tak?“

„Viggo?“ uklouzlo spontánně Hubaldu Anderssonovi.

„Hubald?“ uklouzlo spontánně Viggu Norlanderovi.

Pak se oba rozřehtali na celé kolo.

Poté Ludmila Lundkvistová hovořila už jen výlučně s Gunnarem Nybergem, který na ni působil jako rozumný, elegantní, urostlý muž v nejlepších letech.

„Vy jste Ruska?“ zeptal se rozumný, elegantní, urostlý muž v nejlepších letech.

„Ano,“ usmála se Ludmila Lundkvistová. „Pocházím z Moskvy. Zamilovala jsem se do švédského badatele v oboru staroruštiny Hanse Lundkvista, když přijel koncem sedmdesátých let na konferenci do Moskvy. S různými peripetiemi jsem uprchla ze Sovětského svazu, přijela za ním do Švédska, kde jsme se vzali. Před pěti lety zemřel na rakovinu varlat. Děti jsme nikdy neměli.“

Gunnar Nyberg takto podrobný výklad snad ani neočekával a na trhu s manželstvím byl ještě moc velký nováček na to, aby mu došlo, že s ním kdosi flirtuje.

„To je mi líto,“ vzmohl se na odpověď.

„A vy jste ženatý?“

„Ne,“ odpověděl překvapeně Nyberg. „Rozvedený,“ dodal.

Ludmila Lundkvistová s úsměvem přikývla, rozložila si před sebe na stůl tři útržky papíru a prohlásila:

„Předpokládám, že jste to byl vy, Gunnare, koho napadlo zapsat, co jste slyšeli v mobilním telefonu?“

Nyberg nemohl popřít, že tomu tak skutečně bylo.

„Hned jsem si to myslela,“ poznamenala Ludmila Lundkvistová a podívala se na něj pohledem, který by zhruba osmačtyřiceti procentům tuzemské mužské populace starší čtyřiceti let připadal sexy. Gunnar Nyberg z něj byl nicméně spíš perplex.

„Ráda bych, abyste si teď poslechli dvě nahrávky,“ pokračovala. „Hovoří se dvěma odlišnými jazyky, které mohou znít velice podobně. Tady je první.“

Zapnula přehrávač na psacím stole. Nějaký mužský hlas ze sebe začal chrlit slova s klouzavými dvojhláskami. Pak nastala odmlka. V této pauze Ludmila Lundkvistová upozornila:

„Za chviličku přijde ten druhý.“

Pak se ozvala druhá nahrávka. Znělo to stejně, a přesto ne tak úplně. I tady zaznívaly dvojhlásky, ale ne přesně stejného typu. Když hlas domluvil, zeptala se docentka katedry slovanských jazyků:

„Který z těch dvou jazyků jste slyšeli?“

Hubald Andersson nesmyslně ukázal na přehrávač. Jinak se v místnosti nepohnulo nic.

„Jedná se o tentýž hlas, který říká totéž dvěma různými jazyky,“ upřesnila Ludmila Lundkvistová. „Gunnare?“

Nyberg stále nechápal, proč byl zrovna on vyvolen coby oblíbený student, ale cítil na sobě toto břemeno. Napnul tedy paměť, co mu síly stačily, a odpověděl:

„Ten druhý. Něco v tom zvukovém obrazu prvního úplně nesedí. Ty… dvojhlásky,“ zariskoval.

Ludmila Lundkvistová se rozzářila.

„A vy ostatní?“ zeptala se pak lhostejným tónem.

„Možná,“ odpověděl Hubald Andersson.

„Snad,“ přidal se Viggo Norlander.

Docentka srovnala útržky papíru a řekla:

„Můj závěr, který vychází z vašich značně nesouvislých kombinací písmen, se shoduje s vaším, Gunnare. Jedná se o ten druhý. Ten první hlas hovořil rusky, druhý ukrajinsky. Většina lidí ani neví, že ukrajinština představuje samostatnou řeč. A přitom jí hovoří padesát milionů lidí. Dříve se jí říkalo maloruština a až do začátku dvacátého století nebyla uznávána jako svébytný jazyk. Jsou v ní mimochodem zřetelně patrné vlivy polštiny a některé z jejích fonémů jsou někde na pomezí polštiny a ruštiny. Nejvýraznějším rozdílem ve zvukových obrazech, jak jste to správně nazval, Gunnare, je, že zde zůstává zachováno nepřízvučné ‚o‘, zatímco ruština ho redukuje, a že se ruské ‚g‘ změnilo ve znělé ‚h‘.“

Podívala se na nic nechápající policisty a znovu spustila přehrávač. Než se rozezněla další nahrávka, vysvětlila:

„To, co jste slyšeli, byly klasické úvodní věty Pláště spisovatele Gogola, který pocházel z Ukrajiny. Teď si poslechneme něco jiného, konkrétně můj pokus o rekonstrukci toho, co jste si naškrábali na ty své papírky. Předčítám já sama, protože hlas, který jste slyšeli v telefonu, patřil ženě. Pečlivě poslouchejte a pokuste se rozpoznat, jestli to odpovídá.“

Stále ticho. Z přehrávače se linul jen šum. Jako frustrovaný moderátor ve studiu čekající na šot, který ne a ne se spustit, Ludmila Lundkvistová dodala:

„Hned to přijde.“

A taky ano.

Gunnar Nyberg sice možná podléhal určité sugesci, ale rozhodně mu připadalo, že Ludmilin smyslný hlas zní velmi podobně jako ten v mobilním telefonu, který vyrval z ruky Hamida al-Džabiriho na kolejišti stanice metra Odenplan. A to také docentce sdělil:

„Zní to velmi podobně. Dost možná to tak mohlo být.“

„Jo,“ přidal se Viggo Norlander.

„Proč ne,“ dodal Hubald Andersson.

Ludmila Lundkvistová odpověděla:

„Pokud to odpovídá, říká hlas v překladu do švédštiny: ‚Všechny v pořádku projely. Třistasedmdesátdvojka u Lublinu.‘ Pak následuje ta pauza, po které řekne: ‚Píča‘ a zavěsí.“

„Píča?!“ vybuchl Hubald Andersson.

„Jak už jsem řekla,“ zpražila ho Ludmila Lundkvistová.

Gunnar Nyberg se zeptal:

„Žádná jména?“

„Bohužel ne.“

„Ale ‚Lublin‘ by vám mohlo něco říkat, Ludmilo…“

„Vám také, Gunnare. Znáte přece Isaaca Bashevise Singera, jediného laureáta Nobelovy ceny za literaturu, který psal jidiš? V roce 1960 napsal krátký magický román Kejklíř z Lublinu. Lublin je polské město. Leží na evropské silnici tři sta sedmdesát dva asi sto kilometrů na jihovýchod od Varšavy. A asi tak sto kilometrů od ukrajinské hranice. E372 vede totiž na Ukrajinu.“

„Všechny v pořádku projely,“ zamyšleně zopakoval Gunnar Nyberg. „Třistasedmdesátdvojka u Lublinu. Takže ‚projely‘ znamená nejspíš celní kontrolou.“

„To zní pravděpodobně,“ připustila Ludmila Lundkvistová. „Ale všechno to vychází z předpokladu, že je moje interpretace správná.“

„Rozhodně to vypadá velmi přesvědčivě,“ podotkl Gunnar Nyberg, vstal a napřáhl ruku. Ludmila Lundkvistová ji stiskla a držela trochu dlouho. Uvědomoval si, že na ni civí jako ťulpas.

Stáli venku na strohé univerzitní chodbě. Nebylo tu nic, na co by se dalo dívat. Vůbec nic. Přijel výtah, dveře se otevřely. V tom se ozval Viggo Norlander:

„Ty tímhle výtahem nepojedeš, Gunnare.“

„Cože?“ nechápal Gunnar Nyberg.

„Vrátíš se pěkně do pracovny docentky Ludmily Lundkvistové a pozveš ji dnes na večeři.“

„Co to plácáš?“

Viggo Norlander podržel dveře výtahu, naklonil se ke Gunnarovi Nybergovi a zašeptal:

„Můžeš být o hodně chytřejší než já, Gunnare, ale tomuhle rozumím líp zase já. Jen málokrát jsem viděl ženskou žádostivost takhle neskrývanou.“

Gunnar Nyberg zíral ještě dlouho na zavřené dveře výtahu.

Pak se vrátil chodbou zpět. Bušení jeho srdce se rozléhalo slovanskými chodbami jako dunění afrických bubnů.

18/

Mezi rozbitými náhrobky kráčeli tři muži v montérkách a odváželi úlomky na trakařích. Nakládali s nimi jako s živoucími, těžce poraněnými bytostmi, kterým se už brzy dostane ošetření.

Jorge Chavez stál ve stínu dubu, ze kterého nedávno visel Leonard Sheinkman. Když vzhlédl, všiml si, že je kůra jedné větve ve výšce asi čtyř metrů odřená. Pokusil se zrekonstruovat cestu, kudy se dalo vyšplhat po kmeni nahoru. Nevypadalo to zrovna jednoduše. Větve byly po celé délce kmenu slabé a působily křehce. Ten, kdo starce na strom pověsil, musel být neobyčejně lehký, obratný a silný.

A nesmírně krutý.

Slunce nad hřbitovem Södra Begravningsplatsen rozprostřelo závoj odpuštění. Nejspíš to byla jen iluze. Nejspíš se nikdy nebude moci zapomenout na ten nevkusný, zbabělý, ubohý zločin. Nejspíš byl pachatel odsouzen k věčnému zatracení.

Věčná je totiž půda židovského hřbitova, to Jorge Chavez věděl. Hřbitov, bet hachajim, je tu navždy a nesmí se nikdy přemístit. Je to posvátné místo, svatá půda, nádvoří věčnosti, které obestírá řada nepsaných zákonů značících jeho nedotknutelnost. Na hřbitově není dovoleno jíst, pít ani kouřit. Není dovoleno překračovat ostatní hroby a člověk by si měl pokrýt hlavu na znamení úcty.

Sehnul se a dotkl se zbytků náhrobku, který byl kdysi označen nápisem „Shtayf“. Porovnal ho s ostatními hroby. Všechny vypadaly zhruba podobně. Nahoře dva hebrejské znaky, které, jak věděl, znamenají „zde odpočívá“. Pak následovalo jméno, datum narození, datum úmrtí a pod nimi symbol, nejčastěji Davidova hvězda nebo sedmiramenný svícen. Na každém náhrobku, kam dohlédl, stálo ve spodní části ještě pět znaků, které údajně znamenají: „Nechť je jeho (nebo její) duše přijata do společenství věčného života.“

Ze Shtayfova hrobu zbylo dost, aby se ukázalo, že tu není ani křestní jméno ani datum narození. Jen „Shtayf“ a datum úmrtí: sedmého září 1981. Otázka tudíž byla, jestli tento tajuplný „Shtayf“, nad jehož zničeným náhrobkem nalezl Leonard Sheinkman svou smrt, s ním měl něco společného. To bylo možná poněkud vágní.

Výstřel od boku, jak se říká v amerických filmech.

Ale i takové přece občas trefí do černého.

Chavez se vymanil ze stínů a elegantně přeskočil modrobílou igelitovou pásku s nápisem Policie. Tři muži v montérkách se otočili a upřeli na něho své pohledy.

Právě si zkrátil cestu přes náhrobek.

„Omlouvám se,“ zavolal a zdvihl svůj policejní průkaz směrem ke třem mužům. „Obávám se, že jsem právě omylem překročil jeden z hrobů.“

Nejstarší z trojice mu vyšel naproti. Vypadal východoevropsky – jako hráč šachu z Kulturního domu, pomyslel si předpojatě Chavez.

„Hroby se nemají překračovat,“ napomínal ho muž s vážnou tváří, „a měl byste používat pokrývku hlavy.“

Zjevně tato slova neříkal poprvé, protože z kapsy vykouzlil nevelkou čapku. Jarmulku. Chavez si ji vzal a poděkoval.

„Vy asi nejste Jicak Lemstein?“ zeptal se a nasadil si jarmulku na temeno hlavy.

Starý muž ho zarmouceně pozoroval.

„Jsem,“ odpověděl.

„Já jsem Jorge Chavez ze Státní policie. To vy máte hřbitov na starosti?“

„Ano,“ potvrdil Jicak Lemstein. „Starám se o něj se svými syny.“

„Opravdu mě mrzí, co se tu dnes v noci odehrálo. Takové věci by se ve Švédsku stávat neměly.“

„Vždycky k tomu bude docházet. V každé době a všude na celé zeměkouli.“

Chavez se trochu překvapeně zarazil a pak poznamenal:

„Za poslední roky se vandalismus objevuje poměrně často, jak jsem pochopil.“

„Ano,“ odpověděl lakonicky Lemstein.

„Chtěl bych vám položit několik otázek, pokud máte chvilku. Víte přece, co se tu v noci přihodilo Leonardu Sheinkmanovi? Znal jste ho?“

„Ne,“ řekl Lemstein.

„A netušíte, co tu mohl dělat?“

„Ne.“

„Přemýšlel jsem o tom náhrobku, u kterého byl zavražděn…“

„Kdy se o něj smíme postarat?“

„Co prosím?“

„Kdy se smíme postarat o ten náhrobek za těmi páskami? Leží tam a trápí se.“

Chavez na něj chvíli zíral, a pak řekl:

„Na to nedokážu dost dobře odpovědět. Pravděpodobně už to nebude problém. Můžu zavolat našim technikům a zeptat se jich, jakmile mi zodpovíte pár otázek, které se toho náhrobku týkají. Kdo je ‚Shtayf‘? A proč na náhrobku není křestní jméno ani datum narození?“

V tu chvíli se k němu muž obrátil zády. Zvolna došel ke svému trakaři a chtěl s ním odjet.

Chavez, poněkud vyvedený z míry, zůstal pár vteřin stát a pak doklusal za ním.

„Proč mi nechcete odpovědět?“

„Nemá to s tím co dělat. Je to židovská záležitost.“

„Pro všechno na světě! Máme za to, že Leonard Sheinkman mohl mít namířeno právě k tomuto náhrobku. Je to důležité!“

Jicak Lemstein se zastavil, pustil trakař na zem, až to zadunělo, a zabodl do Chaveze pohled.

„Znáte židovský humor?“ zeptal se s hrobovou tváří.

„Nijak zvlášť,“ přiznal Chavez. „Woody Allen?“

Lemstein si vzdychl a znovu se chopil rukojetí trakaře. Chavez mu opatrně položil ruku na rameno a řekl:

„Nezlobte se. Musíte mi vysvětlit, jak jste to myslel.“

Stařec zůstal chvíli stát a svíral rukojeti trakaře v rukou. Pak si vzdychl podruhé, pustil se trakaře a obrátil se k tomu umanutému jihoamerickému policistovi.

„Díky humoru jsme přežili,“ řekl Jicak Lemstein. „Židovský humor je zvláštní typ šibeničního humoru, mnohdy se slovními hříčkami. V koncentračních táborech se dost žertovalo. Byla to součást přežití. Věřte mi, vím to.“

Ukázal Chavezovi své zápěstí. Černé číslice se téměř ztrácely v hustém porostu šedivých chlupů. Ale přesto jako by zářily úplně černým světlem.

Chavez přikývl a váhavě se zkusil zeptat:

„Takže ‚Shtayf‘ je… vtip?“

„Je to v jidiš,“ vysvětloval stařec. „‚Shtayf‘ znamená ‚tuhý‘. Anglicky ‚stiff‘. Mrtvola. I na hřbitově se dá žertovat.“

„Ale proč to stojí na tom náhrobku? Co to znamená?“

„Že ten mrtvý byl neznámý. Hrob neznámého vojína, řekněme. Neznámý mrtvý Žid.“

„Mrtev 1981 a neznámý?“

„Ano.“

„Byl jste u jeho pohřbu? Jestli to tedy byl muž.“

„Byl to muž. A ano, byl jsem u jeho pohřbu. Jsem členem Chevry kadiši. Je to má povinnost jakožto správce hřbitova.“

„Chevry kadiši?“

„Pohřebního bratrstva.“

„Když byl neznámý, jak jste věděli, že je židovského původu?“

„Byl obřezaný. A měl taky tohle.“

Ukázal na své vytetované číslice.

Chavez přikývl.

„Jak zemřel?“

„Zavražděn. Myslím, že ho někdo bodl nožem. Snad ho našli nahého v lese. Nevzpomínám si přesně. Nikdo ho nedokázal identifikovat. Ale vy jste přece od policie. Umíte si toho zjistit víc.“

„Ano, to taky udělám. Vybavujete si ještě něco? Jak byl starý?“

„Asi čtyřicátník. No ovšem, teď si vzpomínám ještě na jednu věc.“

„Na co?“ chtěl vědět Chavez.

„Neměl nos.“

To Jorgeho Chaveze poněkud překvapilo.

„Neměl nos?“

„Byl pryč.“

„On mu ho vrah uřízl?“

„Ne,“ odpověděl Jicak Lemstein. „Neměl ho už dlouho. Zbyla jen veliká jizva.“

„Chápu,“ přikývl Chavez, ale moudrý z toho nebyl ani trochu. „Máte k tomu ještě něco?“

„Ne,“ řekl Lemstein. „Zato vy ano.“

Chavez na něj chvíli jen zmateně hleděl. Pak vztyčil prst k nebeské klenbě a zvolal: „Á!“ A zavolal do Státní kriminalisticko-technické laboratoře.

„Brunte!“ zahlaholil. „Můj předrahý starý tcháne. Blahorodí. Jak si stojíte na hřbitově Södra Bergravningsplatsen? Už jste tam skončili?“

Pár vteřin naslouchal, načež zmáčkl tlačítko k ukončení hovoru a obrátil se s přikývnutím na Jicaka Lemsteina.

„Už se o ten náhrobek můžete postarat,“ oznámil mu. „‚Shtayf‘ už dotrpěl.“

Jicak Lemstein se na něj dlouze zadíval, pak se otočil, chopil se trakaře a vydal se s ním pryč. Chavez zůstal chvíli stát a díval se za ním, jak jeho nohy „do o“ kráčí k trpícímu náhrobku.

Pak se vydal k autu.

Cestou zavolal své manželce.

„Ahoj Saro,“ ohlásil se. „Kde jsi?“

„U sebe,“ informovala ho Sara Svenhagenová. „Zrovna jsem se vrátila ze Slagsty.“

„Poznal našeho Řeka někdo?“

„Ten Řek se jmenoval Nikos Voultsos, kdyby něco. Jak by se ti líbilo, kdybych ti říkala ‚můj Chilane‘?“

„V intimních chvílích bych to velmi ocenil, paní ‚Chavezová se jmenovat nechci, ale Svenhagenová jako tatíček Brunte – to jo‘. Mimochodem, zrovna jsem s tvým otcem domluvil. Byl roztomilost sama jako vždycky.“

„Ne,“ odpověděla Sara klidně. „Nikdo našeho Řeka nepoznal. Ale na tom zas tolik nesejde. Právě se ozval Arto z Itálie. Vypadá to, že Nikos Voultsos byl do Švédska vyslán jednou rozsáhlou zločineckou organizací v Miláně. Měl nejspíš převzít těch osm žen ze Slagsty a připojit je k nějaké velké stáji prostitutek. Navíc nejspíš máme překlad zprávy pro tvou nindžafeministku. Zní následovně: ‚Všechny v pořádku projely. Třistasedmdesátdvojka u Lublinu.‘ Zrovna procházím všechny trajekty, které přicházejí v úvahu.“

„U Lublinu?“ opakoval Jorge. „Polsko?“

„Jo. Vypadá celkem pravděpodobně, že ‚v pořádku projelo‘ právě našich osm pohřešovaných dam. Nejspíš jde o nějakou konkurenční mafii na Ukrajině. Kontakty ve Slagstě pocházely přece z Ukrajiny a zpráva byla v ukrajinštině. Takže to vypadá, že nindžafeministka byla Ukrajinka a součástí jakési organizace kontrolující prostituci.“

„Tak nevím, jestli mi to zní pozitivně,“ odtušil Jorge, zatímco Sařin hlas začal nabývat podivně kovového charakteru. „Z čistě policejního hlediska je to pozitivní. Ale přesto mě to trochu znepokojuje. Jsi tam ještě? Saro?“

Sařin hlas se teď transformoval do podoby jakéhosi industriálního procesu. Robocop, prolétlo Jorgemu hlavou. Pak se vrátil normální hlas:

„…a jak jsi na tom ty?“

„Děsím se, že se mi měníš v něco tvrdého a studeného,“ svěřil se Jorge Chavez.

„Co tě to popadlo?“ ohradil se hrůzný metalický hlas.

„Tvůj hlas zní hrozně divně. Už se zase ztrácí. Do háje. Tak já prostě budu mluvit dál. Chtěl bych tě poprosit, kdyby ti zbyla nějaká volná minutka, jestli by ses mi nepodívala na neidentifikované mrtvoly ze září 1981. Čtyřicátník židovského původu. S tetováním z koncentráku, ovšem bez nosu. Opakuji: bez nosu.“

A byla pryč. Proklel vynález mobilního telefonu a zavěsil.

Když usedl do auta, jeho temeno ještě stále zdobila maličká jarmulka.

Sara hleděla na zmlklý telefon.

Něco tvrdého a studeného?

Seděla v pracovně, o niž se dělila s Kerstin Holmovou, toho času vylétlou z hnízda. Kam, to Sara netušila.

Sara Svenhagenová vrhla letmý pohled na monitor před sebou. Na něm byl schematizovaný časový rozpis. Pracovala s časovým rozmezím od čtyř hodin ráno ve čtvrtek čtvrtého května, kdy ženy Slagstu opustily, do tří hodin odpoledne v pátek pátého května, kdy hovor z Lublinu zastihl amputovanou ruku ve stanici metra Odenplan. V tom případě se dokázaly během pětatřiceti hodin přemístit ze Stockholmu do Lublinu. Pokud platil předpoklad, že cestovaly v něčem jako autobus – a nikoli v popelářském autě –, tak musely použít trajekt. Ze Švédska jezdily do Polska trajekty Nynäshamn – Gdaňsk, Karlskrona – Gdyně a Ystad – Svinoústí. Kromě toho ještě Kodaň – Svinoústí. Když Jorge zavolal, zrovna vypočítávala alternativy. Do otevření Öresundského mostu zbývaly ještě dva měsíce, ale to samozřejmě nebylo na překážku, aby se do Polska dostaly přes Dánsko trajektem Göteborg – Frederikshavn, Helsingborg – Helsingor
nebo Malmö – Kodaň. Jinou možnou alternativou byl trajekt z Ystadu nebo Trelleborgu do německého Sassnitzu či Rostocku. A proč ostatně ne Göteborg – Kiel? Noční můrou by byl itinerář Helsingborg – Helsingor, a pak Rodby – Puttgarten. Na této cestě se nikde nic neregistrovalo. Ve všech ostatních případech by měla být cestující skupinka o počtu nejméně osmi žen lokalizovatelná.

Většinu z těchto variant bylo teoreticky možné absolvovat do pětatřiceti hodin. V nejhorším případě všechny. Teď je nutné jen zkontrolovat všechny jízdní řády. Čekalo ji značně bezútěšné sestavování časového itineráře.

Takže neměla vůbec nic proti tomu, aby se ujala prapodivného úkolu, kterým ji pověřil Jorge. Muž bez nosu. Během své značně náročné kariéry u policejní skupiny pro boj s pedofilií, v jejímž čele zůstal zcela imunní lev oslav jménem komisař Ragnar Hellberg, získala výjimečnou zručnost ve všech možných podobách práce s počítačem. Najít v databázi příslušný případ starý téměř dvacet let proto pro ni nebyl nijak zvláštní problém.

Ráno ve středu devátého září 1981 byl v lese u jezírka s koupalištěm Stralsjön v Lovisedalu v Ältě, jihovýchodně od Stockholmu, nalezen neidentifikovaný muž ve věku něco přes čtyřicet let. Smrt způsobená dvěma hlubokými bodnými ranami nožem do zad měla nastat někdy během pondělí sedmého září. Místo nálezu se neshodovalo s místem vraždy, to bylo jasné. Mrtvolu sem tedy někdo vyhodil, pravděpodobně z auta. Mrtvý měl černé vlasy a slovy záznamu soudního patologa Sigvarda Qvarfordta také „výrazné ochlupení“. Nejvýraznějším charakteristickým rysem byla nepřítomnost nosu. Qvarfordt pokračoval: „Chybí i nosní kost a jediné, co zbývá, je kromobyčejně hyzdící jizva. Poměrně hladký povrch této jizvy naznačuje, že byl nos odstraněn chirurgicky, možná odříznut pilkou.“ Kromě toho byl muž obřezaný a na ruce měl tetování „podobné tetování z koncentračních táborů, ale s nečitelnými číslice
mi, jako by se je sám pokusil odstranit nožem nebo jiným podobným nástrojem.“ Z toho důvodu se pohřbu neznámého ujala židovská obec ve Stockholmu. Fotografie i otisky prstů byly zaslány Interpolu, ale nepřišla žádná odpověď. Případ, pod kterým stál podepsaný Erik Bruun, nebyl dosud uzavřen.

Sara informaci uložila a dospěla k názoru, že našla Jorgeho „Shtayfa“. Načež se vrátila k provozu trajektů.

Pokud se budu chtít dostat autobusem ze Stockholmu na Ukrajinu, opravdu zvolím cestu přes Dánsko, neřkuli Německo? Nepojedu raději přímo ze Švédska do Polska? Taková by alespoň byla první rozumná volba. A v takovém případě si vyberu raději Gdyni nebo Gdaňsk, ne Svinoústí, které leží trochu stranou v Pomořanském zálivu, přímo u německých hranic. Ze souměstí Gdyně a Gdaňsku vede přímo na jih do Varšavy silnice E77, odkud přes Lublin pokračuje E372 dál na Ukrajinu. Logika pravila, že by pak člověk zvolil přístav Nynäshamn, odkud rejdařství Polska Żegluga Bałtycka, která si dnes říkala líbivějším názvem Polferries, vypravovalo trajekty do Gdaňsku. Na druhém místě pak byla alternativou linka společnosti Stena Line vedoucí z Karlskrony do Gdyně. Sara začala Nynäshamnem. Některá z lodí rejdařství Polferries, M/S Rogalin nebo M/S Nieborow odplouvala ve čtvrtek čtvrtého května v 17.00 a do Gdaňsku přijížděla v
pátek v 11.30. Otázka byla, jestli se dalo dojet z Gdaňsku do Lublinu do 14.55, tedy okamžiku telefonátu na Odenplanu. To bylo nutné vypočítat. Společnost Stena Line vlastnila loď M/S Stena Europe, která vyplouvala z Karlskrony ve 21.00 a do Gdyně připlouvala v 07.00. Musí prověřit obě alternativy.

Sara pocítila, že potřebuje pomoc, a na krátký okamžik jí Kerstinina nepřítomnost připadala trochu nezodpovědná. Což byl pochopitelně názor ryze egoistický a také ji brzy přešel. Místo toho zavolala svému dávnému bratru ve zbrani z jednotky pro boj s pedofilií, opoře, na kterou se vždy mohla spolehnout.

„Ano?“ ohlásil se Gunnar Nyberg.

„Jsi tu někde?“ zeptala se Sara. „Potřebovala bych s něčím pomoct.“

„Ne, Saro,“ odpověděl nezvykle stručně Nyberg. „Bohužel jsem zrovna trochu zaneprázdněný. Zavolám ti za pár minut.“

A byl pryč. Proklela vynález mobilního telefonu a zavěsila.

Gunnar Nyberg sklapl mobilní telefon, vložil ho do vnitřní kapsy své béžové bundy a doufal, že se nerozbije. Také by nerad na večerní schůzku – nikoli „rande“, tak to nazývat odmítal – dorazil se šrámy a modřinami. Něco takového na docentky slovanských jazyků nedělá zrovna perspektivní dojem.

Hluboce si vzdychl a rozhlédl se po zaneřáděné, pivem páchnoucí sklepní díře na okraji Akersbergy. Na jedné z betonových zdí visela švédská vlajka, na druhé nacistická a v pravém úhlu, který oba prapory svíraly, stáli čtyři mohutní skinheadi se vztyčenými baseballovými pálkami.

A za zády dveře na cáry.

„Rozflákal jsi nám dveře, ty kurvo fízlácká!“ zahulákal jeden ze skinheadů.

„To je mi líto,“ omlouval se zdvořile Gunnar Nyberg. „Ale měli jste mi otevřít, mládeži. Slyšel jsem, že tu jste, i když jste se snažili schovat jako oddíl skautek.“

Z řady se ozvalo vrčení. Pokračoval:

„Hledám Reineho Sandberga. Je tady? Potřeboval bych si s ním jen promluvit.“

Skinhead stojící nejblíž vyrazil do zuřivého útoku. Zběsile mával pálkou. To se Gunnarovi Nybergovi nezamlouvalo. Slíbil si, že se ve službě už nikdy k násilí neuchýlí. Teď mu ale nejspíš nic jiného nezbývalo.

Dobře mířenou ranou do břicha poslal skinheada proti betonové zdi. Ostatní tři rázem ucouvli. Jejich kolega se choulil na zemi a tiše kňučel.

„Nerad bych vám ublížil,“ vysvětloval těm vyholeným vazounům napumpovaným adrenalinem. A z většiny úst by to znělo přehnaně sebevědomě.

Nikoli však v případě Gunnara Nyberga.

„No tak, nezlobte přece strýčka. Jsem Švéd až do čtrnáctého kolena. Můj praprapradědeček jídával syrové úhoře s Erikem Šišlavým a Chromým. Je někdo z vás Reine Sandberg?“

Tři zbývající skinheadi se na sebe podívali. Pak odložili pálky a ten největší z nich odpověděl:

„To jsem já. O co jde?“

„Demoloval jsi včera večer náhrobky na hřbitově Södra Begravningsplatsen?“

Reine Sandberg popadl pálku a rozmáchl se ke strašlivé ráně. Nyberg si povzdychl, zachytil ho, vklouzl mu za záda a vykroutil mu pálku z ruky. Pak ho zatlačil k zemi, až si dosedl rozkročmo na pálku, odsunul ho ke zdi, načež celý náklad zdvihl pomocí pálky jako páky. Reine Sandberg zařval.

Gunnar Nyberg oslovil zbývající dva skinheady:

„Byli byste tak hodní a nechali nás laskavě chvíli o samotě?“

Byli. Poměrně svižně.

„Já jsem se na to snažil jít po dobrém,“ vyčítal mu Gunnar Nyberg a zdvihl pálku o něco výš. „Zkusíme to ještě jednou. Tvůj nejlepší kamarád se jmenuje Andreas Rasmusson, je to tak?“

Nyberg zabral ještě o něco víc.

„Jo,“ kvikl Reine Sandberg.

„Výborně. Vy dva jste včera večer s pár dalšími chlastali na židovském hřbitově a demolovali náhrobky, je to tak?“

„Jo.“

„Fajn. Copak jste tam viděli, že z toho Andrease Rasmussona, věk osmnáct let, museli hospitalizovat na psychiatrické pohotovosti, zatímco ty, Reine Sandberg, věk dvacet šest let, mácháš baseballovými pálkami policajtům pod nosem, jako by se vůbec nic nestalo?“

„Hovno jsme viděli,“ zasténal Sandberg. „Byla tma!“

„Tohle vážně chceš? Já tedy ne.“

A Gunnar Nyberg zapáčil ještě o něco víc. Cítil v pálce, jak to v jednom varleti podivně zachroupalo.

„Dobře, dobře! Dejte to pryč, všechno řeknu. Dejte to pryč!“

Jelikož hlas zatím stoupl o více než oktávu, byl nejspíš nejvyšší čas. Nyberg vytrhl pálku z neonacistického rozkroku. Sandberg klesl na zem a rukama si tiskl přirození.

„No vidíš,“ pochválil ho Nyberg. „Tak spusť.“

„Bylo to jako z hororu. Vynořily se z lesa, jako by klouzaly nad zemí, temný, hubený postavy. Jako by vyklouzly přímo ze stromů. Celý v černý, jako by měly po celým těle nějaký elasťáky, a na hlavě černý přiléhavý kukly jako nějaký kati. Pověsily toho dědka na strom. Hlavou dolů. V tu chvíli jsme vzali kramle. Kurva, jak my zdrhali. Někde cestou jsme Andrease ztratili. Musel bloudit po hřbitově celej mimo. Z toho, co viděl. To je jasný, že mu hráblo.“

„Kolik jich bylo?“

„Nevím. Připadalo mi, že jsou všude. Míhaly se. Takový jako… přítomno.“

„Přítomno?“

„Já nevím, jak to mám popsat. Jo, sakra. Míhající se přítomno. Ale bylo jich určitě aspoň pět.“

„Co myslíš tím hubený?“

„Opak tebe, ty kokote fízláckej.“

Gunnar Nyberg si s jistou dávkou překvapení zkontroloval pohledem své tělo. Copak se o něm ještě pořád dalo říct, že je tlustý?

„Takže byly malé? Nějaké malé bytosti?“

„No, to ani ne. Já nevím. Hubený. Tenký. Jako by se prostě jen oddělily od stromů. Jako proužky kůry.“

„Proužky kůry?“

„Přestaňte po mně furt opakovat. Vždyť jsme, do prdele, zdrhali, co to dalo. Mysleli jsme, že si přišly pro nás, kurvafix. Jako nějaký bytosti z mytologie.“

„Bytosti z mytologie?“

„Už zase opakujete po mně,“ stěžoval si Reine Sandberg ukřivděně.

Gunnar Nyberg se zamyslel. Bytosti z mytologie? Nebyl tu někdo, na koho by se s tímhle měl obrátit – v Artově nepřítomnosti? Ale ovšem že byl.

„Potřebuju zavolat jednomu kolegovi,“ oznámil Nyberg. „Pak tě zatknu pro hanobení židovských náhrobků a odvedu na stanici. Tomu neutečeš. Třeba tvoje svědectví budou považovat za polehčující okolnost, co já vím.“

Načež Gunnar Nyberg zavolal jednomu kolegovi.

„Paul Hjelm,“ ozvalo se na druhé straně.

„Paule? Tady Gunnar.“

„Nazdárek, Gunnare. Jak ti kvete pšenka u skinheadů?“

„A víš, že možná i kvete? Zrovna jsem mluvil s jedním, co tvrdí, že mezi náhrobky viděli ‚míhající se přítomno‘. Nejmíň pět hubených postav v černém, které nazval ‚bytostmi z mytologie‘. To by mohlo být něco pro tebe, ty knihomole.“

„Hlavně takhle neříkej svému večernímu rande.“

„Není to žádné ‚rande‘. A co ty o tom vůbec víš?“

„Ále. To ví celá stanice. Budeme sedět s transparenty u sousedního stolu.“

Gunnar Nyberg proklel vynález mobilního telefonu a zavěsil. Pak zavolal nazpátek Saře Svenhagenové. Už se načekala dost.

„Říkal jste jednomu!“ zavřeštěl mu za zády Reine Sandberg.

Paul Hjelm seděl ve své kanceláři na policejní stanici a čím dál silněji se utvrzoval v přesvědčení, že si uhnal hemoroidy. Připadalo mu, že už nedělá nic jiného, než jen sedí.

Místností se nepřetržitě linuly tóny Kind of Blue Milese Davise. Teď už se z toho stala spíš fixace než požitek. Přirozená potřeba.

Chvíli hleděl na mobilní telefon, jako by vysílal naprosto neznámé zvukové vlny. Cosi začalo srůstat. Okraje rány se pomalu zacelovaly.

Celý den proseděl nad seznamem hovorů na lince čtyř pokojů v motelu Norrboda ve Slagstě. Po několika hodinách suchopárného prověřování se náhle rozsvítilo. Vynořilo se číslo, které přitáhlo jeho pozornost.

Od pondělí čtyřiadvacátého dubna přijaly všechny čtyři telefonní linky hovory z jednoho a téhož pokoje z Grand Hôtelu Stockholm, číslo 305. Hovory se uskutečnily kolem páté hodiny odpoledne s rozestupem nějakých tří minut. To se tedy odehrálo asi týden před smrtí Nikose Voultsose a než dámy vzaly roha. O pár dnů později, v sobotu devětadvacátého dubna, navíc dámy kontaktovala nindžafeministka z Odenplanu.

Grand Hôtel? Když už, tak už. Okamžitě zavolal do recepce a zeptal se:

„Mohl byste mi laskavě říct, kdo se od čtyřiadvacátého dubna ubytoval v pokoji 305?“

Recepční do sluchátka mlčel. Pak se ozvalo:

„Aha.“

„Aha?“

„Zdá se, že zmizel. Osobně si na něj nevzpomínám. Je zapsaný pod jménem Marcel Dumas, francouzský občan.“

„Zmizel? Jak to myslíte?“

„Hosté občas hotel opustí dle vlastního uvážení. Proto si dnes už vždycky pro jistotu opisujeme číslo platební karty.“

„Místo pasu?“

„Přesně tak.“

„Takže pas nemáte?“

„Ne. Ale máme číslo Visa karty.“

„Takže hosté mohou zmizet, ale vy nic policii nenahlásíte, protože máte možnost inkasovat platbu díky číslu karty?“

„Ano. Policie je i tak přetížená.“

„To sice ano,“ připustil Paul Hjelm, „ale znamená to tedy, že berete zákon do vlastních rukou? Co když se mu něco stalo? Co když ho, kupříkladu, sežrali rosomáci, řekněme?“

Recepční neřekl nic. Hjelm pokračoval:

„Kdy se to stalo?“

„Pátého května. Přijel v neděli třiadvacátého dubna. Ve čtvrtek večer, čtvrtého května, jsme začali mít podezření. Už čtyřiadvacet hodin se neukázal. Když byl pryč už druhou noc, vyklidili jsme pokoj a poslali inkaso na jeho účet. Dvanáct nocí. Účet byl na šedesát tři tisíc švédských korun.“

„Šedesát tři tisíc?!“

„Ano.“

„Tak to chápu, že jste nic neohlásili.“

Zase ticho.

„No nic. Mohl bych poprosit o to číslo karty?“

„Nemůžu vám ho jen tak dát.“

„Vždyť jsem od policie, krucinál.“

„Jak to mám vědět? Upřímně řečeno: ledabylé zacházení s čísly platebních karet bude zkázou civilizace. Máme instrukce, abychom s čísly platebních karet nakládali nanejvýš obezřetně.“

„No dobře,“ vzdal to Paul Hjelm a zamyslel se nad touto variantou Armagedonu. Možná to nebylo tak úplně nesmyslné. Už teď cirkulovalo internetem nepochopitelné množství čísel z karet Visa a American Express k volnému použití. Napadlo ho rychlé řešení:

„Řeknu vám číslo faxu. Můžete si ověřit na informacích, že to číslo patří policii. Bude to stačit?“

Recepční se zamyslel. Pak řekl:

„Bude.“

Paul Hjelm mu nadiktoval číslo faxu a pokračoval:

„Co se stalo s věcmi toho hosta?“

„Zabalili jsme mu vše do kufru a uskladnili.“

„Uskladnili kde?“

„Máme sklad zapomenutých věcí. Když se nikdo do pár měsíců neozve, věnujeme je second handu Myrorna.“

„Co na pokoji zůstalo?“

„To nevím. Neměl jsem tu záležitost na starosti.“

„A tento sklad se nachází v Grandu?“

„Ano, ve sklepě.“

„Zavazadlo si během dne přijdeme vyzvednout.“

„Výborně.“

„Ale do second handu nepoputuje,“ upřesnil Paul Hjelm. „Pošlu vám e-mailem fotografii obličeje. Chtěl bych, abyste ho ihned ukázal veškerému možnému personálu, aby se podíval, jestli představuje zmizelého hosta z pokoje 305. Jak že se to jmenujete?“

„Anders Graaf.“

„Jak jinak,“ poznamenal Paul Hjelm. „E-mail?“

Recepční mu nadiktoval adresu a Paul Hjelm zakončil rozhovor slovy:

„Pošlete mi neprodleně tu faxovou zprávu a já vám stejně neprodleně pošlu tu fotografii.“

Anders Graaf byl zjevně recepční efektivní, neboť do dvou minut se už z faxu s šustěním sunul zaslaný dokument. Během této doby stihl Paul Hjelm zaslat portrét Nikose Voultsose, a nadto se ještě v myšlenkách pozastavit nad rostoucími riziky digitální společnosti. Graaf měl ve své podstatě pravdu, nebyl ovšem zcela důsledný. Hjelm policista být nemusel. Řada informací se sdělovala poměrně lehkovážně. Ne však čísla platebních karet. Tady šlo přece o to nejdůležitější na světě. O peníze. Neohlásili zmizení policii jen proto, aby mohli z konta nerušeně inkasovat svých třiašedesát tisíc, ale sdělit číslo karty policii, to ne.

To v sobě neslo pár zajímavých důsledků hodných zamyšlení.

Fax dorazil. Číslo platební karty v rukou Paula Hjelma. Kontaktoval švédskou společnost Visa, která slíbila, že dodá informace o vlastníkovi.

Vrátil se k obšírnému seznamu telefonních čísel. Po půl hodině zcela prosté jakýchkoli událostí zazvonil telefon. Zvedl ho.

„Haló? Kriminální inspektor Hjelm?“ zeptal se ženský hlas.

„The one and only,“ ohlásil se skromně Hjelm.

„U telefonu Mia Bengtssonová. Dělám v Grand Hôtelu servírku.“

„Dobrý den,“ odpověděl s nadějí v hlase Hjelm.

„Dobrý den. Anders mi ukázal fotku toho muže. Je to on.“

Paul Hjelm pocítil nesmírný vnitřní klid. Čekal na pokračování:

„Několikrát po mně chmatal, když jsem u něj byla s pokojovou službou. A v baru po mně šel taky. Dokonce i ve Francouzské jídelně.“

„Jedná se tedy o hosta ubytovaného v pokoji 305 mezi třiadvacátým dubnem a pátým květnem?“

„Přesně tak. Nóbl feťák. S kokainovými kroužky kolem nosních dírek jako nějaká rocková hvězda.“

„Klidně ho dál pomlouvejte. Je mrtvý.“

„Jejda. O mrtvých jen dobře…“

„Právě tehdy se do toho člověk může s vervou pustit,“ uklidňoval ji Paul Hjelm, aby stimuloval její hlasové orgány.

„No… Zkrátka a dobře, řekla bych o něm, že to byl neobvykle odporný typ. Občas je tu v Grandu míváme, protože drogy pěkně vynášejí. Obzvlášť pokojová služba byla hrozně nepříjemná. Při ní je totiž člověk u hosta sám. Snažila jsem se s ním mluvit francouzsky, ale nerozuměl ani slovo, jen mi sahal na prsa a děsivě se usmíval. Francouz to tedy fakt nebyl.“

„Ne,“ potvrdil Paul Hjelm. „Nebyl.“

„Měl peněz jako želez. Rozhazoval je na všechny strany. Jednou jsem ho viděla, jak roztrhal tisícikorunu na kousky. Jen aby ukázal, jak je cool. Měl u sebe spoustu ženských. Dala bych krk za to, že to byly prostitutky.“

„To vy jste zjistila, že zmizel?“

„Oznámila jsem každopádně vedení, že se v pokoji nikdo ničeho nedotkl. Co se dělo pak, nevím. Ale když jsem šestého vešla do pokoje, byl rozhodně pryč. Pokoj byl vyklizený a připravený.“

„Ještě něco vás napadá?“

„Spíš ne. Ale nemůžu tvrdit, že by mě jeho smrt nějak zvlášť trápila.“

„Mockrát vám děkuju za pomoc, Mio. Na shledanou.“

„Na shledanou.“

Paul Hjelm zůstal nehybně sedět. Souvislost mezi Nikosem Voultsosem a Slagstou byla nalezena. Teď to byl potvrzený fakt. Jako by ostatně nestačila informace o Ghiottone. Paul Hjelm se rozesmál. Stejně zareagoval i tehdy, když mu z Toskánska zavolal Arto Söderstedt a vyprávěl mu o rosomácích, wolverines a ghiottoni.

Obraz vraha Nikose Voultsose začínal nabývat jasnějších obrysů. A měl značné množství rovin.

Nahnat člena zločinecké organizace Rosomák, Ghiottone, do Skansenu a předhodit ho rosomákům bylo nesmírně rafinované. Velmi konkrétní pozdrav do Milána. Možná ani nebylo v plánu, že tělo dodá hyenám severu takové množství drogy, že ho v zásadě zlikvidují. Vždyť chybělo málo a nedokázali by muže identifikovat. To byl tedy první aspekt: pozdrav do Milána.

Druhý aspekt byla jehlice v mozku. Ta jako by zase patřila víc do hlavy neurochirurga Leonarda Sheinkmana. Ale jeho role zůstávala nejasná. Je nezbytné přečíst německy psaný deník. Takže aspekt druhý, jehlice v mozku. Také pozdrav? Souvisí ty dva spolu? Byl i tenhle adresován Milánu?

Třetí aspekt se projevil v metru na Odenplanu, a ostatně také ve Skansenu nebo na hřbitově Södra Begravningsplatsen: bezuzdná krutost a nesmírná zručnost v ušlechtilém umění zneškodňování. Navíc ženském, což bylo navzdory všemu dost neobvyklé. Profesionalita, nebo – nenávist? Nebo snad obojí? Nejednalo se tu přes to všechno o poměrně bouřlivé emoce? Jemu to tak připadalo. Nešlo tu jen o nějaký vzkaz. Vězelo v tom něco víc, něco hlubšího.

Pak tu byla ta cesta na Ukrajinu. „Všechny v pořádku projely.“ Jistě, interpretace slavistky na značně vachrlatých základech, ale stejně. Pokud uvěříme té poslední informaci z úst skinheada, jedná se o celou skupinu, nikoli o jednoho vraha. Tahle skupina proveze nejméně osm prostitutek napříč Evropou. Je něco takového možné pomocí únosu a za použití násilí? „Všechny v pořádku projely.“ Nezní to spíš – že na nich někomu záleží? Zločinecká organizace by s ženami jednala jako se zbožím. Opravdu by to formulovali takhle? „Všechny v pořádku projely.“ Trochu vágní, to ano, ale určité tušení. Větření. Něco takového se nesmí zahodit. Navíc se jedná o telefonát ženy ženě. „A kam oko dohlídlo, ani jednoho kosa bys nezahlíd,“ jak říkala stará Maja u chaloupky na Dalarö. „Všechny v pořádku projely.“ Aspekt čtyři: ženský faktor.

A pátý aspekt. Ten, který věštil už šílený úprk Nikose Voultsose Djurgardenem. Slepá panika. Střílí zběsile kolem sebe, šplháním si odírá ruce do krve, zahodí pistoli a strhne si svůj masivní zlatý řetěz, samotný atribut vládce. Táž panika, která skinheady hanobící hroby hnala hřbitovem v rekordním čase. Až na jednoho, který uvízl ve svém infernu a skončil na psychiatrické pohotovosti. Temné, míhající se přítomno mezi náhrobky, které přimělo ostříleného skinheada hovořit o „bytostech z mytologie“.

Paul Hjelm se ani nepohnul. Něco ho volalo. Cosi začalo srůstat. Okraje rány se pomalu zacelovaly. Všechny ty jazyky, které se proplétají tímhle případem… Jako babylonská věž. Bůh, který praví: „Nuže, sestoupíme a zmateme jim tam řeč, aby si navzájem nerozuměli.“ Evropské jazykové bohatství. „Všechny v pořádku projely“ ukrajinsky. „Shtayf“ jidiš. „Ghiottone“ italsky. „Wolverine“ anglicky. A… „Epivu“?

Kruci. Žádné „Epivu“.

Hjelm začal divoce prohledávat soubory v počítači. Složka s fotografiemi k případu. Výběh rosomáků. Povalující se útržky látky. Pahýl nohy s uzlem na šňůře. Tady. Nápis v hlíně. „Epivu“. Přiblížil si fotografii. Zabírala celou obrazovku. Zvětšil si ji ještě víc. Nebyla nad tím „u“ a pod ním jakási dvojice čárek? To se ví, že byla.

Žádné „u“. Byl to ypsilon. To znamená přibližně „i“.

A při bližším zkoumání prostředního písmene se ukázalo, že nad „i“ chybí tečka.

Samozřejmě to byla řečtina.

Nikos Voultsos byl Řek jako poleno.

To znamená, že „p“ nebylo „p“, nýbrž rhó, tedy „r“. A „v“ nebylo žádné „v“, nýbrž ný, tedy „n“.

Nikoli „Epivu“, ale ?????, což by se mělo vyslovovat přibližně „Erini“ s přízvukem na poslední souhlásce. A to bylo určitě nějaké slovo.

Paul Hjelm měl dokonce dojem, že ho zná.

Našel na internetu řecký slovník. Žádný výsledek. Sakra. V tom ho napadlo, že řečtina není jen jedna. Novořečtina má se starořečtinou překvapivě málo společného. A tohle by tedy měla být starořečtina. Původní jazyk. S jistým úsilím našel na jakési americké vědecké stránce starořecký slovník jménem Perseus. Zadal své ?????. A dočkal se odpovědi.

Byly to Erínye.

Teď už chápal, proč mu to připadalo povědomé. Narazil na ně v souvislosti s úplně prvním případem skupiny A. Mladý muž jménem Gusten Bergström byl přesvědčený, že se jeho sestra, která spáchala sebevraždu poté, co se stala obětí pokusu o znásilnění, mstí ze záhrobí prostřednictvím antických bohyní pomsty, Erínyí.

Erínye byly v antice nejděsivějšími pradávnými bytostmi. Přicházely z podsvětí a mstily spáchaná bezpráví. Aby obnovily rovnováhu. A nikdy se nevzdávaly. Byly jako mouchy.

Erínye byly bohyně pomsty.

Posledním činem v životě Nikose Voultsose bylo, že napsal, kdo ho zabil. Napsal to starořečtinou, jazykem mytologie. Muž, který zavraždil tři prostitutky v Pireu a chystal se převzít stáj prostitutek ve Stockholmu, byl přesvědčený, že ho pronásledují ženské bohyně pomsty. Dostihlo ho snad jeho svědomí?

Paulu Hjelmovi naskočila husí kůže. Nejméně pět hubených, temných postav jako míhající se přítomno mezi náhrobky na hřbitově Södra Begravningsplatsen, jako bytosti z mytologie…

Ne, pomyslel si. Ne, tohle není jedna z mnoha zločineckých organizací. Tohle není žádná východoevropská mafie, která se chystá prodávat ženy jako flákoty masa. Nic takového.

Zavolal Kerstin. Byla to instinktivní reakce.

„Kerstin Holmová,“ ohlásila se.

„Ahoj, neodskočila sis zrovna někam?“

„Ne, neodskočila. Proč vás všechny tak zajímají moje výlety na záchod? Jsem u sebe. Je tu i Viggo.“

„Vida,“ konstatoval Paul Hjelm. „Epivu jsou Erínye, antické bohyně pomsty. ?????. Je to starořecky.

„Panebože,“ zaskočil Kerstin Holmovou. „Ale jak jsi na to přišel?“

„To by bylo na dlouho. Ale není to žádná mafie.“

„Tomu jsem taky nikdy nevěřila. Však jste to sami říkali. Nindžafeministka.“

„To jsi, myslím, řekla ty. My to jen upřesnili.“

„Viggo našel našeho kryptopasáka. Muž, co uzavřel obchod s ředitelem Jörgenem Nilssonem v motelu Norrboda v listopadu minulého roku, se jmenoval Finn Johansen a byl to Nor.“

„Jmenoval? Byl?“

„Spáchal sebevraždu čtyřiadvacátého dubna. Střelil se do hlavy. Lugerem opatřeným tlumičem. Který mu nepatřil. Zato se sériové číslo nápadně podobá lugeru Nikose Voultsose. Jsou to sesterské zbraně. Ze stejného skladu.“

„V jakou dobu?“

„Dobu?“

„V jakou denní dobu toho čtyřiadvacátého dubna?“

Chvíli bylo ticho. Pak se ozval už ne zas tak příjemný hlas Vigga Norlandera:

„O co ti jde, ty Freddie Freeloadere?“

„Kdy se zastřelil?“

„Tipoval bych, že nikdy.“

„To já taky.“

„Kolem jedné, půl jedné odpoledne podle všeho. Ve tři čtvrtě na dvě přišla jeho přítelkyně prostitutka domů z šichty a našla ho, jak se koupe ve vlastní krvi, jak se říkává.“

„Nikos Voultsos dorazil do Stockholmu třiadvacátého dubna. V půl páté čtyřiadvacátého volá do všech čtyř pokojů motelu Norrboda, 224 až 227. V tu dobu je to sotva pár hodin, co přišly o svého pasáka Finna Johansena, a to díky zbrani, která je téměř identická se zbraní Nikose Voultsose.“

V mobilu cosi zachrastilo.

„Slyším tě,“ ohlásila se Kerstin Holmová. „Je neděle. Neděle čtyřiadvacátého. Čtyřmi motelovými pokoji se začíná šířit neklid. Ženské vědí, že je převzal jiný, mnohem větší a nejspíš i nemilosrdnější gang, než byl ten Finna Johansena. Rosomáci. Ghiottone. O pár dní později volá ta tvá nindžafeministka…“

„Není moje. A není to nindžafeministka. Je to bohyně pomsty. Je Erínye.“

„Whatever. Nabídne jim jakousi alternativu nastalé situace. Jakou přesně, to netušíme. Uplyne týden, Nikos Voultsos upevní své postavení coby jejich nového pasáka; možná nějaká ta demonstrace moci, vhodně zkombinovaná s trochou brutálního sexu pod vlivem drog. Možná si těch stájí podobným způsobem pořídí víc, musíme to prověřit. Možná že ten autobus u Lublinu skutečně autobus je, a možná je i plný.“

„Plný – čeho? Zachráněných šlapek?“

„To slovo se mi vůbec nelíbí,“ poznamenala Kerstin, „ale dejme tomu. Možná. Zatímco on plní své rozkazy od Ghiottone v Miláně, spřádají se plány na jeho konec. A taky se uskuteční. Počíhají si na něj někde na Djurgardenu. Nejspíš vědí, že tam někde s oblibou sedává a šňupe kokain. S dokonalou přesností ho nahánějí k oplocení Skansenu, hned u výběhu vlků. Nejspíš už je v plotu vystřižený otvor těsně vedle vlčího teritoria. Tudy prolezou nepozorovaně dovnitř, zatímco on se škrábe přes plot a ostnatý drát k vlkům. Pak si na něj počkají nad výběhem. Vidí, jak šílí, odhazuje pistoli a strhává si zlatý řetěz. Pár kroků ho následují. Pak ho chytí, svážou mu nohy červeno-fialovým provazem, zabodnou mu do mozku jehlici a spustí dolů k rosomákům. Ti si kousnou, nejdřív možná trochu upejpavě, ale sousto obsahuje dostatečnou dávku kokainu, aby dokázal naše bestiální šelmy vybudit k masakru. To
u dobou už je nejspíš mrtvý. Nejspíš už zemřel stejně nepochopitelným způsobem jako Leonard Sheinkman. Asi pouhou bolestí. Když je po všem, vytáhnou provaz. Z oběti nic nezbývá. Na tom moc nesejde. Vezmou provaz a vyklidí pole. Pak, poměrně krátce nato, zavolají do motelu Norrboda ve Slagstě. Tam hovor přijme jedna z Ukrajinek, Galina Stěnina nebo Lina Kostěnko z pokoje 225. Dozvědí se, že už je tyran Nikos Voultsos ze hry a odvoz vyrazí podle plánu ve čtyři hodiny ráno, když se nikdo nebude dívat. Bez sebe štěstím proštěbetají zbytek noci. Jsou svobodné. Konečně jsou svobodné. Už žádní pasáci. Už žádný podřadný fet. Už nikdy víc. Nový život. Je načase obrátit list v knize života.“

Tak, tak, pomyslel si Paul Hjelm.

Přesně tak, Kerstin.

Nahlas řekl:

„Ale komando tu zůstává. Aby zavraždilo nějakého starce.“

„Ano. Tady přichází ta rána. Moc dobře víš, co myslím. Když do sebe všecko zapadá a pak se dostaví zklamání a všechno zakalí.“

„Znám to moc dobře,“ přisvědčil Paul.

„Víš, co teď dělám?“ zeptala se Kerstin.

„Přemýšlíš nad dalšími osudy a dobrodružstvími těch holek. Od Lublinu dál.“

„A kromě toho? Z praktického hlediska?“

„Nemám nejmenší tušení. Pereš si kalhotky? Vytahuješ si bodláky z vlasů? Stříháš si nehty na nohou nůžkami na plot?“

„Prohlížím si narůstající seznam.“

Kerstin Holmová seděla u sebe v kanceláři a prohlížela si narůstající seznam. Viggo Norlander seděl na židli těsně vedle ní a prohlížel si ji, zatímco ona si prohlížela narůstající seznam. Byla úžasná žena. Že ho to nikdy dřív nenapadlo? Jeho, experta po pár letech intenzivního styku s opačným pohlavím ve všech možných i nemožných barech, co jich ve Stockholmu bylo – než zcela nečekaně kolem padesátky skončil na hromádce a stal se otcem. To všechno díky tomu, že ho rusko-estonská mafie kdesi v Tallinu přibila jako Krista k podlaze.

Bylo to poněkud složité.

Za to, že se jeho pozornost obrátila zpět k opačnému pohlaví, nejspíš mohla skutečnost, že se Charlotte zrovna učila chodit. Nechápal tak docela, jak to spolu souvisí, ale bylo to tak. Naštěstí ho Astrid udržovala plně zaměstnaného, takže ta pozornost zůstávala jen v teoretické rovině.

Zmíněný narůstající seznam představovala e-mailová schránka Kerstin Holmové před nimi na obrazovce. Složka s příchozí poštou se plnila, až přijala osm zpráv od různých evropských policejních orgánů.

„Osm,“ oznámila překvapenému telefonu.

„To mi vysvětli,“ vyzval ji překvapený telefon.

„Moje dotazy Europolu a Interpolu začínají nést ovoce. Neadresovaná výzva všem větším policejním úřadům různě po Evropě. Myslím, že se jedná o nějakých tři sta největších měst po celém kontinentu. Ještě nevím, jestli jsou ty odpovědi kladné, ale osm z těch tří set evropských měst má k našemu modu operandi co říct.“

V příchozí poště zářilo osm tučným písmem zdůrazněných e-mailových zpráv. Když na zprávu klikla, zvýraznění po chvilce zmizelo. Zpráva vyprázdnila obsah svých útrob.

E-mail jedna: Komentář z Dublinu. Komisař Radcliffe. „Mám dojem, jako bych o něčem podobném slyšel v bývalé DDR. Kontaktujte pana Benzigera z Výmaru. Netuším, jakou má hodnost, ale je to příjemný člověk. Což Vy se zdáte také, Ms. Holmová.“

E-mail dvě: Důtka z Paříže. Policejní intendant Mérimée. „Zneužívání zdrojů Europolu! Přípustné jsou výlučně následující záležitosti: Nelegální obchod s drogami, zločiny zahrnující nelegální sítě pro přistěhovalectví, obchod s odcizenými vozidly, obchod s lidmi včetně dětské pornografie, padělání peněz a platebních prostředků, nelegální obchod s jadernými a radioaktivními látkami, terorismus a legalizace výnosů trestné činnosti v souvislosti s těmito druhy trestných činů. Kromě toho se musí čin týkat nejméně dvou členských států EU. Vy, madame Holmová, podle všeho zneužíváte zdroje Europolu ve věci bezvýznamných vnitrostátních přečinů.“

E-mail tři: Potvrzení z Budapešti. Kriminální intendant Mészöly. „Nesmírně zajímavé. V říjnu 1999 jsme tu měli podobný případ. Devětadvacetiletý muž aktivní v oblasti prostituce zavěšen hlavou dolů s jakousi kovovou jehlicí vraženou do spánku. Velmi rádi se seznámíme s vaším vyšetřováním a vám samozřejmě zajistíme přístup k našemu.“

E-mail čtyři: Totéž z Mariboru, Slovinsko. Policení šéf Sremac. „Máme tu týž případ z března. Těžký zločinec zavěšen s perforovanou lebkou. Očekáváme další informace.“

E-mail pět, šest a sedm: Potvrzení z Wiesbadenu v Německu, belgických Antverp a italských Benátek. Komisař Roelants z Antverp dodává: „Nebuďte překvapená, Ms. Holmová, když se objeví potvrzení víc. My, kteří jsme se s tímto zločinem setkali, jsme už několik měsíců v interním a nanejvýš neoficiálním kontaktu. Domnívám se nicméně, že se zatím nikomu z nás nepodařilo mezi případy najít nějakou jednoznačnou souvislost.“

E-mail osm: Dotaz ze Stockholmu. Šéf oddělení Waldemar Mörner: „Kdo, u všech ďasů, povolil tohle vyptávání? Komu to spadá do rozpočtu? WM.“

Kerstin Holmová shrnula svá dosavadní zjištění:

„Jsou aktivní už skoro rok.“

„Po celé Evropě?“ zeptal se Paul Hjelm.

„Zatím v Budapešti, Mariboru, Wiesbadenu, Antverpách a Benátkách. S našimi obětmi to tedy dělá zatím sedm lidí, které někdo pověsil hlavou dolů a probodl jim mozkovou kůru. Plus Hamid al-Džabiri z nástupiště v metru na Odenplanu. Osm mrtvých. Rosomáci jsou ale novinka.“

„Co jsou oběti zač?“

„Zdá se, že mají všichni na svědomí závažnou trestnou činnost. Celá ta partička. Až na Leonarda Sheinkmana.“

„Naznačil někdo z těch, co se ozvali, nějakou spojitost s Ghiottone?“

„Ne. Ale zatím jde jen o elementární informace. Vyměníme si materiály k vyšetřování.“

„Přes internet? Je to bezpečné?“

„Co je dneska bezpečné?“ opáčila Kerstin Holmová.

A hovor ukončila. Paul Hjelm proklel vynález mobilního telefonu a zavěsil.

19/

Dvanáctého února 1945

Konečně se mi podařilo sehnat papír a tužku. Nebudu mrhat časem a silami, abych vysvětlil jak; na to se mi obojího příliš nedostává. Můj čas odtikává, síly mě opouštějí, cítím to, vím to. Brzy je řada na mně. Viděl jsem seznam. Viděl jsem na seznamu své jméno. Leonard Sheinkman, stálo tam. To jsem já. Myslím, že je dobře, když si to ujasním hned od začátku. Aby nedošlo k nějakým nedorozuměním.

Možná je tohle to poslední, co v životě píši, a nechci to promarnit nepodstatnými maličkostmi. To jsem dělal až příliš často.

Promarnil jsem svůj život maličkostmi.

Opravdu bych si přál, abych dokázal popsat lásku. Jsem spisovatel, popisovat je má práce, a přesto to nedokážu. A kdo dokáže? Možná to jde až zpětně, když je už příliš pozdě.

V tom případě by to mělo být možné teď.

Můj syn…

Ne. dnes ne. Dnes nemůžu.

Dnes se musím spokojit s radostí z toho, že v ruce zase cítím tužku, že můžu rukou pohladit jemnost papíru.

Kdysi jsem žil psaním. Čeká mě jen tato vzpomínka, až se tužka dotkne papíru? Nebo znovu ožiji? Poslední vzepětí?

Je tak zvláštní vidět čas. Je za oknem. Moji soudruzi jsou mi vzdálení. Nejsou to soudruzi, jsou to bratři v neštěstí a bratrů v neštěstí se člověk štítí, protože jsou odrazem jeho samého. Vypadám jako oni? Je mi třiatřicet let a nejspíš vypadám jako stará mrtvola. Někteří muži tady jsou mnohem mladší než já a vypadají starší než představa, kterou o sobě mám. Doufám, že si ji budu smět uchovat až do okamžiku své smrti.

A to by mělo být možné; není přece daleko.

Vidím čas. Člověk by si mohl myslet, že je to černá hodinová věž, cosi materiálního, hodiny s mechanickým hodinovým strojem, věž zkonstruovaná proto, aby udržela zub času v šachu. Každá vteřina je triumfem věže, každá sekunda tohoto stárnutí, které se odehrává století za stoletím, se vyznačuje mechanickou přesností hodinového stroje. Ale tohle já nevidím. Já vidím čas.

Nedokážu to vysvětlit, a musím. Proč by jinak tato tužka spočinula v mé ruce, proč by jinak veškeré to úsilí umístilo sám čas sem, právě sem, do bodu, kde se tužka setkává s papírem?

Vidím čas. Tam musím začít. Mým časem a jak se čas proměnil, když jsem potkal Magdu a procházel se s ní u nás v Berlíně. V našem Tiergartenu… tak svobodně a pokojně. Býval jsem spisovatelem, který trpí. Trpěl jsem samotou. Náhle jsem byl spisovatelem, který tvoří. Tvořivým člověkem. Věřím, že jsem cosi stvořil i v životě skutečném. Domov. Společný život. Náznak štěstí. Ona četla, co jsem napsal. Byla mou nejlepší čtenářkou. Pak přišlo dítě. Náš syn. Zázraky nelze popsat. Každý pohyb byl zázrakem. Měkké pohyby buclatých ruček. Hlavička, která se obracela. Temné oči, jejichž panenky se rozšiřovaly a zužovaly. Vše byl zázrak.

A to byl čas.

Už ho vidím zase. Je i on zázrak? Dokáže mi ještě – tak mechanicky tikající nahoře na té černé, šestihranné věži – poskytnout mír, který přísluší zázraku? Teď může, na krátký, kratičký okamžik, zatímco tužka je v kontaktu s papírem. Jakmile ji zvednu, cítím, jak se šíří mráz. Mezery mezi slovy jsou kusy ledu. Slova v nich zamrzají.

Chodbami kráčejí muži jako umrlci se svými raněnými hlavami a já si říkám: vidíte i vy čas, lidé? Dokážete i vy na krátký, kratičký okamžik spatřit čas? Ale jakou metodou?

Já žádnou nemám.

Písmo chřadne. Led se šíří po písmenech a tužka přimrzá k papíru, jako jazyk, když se přilepí k ledovému kovu, a já se ptám: Proč jste mi zemřeli? Proč jsem nezemřel já vám? Můj mozek zamrzne až ke dnu. To je má jediná naděje a má jediná mizivá stopa po vzdoru.

Zemři.

*

Čtrnáctého února 1945

Nový den. Znovu jsem viděl ten seznam. Ledový vítr zavál z náměstí oknem dovnitř, pronesl ho zamřížovaným vchodem a položil k mým bosým nohám.

Mám dojem, že další prst musí pryč. Prostřední prst na levé noze je černý jako ta černá, šestihranná hodinová věž, která se mi tam venku vysmívá svým lhostejným tikáním. Neslyším ho, ale vidím. Vidím ho neustále, bez přestání.

Seznam ležel u mého zčernalého prstu a já spatřil, že mé jméno popolezlo výš. Přijal jsem to jako dar. Dar ledového větru. Brzy zahalíš hodinovou věž svým ledem a čas, dokonce i čas, jak se posunuje mechanikou hodinového stroje a vrhá se ven v ironických jásavých tónech, dokonce i tento čas se zahalí tvým ledem, severáku, a veškerý čas ustane. Všichni do jednoho se budeme pohybovat existencí zamrzlou až ke dnu, okamžik zamrzlý v nicotu, a všichni lidé budou pro všechny ostatní stát naprosto bez hnutí a zmrzlí na kámen, a bude tolik světů, kolik je lidí, a všichni lidé budou žít v dočista vlastním světě, kde jsou všichni ostatní lidé zmrzlí na kámen.

Vím, že bych měl zaznamenávat fakta. Podat svědectví. Poskytnout podrobný popis. Něco, co by budoucí svět dokázal ověřit a z čeho by se mohl poučit. Jednou, dlouho, dlouho po mé smrti, bude to vše, co se tu odehrává, odsouzeno, a už nyní bych měl naplánovat způsob, jak dokázat, aby mě mé dokumenty přežily, nalézt pro ně cestu, únikovou cestu, využít za každou cenu tohohle špačka tužky a těch několik papírů, které skoro současně s tím, jak píši – ano, tak plyne čas – stihly zežloutnout. Ale nemůžu. Nedokážu zaznamenávat fakta. Můj duch takto nefunguje.

Nefunguje vůbec.

Je to jen mozek, mechanismus. Jako hodiny. A tělo, tělo je hodinová věž postavená s jedním jediným cílem: vydržet.

Nerozpadnout se, zatímco se mechanismus rozpitvává.

Třeba jsou to hodináři, ti tři důstojníci.

Vtom však znovu uzřím čas, a znovu je zázrakem. Teď se vzepře a posadí. Můj syn. A má žena vztáhne ruce – ne tak, aby se dotýkala jeho drobných útlých zad, ale drží je v těsné blízkosti a mezi rukou a zády vzniká pole, magnetické pole života, a to, co je mezi nimi, je i mezi nimi a mnou a já vím, že až to už nebude, to magické, co mezi námi leží jako pole, až to už nebude, nebudou ani oni. A oni nejsou. Jsou mrtví. Já jsem mrtvý. Proč se přesto ještě hýbu? Ryba, která se mrská i se zlomeným vazem. Slepice na útěku s useknutou hlavou.

Píši příliš horečně.

Kam se podělo mé sebeovládání?

Pro dnešek končím.

Dost.

Zemři.

*

Patnáctého února 1945

Žij.

Ještě chvilku. Jen ještě jeden mělký nádech.

Ten třeskot v ulicích, závany kamenného prachu, které pronikají oknem dovnitř, by měly probouzet naději. Netroufám si doufat. Pro mě už není naděje. Moje rodina je mrtvá a mé jméno v seznamu příliš vysoko.

Náš Tiergarten… Procházeli jsme se. Na opačném břehu kanálu byla zoologická zahrada. Franz se smál a ukazoval na pelikána. Seděl mi na ramenou.

Ne, nejde to.

Jde.

Můj syn mi seděl na ramenou. Jeho patičky mě kopaly do saka a zanechávaly po sobě nesmazatelné stopy. Jsou na něm i přesto, že sako spálili, boty spálili, jeho malé, maličké nožičky spálili. Zůstaly na mých sítnicích, a až shoří i sítnice, ty drobné otisky zabahněných patiček na mém saku, co mě tak zlobily, kdesi zůstanou. Jsou záznamem. Jsou faktem. Jsou svědectvím a zprávou.

Jsou životem.

Ukazoval na pelikána a pelikán vydal výkřik, který se nedal napodobit, ale on ho napodobil. Franz mi seděl na ramenou a jeho hlas zněl přesně jako pelikánův na druhé straně řeky a my se smáli. Já se smál, Magda se smála a Franz se také smál, přestože nechápal proč, a ten smích, právě ten bezdůvodný maličký smích mě drží při životě v krajině smrti. A já šplhám vstříc začátku seznamu.

Zanedlouho, jednoho dne ho dosáhnu, a pak se mi stane to, co Erwinovi. Erwin není Žid. Myslím, že patří do kategorie „podřadný člověk“, s lehkým mentálním postižením, spíš sociálního původu než genetického. Není mu víc než dvacet let. Možná bych mohl být jeho otec.

Zákrok mu zatemnil mysl. Ze začátku jsme vedli opravdu inteligentní rozhovory. Ze současnosti nechápal nic, o to víc však chápal věčné otázky. Hodně přemýšlel. Na přemýšlení měl hodně času. Nechvátal životem jako já. Teď z něj moc nezbývá. Když ho oslovím, není tam. Je to prázdná skořápka. V místě, kudy obsah vytekl ven, je přilepený nenápadný tlakový obvaz.

Je to snad horší, než kdyby byl mrtvý. Teď bloudí kolem jako neustálé memento toho, co se brzy stane nám všem.

Není nás mnoho.

Ale mě je ještě pořád mnoho. Jsem Leo, jsem Magda, jsem Franz. A jsem Erwin.

Jsem také Erwin.

*

Šestnáctého února 1945

Můj syn cupital vedle mě. Držel se mě za ruku a procházeli jsme se spolu po Tiergartenu. Bylo mokro a deštivo, jeden z těch bledých podzimních dní plných plískanic, kterých se od Berlína člověk dočká tak často – bledý, blátivý a podivuhodně krásný. Listí začalo opadávat ze stromů. Mísilo se s blátem v kalužích v hnědožlutý rmut. Před jednou z louží se Franz náhle zastavil. Pustil se mé ruky, otočil se ke mně a objal mě.

Jeho hlavička mi dosahovala těsně nad pupek.

Chvíli jsme tam stáli v tom chladném mrholení. Držel jsem ho. Neměl jsem, co bych řekl.

Pak mě opustil.

Odešel ke kaluži s blátem. A zatímco kráčel, klesal do kaluže, centimetr za centimetrem. Neřekl ani slovo, jen šel a šel a klesal a klesal, až z něj nezbylo nic. Černá hlavička se zabubláním zmizela. Hladina byla podivně lesklá.

A já jsem tam stál a díval se, jak se potápí. Ani prstem jsem nehnul, abych ho zachránil. Ani prstem.

Mohli jsme uprchnout. Magda mě přemlouvala. „Tví přátelé utíkají, kolegové utíkají, všichni utíkají. Ale my, my zůstáváme. Proč? Proč chceš počkat na smrt? Mysli alespoň na Franze.“ A já jí odpověděl: „Nemůže to být tak hrozné. Žijeme ve dvacátém století. Máme automobily, letadla, mikroskopy. Máme demokracii a antikoncepci, psychoanalýzu a svobodné umění. Jediné, co musíme, je přečkat zimu, upadnout do zimního spánku, než se bouře přežene.“

Měl jsem pravdu. Bouře se přehnala. Když pominula, nezbylo po ní nic. Odnesla nás s sebou. Všechny.

Zůstala jen pustina.

Zabil jsem svého syna a svou manželku. Má umíněnost je zabila.

Ať vše utone v tichu.

Ať je mi dovoleno zemřít.

20/

Seděl v posteli a nehýbal se. Tmou cosi proplulo a táhlo ho s sebou.

Možná to byl severák.

Možná to byly Erínye.

Jeho prsty přejely zažloutlé archy papíru. Dotkl se mezer mezi sotva čitelnými tahy tužkou. Tvořil se mezi nimi led. Mezi písmeny. Nikdy neroztaje.

Paul Hjelm si sundal nedávno pořízené brýle, odložil je na noční stolek, zhasl lampičku a zadíval se do tmy.

Ano, pomyslel si a zatápal po Cillině teplém těle. Ruka vklouzla pod přikrývku, spočinula mezi lopatkami, kde zůstala. Zamručela. Projev života.

Ano, tak to mohlo vypadat. Takhle to mohlo dopadnout s ním. Kdyby se narodil v nesprávném čase nesprávným rodičům. Jeho myšlenky pak mohly plynout přesně jako myšlenky Leonarda Sheinkmana v těch únorových dnech roku 1945. Trhaně, trochu malátně, ale s obrovským a děsivým potlačeným citem.

Leonard Sheinkman byl přesvědčený, že zemře. Nezemřel. Za pár měsíců válka skončila. Dostal se ven. Totálně prázdný. Stál před volbou: zůstat a zaniknout, nebo se odstěhovat a začít nový život. Stát se někým jiným. Rozhodl se pro druhé. Dokázal to. Ale jakého konce se dočkal? Pověšený na stromě na židovském hřbitově o pětapadesát let později? Jak je to možné? Co se stalo?

Pro tuto chvíli Paul neměl sílu zamyslet se nad tím, co právě dočetl, a vyvodit nějaké racionální závěry. Přespříliš to na něj zapůsobilo. Bylo to v podstatě takové, jak očekával, a zároveň úplně jiné. Jiný tón. Smutný nad všechen žal. Jako slova ze záhrobí.

Na břiše mu ležel tlustý německo-švédský slovník. V levé ruce držel přečtené stránky, v pravé nepřečtené. Obojí bylo zhruba stejně objemné. Zbývá mu přečíst polovinu. Těšil se na to – a děsil se toho.

Cítil se dočista zlomený. Jako by někdo hrabal v každém koutě jeho nitra. A svým způsobem to tak bylo.

Buchenwald, největší koncentrační tábor nacistického Německa, leží sedm kilometrů za Výmarem v bývalé DDR. Výmar se loni stal Evropským hlavním městem kultury. Místo, kde Goethe proměnil tvář světové literatury. Ve Výmaru vznikla roku 1919 první německá demokracie, Výmarská republika. Roku 1926 byla ve Výmaru založena organizace Hitlerjugend. Stejného roku se ve výmarském Národním divadle konal první sjezd NSDAP, Nationalsozialistische Deutsche Arbeiterpartei. Mezi lety 1937 a 1945 bylo v Buchenwaldu vězněno dvě stě třicet osm tisíc lidí. Plynová komora tu nebyla, zato oddělení „lékařského výzkumu“. V Buchenwaldu, téměř na dohled od Goethova Výmaru, zahynulo padesát šest tisíc lidí. V období od 1945 až do roku 1950 fungoval Buchenwald jako sovětský internační tábor pro Němce. Dalších sedm tisíc lidí přišlo o život.

Místo evropského paradoxu.

Paul Hjelm se chtěl převalit a zhasnout světlo.

Pak zjistil, že už zhasl.

Té noci usnul pozdě.

21/

Po Srdcích zbyla jen vzpomínka. Na notebooku v kamenném domku pod středověkou vesničkou Montefioralle u města Greve v lůně Chianti se už nehrály žádné počítačové hry.

Četly se na něm italské texty.

Prokousat se vyšetřovacím materiálem komisaře Itala Marconiho týkajícím se milánské zločinecké organizace Ghiottone byla vážně dřina. Navíc ze Stockholmu prostřednictvím e-mailu, faxu i telefonu neustále přicházely nové informace.

Ale kdo se jednou dal na vojnu k Europolu, musí bojovat.

Cílem evropské organizace Europol pro potírání zločinu, která měla sídlo v Haagu, bylo zlepšovat efektivitu a spolupráci mezi příslušnými úřady členských států v oblasti boje proti terorismu, nelegálního obchodu s drogami a dalších závažných forem mezinárodního organizovaného zločinu. Úkolem Europolu bylo zásadním způsobem přispět ke krokům Evropské unie proti organizovanému zločinu se zvláštním zřetelem ke zločineckým organizacím.

„No dobře,“ oslovil Söderstedt počítač, sedě na verandě s další sklenicí vin santa v ruce. „No dobře, citoval jsem. Přiznávám se, počítači. Když jsem se rozjel do Milána, ani jsem netušil, že jsem u Europolu. Takže připouštím, že si tu za siesty předčítám policejní předpisy sám sobě jako jedinému svědkovi. A samozřejmě tobě, počítači.“

„S kým to mluvíš?“ zavolala Anja z nitra domu. Právě se jí podařilo na své bylinkové zahrádce vypěstovat úctyhodný keřík fialové kadeřavé bazalky a zdála se na počest tohoto dne poměrně rozverná. To nebyla nejlepší chvíle na to, aby jí zahýbal s počítačem.

„S počítačem!“ zavolal Arto.

„To je mi jasné,“ zavolala Anja. „Pojď radši dát benjamínkovi dobrou noc.“

„Kde je Mikaela?“ zavolal Arto.

„Co bys řekl?“ zavolala Anja.

V téhle rodině pořád někdo na někoho volá.

Arto okamžitě zapomněl na výzvu, aby šel benjamínkovi popřát dobrou noc, a vrátil se k počítači. Přísně vzato nejmladší byl v rodině počítač. I když připusťme, že mu nedával dobrou noc.

Počítač bez varování oznámil jméno starého bankéře podezřelého z toho, že je neomezeným vládcem Ghiottone. Jmenoval se Marco di Spinelli.

Fotografií tohoto Marka di Spinelliho byla v materiálech celá řada. Jednu po druhé si je prohlížel. Byl to starý, avšak šlachovitý a štíhlý muž. Takhle by si člověk mafiánského bosse opravdu nepředstavoval. Však byl také ze severní Itálie. Aktivní v separatistickém hnuti Lega Nord a podobně.

Našel tu dokonce i fotografii Marka di Spinelliho společně s Nikosem Voultsosem. Bylo to vážně podivné duo. Starý aristokratický stříbrný lišák v černém vysokém roláku a drsný Řek ve světle růžovém obleku, s nedopnutou košilí, huňatým porostem na hrudi a masivním zlatým řetězem kolem krku. Zdravili se před luxusní restaurací v centru Milána. Levá ruka di Spinelliho spočívala na Voultsosově rameni a Voultsosův úsměv působil dojmem podřízenosti.

Volal Paul Hjelm a povídal mu o Erínyích. Kromě toho mu ještě sdělil, že Voultsos po sobě zanechal kufr s osobními věcmi a číslo kreditní karty. V kufru bylo jen oblečení. Pokud se na pokoji vyskytovala nějaká forma narkotik, zmizela v neznámé kapse hotelu Grand. To číslo bylo ovšem zajímavé. Švédská Visa se mu ozvala a sdělila jméno majitele konta. Byla to akciová společnost S. A. Contra. Arto Söderstedt okamžitě zavolal komisaři Italovi Marconimu, aby mu to řekl. Marconi zareagoval slovy:

„To zní pravděpodobně. S. A. Contra je společnost na periferii Ghiottone. Funguje jako pračka špinavých peněz. Jejich konta se často využívají na drobné výdaje. Ne všechno můžeme pochopitelně Ghiottone a di Spinellimu dokázat.“

Söderstedt poděkoval a zavěsil.

Jinak nabýval dojmu, že začíná mít celkem solidní pojem o struktuře této organizace. Všechno skutečně nasvědčovalo tomu, že uprostřed opravdu sedí di Spinelli jako pavouk křižák a všechny cesty vedou k němu.

Jako do Říma.

S Ghiottone ani Markem di Spinellim Arto Söderstedt pochopitelně nesvedl nic, ani jako europolda. To bylo jasné. Byla tu spousta domorodých a schopných policistů, kteří zasvětili celá léta svého života, aby se té organizaci dostali na kobylku. Dostat se na kobylku Ghiottone nebyl jeho úkol, to by bylo příliš velké sousto. Ne, jeho úkolem bylo dostat se na kobylku vrahovi Nikose Voultsose, Hamida al-Džabiriho a Leonarda Sheinkmana. Nic víc.

A Ghiottone byla zjevně jedna z cest.

Otázkou zůstávalo, jestli byla sjízdná. Přemýšlel, jak by svůj úkol nejlépe dovedl do konce. Dlouho přemýšlet nemusel. Z jeho strany se to zdálo naprosto samozřejmé.

Jestli někdo věděl, kdo jeho mušketýra sprovodil ze světa, tak starý bankéř sám.

Sedm lidí, z nichž šest s bohatým trestním rejstříkem – nejspíš víceméně pasáků podle Kerstinina posledního e-mailu –, bylo zavražděno touž metodou na různých místech Evropy. Podle Marconiho nic nenasvědčovalo tomu, že by byl kdokoli z nich napojen na Ghiottone, ale i tak musí být přece ve vlastním zájmu di Spinelliho, aby ti, kdo zlikvidovali jím vlastnoručně vybraného řeckého pasáka s krví na rukou, zmizeli.

Di Spinelli vzal nejspíš tu věc do vlastních rukou. Nejspíš už je Erínyím v patách. A nejspíš je naprosto nemožné, aby si s ním mohl promluvit nějaký osamělý švédský policista. I když byl přidělený k Europolu.

Arto Söderstedt se rozhodl, že se zeptá Marconiho.

„Well,“ odpověděl nečekaně Marconi. „Možná by ho to trošku překvapilo. Bezostyšně bílý švédský policejní důstojník nižší šarže na osobní návštěvě. To by jeho zvědavost mohlo probudit. Rád si s policií hraje.“

„Vy jste s ním někdy mluvil? Osobně?“

„Mnohokrát. Jsem u něj skoro jako stálý host. Není zrovna plachý, jako to mají ve zvyku na Sicílii, tvářit se, že vlastně nikdo neví, kdo kmotr je. Naopak, na tak starého muže docela baží po publicitě. Vždyť je to ostatně politik. Nebo spíš: určitý druh politika…“

„Kolik je vlastně Markovi di Spinellimu? Dvaadevadesát?“

„A každý den uplave dvě stě metrů, účastní se závodů plachetnic a v mezičase jezdí závodně rallye. Říká se o něm, že si potrpí na värmlandské lesy. Kde to vůbec je? Ve Švédsku?“

„Ve Švédsku. Možná bych se mohl tvářit, že mě zajímá rallye. Vždyť jsem koneckonců Fin. Aspoň trochu.“

„Předám váš dotaz vedení,“ ujistil Italo Marconi Söderstedta, kterému připadalo, že i v telefonním sluchátku vidí, jak práská svými monumentální kníry.

Pohled Arta Söderstedta přelétl cílevědomě zastíněnou zahradu. Každý strom i keř byl zasazen tak, aby fungoval jako záštita proti slunci. Tahle středomořská strategie mu byla důvěrně známá. Májové slunce každým dnem nabývalo čím dál silnějšího přesvědčení, že je vlastně slunce letní, a ne nějaký jarní chudáček. Jeho sebevědomí neustále sílilo – a s ním i potřeba siesty. Arto už ztratil přehled o tom, kolikrát dorazil k nějakému obchodu a našel ho zabedněný. Nejvíc ho ovšem překvapovalo, že se ze svých chyb nedokázal poučit a jako psychiatrický pacient na útěku téměř denně vyjížděl do Greve jen proto, aby zjistil, že je celé město zabedněné. Od jedné do čtyř se město zastavilo – a mezi jednou a čtvrtou přijížděl bílý Fin ve svém obrovském rodinném voze, zalomcoval zamčenými dveřmi, což doprovodil několika kaskádami neidentifikovatelných zvuků. Hodinky by se podle něj daly řídit .

Potřeboval siestu, o tom nebylo pochyb.

Teď seděl ve stínu na verandě, ještě pro jistotu pod slunečníkem, upíjel z velmi malé sklenky vin santo a díval se na hodiny. Odbíjela druhá. Siesta byla v plném proudu. Udělalo mu radost, že Marconi zvedl telefon okamžitě. Teď si zpětně uvědomil, že mu zavolal právě během doby odpočinku. Ale Marconi siestu zjevně vynechal. Stejně jako Arto.

Antisiestista.

Nejspíš se mu to nějak vymstí. V tomto okamžiku konkrétně roztržitostí. Jako by mu myšlenky odtékaly pryč. Jemu, který přitom obyčejně dokázal šikovně budovat přehrady, hloubit kanály a svést tok myšlenek do správného směru. Teď připomínal spíš dunajskou deltu.

Pokud mu bude umožněn přístup k Markovi di Spinellimu, musí přijít důkladně připravený. Nabiflovaný jako šprt. Ale bude také muset tyto znalosti natolik vytěsnit z činného vědomí, aby nebránily myšlenkovému procesu a schopnosti reagovat. Artovi Söderstedtovi se někdy podařilo zlákat podezřelého k tomu, aby se podřekl. Obvykle tak, že se tvářil jako moula. Jeho vizáž už byla taková. Jen těžko by mohl popřít, že dokázal vypadat dost nepřítomně.

„On je tatínek mrtvý?“

Tiše se zasmál a opatrně smočil jazyk ve své velmi malé sklence.

Jak jen vzbudit di Spinelliho zájem? Jak ho navnadit, aby rozvázal? Otevřel si na obrazovce asi desítku di Spinelliho fotografií a pokoušel si vytvořit čistě vizuální obraz tohoto člověka. Zatím totiž nebyl ničím víc, jen obrazem. Přesněji řečeno sérií obrazů.

Snažil se představit si celou situaci, jak bude přijat, jak di Spinelli zareaguje, jaká témata rozhovoru připadají v úvahu, a zejména jak zformulovat zásadní otázky tak, jako by zásadní vůbec nebyly. To byla vlastně ona velká a rozhodující finta.

Naučil se ji od strýčka Perttiho.

Jistě, Arto Söderstedt byl neobyčejně vzdělaný polda, s minulostí, o které mluvil skutečně nerad. Profesionálním advokátem ve finské Vase v pětadvaceti. Držel bahno tohoto světa v bezpečné vzdálenosti od právního státu. Specializoval se na ty nejbohatší, nejzavrženíhodnější a nejvíce bezcharakterní zločince. Pak se mu zvedl žaludek z celé té své prolhané, strašné existence, uprchl ze země a usadil se ve Švédsku, kde se mu po několika krušných letech podařil akrobatický kousek. Stal se policistou. Vůči svým nadřízeným u stockholmské policie se choval čím dál vzdorovitěji, až ho přestěhovali do Västerasu, kde si žil klidným, pohodlným a naprosto nesnesitelným předměstským životem. A tu se na policejní stanici klidným tempem přišoural jistý kriminální komisař se sovími brýlemi balancujícími na nesmírně velkém nose – a jeho život opět nabral nový směr.

Ve skupině A se z něj stal žolík v balíčku. Karta, kterou hráč s pokerovým výrazem nonšalantně vynese, aby shrábl celý jackpot.

Nebo něco na ten způsob.

Navzdory tomuto pestrému životu, navzdory přehršli vzdělávacích institucí a studijních programů se onu velkou a rozhodující fintu naučil právě od strýčka Perttiho.

Pertti Lindrot, hrdina finské zimní války, vítěz od Suomussalmi, muž, který posmrtně věnoval rodině Söderstedtově tento památný čas v Toskánsku, rozhodně nebyl pozitivní figurou Artovy minulosti. Nepatřil k tomu druhu příbuzných, který na sebe v dětském podvědomí zanechá líbivé vzpomínky a prodlouží si tak život o pár desetiletí. Byl to zapšklý, zlý špindíra, ze kterého si pamatoval jen ohromná páchnoucí, bezzubá a posměvačná ústa.

Vzpomínky…

Ale jednu věc se malý Arto naučil. Občas si ho strýček brával na klín a pokoušel se rozumně s ním promluvit. Jediné, o co se malý Arto snažil, bylo se co nejšikovněji vymanit. Ještě dnes si velmi zřetelně vybavoval zápach z těch bezzubých úst. Ale mezi nekonkrétním žvaněním se objevovaly zásadní otázky. Byly od žvanění k nerozeznání, ale pojil se s nimi pohled, který u strýčka Perttiho nebyl běžný. Právě tehdy v něm malý Arto poznával hrdinu zimní války, gerilového válečníka, který se celá léta ukrýval v zimní krajině. Viděl fotografie strýčka Perttiho z tohoto období a na nich něco skutečně odlišného. Obzvlášť jednu z nich si vybavoval zcela zřetelně. Hrdost, která vyzařovala z bílého obličeje Perttiho Lindrota pevně rozkročeného v závěji a s rukou na jílci šavle, mu nejen imponovala, ale také mu byla povědomá.

Podivně silně povědomá.

Silně povědomá jako zrcadlový odraz. Skoro jako by tam v závěji s rukou na jílci šavle stál sám Arto Söderstedt a snažil se nerozesmát. Ta podoba byla až mrazivá.

Taktiku se žvaněním Arto Söderstedt převzal. Ústa ovšem zatím ještě nikoli.

No jo, kocour není doma, myšlenky mají pré. Pokusil se pochytat pramínky a svést je zpět do hlavního proudu.

Moc mu to nešlo.

Obrazy nejspíš nanejvýš prohnaného a nemilosrdně tvrdého Marka di Spinelliho se nedokázaly slít v homogenní portrét. Zůstal plochý. Zůstal jen řádkou nicneříkajících datových projekcí. Zůstal neuchopitelný.

Musí se k tomu vrátit později. S obnovenými silami.

Arto Söderstedt jedním douškem vyprázdnil svou velmi malou sklenku vin santa, vypnul počítač a vstal.

Pak si šel dát siestu.

22/

Kerstin Holmová měla plné ruce práce. Obvykle si toho vážila. Měla svou práci ráda. Get a life, domlouvala přesto sama sobě, když zjistila, že je devět hodin večer a ona sedí na policejní stanici sama. Vtom si však uvědomila, že vlastně už nějaký život má a že práce ve skutečnosti tvoří jeho důležitou součást. Skládal se z práce, zpívání ve sboru a trochy běhání.

A z ničeho nic to tak úplně nestačilo.

Najednou byla hrozná otrava mít plné ruce práce.

Její život se v tichosti chystal prodělat metamorfózu. Další v řadě. A nikdo neměl ani stín podezření.

V současné době si navykla nemíchat práci s osobním životem. Pletky s Paulem Hjelmem před pár lety byly tou poslední kapkou, než pohár přeteče. Do té doby byly všechny její vztahy policejní. Pocházela z Göteborgu, kde byla kdysi vdaná za jednoho kolegu, jehož vztah k sexu byl nanejvýš jednoduchý. Když chtěl on, chtěla i ona. To byl jeho výchozí bod. A tak, aniž si to Kerstin vůbec uvědomovala, policejní ložnice zažila nejedno znásilnění. Dlouho měla za to, že tak to má být. Tím byla totiž její sexualita poznamenaná. Jedním příbuzným. S oblibou o svátečních příležitostech a v šatních skříních.

Příbuzný byl už dávno po smrti a bývalého manžela nedávno suspendovali pro závislost na alkoholu. Kopat do někoho, kdo už je na kolenou, neměla ve zvyku.

Byla však přesvědčená, že chápe, co je opravdová a divoká touha po pomstě. A nejspíš právě taková na ni hleděla z vyšetřovacích materiálů z Budapešti, Mariboru, Wiesbadenu, Antverp, Benátek a Manchesteru. Poslední zmíněný dokument dorazil v průběhu dne. Komisař Roelants z Antverp se zatím nemýlil: to ještě nebylo vše.

Už v březnu loňského roku byl v jednom parku nedaleko fotbalového stadionu Old Trafford zlikvidován známý kuplíř, a to přesně stejným způsobem jako Leonard Sheinkman a všichni ostatní. Případ sahal dlouho zpět. Erínye byly na válečné stezce už přes rok.

Bohyně pomsty.

Nikde žádní svědci. Což ze skinheada Reineho Sandberga a jeho bandy činilo evropský unikát. Byli jediní, kdo je spatřil a přežil. Jeho dnes už identifikovaní kumpáni jeho verzi do puntíku potvrdili. Byli čtyři. V naprosté panice utíkali hřbitovem Skogskyrkogarden. Když dorazili k metru, byli jen tři. Andreas Rasmusson, který se pomalu dával dohromady na psychiatrické pohotovosti, bloudil mezi hroby tři hodiny. Pak se mu podařilo nasednout na metro a pokračoval ve svém bloudění na stanici Centralen, kde se ho ujala policie.

Svým způsobem si přála, aby ho dokázala litovat.

Kerstin měla dojem, že chápe. Měla dojem, že vlastně chápe, o co v případu jde. O opravdovou, divokou touhu po pomstě.

Temné, hubené postavy oblečené v černém byly bezpochyby ženy. Ale co byly zač? Kdo má důvod vraždit kuplíře? Samozřejmě prostitutky. Vypadalo pravděpodobně, že takzvaná nindžafeministka patřila ke komandu výborně vycvičených prostitutek vyléčených z drogové závislosti. Oblečení podle Adiba Tamara z Odenplanu: „Červená kožená bunda, přiléhavé černé kalhoty, černé tenisky.“ Měla pod svou červenou koženou bundou celý svůj arzenál? Byla takříkajíc připravená k boji, když ji napadli? To proto byla reakce tak zbytečně brutální?

Jejich akce jinak nikdy zbytečně brutální nebývaly. Nevybíraly si jen tak ledajaké bezvýznamné zfetované pasáčky. Všichni zavraždění kuplíři byli také těžcí zločinci. Každý z nich byl vrah. A každý z nich měl na krku i nějaké to znásilnění.

Ano, byli to grázlové.

Co když událost na stanici metra Odenplan byla důsledkem kontrolovaných násilných činů. Co když to byla první známka toho, že se nedá použít násilí tak, aby po sobě nezanechalo stopy, aby se dřív nebo později neutrhlo ze řetězu a nezačalo běsnit. Skoro všichni veteráni z Vietnamu jsou těžce závislí na drogách, muži, kteří vypustili atomové bomby na Japonsko víceméně zešíleli a dlouhodobé důsledky násilí v Jugoslávii se právě začínají projevovat. Agresory – a jistě i agresorky – jejich činy nakonec pozřou. Kati, co historie sahá, se vždycky pomátli na rozumu. Člověka to stráví, zevnitř.

Hamid al-Džabiri nebyl vraždící pasák. Nebyl sice žádný andílek, ale zasloužil si tak příšerný konec? Opravdu měl být odsouzen k smrti? Ne, tady se to vymklo kontrole. Po roce. Snad to byla doba, po kterou bylo možné ještě vydržet. Déle už to nešlo.

Po jejím uplynutí začalo násilí žít vlastním životem. Nebylo už ovládané, nýbrž samo začalo ovládat.

I tak se to alespoň dalo interpretovat.

Erínye působily už rok. Jejich násilné činy byly přísně řízené a nezasahovaly nevinné – pokud zase jednou odhlédneme od Leonarda Sheinkmana. Cílem se stávali muži, jejichž smrt měla cenu. A smrt, která je čekala, byla krutá. Možná to ale nebylo všechno. Zajímavá byla totiž otázka, jestli se jejich řady neustále rozšiřovaly. Probíhal tu současně s výkonem pomsty i nábor nových sil? Začlenilo se osm poměrně vyžilých holek z motelu Norrboda ve Slagstě do jakési armády? Obléknou si i ony po důkladné odvykací terapii a výcviku přiléhavé černé oblečení a vydají se po Evropě vraždit pasáky? Byl tohle způsob, jak reagovat na rostoucí odvětví prostituce?

Vracely východoevropské ženy úder?

V takovém případě Kerstin Holmová doufala, že se nedostanou za mříže.

To neznamenalo, že nebude dělat svou práci. Ze svého úkolu ale žádnou zvláštní radost neměla.

A to nejen proto, že její život právě procházel proměnou.

Po rozvodu s manželem policistou z Göteborgu skončila Kerstin Holmová ve Stockholmu. Byla založena skupina A. Během krátkého a intenzivního vztahu s Paulem Hjelmem padly všechny zábrany a ona mu vypověděla všechno. Bylo to poprvé v životě, a tak byl její vztah k němu velmi specifický i poté, co skončil. Pořád ho ještě milovala, ale ne oním způsobem, ne tak, že by chtěla celý svůj život strávit s ním. Byl však – se svou jedinečnou kombinací neobratnosti a preciznosti, něhy a tvrdosti, divoké aktivity a netečnosti, intelektu a citu – mužem, který jí připadal zkrátka neobyčejně plný života. Nikdy nebude přešlapovat na místě.

Byli si prostě hrozně podobní. Zamilovala se do vlastního odrazu v zrcadle, a ten odraz byl muž. To byl ten chybný krok. V posledních dnech pochopila, že právě to byl ten chybný krok.

Ona potřebovala něco úplně odlišného.

Po Paulovi navázala prapodivný a intenzivní vztah se šedesátiletým knězem Švédské církve, který umíral na rakovinu. Tato zkušenost jí otřásla. Přinutila ji přehodnotit základy, na nichž její život stavěl. Přehodnocovala je už pár let.

A pak přišla metamorfóza. Ta, kterou právě prodělávala.

Hleděla na obrazovku před sebou a snažila se zjistit, jestli z vyšetřování z Maďarska, Slovinska, Německa, Belgie, Itálie a Anglie nějak nevyplývá, že by se v souvislosti s vraždou pasáka pohřešovaly nějaké prostitutky. U dokumentů z Německa, Itálie a Anglie to celkem šlo a s pomocí stručného vlastnoručně sestaveného lexikonu s možnými klíčovými slovy začínala zvládat i texty v maďarštině, srbochorvatštině a nizozemštině. Ale o rychlosti se tu mluvit nedalo. Všichni sice zaslali shrnutí v angličtině, některá zkomolená více, jiná méně, ale měla-li na to jít důkladně, musela se vydat do jazykového chaosu originálu.

Vzpomněla si na jedenáctou kapitolu První knihy Mojžíšovy. Na babylonskou věž. Proč se vlastně Bůh rozhodl jednotnou lidskou řeč rozmělnit na tolik jazyků? Proč se rozhodl, že jeden druhému nebudeme rozumět? Přinášelo náboženství skutečně nějaké rozumné vysvětlení?

Otevřela si na internetu bibli. Našla jen starý překlad. S tím se musela spokojit.

Celý příběh o babylonské věži se vešel do devíti kryptických veršů, které začínaly slovy: „Byla pak všecka země jazyku jednoho a řeči jedné.“ Co se stalo pak? Lidé objeví způsob, jak pálit cihly, a nakonec vystaví město a věž, která měla být tak vysoká, aby dosáhla až k nebesům. Na tom přece není nic tak hrozného. Ale cílem lidí je zabránit tomu, aby byli „rozptýleni po vší zemi“. Chtějí mluvit jedním jazykem a žít na jednom jediném místě. Tehdy se zjeví Bůh a řekne si něco ve smyslu: pro lidi očividně není nic nemožné. V tu chvíli se rozhodne: „sstupme a změťme tam jazyk jejich, aby jeden druhého jazyku nerozuměl.“ A pak lidstvo rozptýlí po vší zemi.

Pro Boží konání žádné přímé vysvětlení není, ale Bůh podle všeho využije zmatení jazyků k tomu, aby se lidé rozprostřeli po celé zemi a netvrdli všichni na tomtéž místě. Protože potom by dokázali cokoli. Třeba i vystavět věž sahající až do nebes, božského teritoria.

Kerstin Holmová se sama sebe ptala, jestli by dnes lidé byli skutečně silnější, kdyby bývali žili všichni na jednom místě a hovořili společným jazykem. Dokázali bychom pak cokoli? Připadalo jí spíš, že by to lidstvo dusilo. Zdálo se, že ten pomlouvaný starozákonní Bůh, židovský Bůh, lidstvo spíš zachránil od fašistické uniformity a umožnil neustálou výměnu mezi lidmi různých jazyků, zkušeností, z různého klimatu, s odlišným pohledem na svět. Jeho motivací nebyla obava, že babylonská věž pronikne do jeho nebeských sfér. Bál se, že babylonská věž přinese lidstvu záhubu příbuzenským křížením.

Pokud Bůh existuje, zachránil nás stvořením mnoha jazyků od toho, abychom se zadusili vlastním sebeuspokojením.

S touto argumentací v týle se vydala mezi podivná maďarská slovíčka a cítila, jak z nich stoupá výzva neznámého.

Zpráva kriminálního intendanta Mészölyho byla poslední. Obětí z Budapešti byl devětadvacetiletý pasák pověšený ve vlastním bytě dvanáctého října 1999. Horečně pátrala, zda v témže čase nezmizely nějaké prostitutky. O něčem takovém se však Mészöly ani slovem nezmiňoval.

Šest zemí, pomyslela si Kerstin, z nichž čtyři jsou součástí Evropské unie. Maďarsko, Slovinsko, Německo, Belgie, Itálie a Velká Británie – ani jedna z nich patrně neměla žádný zvláštní přehled o ženách v odvětví sexuálního průmyslu. U Švédska to bylo spíš dílo náhody. Přišlo se na to vlastně jen díky tomu, že policie měla za to, že uprchly žadatelky o azyl. Tehdy Švédsko reaguje. Hrozilo znečištění národa. Kdyby zmizelo osm prostitutek ze stockholmských ulic, nehne nikdo ani prstem. O osm případů pro sociálku méně. Hodně lidí by si ulehčením oddechlo. Tím by to nejspíš také skončilo.

Že nebyla v dokumentaci ani zmínka o nějakých pohřešovaných prostitutkách, neznamenalo, že by žádné nezmizely. Bylo načase poslat další hromadný e-mail všem zúčastněným státům.

Procházela si příchozí poštu. Nemohla se nabažit čísla osm: „Kdo, u všech ďasů, povolil tohle vyptávání? Komu to spadá do rozpočtu? WM.“ Čím víckrát zprávu četla, tím úžasnější jí připadala. Představovala nepřekonatelné shrnutí činnosti Waldemara Mörnera.

Zpráva číslo dvě byla také skvělá. Přednáška policejního intendanta Mériméeho z Paříže: Vy, madame Holmová, podle všeho zneužíváte zdroje Europolu ve věci bezvýznamných vnitrostátních přečinů.“ S ohledem na to, co se v Evropě v současné chvíli dělo, skoro stálo za to si ten e-mail schovat, aby si ho pan policejní intendant mohl při vhodné příležitosti strčit do své ctěné řiti.

No dobře, dobře, možná to znělo trošičku pomstychtivě.

První e-mail byl naopak bez emocí. Kyberflirt komisaře Radcliffa z Dublinu. „Netuším, jakou má hodnost, ale je to příjemný člověk. Což Vy se zdáte také, Ms. Holmová.“ Příjemný člověk se jmenoval Benziger. „Mám dojem, jako bych o něčem podobném slyšel v bývalé DDR. Kontaktujte pana Benzigera z Výmaru.“

Pravda. Na to zapomněla. Našla e-mailovou adresu výmarské policie a napsala krátký dotaz adresovaný naprosto neznámému Benzigerovi.

Pak odeslala společný dotaz šesti zemím, kde se věšeli pasáci hlavou dolů a s dlouhou kovovou jehlicí vraženou do spánku.

Ano, do spánku. Přesně tam. Kerstin Holmová se prsty dotkla svého ztenčeného levého spánku, který odmítal zarůst vlasy. Nebyla skutečnost, že jehlice pronikaly právě tímto místem, kam ji sotva před rokem trefila kulka, kterou od smrtící dělily jen milimetry, přímo děsivá?

Neměla shody okolností v lásce. Málokdy zůstalo jen u nich.

Matně si vzpomínala, jak leží na rozbláceném trávníku a její krev se mísí s krví Paula Hjelma pod oblohou, ze které se řinul déšť, a z posledních sil, na kost promočená a celá od krve, šeptá: „Miluju tě, Paule.“

Bála se, že ji špatně pochopil. Milovala ho, to ano, ale nevěděla přesně jak.

Čekala ji totiž proměna.

Zatím se však tohoto tématu nebylo možné dotknout.

23/

Krása abstraktního. Čím dál komplikovanější případ s čím dál širším dosahem zhuštěný do velmi prostého, velmi zřetelného znaménka plus z ruky anonymního umělce.

Možná by to spíš mělo být minus.

Jan-Olov Hultin se v koutku duše užíral, že tím anonymním umělcem nebyl on. Jeho diagramy bývaly obšírné a absurdní, s čarami a šipkami na všechny strany, až se tabule zaplnila natolik, že byl nucen pokračovat z druhé strany. V okamžiku, kdy čáry a šipky sahaly tak daleko, že musel při vysvětlování každého myšlenkového pochodu tabuli obracet sem a tam, to obecenstvo většinou už vzdalo.

Proto upřednostňoval krásu abstraktního.

Jejíž dokonalý opak ležel v haldách na katedře před ním. Poprvé od začátku případu si našel čas, aby pročetl, co o tom všem píšou noviny. Utajení zatím fungovalo poměrně slušně, což bylo neobvyklé.

Kvadrant Skansen. Případ s rosomáky vlastně nebyl ani považován za případ. V prvních dnech se v bulvárních denících objevovaly okázalé titulky a detailní fotografie ohryzaných kostí a s nimi záplava diskusí na téma, jaké nebezpečí Skansen pro naše nevinné děti vlastně představuje. Pořizovaly se fotografie dětí v nebezpečné blízkosti medvědů. Vedení Skansenu bylo povoláváno k odpovědnosti v nejrůznějších televizních debatách, kde zaznívaly požadavky na jeho okamžité odstoupení, a schylovalo se ke generálnímu zákazu rosomáků. Odpovědný ministr slíbil, že prověří právní úpravu.

Kvadrant Slagsta. O osmi pohřešovaných ženách Hultin nenašel ani řádku. Tohle zkrátka nebyla žádná zpráva.

Kvadrant Odenplan. Smrt Hamida al-Džabiriho zůstala naštěstí v rovině nehody. Jednomu deníku se podařilo získat fotografii dolní části těla na nástupišti. Bez skrupulí ji uveřejnil. Jedna televizní debata o bezpečnosti v podzemní dráze měla tak nízkou sledovanost, že se několik inzerentů sdružilo a společnými silami napsalo debatní článek do Dagens Nyheter. Po něm následovalo několik dalších. Jeden z debatujících, šéf komunikace z jednoho horlivě inzerujícího pivovaru, měl podle výpočtů na svých článcích vydělat třiadvacet tisíc. Na kteréžto téma se pak rozjela debata nová.

Kvadrant Skogskyrkogarden. S otázkou tragického konce Leonarda Sheinkmana, zastiňující vše ostatní, se nakládalo jako s rasistickým zločinem nejtěžšího kalibru, obzvlášť po té botě Waldemara Mörnera na živě přenášené nedělní tiskové konferenci. Jinak se též pilně komentovalo téma vychlorovaného klučičího střihu zelené barvy Sary Svenhagenové. Ta na toto konto obdržela tři pozvání na filmové premiéry a jedno na dvacetileté výročí Café Opera. Novináři se zuřivě snažili podplatit nemocniční personál, aby jim dovolil promluvit se „zadrženým podezřelým“ Andreasem Rasmussonem, který podle jednoho plátku „tentokrát nejen hanobil židovské hroby, nýbrž také bestiálně zavraždil starého židovského profesora jaderné fyziky“. Týž zdroj pokračoval: „Urputný policejní výslech vraha vyústil v jeho hospitalizaci v psychiatrické léčebně. Podle nejmenovaného zdroje byly použity obrácené obušky.“ O
pověšení za nohy se sice diskutovalo, ale existenci kovové jehlice se před novináři podařilo utajit. Jednomu televiznímu kanálu se poštěstilo přivést do studia starého správce hřbitova Jicaka Lemsteina, který musel ukázat své tetování na paži. Publikum se z cedulí dozvědělo, že mají projevit hlasité zděšení. Což udělali. Během následujícího rozhovoru Lemstein trochu nešťastně zmínil Chavezovu návštěvu a náhrobek s nápisem „Shtayf“. To však žádné další dotazy nevzbudilo. Moderátor měl totiž problém, kam si zařadit slovo „jidiš“.

Jan-Olov Hultin se na chvíli zamýšlel nad příčinami, proč člověka postihne cévní mozková příhoda, odstrčil haldu novin a bez varování prohlásil:

„Na informace o mobilním telefonu si budeme muset počkat. Číslo je skutečně ukrajinské, ale příslušný ukrajinský operátor zjevně není schopen poskytnout výpis hovorů. Jejich technologie je o víc než deset let pozadu, takže to pro ně prostě není technicky proveditelné. Naši technici jim teď pomáhají problém pomalu řešit. Ostatní vývoj událostí je vám jinak znám. Arto byl teď formálně do případu zapojen jako pracovník Europolu. Právě jsem se dozvěděl, že mu byla povolena návštěva u předpokládané hlavy organizace Ghiottone, jejíž jméno neznamená jen ‚rosomák‘, ale také ,nenažranec‘. Touto hlavou je dvaadevadesátiletý bankéř Marco di Spinelli. Arto za ním dnes večer půjde. A teď to vezmeme tak nějak popořádku. Jorge?“

Chavez si povzdychl a zahleděl se do papírů.

„S určitou frekvencí přicházejí vzorky provazů,“ oznámil. „Musíme teď doufat, že najdeme přesnou shodu, prodejců že nebude moc a že si alespoň některý z nich vybaví, kdo si provaz kupoval. Je to trochu na dlouhé lokte a nezaslouží si to zvláštní prioritu. Zatím každopádně žádný vzorek neodpovídal našemu. Zajímavější je můj druhý bod. Otázka zní, jestli je to čistě náhoda, že Leonard Sheinkman visel právě nad hrobem neznámého ‚Shtayfa‘. Pod ‚Shtayfem‘ se totiž ukrývá dvacet let stará vražda. Oběti bylo něco přes čtyřicet, byl zavražděn nožem a kdysi byl vězněn v koncentračním táboře. Bývalo by ho bylo možné identifikovat podle vytetovaných číslic na předloktí, ale patrně se je kdysi pokusil vyříznout nožem, takže se nedaly přečíst. Nejvýraznějším poznávacím rysem bylo, že mu chyběl nos. Podle mého názoru je dost s podivem, že kriminálka Huddinge v tomhle případu z roku 1981
tak totálně selhala. Člověka bez nosu by si musel někdo všimnout. Všude, kde se objevil, by musel upoutat pozornost. Identifikovat ho navíc nedokázal ani tehdejší Interpol. Poslal jsem portrét i otisky znovu. Od té doby se Evropa přece jen zvětšila a zpřístupnila.“

Jan-Olov Hultin vypadal jinak než obyčejně. Jelikož každá nepatrná změna v té kamenné tváři budila okamžitou pozornost, zatajila skupina A dech. Obávaná cévní mozková příhoda?

„Byl to můj případ,“ ozval se a propadl se do hlubin času. Časoprostorové kontinuum rozťal rázný řez, hodiny pádily šílenou rychlostí vzad. Jan-Olov Hultin byl čtyřicátník, seděl v čerstvě zařízené kanceláři na policejní stanici, spokojeně se opřel a pomyslel si: „Konečně.“ Výjev byl naprosto zřetelný.

Na chvíli se rozhostilo ticho. Pak ho přerušil Chavez:

„Ne.“

„Co?“ nechápal Hultin a prolétl eony zpět. Kolem něj se řítily hvězdokupy nadsvětelnou rychlostí.

„Stálo tam něco jiného,“ namítal Chavez. „Bruun. Komisař Erik Bruun od huddinské policie. Připadá mi, jako bych to jméno odněkud znal.“

Paul Hjelm se hlasitě rozesmál. Vysloužil si značně podezíravé pohledy.

„Erik Bruun je můj bývalý šéf,“ vysvětloval. „To on mě zlanařil do skupiny A.“

„No jasně,“ vzpomněl si Chavez. „Jednou jsme u něj byli. Ale tehdy zrovna odešel do důchodu.“

„Infarkt,“ přikývl Hjelm. „Příliš mnoho doutníků.“

Starý známý Hultin byl zpátky. Všichni si ulehčeně oddychli. Tromb se zjevně protentokrát zase držel v bezpečné vzdálenosti.

Řekl:

„Právě tehdy, v září 1981, Bruun zlanařil do státní kriminálky i mě. Ten se svého času něco nalanařil. Přidělili mi ten případ devátého září a já jsem se jím dost roztržitě začal probírat. Věděl jsem totiž, že každým dnem dorazí odpověď na mou žádost o místo. Během těch prvních pár dní jsem jednal dost neprofesionálně. Největší skvrna v mém protokolu až do Kentuckého vraha. Jedenáctého září mi přišla odpověď a já jsem se přestěhoval rovnýma nohama sem. Vyšetřování, které v zásadě ztroskotalo, převzal sám Bruun.“

„No páni,“ vydechl Hjelm. „Já tam přišel jako čerstvý absolvent ve čtyřiaosmdesátém. Vůbec si nevzpomínám, že by se kdy zmínil o případu s nějakým beznosým mužem.“

„On z toho žádný pořádný případ nebyl,“ vysvětloval Hultin. „Jeden bezejmenný v řadě dalších. Ani tisk to moc nezajímalo. V té době se nesměly podobizny mrtvých uveřejňovat v médiích. Časy se změnily.“

„Co si vybavuješ?“ chtěl vědět Chavez.

„Ležel v příkopu u jednoho menšího jezera v Ältě hned u silnice. Žádné otisky pneumatik, co by stály za zmínku. Byl nahý, v zádech měl dvě mohutné bodné rány, obě okamžitě smrtící. Číslice na předloktí se skoro ztrácely ve změti jizev, jako by se je v opilosti pokoušel vyříznout. A pak ten nos…“

„Mám tu s sebou fotografii,“ řekl Chavez a dal zažloutlý barevný snímek kolovat bojovou centrálou.

„Nezjistil jsem v podstatě vůbec nic, žádní svědci, žádné stopy. Jako by toho muže bez nosu neviděla v celém Švédsku živá duše. Na druhou stranu jsem po tom nepátral nijak usilovně, jak už jsem řekl.“

„Napadá mě jedna věc,“ ozvala se Kerstin Holmová s pohledem upřeným na fotografii. „Proč s takovou hyzdící jizvou nic neudělal? Stačil by přece jediný pohled plastického chirurga, aby nad tím úkolem zajásal radostí.“

„Dobrý dotaz,“ přiznal Hultin. „Chudý? Nemá kontakt se zdravotní péčí? Vyloučený?“

„A navíc cizinec,“ přikývla neznatelně Kerstin.

„Nebylo by záhodno zajít za Bruunem?“ navrhl s nadějí v hlase Hjelm. Svého bývalého šéfa neviděl už od doby, co ho infarkt nahradil nestvůrou jménem Sten Lagnmyr.

„Bylo,“ přisvědčil Hultin. „Vy dva s Jorgem.“

„O. K.,“ ozvali se Hjelm s Chavezem jednohlasně.

„Jak to vypadá s trajekty, Saro?“ pokračoval Hultin a tvářil se tak neutrálně, jako už dávno ne. Zjevně bylo načase kompenzovat ten příval emocí.

„Celkem dobře,“ odpověděla Sara Svenhagenová. „Možností, jak se dostat ze Stockholmu do Lublinu autobusem, je spousta, obzvlášť pokud na to člověk má pětatřicet hodin. Což je čas mezi případným odjezdem autobusu ze Slagsty a telefonním hovorem z Lublinu. Asi nejlogičtější by bylo nalodit se na nejbližší trajekt v Nynäshamnu směr Gdaňsk, což je přímá trasa, pokud se chceme dostat na Ukrajinu přes Lublin. Jedná se o noční trajekt, který odjíždí v pět hodin odpoledne a do Gdaňsku přijíždí až v půl dvanácté následujícího dne. Gdaňsk dělí od Lublinu asi pět set kilometrů. Hovor s Odenplanem se uskutečnil kolem třetí hodiny. Vezmeme-li v úvahu, že vylodit se trvá nějakou půlhodinu, musel by člověk jet rychlostí nějakých sto šedesát, sto sedmdesát kilometrů za hodinu, aby dorazil do tří hodin do Lublinu. Což nejde. Chyba. Druhou alternativou, která připadá v úvahu pro přímou cestu ze Švédska, je Ka
rlskrona. Rejdařství Stena vyjelo se svou lodí M/S Stena Europe z Karlskrony v devět hodin večer a do Gdyně dorazila v sedm hodin pátečního rána. V takovém případě by na oněch pět set kilometrů připadalo osm hodin. To zní lépe. A tak jsem kontaktovala společnost Stena Line, abych zjistila počet autobusů ten den. Na palubě trajektu z Karlskrony mezi čtvrtým a pátým květnem bylo osm autobusů. Čtyři představovaly organizované zájezdy, jeden polský, jeden německý a dva švédské. Jeden z těch švédských sestával výhradně ze svobodných mužů cestujících na východ, aby si tu pořídili stálé partnerky, případně pohlavní choroby. Jeden autobus byl určen k likvidaci na nějakém polském vrakovišti a zbytek byly soukromé cesty. A teď přijde to zajímavé. Co se pašuje ze Švédska do Polska místo naopak?“

„Gripeny?“ navrhl Viggo.

„Losí parohy?“ zkusil Jorge.

„Skoro,“ řekla Sara. „Orel mořský.“

„Pytláctví?“ divila se Kerstin.

„K věci,“ krotil je Hultin.

„Onen soukromý polský autobus byl až po střechu plný upytlačených orlů mořských. Švédští a polští celníci zjevně spolupracovali s Úřadem pro ochranu přírody. Ten zásah nafilmoval. Minulý pátek z toho záznamu asi minuta běžela ve večerních zprávách. Videomateriálu ale mají poměrně dost, takže ho někdy během dne pošlou. S trochou štěstí zahlédneme něco z těch ostatních autobusů. Kromě toho mám v plánu zajet do Karlskrony a promluvit si s posádkou lodi. Do Gdyně dnes večer vyplouvá stejná směna. Unese rozpočet cestu letadlem do Karlskrony?“

„S cílem?“ chtěl vědět Hultin.

„Ukázat portréty Galiny Stěniny, Valentiny Dončenko, Liny Kostěnko, Stefky Dafovské, Mariji Bagrjany, Natalji Vaganové, Tatjany Skoblikové a Světlany Petruševy. Zjistit, co si personál vybavuje. Pokud byly na palubě, měl by si jich někdo všimnout.“

„Ty ses je naučila nazpaměť?“ divil se překvapeně Jorge.

„To je to nejmenší, co může člověk pracující na tomhle případu udělat,“ odsekla Sara nabroušeně.

„Cesta se povoluje,“ oznámil stručně Hultin. „Viggo?“

Jako kdyby to byla ta nejsamozřejmější věc pod sluncem, oznámil Viggo Norlander:

„Budeme mít další dítě.“

„Propánakrále, Viggo!“ zvolal Gunnar Nyberg. „Vždyť je Astrid osmačtyřicet.“

„Sedmačtyřicet,“ opravil ho Norrlander. „A kolik je docentce Ludmile?“

„Gratulujeme, Viggo,“ vložila se do toho Kerstin Holmová. „Neposlouchej ty šosáky. Mluví z nich čirá závist.“

„Co měl znamenat ten plurál?“ ohradil se Paul Hjelm. „Odkud se vzal?“

„Ženy gratulují a muži vyjadřují soustrast,“ shrnula to Sara Svenhagenová. „Tak to má být. Blahopřeju, Viggo.“

„No jo, blahopřeju, ty jeden králíku,“ připojil se Hjelm.

Pak se s bručením přidalo několik dalších gratulací, načež Norlander nevzrušeně pokračoval:

„Okolnosti smrti kuplíře Finna Johansena jsou, jak známo, nejasné. Pistole, kterou se zastřelil, byla údajně vyrobená tři minuty po zbrani Nikose Voultsose. Tlumiče byly navíc identické. Nemám dalších poznámek.“

„Co byl zač?“ chtěla vědět Kerstin Holmová. „Jak přišel do kontaktu s děvčaty ze Slagsty? To on je sem importoval?“

„Finn Johansen nevypadá na jednoho z těch, co ‚importují‘ kurvy,“ zamítl myšlenku Viggo Norlander. „Zato měl ale určitou schopnost vyčmuchat nové nonkonformistky. Specializoval se na holky bez ochránců. A tak se to asi seběhlo. Prověřil jsem si trochu historii motelu Norrboda. Jak to, že si osm kurev může rozdělit čtyři pokoje hned vedle sebe? O tom zjevně nerozhodl Jörgen Nilsson. Byl do toho zatažen až v pozdější fázi právě Finnem Johansenem. Podle mě to bylo takhle: Přijímací středisko Botkyrka se přeplnilo. Během stěhování mohli asi žadatelé o azyl, kteří přišli sami, podat žádost, s kým chtějí být na pokoji. V původním centru bydlely spolu z těch osmi jen dvě. Mám za to, že našly jedna druhou a rozhodly se, že budou pracovat společně. Je dost dobře možné, že některé z nich ani nešlapaly, než přijely sem. I když, na těch fotografiích vypadají spíš na typické kurvy. Finn se každopádně dozvě
děl o existenci tohohle výdělečného nevěstince, pospíšil si za nimi a zajišťoval jim ochranu a fet. Hádal bych, že takhle nějak to bylo. Promluvil jsem si s pár kurvami, co…“

„Nemohl bys přestat používat slovo ‚kurva‘?“ neudržela se Kerstin Holmová.

„Proč jako? Vždyť je to pravda.“

„Už jen v tom samotném slovu zní násilí. Připadá mi to jako znásilnění, už jenom když ho někdo vysloví.“

Paul Hjelm se na ni opatrně po očku podíval.

„Budu se snažit,“ slíbil Viggo Norlander. „Ale starý pes je holt starý pes.“

„Nemůžu než souhlasit,“ rýpla si Kerstin.

„Takže jsem si promluvil s pár holkami,“ (a dokonce bez pauzy, pomyslel si spokojeně Viggo, zatímco pokračoval:) „co pracovaly pro Finna. Asi uměl vládnout tvrdou rukou, ale když ho poslouchaly, patřil na ulici spíš k těm slušnějším pasákům. Což asi znamená, že na gynekologickou pohotovost nemusely tak často. Jinak není moc co dodat.“

„Skvěle,“ poznamenal upřímně Hultin. „Paule?“

„O Voultsosově pobytu v Grandu jste už slyšeli. Posmrtně zaplatil třiašedesát tisíc. Lépe řečeno zadavatel. Konto podle Artových informací patří organizaci Ghiottone. Mezi telefonními čísly se Slagstou jsem nic zajímavého nezjistil. Příchozí hovory byly vesměs od zákazníků, odchozí nejčastěji s Finnem Johansenem, ale pod přezdívkou, samozřejmě. Telefon jeho přítelkyně. A pak tu máme Erínye. ‚?????‘. Z literárního hlediska je to náramně zajímavé. Znáte Aischyla?“

„Předpokládám, že literárním aspektům se věnuješ mimo pracovní dobu,“ poznamenal Jan-Olov Hultin příkře.

„Přirozeně,“ přitakal Hjelm a pokračoval jako by se nechumelilo: „V pátém století před Kristem se v antickém Řecku soutěžilo v žánru tragédie. Autoři tragédií napsali tři dramata, jimiž spolu soutěžili. Motivy nacházeli ve starších mýtech a tyto tři tragédie spolu obvykle souvisely. Jako tři díly. Z těchto trilogií se kompletní zachovala jen jedna. Napsal ji nejstarší ze tří velkých autorů tragédií, Aischylos. Nazývá se Oresteia. První drama, Agamemnón, pojednává o tom, jak se řecký vojevůdce vrací z trojské války domů. Coby válečnou kořist si přivádí milenku, čarodějku Kassandru. Jeho manželka Klytaiméstra si také pořídila milence a zavraždí manžela i s nevinnou milenkou. Tím drama končí. Zní to dost banálně, ale říkám vám, že je to jedno z nejnenávistnějších děl, co kdo kdy napsal. No. Druhá část se jmenuje Oběť na hrobě. Agamemnonův a Klytaimestřin syn Orestés pronásleduje matku i jejího milence. Čest si žádá, aby svého otce pomstil. Sledujete to zatím?“

„Tak nějak,“ ozval se váhavě Hultin.

„Pomstí se, jak mu čest káže, a zabije svou matku. Konec druhé části. Třetí se nazývá Usmířené lítice. Jelikož se Orestés provinil proti své krvi, pronásledují ho ty nejstrašlivější bytosti, které v mytologii nalezneme. Přicházejí z nejstarších končin říše mrtvých. Bohyně pomsty, Erínye. ‚Jsme hrozné dcery Noci; dole pod zemí, kde byt náš, kletby bohyněmi sloveme.‘ Oresta dostihnou, ale právě když má přijít okamžik pomsty, vstupuje na scénu Athéna, bohyně města Athén. U soudu nahradí staré zákony krevní msty, které pohánějí Erínye, moderním právem, které je víc hodno čerstvě nabyté demokracie Athén. Barbarství je pokořeno, civilizace vítězí. A Erínye jsou zkroceny. Jsou integrovány do civilizované společnosti. Je jim nabídnuto sídlo ‚prosto všeho neklidu‘. Éra běsnění dávnověku je u konce. Mladí, moudří bohové převezmou vládu po těch starých, zaslepených a nenávistných. A z E rínyí se stanou Eumenidy. Zbavené moci, ale nabyvší klidu mysli. Vůbec poprvé.“

Hjelm se rozhlédl po bojové centrále. Zdálo se, že ho dokonce poslouchají.

„Chceme, aby to skončilo takhle?“ zeptal se.

Chvíli bylo ticho. Podíval se na Kerstin. Ona se podívala na něj. Stejným pohledem jako on. A ten bylo velmi obtížné interpretovat.

Nakonec se ozval Hultin:

„Nečteš náhodou ještě něco dalšího?“

„Čtu,“ přisvědčil Hjelm. „Deník Leonarda Sheinkmana. Ale v tuhle chvíli je to příliš těžké. Chtěl bych se k tomu vrátit později.“

„Příliš těžké?“

„Příliš těžké.“

„Jo tak,“ řekl Hultin, který tak dočista nevěděl, co teď. „No. Gunnare?“

„Novinka,“ oznámil Gunnar Nyberg. „Výslechy se skinheady potvrzují to, jak události popsal Reine Sandberg. Přišli na židovský hřbitov, chlastali, rozbíjeli náhrobky a zpívali nacistické bojové písně. Všimli si přicházejícího staříka. I bez jarmulky na hlavě hned poznali, že dědula je Žid. Chtěli se za ním vydat a šikanovat ho, možná mu i nabančit. A v tomhle exaltovaném stavu uviděli, jak se zjevily černé postavy. Vyděsili se, jako to dokážou jen lidi s nabubřelou a předstíranou odvahou. Utekli, jako by jim hořela koudel u zadku.“

„A ta novinka?“ zeptal se neutrálně Hultin.

„Zastavil se u toho náhrobku. Leonard Sheinkman se zastavil u Shtayfova hrobu.“

„Jo!“ zajásal Chavez. „Já to věděl!“

Gunnar Nyberg si ho nevšímal a pokračoval:

„Když Sheinkman zjistil, že je náhrobek zničený, jako by se dal do smíchu. Sehnul se a úlomky pohladil prsty. Vtom se objevily ty postavy. Podle toho mouly Reineho se oddělily od stromů jako ‚proužky kůry‘. Ten skinhead, který zůstal nejdéle, tvrdí, že se spolu bavili. Sheinkman si s postavami vyměnil několik slov. V naprostém klidu. Pak šlo všechno ráz naráz, jako by měly celou tu proceduru natrénovanou.“

„Taky že měly,“ ozvala se Kerstin Holmová. „Bylo to poosmé. Nejméně. Jestli jsem to pochopila dobře, začalo to v březnu loňského roku. V Manchesteru. V červenci Antverpy, v říjnu Budapešť, v prosinci Wiesbaden, v únoru Benátky, v březnu Maribor – a v květnu Stockholm. Skansen. Je vidět, že zrychlují tempo. Jsou čím dál zručnější. Připravit stockholmskou akci jim trvalo dva měsíce. Musí se toho spousta koordinovat. Stockholm znamená inovaci na mnoha různých rovinách. Profesní rozvoj. Jednak chtějí poslat rafinovaný vzkaz organizaci Ghiottone v Miláně. Jednak chtějí zavraždit dalšího muže, ze zcela nové kategorie: starého profesora. Obě tyto změny jsou hádanka. Proč posílat vzkaz do Milána? Proč zavraždit muže, který nemohl mít s prostitucí a pasáky vůbec nic společného? Znamená vzkaz milánskému syndikátu: víme, kdo jste, ještě o nás uslyšíte?“

„To je docela dobře možné,“ připustil Paul Hjelm. „Třeba konečně dokázali lokalizovat jednu z těch velkých zločineckých organizací, která si chce podrobit vzkvétající sexuální průmysl v Evropě. Teď se pustili do ní. A chtěli, aby se o tom vědělo.“

„Občas o nich mluvíme v mužském rodě. I já. Ale po stopách Ghiottone se vydávají ve skutečnosti ženy. Měli bychom používat shodu podmětu s přísudkem v ženském rodě. Jenže fonetika to neumožňuje,“ pustila se do lingvistických úvah Kerstin.

„A biologie taky ne,“ doplnil Jorge.

„Co to meleš?“ vložila se do toho Sara.

„Ráno jsem četl v novinách takový polemický článek jednoho odborníka v oboru soudní psychiatrie. Podle něj má mužské násilí zcela biologické příčiny a s mužskou rolí nemá nic společného. Dokonce existuje i graf, kde jedna křivka znázorňuje koncentraci testosteronu v krvi a druhá výskyt stíhaných násilných trestných činů. Ty dvě křivky sledují jedna druhou do puntíku. Testosteron produkuje násilí. Eunuši vykazují snížený sklon k agresivitě. Evoluce sklony k násilí vložila do vínku mužských jedinců, aby mohli s ostatními muži bojovat o možnost se rozmnožit a sehnat potravu. Ve všech kulturách v každém období měli muži vždy výraznější sklon k násilí než ženy. Všichni muži jsou agresoři, ale jelikož se řídíme především vlastním zájmem, docházíme k závěru, že použití násilí v naší kultuře nepřináší kýžené výsledky. Proto svůj sklon k agresi transformujeme do jiných, výhodnějšch aktivit, jako je například sport.“

„Jen počkej doma, a uvidíš, jestli to je pravda,“ slibovala Sara Svenhagenová vykazující sklony k agresi.

„Vždyť já jen říkám, co bylo v tom článku,“ bránil se eunuch Jorge Chavez. „Je zajímavé, že takové myšlenky mezi významnými vědci opravdu kolují. Uvádí tam dokonce příklady ze zvířecí říše. A já myslel, že už takové názory byly zcela vyvráceny. V neposlední řadě gigantickými pavoučicemi, které své pidimuže sprovodí ze světa hned po spáření.“

Kerstin Holmová podotkla:

„Biologismus je představa, že se člověk řídí výlučně zákony biologie. Ekonomismus hlásá, že lze veškeré lidské jednání vysvětlit snahou docílit zisku. Tahle dvě slova by měl člověk znát.“

„Trošičku to zavání měřením lebky,“ přidal se Hjelm. „Ústavem rasové biologie v Uppsale.“

„Erínye…“ zamyslela se Holmová. „To je ale zajímavé, že staří Řekové své nejagresivnější bytosti dávnověku ztvárnili jako ženy, ne?“

„A tím pádem nemohou být naše agresivní Erínye ženy,“ uzavřel neutrálně jejich diskusi Hultin. „Zamyslete se.“

Dívali se na něj. Nepohnul ani brvou.

„Zkusíme teď pokračovat?“ řekl nakonec. „Že bychom třeba i trochu pracovali?“

Kerstin se pokusila vrátit ke svým původním úvahám. Nakonec se jí to částečně podařilo:

„Je možné, že ta stockholmská akce představuje inovaci ještě v jednom směru. Nic nepotvrzuje, že by už předtím rekrutovaly nějaké prostitutky – protože právě to se tu asi děje. Že ty holky ze Slagsty dopraví na svou základnu na Ukrajině. Může to tedy být poprvé, a v takovém případě jde o to začít osvobozovat prostitutky. Mohlo se to ale klidně stát už dřív, protože přehled evropských úřadů o padlých ženách není zrovna příkladný.“

„Co je to vůbec za holky, ty Erínye?“ přemítal Viggo Norlander. „Chceš říct, že tak výborně vycvičená, jako ta z Odenplanu, není jen jedna, ale hned nejmíň pět?“

„Přesto mám pocit, že ona je jejich velitelka,“ podotkla Kerstin Holmová. „To ona udržuje kontakt se Slagstou, jí volají z autobusu v Lublinu. Ale výborně vycvičené vypadají, to ano…“

„Nejméně pět jich bylo na hřbitově,“ upozornila Sara Svenhagenová. „Plus minimálně jedna v autobusu, ta co telefonuje. Vedoucí zájezdu, řekněme. Je to poměrně početná organizace.“

„A podle mého názoru se rozrůstá,“ zamyslela se Kerstin Holmová. „To je právě otázka, Viggo. Co je to za holky? Přece jen, jedná se tu o poměrně hrubé násilí. Musí za tím vězet i nenávist a pomsta. Podle mě je to skupina bývalých prostitutek z východní Evropy, které vracejí úder.“

„Tím nejbolestivějším způsobem,“ doplnil Paul Hjelm.

„Ano. Nejdřív tím přízračným plížením vyděsí svou oběť téměř k smrti. Pak pomocí víceméně odborné metody způsobí maximální možnou bolest. To je přece trochu zvláštní?“

„Úplně normální to není,“ přikyvoval Chavez.

„Ne,“ souhlasila Kerstin Holmová. „Úplně normální to není.“

24/

Palác. Jinak se to nazvat nedalo.

Stál ve čtvrti nejblíže ke katedrále, v nejvnitřnějším ze soustředných kruhů města Milán. Jako v hledáčku dalekohledu. Arto Söderstedt si fasádu ze šestnáctého století prohlížel se stejnou fascinací, jakou vždy pociťoval tváří v tvář renesančním dílům. Ten pocit, že všechno je možné, že jsme se právě vynořili z období temna, vítr máme v zádech, že budeme jen lepší a lepší a že se od nikoho nemáme čeho obávat.

Něco na způsob počítačové revoluce. Jenže dnes je „všechno možné“ v paralelním světě. Tuto realitu jsme spotřebovali, ale kyberskutečnost je zcela neprobádaná. Obrovská mapa, která představuje jedinou jednolitou bílou skvrnu. Kolumbus, Vespucci, Cortés, Vasco da Gama, Fernao de Magalhaes, ti všichni vstali z mrtvých, aby ve službách bohatých vládců kolonizovali svět. Doufejme, že genocidy budou v kyberprostoru o něco méně krvavé.

Ale umění už takových výšin dosáhne jen stěží.

O paláci se dokonce zmiňoval i průvodce: postaven v letech 1538 – 1564 architektem jménem Chincaglieria pro urozený rod Perdutů. Skutečnost, že se nazýval Palazzo Riguardo, připadala Artovi Söderstedtovi poněkud ironická. „Riguardo“ totiž znamená „respekt“.

Zahrada, kterou bylo možné zahlédnout mřížovou branou ve zdi, byla nádherná, ale trochu stísněná, jak už soukromé zahrady v centru města musí nutně být. Söderstedt sklapl průvodce, uložil ho do aktovky a stiskl tlačítko na zdi. Nic nebylo vidět ani slyšet. Až na kočku, která se se vzteklým mňoukáním prohnala zelení zahrady.

Čekal. Slunce celý den pálilo. První květnový týden byl u konce, léto došplhalo na Apeninský poloostrov a nakonec dorazilo do Milána. Čekal dál a sledoval slunce, jak trochu zčervenalé vykukuje mezi hrubě nahozenými kamennými fasádami, které na okraji slunečního kotouče vypadaly černé jako saze. Na velkoměsto se snášel večer. Dopravní ruch byl ještě pořád hustý, ale dýchalo se o něco lehčeji. Ještě že cesta z kopců kraje Chianti do milánského smogu byla tak dlouhá. Plíce měly čas si přivyknout na znečištěné ovzduší.

Pořád čekal. Neměl v úmyslu to vzdát. Konečně se nějaký hlas úsečně zeptal:

„Nome?“

„Arto Söderstedt, Europol.“

To byl debut. Představit se takto mu připadalo naprosto patřičné.

„Carta d’identita?“

Ukázal svůj švédský policejní průkaz spolu s provizorní legitimací od Europolu. Nevěděl tak úplně, kam by je měl namířit – nikde neviděl žádnou kameru.

Konečně ho úsečný hlas vyzval:

„Avanti.“

Mohutná mříž se naprosto nehlučně rozevřela. Vkročil do zahrady a vystoupal po schodech. Tam na něj čekali tři nehybní muži. Něco se jim rýsovalo pod sakem. Nic nového pod sluncem.

Dva ho postupně jeden po druhém prohledali. Třetí vyprázdnil obsah jeho aktovky a důkladně zkoumal přívěsek v podobě Pikachu, který se houpal na jeho klíči od auta. Muž ho stisknul. Přívěsek zapískal.

„Pokémon,“ vysvětloval Arto Söderstedt, zatímco mu druhá gorila stiskla přirození. To nezapískalo.

Muž neříkal nic. Söderstedt si byl na sto deset procent jistý, že se ocitl v nízkorozpočtovém filmu. Brána, která se rozevřela, vedla do filmového políčka a on ze skutečnosti vkročil rovnou do fikce. Film se začal odvíjet.

Během zbytku svého pobytu v palazzu Marka di Spinelliho jednal, jako by hrál roli detektiva. Neustále slyšel svůj vlastní lenivý a cool hlas, jakým mluví Philip Marlowe, jak dění komentuje. „Byl to jeden z těch dnů, kdy bych si radši usekl pravou ruku, než abych vstal z postele.“

Tři muži – jako tři králové, až na to, že z mudrců toho moc nepobrali – ho provedli chodbami, které přímo ohromovaly svou nádherou. Muže stojící na podlaze dělila od štuků na stropě nekonečná vzdálenost – a to nejen v čase a prostoru.

Nakonec vstoupili do naprosto fenomenálního předpokoje. Na výšku sice měřil více než na šířku, zato však představoval zázrak poctivě zrestaurovaného umění dřevořezby. Za stolem, který zcela jistě patřil k původnímu mobiliáři rodiny Perduto, seděl štíhlý pán v přiléhavém obleku a s brýlemi z padesátých let. Připomínal Mastroianniho ve filmu La Dolce vita. Určitě to byl osobní tajemník. Muž, který měl přehled o všem. Vypadal na onen ohrožený druh, vedle nějž je počítač nadbytečný.

„Signore Sadestatte,“ přivítal ho, urovnal si brýle a napřáhl ruku.

Takhle tu očividně měli v úmyslu jeho jméno vyslovovat. Alespoň to bylo konzistentní, když už nic jiného.

Signor Sadestatt napřáhl ruku a beze slova přikývl. Představen už přece byl. Jeho protějšek ani nenapadlo, aby se představil. Nejspíš na sebe nenahlížel jako na osobu, nýbrž jako na funkci.

„Signor di Spinelli vás přijme za pár minut,“ řeklo skleněné oko. „Máte patnáct minut. Pak musí signor di Spinelli bohužel odcestovat do New Yorku. Rozhodl se dokonce pro pozdější let, aby vám mohl být k dispozici během vaší tak narychlo ohlášené návštěvy.“

„Thank you very much,“ hlesl signor Sadestatt a cítil, že je v pěkné kaši. Doslova. Vězel v kaši a nad sebou měl poklici, kterou nedokázal prorazit.

Vteřiny jako by si dávaly siestu. Čas plynul hustě jako sirup. Jako kaše. Ležel v něm a snažil se pohnout. Pohyby byly nekonečně pomalé. Po nepopsatelném časovém úseku poklice odskočila, někdo ho vylovil ven a vše bylo zase jako dřív.

Až na to, že hovořil s italským mafiánským bossem.

Fotografie nelhaly. Marco di Spinelli měl skutečně sportovní černý rolák s polovysokým límcem, přes něj černý oblek toho nejmodernějšího střihu. Söderstedt by tipoval na Armaniho. Obličej byl sice zbrázděný vráskami, ale pohled nepatřil dvaadevadesátiletému starci. Byl naprosto jasný, ocelový a perfektně se hodil k čerstvě zastřižené šedivé hřívě. Přirovnání stříbrný lišák na své adekvátnosti nic neztratilo.

Copak si člověk dokáže vše zachovat i ve dvaadevadesáti letech? Je to vůbec fyziologicky možné?

Kancelář byla velkolepá. Söderstedt nikdy nic podobného neviděl. Tři stěny pokrývaly pestrobarevné gobelíny ze šestnáctého století, které představovaly širou idylickou krajinu s pastýři, pastýřkami, ovcemi a kašnami. Přímo nad velikým krbem ve čtvrté stěně visela dvě plátna, jejichž styl byl Söderstedtovi dobře známý. První, půvabná žena sedící na zídce, musel být originální Leonardo. To druhé, stylově čistý dvojportrét, vypadalo na Piera della Francesku. Nad těmito šest století starými postavami, které působily jako živé, se strop klenul řadou oblouků pozlacených se vší pravděpodobností ryzím zlatem. Uprostřed stropu se klenby měnily v obrovský lustr z tisíců krystalů v různých vzorech, které se vzájemně proplétaly a tvořily rafinovanou zvonivou síť, která teď stoupala vzhůru ke stropu. Pod touto zlatou síťovou klenbou, právě pod tímto pohupujícím se oslnivým křišťálovým lustrem musel
sedávat praotec Perduto. Pohlédl vysokým, hluboko zasazeným oknem na Milán šestnáctého století, zatímco nechal brk chvíli spočinout nad kalamářem. Pak pokračoval lehkou rukou a ozdobným stylem v psaní svého vybroušeného sonetu.

Vypadal jako di Spinelli.

Ten stál u stěny s rukou pod gobelínem. Ve visící tkanině se objevila průrva, jíž prosvítala holá kamenná zeď. Na té se zjevil ohyzdný červený spínač. Marco di Spinelli ho držel stisknutý. Zvonivá pouť křišťálového lustru ke stropu se síťovou klenbou byla u konce. Stařec s ostře řezanými rysy pustil tlačítko a pokynul rukou k Söderstedtovi v němém pozdravu. Místo aby se představil či pronesl nějakou frázi na pozdrav, byla první slova Marka di Spinelliho:

„Jste si vědom toho, signore Sadestatte, že to bylo právě u tohoto stolu, kde markýz Perduto sedával a skládal své proslulé básně malé Amélii, kterou poznal v osmi letech a na niž nikdy nedokázal zapomenout?“

Hlas byl suchý a hovořil perfektní angličtinou. Královskou.

„Ten koncept zní povědomě,“ poznamenal Arto Söderstedt a posadil se do nabídnutého křesla naproti krbu.

Marco di Spinelli se tlumeně zasmál, bez zaváhání nalil dvě malé skleničky calvadosu, které postavil na stolek mezi křesly, a posadil se.

„Taková byla doba,“ odpověděl. „Evropou se prohnala vlna petrarkismu. Všichni psali milostné sonety nějaké holčičce, o které se domnívali, že ji v dětství poznali a na kterou nikdy nedokážou zapomenout. Byla to doba davové psychózy. Něco jako dnes. Don’t you agree?“

„Svým způsobem,“ připustil Söderstedt a přijal skleničku calvadosu, která mu nyní byla nabídnuta. Přivoněl ke sklenici s výrazem odborníka a řekl:

„Grand Solage Boulard, řekl bych.“

Marco di Spinelli zvedl jedno obočí a podivil se:

„Jste znalec, signore Sadestatte?“

„Podíval jsem se na lahev,“ přiznal signor Sadestatt.

„Vím,“ konstatoval di Spinelli.

„Jsem si toho vědom,“ kontroval Söderstedt.

„Jsem si vědom skutečnosti, že si toho jste vědom,“ poznamenal di Spinelli.

Jinými slovy, takhle by mohli pokračovat ještě drahnou dobu.

Ledy byly každopádně prolomeny a Söderstedt pochopil, co od di Spinelliho přibližně čekat. To, co čekal.

„Musím přiznat,“ řekl stříbrný lišák, „že jsem byl tak trochu v šoku, když jste vstoupil, signore Sadestatte.“

„Ničeho jsem si nevšiml,“ namítl Söderstedt.

„Připomínáte mi totiž jednoho člověka, kterého jsem před dávnými časy znal, na počátku věků.“

„Za války? Přicházel jste se světlovlasými muži během války do kontaktu často?“

Marco di Spinelli se přísně usmál a poznamenal:

„Vraťme se k přítomnosti, neboť na mě želbohu čekají další záležitosti. Je s podivem, že se člověk nikdy nenaučí zvolnit tempo, že?“

„V tom případě budu stručný,“ prohlásil Söderstedt. „Věc se má tak, že se jistému Řekovi jménem Nikos Voultsos podařil přímo akrobatický kousek. Nechal se sežrat rosomáky v jedné zoologické zahradě ve Stockholmu. Víte o tom?“

„Slyšel jsem,“ přikývl di Spinelli. „Prazvláštní osud.“

„Mám tady fotografii, na které jste v jeho společnosti. Podáváte si ruce a vy, signore di Spinelli, druhou rukou držíte Voultsose za rameno. Vypadá to opravdu srdečně. Ale Nikos Voultsos nebyl srdečný člověk.“

Marco di Spinelli rozhodil ruce v gestu rezignace.

„To mi tu budete jen opakovat všechno, co už jsem slyšel stokrát od italské policie? Doufal jsem, že budete trochu – originálnější…“

„Chtěl bych si jen poslechnout, jak vy osobně vysvětlujete skutečnost, že jakožto počestný bankéř a politik znáte tohoto několikanásobného vraha a násilníka.“

„Bylo skutečně děsivé, když jsem se dozvěděl, že se jedná o zločince. Náhodou jsme se potkali jednoho rána v kavárně a začali si povídat. Hlouběji naše společná známost nesahá. Jak že se jmenoval? Volksous?“

„Exactly,“ přikývl Söderstedt a pokračoval švédsky: „Vokous.“

Starý muž na něj pohlédl se zdviženým obočím. Söderstedt pokračoval:

„Jak si vy sám vysvětlujete, že Nikose Voultsose neznámí pachatelé nahnali přímo k rosomákům, ghiottone, kde byl exemplárně popraven?“

„Ach tak,“ odpověděl di Spinelli a tvářil se překvapeně. „Švédská média to nazývají nehodou. Nepodřekl jste se, doufám. Nejedná se tu o nějaké utajované informace, viďte že ne?“

„Moc rád slyším, že jste zasvěcen do toho, jak švédská média informují o smrti této vaší povrchní známosti. Takže vy čtete ve švédštině? Snad bychom tedy mohli přejít do švédštiny?“

„Informoval mě o tom Marconi. Znáte přece tohoto znamenitého komisaře s předimenzovanými kníry? Je to velmi dobrý přítel. Opravdu velmi dobrý přítel.“

„Ale působí to děsivě, viďte? Jeden si říká, co je to za lidi, že bez jakékoli námahy zlikvidují krutého Nikose Voultsose. Nema problema. Schnitt-schnitt a byla z něj fašírka. A po prostitutkách nezbylo už ani to. Prostě zmizely. Puf!“

„Teď začínáte být vulgární, signore Sadestatte. A čas běží.“

„Co jste dělal za války?“

„To jste se už dočetl v mém spise. Nehrajte si na hloupého.“

„Chtěl jsem si jen poslechnout vaše vyprávění.“

„Není moc co vyprávět. Utekl jsem před fašisty do exilu. Do Švýcarska. Proč vás zajímají mé neveselé zkušenosti z války?“

„Tuto otázku bohužel nemám dovoleno zodpovědět,“ odpověděl Söderstedt lhostejně. A okamžitě navázal: „Jak je v tom případě možné, že po vás ve Švýcarsku nezůstala ani stopa?“

„Proč omíláte to, co policie opakuje už celé roky? Měnil jsem identitu, protože mě fašisté pronásledovali.“

„Fašisté vás pronásledovali – a teď aktivně působíte v Lega Nord? Separatistické straně, která velmi úzce spolupracuje s neofašisty?“

„Je to nutné zlo. Politická taktika. Nejsme fašisté. Chceme pouze pevně stanovit hranici, která prakticky již existuje.“

„Severní Itálie a Jižní Itálie?“

„Všechny peníze, které se vydělají na severu odtečou dolů. Chceme si je nechat tady a stát se zemí s normálním evropským standardem.“

Arto Söderstedt prudce vytáhl jednu fotografii a ukázal ji di Spinellimu. Pečlivě zkoumal jeho výraz.

„Znáte tohoto muže?“

„Ne.“

„A tohoto?“ zeptal se Söderstedt a ukázal mu druhou fotografii.

„Ne.“

„Na té první je Leonard Sheinkman coby pětaosmdesátiletý, na druhé Leonard Sheinkman jako pětatřicetiletý.“

„Leonard Shinkman? Žádného Leonarda Shinkmana neznám.“

„Šunkmana,“ prohodil Arto Söderstedt švédsky.

Marco di Spinelli si ho podezíravě měřil.

„Tak vám děkuji,“ řekl Söderstedt, hodil do sebe svůj calvados a vstal.

„Skončil jste?“ zvolal di Spinelli překvapeně.

„Měl jste přece tak naspěch. Nechci v žádném případě překážet vaší mimořádně důležité cestě do New Yorku. Dozvěděl jsem se vše, co jsem potřeboval. Děkuji vám. Doufám, že se ještě uvidíme.“

A než se Marco di Spinelli stihl vůbec zvednout, byl Arto už venku v předpokoji u tajemníka. Skleněné oko sedělo a listovalo hromadou dokumentů a nyní k němu zmateně vzhlédlo. Pokračoval dál do chodby. Tři gorily tu seděly a ukusovaly z jablka. Všichni tři během mžiku zahodili své nedojedené plody do nedalekého koše a sáhli k místu, kde se jim cosi rýsovalo pod saky. Vypadali jako akvabely. Tři osoby, které s dokonalou koordinací provádějí naprosto identické pohyby.

Buch-buch-buch, a jablka ležela v koši.

„Teamwork,“ ocenil Arto Söderstedt a pustil se nablýskanými chodbami. Jedna z goril ho předběhla, druhé dvě se držely za ním. Kdyby tenhle postup nedodrželi, nejspíš by dostali výpověď. Místo odstupného se člověk mohl těšit na bačkory z betonu. To také potěší.

Ano. Arto Söderstedt se choval podivně. Zůstal stát na chodníku a mžoural do rudého slunce, které právě klesalo za milánské střechy. Choval se podivně, protože měl dojem – nesmírně vágní, jen tušení, jako první prchavá předzvěst –, že se dozvěděl přesně to, co chtěl.

Proslavená žvanicí taktika strýčka Perttiho zabrala.

Marco di Spinelli poznal Leonarda Sheinkmana. Možná ne jako pětaosmdesátníka, ale určitě jako pětatřicátníka.

A to bylo v roce devatenáct set čtyřicet sedm.

25/

Viggo Norlander se měl dívat na video se dvěma úžasnými dámami. Coby jediný muž ve velmi stísněné a zadýchané místnosti s těmi dvěma ženami si skoro připadal maličko nadrženě, když stiskl tlačítko videopřehrávače.

Ten zelený klučičí střih sice nebyl zrovna podle jeho vkusu, ale s ohledem na to, že korunoval tvář, která byla zázrakem mladistvé krásy, byla tato skutečnost zcela podružná. Naproti tomu ty pocuchané kaštanové vlasy byly nesmírně přitažlivé. A ženu, která se jimi pyšnila, nebylo možné ani popsat. Prohlédl jejím oblečením skrz naskrz. Fantastické.

„Nech toho, Viggo,“ napomenula ho Sara Svenhagenová. „Vždyť ti vypadnou.“

„O čem to mluvíš?“ ohradil se Viggo Norlander s pečlivě skrývaným studem.

„Je to tak, jak se říká,“ připojila se Kerstin Holmová. „Když se chlap dozví, že zplodil potomka, je rázem nadrženější než kdy dřív.“

„Co to do vás vjelo?“ bránil se Viggo a po třech desítkách let poprvé zrudl. „Co jsem provedl?“

„Radši to pusť,“ vyzvala ho Sara.

„Vždyť už jsem to pustil,“ namítl Viggo zmateně.

Byl to tak zvláštní pocit se červenat. Vnucovaly se mu vzpomínky, ke kterým se nechtěl znát. A zároveň měl dojem, že je dobře, že se objevily. Byly pryč tak dlouho.

„Už to bude,“ řekla Sara a Viggo si nedokázal do toho výroku nevkládat všemožné významy.

Led, prolétlo mu hlavou. Nemají tu někde pár kostek ledu, že bych si je dal do kalhot?

„Úřad pro ochranu přírody měl čtyřhodinový film,“ pokračovala. „Sledovali prznitele orlů od šér Svaté Anny v Östergötlandu, kde někdo nahlásil autobus plný peří. Filmovali, když se měl autobus nalodit na trajekt v Karlskroně. Filmovali, i jak si prznitel orlů dával na palubě svačinu. A když se chystal vylodit a polská celní správa se už na něj šikovala, natočili tuhle sekvenci.“

Obraz byl nejprve roztřesený, ale nakonec se zaostřil. Příď velkého trajektu. Sklopná příď se otevřela. Ven začaly vyjíždět autobusy. Nejprve několik velkých zájezdových autobusů, jeden registrovaný v Německu, druhý ve Švédsku. Po nich jeden menší, v dost neutěšeném technickém stavu. Rozjel se ke kameře. Kamera ho sledovala. Celní správa zasáhla. Drsní Poláci v uniformách vykopli dveře autobusu, vtrhli dovnitř a vytáhli řidiče ven. Přitlačili prznitele orlů k asfaltu. Kamera ho natáčela, zatímco ho míjela. Dveře autobusu byly otevřené. Kamera vyjela vzhůru po schodech a otočila se vlevo. Švenkovala přes sedadla cestujících. Na nich ležela rozprostřená asi desítka orlů mořských. Kamera přejela levou stranu autobusu. Vtom obraz zamrzl.

„Tady,“ ukázala Sara na televizní obrazovku. Nad zhanobenými ptáky bylo vidět okno autobusu. Za ním zleva přijížděl jiný, menší autobus.

Sara Svenhagenová pustila film na nejpomalejší rychlost, až se objevila okénka přijíždějícího autobusu. Skrz okno bylo možno zahlédnout tvář. Vtom obraz opět znehybněl.

„Tohle,“ oznámila Sara, „je Světlana Petruševa, Běloruska z pokoje 226 z motelu Norrboda ve Slagstě.“

Viggo Norlander a Kerstin Holmová se podívali na pasovou fotografii Světlany Petruševy a porovnali s poněkud neostrou podobou na televizní obrazovce.

„Ale jo,“ připustil Viggo. „To bude ona.“

„Vypadá to tak,“ souhlasila Kerstin. „Ale otázka je, jestli se to dá uznat jako důkaz.“

„To ještě není všechno,“ slibovala Sara.

Vozidlo pokračovalo ve své zpomalené pouti za okénkem autobusu prznitele orlů. V okamžiku, kdy projížděl okolo, kamera se malinko pootočila a bylo matně vidět zadní stranu autobusu, jak projíždí okolo. Obraz se znovu zastavil.

Na obrazovce bylo vidět zadní okno projíždějícího autobusu. Z něj hleděly dva obličeje, aby se podívaly na zásah celní správy. Jeden z nich okamžitě poznali. Byla to nade vši pochybnost Lina Kostěnko, Ukrajinka z pokoje 225, toho pokoje, se kterým byla nindžafeministka v kontaktu. Tvář vedle ní byla neznámá. Mladá, tmavovlasá žena a v ruce bylo možné zahlédnout mobilní telefon.

„Vida,“ ozvala se Kerstin Holmová. „Z tohohle telefonu se tedy o pár hodin později volalo jisté utržené ruce na Odenplanu.“

„Je to naše první a jediná podobizna někoho z toho jejich komanda,“ konstatovala Sara Svenhagenová. „Technici na tom právě pracují. A dělají i na tomhle.“

Sařin prst sjel po televizní obrazovce k velmi neostré, z poloviny zakryté registrační značce.

„Je švédská,“ poznamenala. „Jinak toho zatím o moc víc vidět není.“

„Švédská poznávačka…“ zamyslel se Viggo.

„Projíždět Švédskem ze Stockholmu do Karlskrony v autobuse s ukrajinskou značkou by nejspíš mohlo působit potíže,“ odpověděla Sara. „Budily by pozornost. Ten bude pronajatý.“

„Měli bychom předpokládat, že dámy měly i švédské pasy? Že tu celou štreku absolvovaly jako Švédky? Svoje pravé pasy tu přece nechaly.“

„Ano,“ přisvědčila Kerstin, vstala a protáhla se. „Je asi dost pravděpodobné, že jim někdo obstaral falešný švédský pas. Nebo alespoň západoevropský. Aby nebyly problémy na celnici. Jakmile budou technici hotoví, rozešleme podobiznu té holky a registrační značku. A co ty, Saro? Pojedeš ještě do Karlskrony?“

„Dneska už to nestihnu,“ pohlédla Sara na hodinky. „Podle mých informací zítra jede z Gdyně zpátky stejná posádka. Odchytnu je v Karlskroně.“

„Vezmi si s sebou Vigga,“ navrhla Kerstin. „Nezdá se, že by byl zavalen prací. Navíc mám dojem, že by ho trocha mořského vzduchu mohla zchladit.“

Viggo Norlander dychtivě přikyvoval.

Potrvá další tři desítky let, než se znovu začervená.

26/

Nadešla ta velká chvíle. Chavez moc nechápal, proč s tím Hjelm tolik nadělá. Seděli v neutěšeném staromládeneckém tři plus jedna v Eriksbergu, jižně od Stockholmu. Hostitel podával kávu a vypadal jako kterýkoli jiný starý dědula.

Ale pro Paula Hjelma to byl okamžik posvátný. Nejspíš by se cítil stejně, kdyby směl vstoupit do legendárního domu komisaře Jana-Olova Hultina na břehu Ravalenu v Norrvikenu. Ale pod Erikem Bruunem pracoval výrazně déle.

Fakt byl, že se od Bruuna naučil všechno. To se nedalo popřít.

Ale nepoznával ho.

Nebyl to zážitek vyloženě tragický, jako když člověk vidí, jak se stará sportovní hvězda belhá v těle, které se může každým okamžikem rozpadnout. Bylo to složitější.

Kriminální komisař Erik Bruun vždy býval pozoruhodně statný pán s prošedivělým zrzavým plnovousem roztroušeným po dvojité bradě. Jeho nejvýraznějším rysem bylo, že mu mezi rty vždy visel kromobyčejně hnusně páchnoucí černý ruský doutník. Bruunovu komnatu pravidelně kritizovaly úřady na ochranu zdraví. A v kariérním postupu tomuto bravurnímu policistovi zabránila pouze skutečnost, že bez ustání porušoval každý předpis, na který přišel. Kdybychom na pozici policejního prezidenta měli v posledních desetiletích Erika Bruuna, spousta věcí by dnes vypadala o mnoho lépe, v tom měl Hjelm jasno.

Dnes to byl starý pán, který zhubl a zbavil se své dvojité brady, bez šedozrzavého vousu, bez černých doutníků. Vypadal daleko zdravěji – ale také trochu méně zajímavě.

A legendární staromládenecký brloh v Eriksbergu vypadal jako kterýkoli jiný byt, kde bydlí důchodce. A důchodce podával – skořicové šneky.

„Víš, že vím přesně, co si myslíš,“ prohlásil a posadil se.

„Pravděpodobně,“ řekl Paul Hjelm.

„Nic jiného mi nezbývalo,“ vysvětloval Erik Bruun. „Jinak bych už byl po smrti. Legenda by žila a já bych šel do kytek. Jsem radši, když do kytek šla legenda a já žiju.“

„To chápu,“ přisvědčil Paul Hjelm.

„Ovšem,“ opáčil Bruun a naklonil se k němu. „Ovšem že to chápeš. Ale nedokážeš se s tím smířit. Nedokážeš se smířit s tím, že jsem typický důchodce, co se šourá v pantoflích a servíruje rozmrazené skořicové šneky s vysokým plísňovým faktorem. Býval bys raději žil z legendy. A faktum je, že tě právě v tomhle okamžiku mrzí, že mě ten infarkt nedostal.“

„Nejsi žádný typický důchodce,“ podotkl Hjelm, zakousl se do skořicového šneku a dodal: „Ale co se plísňového faktoru týče, ten je teda sakra vysoký.“

„Co je typický důchodce?“ zeptal se Chavez ve snaze zapojit se do čehosi, co se jevilo jako spolek pro vzájemný obdiv. „Je to něco na způsob typického přistěhovalce?“

„Něco na ten způsob,“ odpověděl Erik Bruun s takovou neutralitou, že Chavez rázem pochopil. Pochopil Hultinovy kořeny, Hjelmovy kořeny. Byl to okamžik osvícení.

Bruun navázal:

„Chlapci, chlapci, váš šéf je bývalý penzista. Tím se každý chlubit nemůže. Když byl Jan-Olov v důchodu, hráli jsme jednou v týdnu v Kulturním domě šachy. Byly to nejlepší okamžiky mého života. Tomu je konec. Jsem sám, jak jen starý policista může být. Úplně sám.“

Hjelm s Chavezem se po sobě podívali a uvědomili si, že tohle bude ještě náročné.

„Jen nezapomínejte, že vím, co si myslíte,“ dodal Bruun a pousmál se. „Oba dva.“

„Vždyť mě neznáte,“ ohradil se podrážděně Chavez. „Jak můžete tvrdit, že víte, co si myslím?“

„Protože vím, co jste za policisty.“

„S tím na mě nechoďte,“ odbyl ho Chavez.

„Mysleli jste si, že jste zrovna slyšeli úvod k sebelítostivé litanii. Chyba lávky. Jsem úplně sám – a chci být úplně sám. Maximálně mi to vyhovuje. Doufám, že budu moct úplně sám i zemřít. Chci, aby moji mrtvolu našli, teprve až začne smrdět. Chci, aby mě vylovili ze záplavy bílých červů.“

Kombinace těchto metafor s plísňovým faktorem skořicových šneků byla tíživá.

„Jak to myslíš?“ chtěl vědět Hjelm.

„Ty to víš moc dobře. Jsi stejný. I přesto, že máš ženu, děti, psa a kočku.“

„Papouška,“ opravil ho Hjelm.

Chavez se krátce a neočekávaně zasmál. Jako papoušek. Podráždění z toho starocha ještě nezmizelo. Byl to děd Vševěd, to bylo jasné.

„Jorge Chavezi,“ oslovil ho Bruun a úkosem se na něj podíval. „Ty si myslíš, že jsem děd Vševěd, nemám pravdu?“

„Máte,“ připustil Chavez a snažil se tvářit lhostejně.

„Jen mi připadá, že je štěstí dnes trochu moc předvídatelné. Víme předem, co se má pod pojmem ‚štěstí‘ skrývat a úplně na poslední příčce v seznamu je samota. Po duševních chorobách a drogové závislosti. Duševně nemocným a drogově závislým dokážeme porozumět, my, tak sociálně zkušení, ale osamělým nikdy porozumět nedokážeme. Samota je cosi nepříjemného, co se snažíme za každou cenu překonat. Projdeme si jakýmkoli utrpením, jen abychom nemuseli být sami.“

„Takže vy se vlastně snažíte zachránit čest samoty?“ opáčil skeptickým tónem Chavez.

„Se ctí to nemá nic společného. Žijeme prostě ve společnosti, která má hrůzu ze samoty a ticha. Já chci být sám a chci mít kolem sebe ticho. Vás znám přesně tak, jak lidi znát chci. Poměrně podrobně, ale z dostatečné vzdálenosti.“

„Jak to myslíte? Jak byste nás mohl znát?“

„Jak myslíš, že jsme trávili ty šachové partie? Jak už to tak penzisté dělávají: povídají si o svých vzpomínkách.“

„Takže vy jste si seděli v Kulturním domě a nepokrytě nás drbali?“

„Měli jste přezdívky. Ty jsi byl Soli, Jorge. A ty, Paule, jsi byl Keve.“

„Keve Hjelm,“ poznamenal Paul Hjelm. „Taková nerozluštitelná šifra.“

„Keve Hjelm hrál prvního komisaře Martina Becka ve filmu,“ vysvětloval Bruun a vzhlédl ke svému bývalému adeptovi.

„Martin Beck tedy zrovna nejsem,“ bránil se Hjelm celý v rozpacích.

„To zrovna ne,“ souhlasil tajuplně Bruun.

„A co Soli?“ chtěl vědět Chavez. „Co to je?“

„Nejcharakterističtější dílo mexického skladatele Carlose Chaveze.“

„Zdá se, že jste se královsky bavili,“ rýpl si kysele Chavez. „A copak jste si o mně povídali? O Solim?“

„To je důvěrné,“ odpověděl Erik Bruun s hrdě vztyčenou hlavou. „Ale proprali jsme vás tak, že můžu tvrdit, že přibližně vím, jak přemýšlíte.“

Dřív než si to Hjelm stihl rozmyslet, ukousl si ze skořicového šneku. Ještě dlouho pak litoval.

„Co tedy víš o tomhle případu?“ zeptal se a cítil, jak mu plesnivé těsto uvízlo na patře. Veškeré pokusy ho jazykem uvolnit byly zbytečné.

„Příliš málo,“ řekl Erik Bruun omluvně. „Jan-Olov není nějak ve své kůži. Myslíte, že je nemocný?“

„To určitě ne,“ namítl Hjelm. „Ale něco mu nasadilo brouka do hlavy. A to mu není podobné.“

„Ne,“ souhlasil Erik Bruun. „Brouci v hlavě, to mi k němu nesedí.“

Jorge Chavez už měl dost toho točení se na místě a vložil se do debaty:

„Víte tedy, že nás zajímá jistý muž bez nosu.“

„Ovšem,“ přisvědčil Bruun.

„Zapátral jste v paměti?“

„Nebylo třeba. Pamatuju si všechno.“

„Jak jinak,“ utrousil ledově Chavez.

Erik Bruun se zasmál.

„Soli, Soli,“ káral ho, jako by mluvil k neposlušnému, ale milovanému vnoučeti.

„A co si tedy pamatujete?“ tlačil na něj Chavez dál.

„Měli jsme vlastně jen jedinou pořádnou stopu,“ odpověděl Bruun klidně. „Psal se rok 1981. Zrovna se rodil fenomén černých taxikářů. A jeden takový černý taxikář jménem Olli Peltonen seděl tuhle v hospodě, četl si v Aftonbladetu články o té vraždě a hlučně se vychloubal tím, že tu mrtvolu bez nosu vezl on. Nějaká žena ho zaslechla a zavolala na policii. Když jsme dorazili, byl pryč, ale jeho sousedé u stolu věděli, co je zač. Ukázalo se, že to nebylo poprvé, co se po Peltonenovi slehla zem. Stál totiž za prvním velkým stockholmským případem s černou taxislužbou. Ukázali jsme jeho fotografii kdekomu, ale už se neobjevil.“

„Proč v tom vašem vyšetřování nebyla o něčem takovém ani zmínka?“

„Připojil jsem tam odkaz na vyšetřování nelegální taxislužby,“ vysvětlil Bruun. „Předpokládám, že se ztratil při převodu na nový počítačový systém. Takové finesy bohužel často spadnou pod stůl. Obzvlášť u případů, o které se nikdo nezajímá.“

Erik Bruun se odmlčel a zahleděl se do stropu. Konečně gesto, které Hjelm poznával. Pak Bruun s pohledem stále upřeným do stropu začal vyprávět.

„Je to skoro dvacet let. Je zvláštní, jakou paměť na obličeje si člověk u kriminálky vytrénuje. Nedávno jsem Peltonena viděl v novinách. Šlo o tu stávku taxikářů u letiště Arlanda, jestli si vzpomínáte. Ze sociologického hlediska poměrně zajímavý jev. Skupinka drobných kapitalistů napojených na syndikalisty zahájila divokou stávku, protože se stanoviště taxíků nejblíže k letišti vyhradila třem velkofirmám. Drobní syndikalističtí kapitalisté protestující proti velkokapitalistům. Takhle to možná bude v budoucnosti vypadat.“

„A?“ pobízel ho Chavez s rostoucí netrpělivostí.

„Jeden z nich byl Olli Peltonen. Vyfotili ho, jak kope do jednoho vozu Taxi Stockholm. Pod fotografií stálo jméno – ale ne Olli Peltonen. Zjevně si teď říká Henry Blom. Vlastní menší taxislužbu s důvěru budícím názvem Hit Cab.“

„A proč jste neinformoval policii?“ chtěl vědět Chavez.

Erik Bruun se naklonil před sebe a upřel na něho svůj pohled.

„Držím se stranou,“ odpověděl.

*

Hjelm viděl, že to v Chavezovi vře. Z uší bafaly obláčky kouřových signálů. Bylo by zajímavé dokázat je interpretovat.

„Jedno si každopádně uchoval,“ prohodil Hjelm.

„Co?“ zabručel Chavez.

„Schopnost lidi dopalovat.“

Chavez zamumlal cosi, čemu naštěstí nebylo rozumět.

Vyrazili k aréně Globen. Obří koule se už v dálce začínala rýsovat jako zlověstný pingpongový míček. Anglicky by se dalo říct „The Glob“.

Sopel.

Hjelm řídil a Chavez seděl vedle něj a trucoval.

Soli, Soli, pomyslel si v duchu Hjelm a snažil se uchovat si vážnou tvář.

Taxislužbu Hit Cab se jim podařilo lokalizovat poměrně rychle. Sousedila s Globenem. Hjelm tam zavolal. Henry Blom se ohlásil lámanou švédštinou. Hjelm o sobě tvrdil, že se jmenuje Harrysson a působí jako ekonomický ředitel společnosti ClamInvest a.s., která investuje především v oblasti mořských plodů. Harrysson dále tvrdil, že se zajímá o možnosti pravidelného využití služeb Hit Cabs. Chtěl vědět, zda bude Henry Blom během dne v kanceláři. To sice Henry Blom nebude, ale vzhledem k rozsahu možné zakázky zváží úpravu svého programu. To Harrysson považoval za vynikající nápad. Během hodiny dorazí se svým asistentem (vražedný Chavezův pohled) do kanceláře Hit Cab. Henry Blom Harryssonovi podrobně popsal cestu a s nadějí hovor ukončil.

„Jsi neobyčejně krutý člověk,“ odsoudil ho Chavez.

„Někdy,“ přisvědčil Hjelm.

A tak ekonomický ředitel Harrysson dorazil se svým asistentem do kanceláře taxislužby Hit Cab vedle slovutného Soplu.

Henry Blom byl plešatý padesátník hovořící velmi špatnou švédštinou se silným finským přízvukem. Servilně přivítal honoraci, která se usadila a obdržela kávu od dívky, která musela chodit maximálně do šesté třídy. Henry Blom už honoraci rozdal několik lacině vypadajících brožur, když mu tato podstrčila své policejní průkazy pod nos a řekla:

„Olli Peltonen, nemýlím-li se, praotec černých taxíků.“

Očarovaně zíral na tyto dva muže, kteří před jeho očima změnili svou podobu.

„Budeme bohužel muset zničit budoucnost celého Hit Cabs,“ politoval ho Harrysson jménem Hjelm. „Nejenže po tobě policie už dlouho pátrá pro provozování nelegální taxislužby, nejenže jsi svůj nový podnik založil pod falešnou identitou, ale ještě ke všemu zaměstnáváš holčičky, které vypadají až příliš mladě na to, aby vůbec směly pracovat.“

„Dětská práce se tomu říká,“ doplnil asistent jménem Chavez. „Ta se trestá náramně přísně.“

„Nicméně,“ dodal Harrysson jménem Hjelm, „je tu určitá možnost.“

Henry Blom jménem Olli Peltonen cítil, jak se soukromé letadlo jeho existence právě zřítilo na přistávací dráhu. Bylo úplně vidět, jak se celý trup letadla svíjí bolestí.

„Jaká možnost?“ vykoktal.

„Že nám povíš o muži bez nosu.“

Masky spadly. Muž, který zuřivě mžikal, se jmenoval Olli Peltonen, a nijak jinak. Nakonec přikývl, jako by najednou pochopil.

„Chápu,“ řekl. „A pokud povím?“

„V takovém případě stav věcí vyhodnotíme,“ odpověděl šroubovaně Chavez. „S určitou pravděpodobností vykáže za takových okolností stav věcí signifikantní zlepšení.“

„Co?“ lekl se Peltonen.

„Ty povědět. My nevidět.“

„Aha. To byl ten, co ho zavraždili, ne?“

„Přesně ten.“

„Devatenáct set osmdesát… kolik to mohlo být… dva?“

„Jedna,“ doplnil Hjelm. „Září 1981.“

„Vezl jsem ho, je to opravdu tak. Pamatuju si ho dost dobře. Děsilo mě to. Vypadal příšerně. Podivné zranění.“

„Odkud jsi ho vezl?“

„Z přístavu Frihamnen. Musel připlout lodí.“

„Jak tě sehnal? Neměl jsi přece žádné označení?“

„Ne. Černé taxíky jsou taxíky bez označení.“

„Tak se jim eufemisticky říká. Jak tě sehnal?“

„Asi jsem tam jen tak jezdil okolo. Takhle to podle mě funguje dodnes. Nevím. Dneska už s tím nemám nic společného. Člověk se ptá lidí, co vypadají, že potřebujou někam odvézt, jestli nepotřebujou někam odvézt.“

„A kdy to bylo?“

„Na datum si nevzpomínám.“

„Našli ho v neděli devátého září. Ještě týž den se ve večernících objevily titulky. Právě tehdy jsi nejspíš vysedával v hospodě a roztruboval, že jsi ho vezl.“

„V tom případě to muselo být v pátek. V pátek sedmého. Večer. Jezdil jsem hlavně večery. Po sedmé.“

„Co si o něm vybavuješ? Co měl na sobě? Jaký dojem na tebe udělal? Jakou řečí mluvil?“

„Seděl na zadním sedadle. Jediný dojem, který jsem z něj měl, bylo, že neměl nos. Vedle toho všechno ostatní ztratilo na zajímavosti, abych tak řekl. Jediné, co za celou dobu kváknul, byla adresa, kam jsem ho měl dovézt. Mám dojem, že hodně lámaně. Byl ještě míň Švéd než já.“

„A kam jsi ho vezl?“

„Na to si nevzpomínám.“

„No tak, Ollipolli. Zamysli se.“

„Není to dětská práce!“ vyhrkl Peltonen. „Je to moje vnučka. Někdy, když chodí za školu, tak mi sem smí přijít pomáhat. Je to lepší, než aby vysedávala mezi feťáky u nákupního centra Högdalens.“

„Takže vlastně provozuješ takovou sociální terénní práci.“

„Je to moje vnučka. Mám ji hrozně rád. Nemůžete mě zašít za dětskou práci!“

„To jsme ani neměli v úmyslu. Tak šup. Kam jsi vezl toho chlapa bez nosu? Kam chtěl odvézt?“

„Musíte mi slíbit, že mě nezašijete. Nemůžete mi na to dát nějaký papír nebo něco?“

„Ovšem že ne. Spáchal jsi nějaký trestný čin pod jménem Henry Blom? Pravdu. Ověříme si to.“

„Kdepak! Hit Cab byl pro mě způsob, jak se vrátit do života. Skrýval jsem se hrozně dlouho, šlo to se mnou dolů. Nedalo se to vydržet. Pak mě napadlo, že bych si mohl opatřit novou identitu. Trvalo to a byla to makačka, ale stálo to za to. Teď jsem počestný chlap. Moc toho nevydělám; nejvíc zákazníku si uzurpují velké firmy. Byl jsem na Arlandě u těch protestů proti nim.“

„Kdy jsi změnil identitu?“

„Před třemi lety.“

„A nenapadlo tě, že je ten zločin už promlčený?“

Olli Peltonen na něj vyvalil oči.

„Je v tom trocha ironie,“ podotkl Chavez. „Aby ses vyhnul odpovědnosti za trestný čin, který už trestným činem není, spácháš závažnější, a jedině za ten tě můžeme zašít. Za to, že si říkáš Henry Blom.“

„Ježkovy zraky, to jako vážně?“

„Ovšem,“ potvrdil to Hjelm. „Skrýval ses před zákonem tak dlouho, že se na tebe stihl zákon vykašlat. Ale na vraždy zákon nekašle. U těch je promlčecí doba velmi, velmi dlouhá. Tak nám pomoz. A budeš se moct jmenovat Henry Blom zbytek života a nikdo proti tomu nebude nic namítat. Dávám ti své slovo.“

Olli Peltonen tiše seděl a hloubal nad ironií osudu. Pak řekl:

„Bylo to na jih.“

Nic víc.

„No tak,“ naléhal Chavez. „Jsi taxikář. Znáš každou mrňavou uličku, co jich ve Stockholmu je, jako vlastní boty. Kam jsi toho chlapa bez nosu vezl?“

Peltonen přemýšlel. Potřeboval se přenést přes obrovskou a úděsnou propast v čase. Balancoval nad bezednou jámou na úzkém prkně. Krůček za krůčkem přes ni kymácivě couval.

A najednou Olli Peltonen doskočil na opačný břeh.

„Nytorp,“ řekl s mladickým tónem v hlase.

„Kde je, proboha, Nytorp?“ chtěl vědět Chavez, který neznal každou mrňavou uličku, co jich ve Stockholmu je, jako své boty.

„Nytorp leží v Tyresö,“ odpověděl hrdě Peltonen.

Tyresö, pomyslel si Paul Hjelm.

„Vzpomínáš si na adresu?“ zeptal se nahlas. „Ulici?“

Peltonen se znovu zamyslel. Čas běžel.

„Jmenovalo se to po nějakém ptákovi,“ vzpomínal.

Zase ticho.

„Vrabec to nebyl,“ vypočítával. „Sýkorka taky ne.“

Další pauza.

Vtom Olli Peltonen vyskočil a vykřikl:

„Pěnkava to byla! Bofinksvägen!“

Paul Hjelm se opřel zády do židle.

Zrovna nedávno tam byl.

U syna, který ztratil otce.

V ulici Bofinksvägen na Tyresö bydlel Leonard Sheinkman.

27/

Sedmnáctého února 1945

Rány se hlasitě rozléhají. Skoro mi to začíná připadat jako skutečnost.

Ale ještě skutečnější je mé jméno, které korunuje pořadník na prvním místě.

Dnes jsem už myslel, že se zřítí strop. Zasypaly nás úlomky. Vypadaly jako kry. Celá budova se otřásla. Nevím, co se tam venku děje. Ale říkám si, jestli to vůbec přežijeme.

Přirozeně vím, co se děje. Vím, že jsou to bomby. Bomby osvoboditelů vraždí ty, kteří nemůžou ven.

Smíme tu mluvit o ironii?

Ano, smíme. Musíme. Jak bychom jinak dokázali dýchat. Poslední nádech musí přijít filtrem humoru. Procházím si všechny vtipy v jidiš, na které si pamatuji. Není jich moc. Nikdy jsem to ve víře daleko nedotáhl. Měl jsem příliš velký respekt k duši.

Procházejí chodbou, vidím je okénkem cely, obcházejí jako nepožehnané duše existencí, která již pominula. Diví se, proč zůstali na břehu řeky smrti. Kymácejí se v jejím proudu jako podroušená plavidla. Na vyprázdněných lebkách svítí obvazy jako lucerny.

Ano. Nedokážu se dotknout osudu, který mě čeká. Nejde to. Přesahuje vše.

Neměl bych cítit hrůzu. Ta je projevem života. Nemám právo na projevy života.

Nemám právo.

Déšť. Odpoledne, které se utopilo v šedi. A oni je odvádějí, aby je zastřelili.

Ne. Jinam. Chci mluvit o čase…

Ne. Dnes ne.

Mluv jasně. Stojíš na prahu smrti, člověče. Mluv jasně.

Tvou manželku a syna odvedli, aby je zabili. Viděl jsi, jak je odvádějí za roh. Vedli je k místu, které v táboře sloužilo jako popraviště, aby je zastřelili. Magda z kasáren ukradla trochu jídla pro Franze, který umíral hlady. Kvůli tomu zabili mou ženu. A našeho syna, jako odstrašující příklad.

A já skončil tady.

Ale v pekle jsem byl už předtím.

*

Osmnáctého února 1945

Člověku se zdá, že už nedokáže pozdvihnout tužku. Zdá se mu, že už napsal to nejhorší, co napsat mohl. Jaký má pak smysl psát dál? A přesto píšu. Přesto se vždy zrodí nový den.

Bomby dopadají čím dál hustěji. Viděl jsem, jak se zachvěl samotný čas.

Popíšu ho. Mám dojem, že už jsem ho někdy popisoval. Čas se skládá ze dvou částí: hodin a věže. Věž je tu proto, aby hodiny šly. Hodiny jsou tu proto, aby oslavovaly věž.

Hodiny jsou naše duše a věž naše tělo.

Ačkoli my jsme zde proto, abychom dokázali, že hodiny jsou materie. Že hodiny jsou jen mechanismem, který pohání ručičky vpřed. Týž pohyb do věčnosti.

Nebo dokud se věž nezřítí.

A já viděl, jak se zachvěla. Jedna z bomb ji málem porazila. Bomba málem porazila čas.

Chci popisovat čas.

Čas má bílé základy. Tyto bílé základy jsou snad čtyřhranné. Pak přichází černá. Černá část sestává ze tří částí. Spodní černý díl je šestihranný. Na třech ze šesti ploch, na každé druhé, jsou nad sebou dvě okna. Spodní o něco větší než horní. A těsně nad ním začíná další část, mezikus. Je stejně černý a tvarem připomíná přilbici. Na něm jsou umístěné hodiny. Poslední je špice. Je také černá a je ostrá jako jehla.

Jsem Žid. Nikdy jsem nechápal, proč by kostely měly mít tak ostrý hrot. Synagogy takové nejsou. Vždycky mi připadalo, že vypadají jako ňadra. Jako mateřská ňadra.

Proč popisuji čas tak podrobně? Protože brzy už nebude existovat. Protože příští bomba ho srazí. Protože se už teď chvěje v mírném vánku.

Protože čas brzy zemře.

*

Devatenáctého února 1945

Erwin je mrtvý. Byla to milá duše. Oznámil mi to jeden z těch tří důstojníků. Ten nejpřátelštější z nich. Je Němec méně než já, s nesmírně světlými vlasy. A vypadá zarmouceně.

Zabíjí se zármutkem v očích.

Ti zbylí dva ne. Jeden zabíjí ze zájmu. Není krutý, jen bezcitný. Pozoruje, sleduje, zaznamenává. Ale ten s fialovým znaménkem na krku, tím ve tvaru kosočtverce, ten je krutý. Chce zabíjet. Ten pohled znám. Chce, aby člověk trpěl. A pak zemřel. To ho uspokojí.

Neznám žádná jména. Žádná neprozradí. Jsou to tři bezejmenní vrazi. Ale nejsou stejní. Ani vrazi nejsou jeden jako druhý.

Erwin zemřel bolestí.

Už ve mně nežije. Cítil jsem, jak ve mně zemřel, a tehdy jsem cítil, že jsem zemřel i já.

Zítra, pokud čas ještě bude existovat, budu vyprávět, kdy jsem zemřel.

*

Dvacátého února 1945

Její hlas ke mně promlouvá noc co noc. Vždy říká stejná slova: „Proč chceš počkat na smrt? Mysli alespoň na Franze.“

Já věřil, že myslím na Franze. To je má jediná obhajoba. Sahal mi k pupíku. Dokázali jsme spolu vést hovory. Zeptal jsem se ho: „Chceš, abychom utekli, Franzi? Musíme všechno opustit.“ Odpověděl: „Ne.“ A já poslechl.

Je to samozřejmě lež. Je ubohé lhát s jednou nohou v hrobě. Nevím, proč jsem to napsal. Proč jsem to napsal, Bože?

Ne. Neodpovídáš.

Franz odpověděl tak, jak jsem chtěl. Formuloval jsem otázku tak, aby mohl odpovědět pouze „Ne“. Jak by mohl říct něco jiného?

To já chtěl zůstat. To já nedokázal opustit Berlín. Bylo to mé město, má země, můj život.

A tak jsem je zapřel.

Tehdy jsem zemřel.

Slíbil jsem přece, že dnes budu vyprávět. Slíbil jsem to sám sobě.

Odvedli Magdu a Franze, aby je zastřelili. Přistihli Magdu, když kradla chléb z vojenských baráků. Zastřelili je.

Nehnul jsem ani prstem. Zastřelili by mě také.

Nechápu, co to bylo za podivný pud sebezáchovy. Vždyť jsem už tehdy věděl, že jsem zemřel. Proč jsem si zvolil dlouhou vleklou smrt plnou utrpení, místo abych zemřel smířený se svou rodinou?

Teď se hroutí čas. Teď, před mýma očima. V okamžiku, kdy píšu.

Bývalo by to mohlo být krásné.

*

Dvacátého prvního února 1945

Mé jméno je na prvním místě v pořadníku. Čas padl. Viděl jsem ho přece padnout.

Ten nejpřátelštější z důstojníků mi to přišel oznámit. Dají mi hodinu, abych se připravil.

Brzy se na mém spánku objeví bílý obvaz. Někdo na mě pohlédne okénkem cely a pomyslí si, že září jako lucerna.

Nevím, co bych řekl. Brzy mě dostihne bolest silou, kterou bych si ani ve snu nedokázal představit.

To je cena za mou zradu.

28/

Musel si to přiznat. Do tohohle případu se zamiloval. Uplynulo pár dní, zaplavovaly ho informace jak z Milána, tak ze Stockholmu a začínal si uvědomovat, že tohle není žádný obyčejný případ.

Úplně normální nebyl. Ani komisař Italo Marconi se netvářil úplně normálně. Zuřil.

„Opravdu velmi dobrý přítel?!“ zopakoval a upřeně si měřil muže na opačné straně psacího stolu.

Muž na opačné straně psacího stolu odpověděl:

„Takto se vyjádřil. Dal si velmi záležet na tom, aby to zdůraznil.“

Marconi chvíli potřásal hlavou. Knír se vlnil jako rákosí ve větru.

„Signore Sadestatte,“ prohlásil konečně. „Vy si tedy myslíte, že jsem velmi dobrý přítel Marka di Spinelliho?“

„Ani v nejmenším,“ uvedl věc na pravou míru Söderstedt. „Ale chtěl, abych si to myslel. Proč?“

„Protože se mu už jednou podařilo poštvat mě proti jinému policistovi,“ odpověděl Marconi se smutkem v hlase. „Obvinil jsem ho, že je zkorumpovaný. Mýlil jsem se. Zjistil jsem to, teprve když spáchal sebevraždu.“

„Rád si s policií hraje,“ přikyvoval Söderstedt a pokusil se představit si sám sebe v analogické situaci. Arto Söderstedt obviní Paula Hjelma, že je zkorumpovaný. Paul Hjelm spáchá sebevraždu. Arto Söderstedt zjistí, že Paul Hjelm je nevinen.

Nešlo to.

Ta situace byla tak nesmírně odlišná.

Doufal, že to tak i zůstane.

„To je mi moc líto,“ ozval se a připadalo mu, že to zní uboze.

„Mně také,“ řekl Marconi a vzchopil se.

„Takže jemu se už se mnou hrát nechce?“ zeptal se Söderstedt.

„Vypadá to tak. Odmítá se s vámi sejít. Čeho chcete další schůzkou dosáhnout?“

„Chtěl bych ho zmáčknout o něco víc.“

„Marco di Spinelli není člověk, kterého můžete zmáčknout.“

„Ale ano,“ opáčil Söderstedt. „Jenže si toho nesmí všimnout.“

„Nejsem si vůbec jistý, čeho jste podle vás posledně docílil. Říkáte, že toho židovského starce, Leonarda Sheinkmana, poznal?“

„Jsem si poměrně jistý, že se s ním během války setkal. Neexistují opravdu žádné náznaky toho, co mohl tehdy dělat?“

„Sám jste ten jeho spis četl. Jeho život je podrobně zdokumentovaný. Až na období války. Nikdy nebyl členem fašistické strany. Kupodivu. Je to muž z chudinských čtvrtí Milána, který se vlastními silami vypracoval. V klášterní škole dosahoval vynikajících výsledků a ujal se ho jistý katolický kněz, který mu dopomohl k vyššímu vzdělání. Ještě v mladém věku se stal bankéřem a těsně po válce převzal jednu z předních bank ve městě. O tom, jak tato původně seriózní banka přešla do služeb trestné činnosti, nejsou žádné důkazy. Hledáme je. Žádné nenacházíme. A to nás irituje.“

Arto Söderstedt pomalu přikyvoval. Pak řekl:

„Chystal se do New Yorku?“

„Ne,“ odpověděl Marconi. „Dnes už svůj palác neopouští. Je to už déle než rok, co z něj vyšel naposledy.“

„Však jsem si to myslel,“ přisvědčil Söderstedt.

Chvíli přemýšlel. Pak pokračoval:

„Rád bych vás požádal o plán Palazza Riguarda.“

Italo Marconi si ho podezíravě měřil.

„Rád byste mě požádal o plán Palazza Riguarda?“

„Ano prosím.“

„Možná dokážete di Spinelliho zmáčknout, aniž by si toho všiml,“ řekl Marconi. „Ale obelstít mě, aniž bych si toho všiml, nemůžete. Chystáte nějakou čertovinu, která může ohrozit celé mé vyšetřování?“

„Ani v nejmenším,“ bránil se Söderstedt a připadal si podezřelý. Ale na to byl už ostatně celkem zvyklý.

„Tak na co tedy, pro všechno na světě, potřebujete plán paláce Marka di Spinelliho?“ vykřikl za normálních okolností velmi zdrženlivý komisař. Kníry vířily jako listy vrtule helikoptéry. Vstal od stolu a přikročil k oknu. Tam se, jak se zdálo, uklidnil. Zády ke svému kolegovi z Europolu mrzutě pokračoval:

„Nevím, o co vám jde, Sadestatte, a to mě rozčiluje. Nesmírně se obávám, že se budu muset dívat, jak léta a léta práce mizí v nenávratnu kvůli vašim přehmatům. Co vás to popadlo, vykládat di Spinellimu utajované skutečnosti?“

„Vždyť jsem se vám to už snažil vysvětlit,“ mírnil ho trpělivě Söderstedt. „Stejně už všechno ví. Neřekl jsem mu nic nového. Víme, že ví, a dáme mu na srozuměnou, že víme, že ví. Že neznámí vrazi předhodili poskoka Rosomáků rosomákům. Že se pro Rosomáky chystal ve Stockholmu etablovat organizovanou prostituci. Že prostitutky následně zmizely. To všechno moc dobře ví. A také už po nich jde. Je dobré, když bude vědět, že víme i to.“

„A vy si myslíte, že tohle neprokoukne?“ zeptal se Marconi a otočil se od okna s výrazem náhle probuzeného zájmu.

„Ale samozřejmě že ano,“ odpověděl Söderstedt. „A proto je spokojený. A mám za to, že si právě uvědomil, že se během našeho rozhovoru cítil spokojený. To proto se se mnou už nechce vidět. Přiměl jsem ho, aby si připadal spokojený. Teď si nad tím láme hlavu. Snaží se přijít na to, co že to prozradil, když si přitom připadal spokojený. Ta nejistota je pro nás podle mého názoru plus.“

„Zdá se, že hrajete jeho hru,“ podotkl Marconi a hlučně dosedl do židle.

„To je dobře, že to tak vypadá,“ odpověděl Arto Söderstedt a tvářil se pitomě. Marconi si jeho výraz prohlížel a došel k názoru, že je falešný jak pětník. Přikývl a usmál se.

„A proto potřebujete plán jeho paláce. To je přece naprosto logické.“

Také Arto Söderstedt se usmál.

„Přesně tak,“ přikývl. „Logické je slabé slovo.“

Marconi dál přikyvoval:

„Takže vy si myslíte…?“

„Ano. Že mu hrozí nebezpečí.“

„Markovi di Spinellimu že hrozí nebezpečí? Víte vůbec, jak fenomenálními bezpečnostními systémy je ten palác vybaven? Víte, kolik má strážných? Proniknout dovnitř je jako se dostat do Fort Knoxu.“

„Dobře víte, že mi dáváte za pravdu, pane komisaři,“ řekl Arto Söderstedt. „Přijdou si pro něj.“

„Kdo?“ zeptal se Italo Marconi, aniž to vlastně mínil jako otázku.

A odpověď Arta Söderstedta vlastně ani žádnou odpovědí nebyla.

„Erínye.“

29/

Byl pátek dvanáctého května. Čas plynul líněji. Asi si bude moct vzít o víkendu volno.

Čas ho trápil. Nechoval se jako normálně.

Nejspíš se doba vymkla z kloubů.

Paul Hjelm měl podezření, že za to mohl písek v soukolí. Když je předehra sledu událostí jasná a přehledná, plyne čas jako obyčejně. Když je v minulosti řád, když jsou konflikty a bezpráví objeveny a odhaleny, když se jizvy času zahojí, tehdy tu je určité smíření, tehdy se čas dokáže pohybovat víceméně lineárně. Ale když je minulost v něčem nepravdivá, nějak zfalšovaná, tehdy chod historie zahnívá, tehdy se v oku času usadí smítko, tehdy do soukolí času napadá písek a čas se chová podivně. To byla alespoň jedna z možných teorií.

Doba se vymkla z kloubů a kdo byl Paul Hjelm, aby ji napravil?

Navíc by to docela bolelo.

Dřív se tomu říkávalo zlé časy. Lidé hromadili zásoby, zabarikádovali se a přes most nesměla projít ani noha. A doufali, že se děti narodí jen s jednou hlavou místo se dvěma.

Nedokázali pochopit, že právě proto se mezitím rodily děti se dvěma hlavami místo s jednou. Právě kvůli tomu, že přes most nesměla projít ani noha.

„Probuď se.“

Teď se hroutí čas. Teď, před mýma očima. V okamžiku, kdy píšu.

Slova Leonarda Sheinkmana zaryla do Paula Hjelma své drápy. Vědomě se rozhodl, že se k deníku nevrátí. Věděl, že by ho nedokázal číst se střízlivým, jasným a analytickým pohledem, a právě toho bylo teď zapotřebí.

Což nebránilo tomu, aby se mu nevracel. Pravda byla, že jednotlivé Sheinkmanovy věty neustále obcházely jeho myslí. Ale jen jednotlivě. Celek byl zatím příliš složitý.

„Haló, probuď se.“

Osud Lea Sheinkmana…

Nejprve přiměje svou rodinu, aby zůstala v Německu, místo aby uprchla. Pak vidí, jak jeho blízké odvlečou, aby je popravili – a neřekne ani slovo. A nakonec skončí na oddělení, kde musí čekat na svou trýznivou smrt, kterou doslova vidí přicházet. V takovém stavu píše. V takovém stavu je osvobozen. V takovém stavu přichází do Švédska. Není divu, že musí obrátit list v knize života, jak to vyjádřil syn Harald, když spolu rozmlouvali v domě na Bofinksvägen. Nově příchozí Leonard Sheinkman musí vyhladit minulost. Musí ji sugescí vymazat. Stane se vědcem. Naučí se, jak mozek funguje. Cílevědomě se věnuje mozkovým cvičením. A podaří se mu obrátit list. Stránka, na niž píše svůj nový život, je úplně bílá.

Možná tu a tam papírem prosvitne mlhavý, nezřetelný zrcadlově obrácený text.

„Tak probudíš se už konečně?“

„Co?“ divil se Paul Hjelm.

Celá bojová centrála na něj upírala zrak. To bylo nějakých očí. Napočítal dvanáct, než se probral.

„Sakryš,“ vzpamatoval se. „Asi jsem zmizel v propasti času.“

„Tenhle fenomén se v poslední době značně rozmáhá,“ konstatoval Jan-Olov Hultin neutrálně.

Hjelm chvíli civěl na haldu ležící na Hultinově psacím stole. Chavez postával vedle ní. Hromada byla poměrně pestrobarevná, ale převažujícími barvami byla červená a fialová.

„Doposud zaslané příspěvky z Evropy,“ informoval Jorge Chavez. „Ze čtyřiceti procent nejsou ani červeno-fialové. Někteří výrobci posílají celé katalogy vzorků. Od jedné české firmy nám přišlo decimetr tlusté tažné lano pro ropné tankery. Bylo bílé, vyrobené z konopí a poštovné přišlo na osm set korun.“

„Speciálně vyvinuté pro české pobřeží,“ poznamenal Viggo Norlander.

Vyvalili na něj oči.

„Žádné není,“ upřesnil.

Chavez si trochu zmateně odkašlal. Pak pokračoval ve výkladu:

„Tři vzorky přicházejí v úvahu. Technici zjišťují chemické složení, jestli jde o náš typ provazu.“

Pak své odřezky shrnul na hromadu, smetl je do hokejové brašny a vrátil se na místo.

„Ukázková stručnost,“ konstatoval Jan-Olov Hultin a ometal si katedru.

Hjelm se podíval na hodinky. Nohy se ještě houpaly v propasti času. Byly tři. Tři hodiny v pátek odpoledne. Brzy bude víkend. Tehdy se pokusí k deníku vrátit.

„Je tu nějaká naděje, že bys dokázal pokračovat, Paule?“ zeptal se Hultin zlověstně líbezným tónem.

Hjelm se pokusil vzchopit.

„Všichni znáte Henryho Bloma alias Olliho Peltonena. Jak víte, zapracovali jsme tady s Gunnarem na otázce přístavu Frihamnen. Právě tam Peltonenovo nelegální taxi sedmého září 1981 někdy po sedmé hodině večerní našeho beznosého přítele nabralo. Najít staré archivy z přístavu nebyla zrovna hračka, ale myslím, že jsme na to přišli. Rozhodného dne přistál poměrně značný počet lodí. Pokud však vyjdeme z předpokladu, že se Peltonen nemýlí a nabral zákazníka těsně po sedmé večer, tak se nám prostor trochu zužuje. Asi se dá počítat s tím, že muž bez nosu, posléze Shtayf na Södra Begravningsplatsen, ve Frihamnenu nepřešlapoval celý den, aby chytal bronz, nýbrž se celkem bez prodlení vydal do své konečné destinace. V takovém případě nás zajímají tři plavidla. Gunnare?“

Od konfrontace se skinheady z Akersbergy na sebe Gunnar Nyberg moc neupozorňoval. Se skinheady to ovšem souviselo dost málo. O mnoho více pak s jistou docentkou slavistiky. Hloubal zkrátka a dobře nad tím, co to je za podivné pocity, které jeho mohutným tělem cloumaly. Byla tohle opravdu láska? Už to bylo tak dávno, a měl-li být upřímný, vlastně ani nevěděl, jestli kdy v životě lásku vůbec pocítil. Vlastně ano, v posledních letech ke svým dětem, když dospěly. Ale předtím? Byl vůbec někdy zamilovaný do chudinky Gunilly? Nadržený, to ano. Zamilovaný – ne. Možná, možná se teď vážně do docentky Ludmily Lundkvistové zamiloval. Zašli do jedné ruské hospůdky v ulici Drottninggatan. Gunnar poprvé v životě jedl boršč a medvědí steak. Snad i nějaká ta kapička vodky hrdlem protekla. Pak odešli k ní domů na Luntmakargatan, s naprostou samozřejmostí. Prožili nádhernou noc. Později si ani nedokázal vzpomenout, jestli „mě
li sex“, jak se to dnes vkusně nazývá. Všechno byl spíš jen pocit, přívaly pocitů v obřím těle. Potkali se pak ještě u něj doma v Nacce. Tehdy už sex „měli“ určitě. Bylo to zkrátka a dobře božské. Seděla na kůru v Nackém kostele a poslouchala zkoušku sboru. Sbormistr se s nimi rozloučil slovy, že bas tentokrát zní neobyčejně čistě a jasně. Pak šli domů a milovali se. Neobyčejně čistě a jasně.

Ne, „neměli sex“. Milovali se.

Nyní Gunnar Nyberg – neobyčejně čistým a jasným hlasem – oznámil:

„Těmi třemi trajekty onoho večera ve Frihamnenu byly: francouzská loď M/S Marie Curie, která připlula se smíšeným nákladem z Le Havru v 16.15, sovětská M/S Cosmopolit, která dorazila se smíšeným nákladem z Oděsy v 18.25, a německá M/S Mercedes, která dorazila s nákladem vozidel z Kielu v 19.35. Pokoušíme se tato plavidla teď po dvaceti letech a s překreslenou mapou Evropy lokalizovat. Nevypadá to zrovna jednoduše. Možná by se dalo tvrdit, že čas i místo ukazují na Cosmopolit.“

„Ze sovětské Oděsy,“ upřesnil Paul Hjelm.

„Dnešní Ukrajiny,“ doplnil Gunnar Nyberg.

Na chvíli se rozhostilo ticho. Na mnoha sítnicích se vynořil systém souřadnic připomínající znaménko plus. Kvadrant, který dříve zůstal osamocený, se teď posunul k ostatním třem.

„Čas na hypotézy,“ prohlásil Paul Hjelm. „Pokud beznosý Shtayf přijel z Ukrajiny a jede za Leonardem Sheinkmanem, máme tu chybějící souvislost. Ještě pořád je samozřejmě extrémně vágní, ale v takovém případě bychom tu měli pojítko mezi ukrajinskými Erínyemi a naším emeritním profesorem. Skutečnost, že je Shteyf zavražděn stejného dne, kdy navštíví Sheinkmana, a je nalezen u nevelkého jezírka Stralsjön v Ältě, kousek na severozápad od Tyresö, tomu na zajímavosti zrovna neubírá. Ani to, že Sheinkman o devatenáct let později podnikne pouť k Shtayfově hrobu, nad nímž nalezne svou smrt.“

„To skutečně neubírá,“ uznal Hultin. „Co to znamená? Který článek nám chybí, sakra?“

„Možná v některém bodě uvažujeme chybně,“ zamyslel se Paul Hjelm. „Mám takový nejasný pocit, že v tom myšlenkovém pochodu je někde chyba.“

„Jenže nejasné pocity do naší práce nepatří.“

„Jen nech být.“

„Máte ještě něco?“

„Ne,“ řekl Hjelm. „Budeme s Gunnarem dál pracovat na těch lodích. Dalším úkolem je najít starou nákladní sovětskou loď Cosmopolit. Kromě toho se trochu podrobněji podívám na deník Leonarda Sheinkmana.“

„Copak jsi to ještě neudělal? Je to pořád ještě ‚příliš těžké‘?“

„Je,“ odpověděl Paul Hjelm.

Hultin si hluboce vzdychl a obrátil se na Kerstin Holmovou:

„Kerstin?“

Ta shlédla na své šílené haldy papírů a spustila:

„Jak jsem už říkala, prověřuju dál podobné případy v Evropě. Podrobně pročítám dokumenty k vyšetřování v různých jazycích. Určitou útěchou nám budiž, že už jich víc nedorazilo. Ale moje naléhání na Robbinse z Manchesteru, Mészölyho z Budapešti, Sremaka z Mariboru, Roelantse z Antverp, von Weizsäckera z Wiesbadenu a Gronchiho z Benátek přineslo určité výsledky. Z těchto měst je nejmenší Maribor. A právě tady se v březnu odehrál případ, který bezprostředně předcházel stockholmskému. Slovinská policie se nejvíc ze všech snaží, aby působila v evropské spolupráci jako solidní partner a Maribor je, jak jsem naznačila, docela malé město. Vypadá to, že tu v březnu skutečně nějaké prostitutky zmizely. U komisaře Gronchiho jsou určité náznaky také, ale trochu vágnější. Mariboru předcházely Benátky v únoru. Wiesbaden taky není nijak velký a kriminální inspektor Weizsäcker si stojí pevně na svém: o
dtud žádné prostitutky nezmizely. To bylo v prosinci. Snad by se to dalo vykládat tak, že Erínye začaly expandovat až letos. Dosáhly stavu, kdy mohou posílit své řady. A v takovém případě jsme viděli jen začátek. Kromě toho mi konečně přišla odpověď od kriminálního inspektora Benzigera z německého Výmaru. Komisař…“

„Copak vážně mají tyhle tituly?“ divil se Viggo Norlander. „Obyčejné, poctivé, skrz naskrz švédské hodnosti?“

„Samozřejmě že ne,“ odvětila Kerstin Holmová. „Jsou to přibližné překlady. Na to, aby člověk chápal tituly, hodnosti a hierarchii policejních organizací jednotlivých států, potřebuje nesmírně podrobné znalosti. Dost na tom, jak je to složité u nás. Ani pořádně nevím, jakou hodnost mám já – a už vůbec ne, jak bych ji přeložila. Smím pokračovat?“

„Počkej, zamyslím se,“ odpověděl šprýmař Norlander. „Můžeš.“

„Děkuji. Komisař Radcliffe z Dublinu navrhl, abych tohoto Benzigera kontaktovala. Asi před hodinou přišla odpověď. Přečtu vám ji: ‚Vážená Fräulein Holmová. Hluboce se omlouvám, že jsem nemohl na Váš e-mail odpovědět dříve, ale byl jsem na pracovní cestě. Jimmy Vás naprosto správně odkázal na mne. Chci říci, James Radcliffe. Nedávno jsem se mu na jisté mezinárodní konferenci zmínil, že jsme narazili na modus operandi, který se podobá Vašemu případu. Sám však o něm vím jen velmi málo, protože nejde o policejní záležitost. Tímto Vás tedy raději odkážu na profesora Ernsta Herschela z Historického ústavu Univerzity v Jeně. Se srdečným pozdravem, kriminální inspektor Josef Benziger, Výmar.‘“

„Podařilo se ti toho Herschela kontaktovat?“ chtěl vědět Hultin.

„Ne,“ odpověděla Holmová. „Nikdo mi nezvedá telefon. Poslala jsem e-mail.“

„Díky. Ještě něco?“

„Prozatím ne.“

„V tom případě to můžeme zakončit menším promítáním, že ano?“

„Tak jest,“ potvrdil rozradostněně Viggo Norlander. „Byl jsem s tvou manželkou na cestách, Jorge. Takové líbánky. Sdíleli jsme dokonce i hotelový pokoj v Karlskroně.“

„Nesdíleli,“ uvedla jeho slova na pravou míru klidným hlasem Sara Svenhagenová.

„No, to možná ne,“ nenechal se vyvést z míry Norlander, „ale natočil jsem ji ve všemožných polohách.“

„Jestli toho nenecháš, tak nebudeš smět přijít na večírek,“ oznámil mu poměrně nevzrušeně Chavez a přehraboval se svými provaznickými vzorky.

„Na jaký večírek?“ zpozorněl Viggo.

„Jejda,“ zakryl si Jorge teatrálně rukou ústa. „Možná není zvaný?“

„Na naši kolaudaci,“ vysvětlila Sara a postavila se. „Předpokládám, že přijdete všichni. Zítra v sedm. Na lačno. Ulice Birkagatan ve čtvrti Birkastan. Všichni musí složit slavnostní slib: že se ani slůvkem nezmíníme o probíhajícím případu.“

„Proč se mi nic neřekne?“ stěžoval si Viggo. „A přitom jsme toho spolu tolik nacestovali, Saro.“

„Protože nejsi zvaný, Viggo,“ prohlásil Jorge. „Proto. Pozvali jsme všechny kromě tebe.“

„Tak dost,“ učinila tomu přítrž Sara. „To víš, že jsi zvaný, Viggo. Astrid už účast potvrdila. Vezme i Charlotte. Jinak máme odpověď od všech, myslím. Jak to bude s vámi, Jane-Olove? Přijdete s manželkou?“

„Samozřejmě,“ přisvědčil Jan-Olov Hultin, který náhle nabyl i soukromý život. Dodal: „Jmenuje se Stina.“

„A pak nebylo jasné, v jakém počtu se dostaví Gunnar…“

„Ve dvou,“ oznámil Gunnar Nyberg čistým a jasným basem.

„Takže dorazí všichni?“ ozval se Jorge. „No to mě podrž. To abych zaběhl do Systemu a dokoupil ještě pár lahví Duky.“

„Co je to za jihoamerickou břečku?“ provokoval Viggo.

„Jedná se o plné italské červené víno, Duca d’Aragona, ročník 1993. A břečka to není. Zato bývá skoro vždycky vyprodané. Snad ho bude mít Systembolaget v nákupním centru v Nacce. Co bych pro vás neudělal.“

Jorge Chavez byl jinými slovy ukázkou svaté trpělivosti. Hjelm si ho nevěřícně prohlížel. Tohle byla přetvářka. Musela být. Takhle drasticky se žádný člověk změnit nemůže.

„Všichni nedorazí,“ zkusil to. „Arto ne.“

„Tím bych si nebyl tak jistý,“ odvětil tajuplně Jorge.

„Pokusíme se teď našemu příteli napomoci, aby své víno sehnal včas?“ zasáhl Hultin. „Spusť ten film, Viggo.“

Po signálu z dálkového ovladače v ruce Vigga Norlandera videopřehrávač u bílé tabule cvakl. Nekonečný švenk kamery po bezútěšném prostoru přístavu doplnila Sara komentářem:

„Zatímco před našima očima defiluje kompletní okolí přístavu v Karlskroně, můžu alespoň začít sdělením, že jsme s Viggem ještě jednou zhlédli celý filmový epos Úřadu pro ochranu přírody o polském przniteli orlů Wojciechovi Bienkovi. Ze zákazníků se mimochodem vyklubali Němci, Japonci a Američané. Zkoumali jsme hlavně záznam z vnitřního prostoru trajektu. Žádné stopy po emigrujících dívkách ze Slagsty.“

Po panoramatu karlskronského přístavu následovala dlouhá, roztřesená sekvence s míhajícími se dlažebními kostkami. Tu a tam se vynořil zánovní italský pánský střevíc se zřetelnými skvrnami. V pozadí bylo slyšet zamumlání:

„Kam, hergot, zmizela? Zelenina jedna.“

Viggo Norlander si hlasitě odkašlal.

„Tohle se přece mělo vystřihnout, Saro,“ ohradil se přísně.

„Podle mě to stálo za to zachovat,“ opáčila Sara klidně.

„Podle mě taky,“ řekl Hultin neutrálně.

Zelenina se nyní zjevila na televizní obrazovce. Klučičí střih Sary Svenhagenové zelený od chlóru stál proti větrem ošlehanému muži v uniformě sedícímu ve stísněné kajutě s usmolenými mořskými mapami na stěnách. Ten hleděl do jakéhosi papíru a pak oznámil:

„Ne, o tom autobusu ani cestujících tu nemám žádné informace. Kromě toho, že si objednali tři kajuty.“

„To vypadá, že nějaké informace přece jen máte,“ poznamenala povzbudivě zelenina. „Kolik osob máte hlášených?“

Ošlehaný se začetl do papíru, nikoli bez určitého úsilí.

„Jedenáct dospělých,“ oznámil konečně.

„Dospělých?“ podivila se Sara Svenhagenová.

„Takových, co nejsou děti,“ upřesnil ochotně ošlehaný, načež ztuhl s prapodivným výrazem v koutcích úst.

„Díky, Viggo,“ řekla Sara a obrátila se k bojové centrále. „Jedenáct dospělých tedy znamená, že kromě našich osmi ze Slagsty tu byly ještě tři osoby. Dvě jsme už předvídali: řidič plus ta žena s mobilním telefonem, ke které se vrátíme. Teď se ukázalo, že byly tři. Zdá se, že společenství Erínyí se neustále rozrůstá. Jedeme dál, Viggo. Tohle vás probudí. Následují krátké šoty. Estetika MTV.“

Norlander stiskl dálkové ovládání. Ošlehaný muž zmizel i se svou grimasou. Náhlý střih na mladou ženu slovanského vzezření v bílém oblečení před celou přehlídkou kuchyňského náčiní visícího na zdi:

„Pouze ženy, ano,“ potvrdila kultivovanou švédštinou. „Tři kajuty. V jedné spaly tři, po čtyřech ve dvou dalších. Byly to čtyřlůžkové kajuty. Ale promluvte si s Wislawou. Myslím, že tyhle kajuty měla na starosti ona.“

Rychlý střih na ještě mladší tmavovlasou dívku v bikinách, která seděla na palubě a opalovala se. V kameře trochu zacukalo, avšak proslulý kameraman nakonec odolal pokušení sjet záběrem k úrovni bikin.

„Odkud pocházíte, Wislawo?“ ptal se Sařin hlas mimo záběr.

„Jsem Polka,“ odpověděla hezkou švédštinou slečna v bikinách.

„Slyšela jste, že by si mezi sebou povídaly?“

„Ano. V různých jazycích. Trochu rusky, trochu bulharsky.“

„Co ukrajinsky?“

„Nedokážu rozeznat ukrajinštinu od ruštiny. Bulharština je jiná, ale nerozumím jí. Rusky trochu umím.“

„Zaslechla jste, o čem si vyprávěly?“

„Ne, v mé přítomnosti spolu nikdy nemluvily. Slyšela jsem hlasy z chodby. Žádná konkrétní slova jsem nerozeznala. Ale já u nich jen uklízela. Jídlo servírovala Jadwiga.“

Střih na jinou mladou dívku, s trochu světlejšími vlasy, v tričku a džínách. Právě se ve společnosti nějakého mladíka ve slunečních brýlích chystala vystoupit na břeh, když ji u můstku kdosi zastavil. Obraz se třásl jako osika a celý následující rozhovor podbarvovalo hlasité funění:

„Vy jste Jadwiga?“

„Ano,“ ulekla se dívka a couvla. „Dejte pryč tu kameru. Co děláš, ty chlíváku?!“

„Jsme od švédské policie,“ vysvětlila Sara a ukázala jí průkaz.

„On taky?“ chtěla vědět Jadwiga a ukázala hlavou.

„Neuvěřitelné, viďte?“ odvětila Sara neutrálně.

„To musíš tak děsně funět?“ ozvala se Jadwiga vyčítavě.

„Poznáváte tyhle ženy?“ zeptala se Sara.

Jadwiga si prohlížela sérii fotografií.

„Jasně,“ přisvědčila. „Většina tu byla, možná všechny. Bydlely ve třech kajutách. Myslím, že v nich zůstaly celou cestu. Vůbec nevycházely. Večer jsem jim přinesla večeři a ráno snídani.“

„Nejdůležitější je tahle,“ ukázala Sara na jednu z fotografií. „Dokázala byste o ní něco říct?“

Jadwiga se poškrábala na hlavě a řekla:

„Myslím, že to byla Ruska. Mluvila nějakým dialektem. Moje ruština není nic moc.“

„Takže jste neslyšela, co říkaly?“

„Něco málo. Když jsem byla malá, měli jsme ruštinu ve škole povinnou. Zrovna když jsem už měla za sebou pár let a začínala jsem chápat základy, najednou přišla angličtina.“

„Mluvíte výborně švédsky,“ pochválila ji Sara.

„Díky.“

„Kurva!“ zaryčel kdosi, pak se ozvala rána a obraz se změnil v oblohu zabíranou skrz zábradlí trajektu.

Nový střih. Opět Jadwiga, s hrnkem kávy před sebou a v pozadí s lidmi sedícími nad talíři s jídlem.

„Druhý pokus,“ bylo slyšet Sařin hlas. „Víš určitě, že to přežila, Viggo?“

„Viggo?“ poznamenala pobaveně Jadwiga.

„Jo, přežila,“ ozval se Norlanderův hlas, který přestal funět. „Podjelo mi to.“

„Takže, Jadwigo. Kde jsme skončily?“

„U téhleté,“ ukázala Jadwiga na jednu z fotografií. „Mluvila s těmi dvěma dalšími v kajutě nějakým divným ruským dialektem. Něco jsem zaslechla, když jsem servírovala snídani. Když jsem předtím podávala oběd, mlčely jako zařezané.“

„Takže tahle spala v té kajutě, kde byli ubytováni tři cestující?“

„Podle mě ano. Něco kolem třiceti. Lehce jihoslovanské vzezření. Pokud mám já severoslovanské.“

„A ty dvě mezi těmihle fotografiemi nejsou?“

„Ne, tyhle bydlely v těch zbývajících dvou kajutách. Po čtyřech. Ty se chovaly trochu míň spořádaně. Feťačky.“

„A ty tři, co bydlely v té první kajutě, byste za feťačky neoznačila?“

„Ne. Myslela jsem, že jsou to kurátorky nebo něco na ten způsob. Že převážejí partu bývalých narkomanek. Odvykací zájezd.“

„Poznala byste ty dvě ženy z kajuty se třemi pasažéry? Nebo pomohla s vytvořením portrétu?“

„Možná.“

„A co říkaly?“

„Jak jako?“

„Říkala jste, že jste něco zaslechla, když se servírovala snídaně. Co to bylo?“

„Počkejte… Nejdřív něco o počasí, že je fajn, že noc byla klidná. Pak něco o tom, že to holky zvládly skvěle. Jedna říkala, že je na ně pyšná. Potom něco v tom smyslu, že musí někoho kontaktovat, až projedou. Pak se mě zeptaly, jestli není žitný chleba. Pak se někdo ptal, kdy je naposledy zkontrolovaly. Jedna odpověděla, že zrovna před deseti minutami. Potom se mě zeptaly, jestli jsem byla v sousedních kajutách. Odpověděla jsem, že ano. Ptali se, jestli ke mně byly milé. Pak jedna poprosila ještě o kávu. Nalila jsem jí. A odešla jsem.“

„Ježkovy zraky,“ užasl Sařin hlas. „Vy máte ale paměť.“

„Díky.“

„Takže někoho měly kontaktovat, až projedou. Tak to bylo?“

„Vy máte ale paměť.“

„Koho? Řekly jméno?“

„Ano, řekly. Ale na to si nevzpomínám.“

Střih. Jadwiga seděla u psacího stolu s počítačem. Nějaký tlustý člověk v policejní uniformě tiskl tlačítka klávesnice a pohyboval s myší. Vedle něj vykukovala polovina Sary Svenhagenové.

„No, já nevím,“ řekla Jadwiga a ukázala na obrazovku. „Něco jako tohle. Možná trochu šikmější oči.“

„Viggo,“ ozvala se Sara trochu unaveným hlasem. „Není žádný důvod, abys tohle natáčel.“

„Ale jo,“ zamítl námitku nezaměnitelný mužský hlas, zatímco kamera přejela psací stůl a spočinula na Jadwize, která ukázala podrážděné obscénní gesto.

„Neruš ji,“ vyzvala ho Sara ještě unaveněji.

„Vypadá jako Magdalena Forsberg,“ podotkl policista s karlskronským přízvukem a díval se zklamaně na monitor.

Zato Jadwiga najednou vypadala otřeseně.

„Kvůli tomu se nemusíte děsit,“ uklidňoval ji onen nezaměnitelný mužský hlas. „Nikdo si nemyslí, že jste identifikovala světovou jedničku v biatlonu.“

Jadwiga vstala. Kamera ji následovala.

„Ale tak to bylo!“ vykřikla.

Sara Svenhagenová se zjevila vedle ní a zeptala se:

„Jak to myslíte, Jadwigo?“

„To jméno!“ vyhrkla mladá Polka. „Té, co se ji chystaly kontaktovat.“

„Magdalena Forsberg?“ divil se nezaměnitelný mužský hlas.

„Magda,“ opravila ho Jadwiga.

Následoval náhlý střih na okolí nějakého autoservisu. Před plejádou více či méně defektních autobusů stál muž s knírem v čepici Shell a utíral si ruce od oleje. Podezíravě se díval přímo do objektivu.

„Co to má znamenat?“ zeptal se smalandským dialektem. „Sind Sie deutsch? Sie können hier nicht fotografieren.“

„Promiňte,“ oslovil ho Sařin hlas. Na kraji záběru se vynořila její ruka vyzbrojená policejním průkazem. „Jsme správně ve firmě Anderstorp auto & bus servis AB?“

„Jo. Dejte pryč tu kameru. Nepotřebujete na to náhodou povolení?“

„Má pravdu,“ ozval se hlasitě Jan-Olov Hultin.

„Pšt,“ zasyčela Sara, zatímco se z televize ozval její hlas s otázkou:

„To vy jste Anders Torp?“

„Ano,“ řekl muž s knírem, v jehož hlase ještě stále znělo podezření, teď však i značná pýcha. „Anders Torp z Anderstorpu.“

„Půjčujete autobusy?“

„Jo,“ odpověděl Anders Torp z Anderstorpu. „Někdy.“

„Půjčil jste autobus s touhle poznávací značkou?“

Do záběru se vsunul poznámkový blok. Anders Torp si ho prohlédl a přikývl.

„Staré volvo, menší model,“ potvrdil. „Pronajali si ho na měsíc. Bylo to, myslím, před pár týdny.“

„Paráda,“ komentoval nezaměnitelný mužský hlas.

„On je taky od policie?“ divil se Anders Torp a ukázal ven z obrazovky. „To bych rád věděl, jestli můžete vážně takhle bez povolení natáčet. Možná bych na další otázky už neměl odpovídat.“

„Pokud máte co skrývat, tak byste asi vážně neměl,“ podotkla Sara.

„Vynikající,“ ozval se Hultin.

„Pšt,“ ozvala se Sara.

„Nemám co skrývat,“ ohradil se dotčeně Anders Torp.

„V tom případě jedeme dál,“ odvětila Sara, „jak se říká ve Žluté ponorce.“

„Vy jste to taky slyšela?“ rozzářil se Anders Torp. „Uprostřed ničeho, jak tam chvíli zavládne chaos. Eagles měli svoje poselství pozpátku, Beatles zase v jednu chvíli přimixují švédský hlas. Da fortsätter vi resan. Úžasné!“

„Kdo si ten autobus pronajal?“ zeptala se stručně Sara.

Anders Torp si ji obdivně prohlížel. Zjevně prorazila hradbu nedůvěry.

„Nějaká holka,“ řekl. „Nebyla Švédka.“

„Odkud byla? Z východní Evropy?“

„Ne, to bych jí nic nepůjčil. Autobus bych už v životě neviděl.“

„Musela přece ukázat řidičský průkaz…“

„A pas,“ doplnil Anders Torp. „To je povinnost, pokud je zákazník ze zahraničí. Mám dojem, že byla Němka. Můžu se kouknout.“

Na okamžik se ztratil z dohledu. Kamera se natočila k Saře. Nezaměnitelný mužský hlas opáčil:

„Ve Žluté ponorce?“

Sara ukázala na zeď garáže. Kamera přiblížila starý potrhaný plakát s psychedelickými příšerami, až se zaostřila slova „Beatles“ a „Yellow Submarine“. Pak se objektiv obrátil zpět k Saře.

„Chytré,“ uznal nezaměnitelný mužský hlas.

„Ále,“ odbyla ho Sara s poměrně spokojeným výrazem.

Pak se vrátil Anders Torp z Anderstorpu. V ruce držel papír, který se divoce zmítal ve smalandském pozdně jarním větru.

„Tady,“ ukázal na neukázněný dokument. „Číslo řidičáku a pasu.“

Sara přikývla a řekla:

„Budeme si to pak muset okopírovat. Byl to někdo z nich?“

Ukázala mu sadu fotografií. Anders Torp pomalu prošel oněch devět portrétů a zavrtěl hlavou.

„Ne.“

Sara mu tedy podala další dvě, trochu větší.

Anders Torp se podíval na první z nich. Pak si vzal druhou a rozzářil se úplně stejně, jako když uslyšel o Žluté ponorce.

„Tahle se jí hodně podobá,“ přikyvoval.

Sara Svenhagenová ukázala do objektivu zdvižený palec. Kamera sebou trhla a upadla na zem. Ještě bylo možno zahlédnout, jak se slunce schovává do mraku, a pak se obraz rozpadl v zrnění.

Chvíli mlčeli. Potom se ozval Jan-Olov Hultin:

„Tak nevím, jestli je video pro policejní vyšetřování ten nejlepší nástroj…“

Sara Svenhagenová ukázala na Vigga Norlandera zdvižený palec. Její kolega gesto radostně opětoval. Tentokrát neměl žádnou kameru, kterou by mohl upustit.

Nedalo se přehlédnout, že se domnívá, že k případu přispěl zcela nedocenitelným způsobem.

Sara řekla: „Můžeme tedy konečně dát jméno naší takzvané nindžafeministce. Jmenuje se Magda.“

„Kromě toho máme tohle,“ doplnil Viggo Norlander.

Ukázal vějíř tří fotografií. Jedna z nich byla skutečná fotografie – ta, kterou technici vyčistili z filmu Úřadu pro ochranu přírody. Zachycovala ženu s mobilním telefonem. Vedle ní byly dva poměrně zřetelné identikity, tedy počítačové rekonstrukce.

„Tyhle dva portréty,“ informoval Viggo, „byly pořízeny ve spolupráci jistého plnoštíhlého karlskronského policisty a polské servírky Jadwigy z M/S Stena Europe.“

Položil jeden z identikitů na stůl, druhý držel zdvižený ve vzduchu a pokračoval:

„Této ženě pronajal Anders Torp z Anderstorpu svůj autobus. Předpokládejme, že je to šoférka Erínyí.“

„Pas i řidičák byly německé,“ upřesňovala Sara. „Není pochyb, že byly falešné. Uhádnete na jaké jméno?“

„Ne,“ ozvali se všichni.

„Eva Braunová,“ prozradila Sara Svenhagenová.

„Kamera se naneštěstí rozbila, když to Anders Torp řekl,“ oznámil nezaměnitelný mužský hlas Vigga Norlandera.

„Šunt,“ poznamenal Jan-Olov Hultin neutrálně.

Vtom zazvonil telefon. Hultin ho zvedl.

„Ano,“ řekl telefonu. „Ano. Ano. Bylo to těžké? Aha. Fajn. Dobře. Díky.“

Pak telefon položil a oznámil:

„Volal šéf kriminálních techniků Brynolf Svenhagen. Byl rozčilený.“

„Jejdánku,“ utrousil Jorge Chavez sarkasticky a zašilhal po hodinkách. Návštěva obchodu s alkoholem se jevila čím dál nedosažitelnější.

Hultin pokračoval:

„Přišla jim odpověď na toho muže bez nosu.“

Neposedné publikum rázem zpozornělo jako žáčci první školní den.

„Tak proč se Brunte rozčiluje?“ divil se Paul Hjelm, za což si vysloužil Sařin vražedný pohled.

„Protože ta odpověď je dost mlhavá. Tvrdí, že nemají s Europolem pracovní smlouvu. Odmítají nám to jméno sdělit a požadují, abychom tam vyslali někoho od nás.“

„Vyslali?“ užasl Chavez. „Copak nikdy neslyšeli o internetu?“

„Řekl bych, že vzdáleně,“ poznamenal Hultin a zdvihl sluchátko.

„Přece tam nebudeš někoho posílat?“

„Ale ano,“ potvrdil Hultin a vytočil velmi dlouhé číslo. „Jednoho euroturistu bychom tu přece měli. Arto tam po víkendu zajede.“

„Ale kam tam?“ nechápal Paul Hjelm. „Odkud byl náš nosáč?“

„To je právě důvod, proč držím zobák a krok,“ řekl Jan-Olov Hultin a vzhlédl. „Shtayf přijel z Oděsy. Z Ukrajiny.“

30/

Na Toskánsko se snesl sobotní večer. Rodina Söderstedtova seděla na verandě, zatímco slunce zvolna klesalo za kopce. Růžovějící paprsky slunce se nořily do řádků vinné révy a lemovaly kopce zlatým okrajem. Z bylinkové zahrádky zavanulo osmnáct druhů bazalky a piniemi nasycený večerní vzduch se v soumraku vlnil dosud váhajícím teplem dne. Poslední zbytky Anjina fantastického zvláštního pesta z jejího posledního přírůstku – modré růžicolisté bazalky – právě klouzaly do hrdla v dokonalé kombinaci s nefalšovaným Brunellem.

A všechno – naprosto všechno – bylo skvělé.

Arto Söderstedt se rozhlédl kolem stolu. Mezi čím dál vybělenějšími hlavičkami seděla jedna černá. Patřila sedmnáctiletému vinařskému synkovi jménem Giorgio. To on jeho nejstarší dceru připravil o nevinnost. Mikaela ho jednoho dne přivedla a představila. Arto cítil, že to je něco velikého, pocta, poděkování za to, že se mu ji podařilo přesvědčit, že se není za co stydět. Snad ji ten postoj bude provázet celý život.

Stydět se člověk má, jen když někomu ublíží.

Nikdy jindy.

Giorgio byl velice plachý chlapec, který žil v přesvědčení, že otec milované musí z definice běsnit. Že je jeho povinností, aby běsnil. Ale ani Georgiův vlastní otec nijak zvlášť rozběsněně nevypadal. Arto s Anjou jeden večer vinaře a jeho manželku pozvali na večeři. Oba vypadali celí nesví, jako by stáli před soudem. Toto jsou manželé, jejichž dceru jejich nezdárný syn penetroval. Manželé Söderstedtovi museli svorně zmobilizovat veškerou svou srdečnost, aby je přesvědčili, že je vše v pořádku. Vinařská dvojice se nakonec pomaličku uklidnila a vše skončilo tím, že se všichni předháněli v ódách na lásku, víno a život.

Někdo tady u stolu čeká dítě.

Dunk, padlo toto přesvědčení na Söderstedta.

Něco viselo ve vzduchu. Ona ryze ženská, naprosto tichá telepatie vysílala přes stůl své vlny. Už to zažil. Přesně řečeno pětkrát. Po pravdě se řadil mezi experty.

Jeho pohled se nejprve soustředil na Lindu, svou druhorozenou. Bylo jí čtrnáct. Nijak zvlášť se neděsil. A také nebylo proč. Hltala těstoviny, poočku se rozhlížela a vypadala úplně normálně. Ze všeho nejvíc se zajímala o Giorgia. S nepatrným úsměvem si v duchu pomyslel, co jí asi táhne hlavou. Kde se její myšlenky zarazí.

Pak nadešel kritický okamžik. Sebral odvahu a otočil se k Mikaele. Zářila. Ale byla to záře lásky, ničeho jiného, o tom neměl žádné větší pochybnosti.

Aha, pomyslel si a ulehčeně si oddechl. Mýlil jsem se. Myslel jsem, že už nikdy nebudu vyzvedávat děti ze školky. Chyba lávky.

Za pár let půjdu do školky vyzvednout nového benjamínka.

Otočil se na Anju, která soustředěně ochutnávala své bazalkové pesto. Třpytila se.

Ano, třpytit se a zářit je totiž rozdíl. Náramný rozdíl.

„Tak ty jsi těhotná?“ pronesl svou myšlenku nahlas a napil se vína.

Pesto zaskočilo Anje v hrdle. Musel vstát, obejít stůl a vykonat na manželce starý dobrý Heimlichův manévr. Spojil ruce pod hrudníkem a stlačil. Na stůl plesklo úctyhodné sousto pesta. Giorgio se zašklebil odporem. Mikaela se styděla až po kořínky vlasů. Ještě se měla v životě co učit.

Anja si utírala slzy ubrouskem, který posléze využila k utření zbytků pesta ze stolu. Její výraz byl zcela neutrální. Pak se posadila a zahleděla se nepřítomným pohledem do soumračné krajiny. Arto se také posadil. Pozoroval ji, aby zjistil, jestli se telepatické vlny vrátí.

Giorgio nerozhodně váhal nad svou nedojedenou porcí pesta.

„You don’t have to eat it,“ řekla Anja, aniž se její zrak odpoutal od nekonečna.

Žádné vlny, když se Mikaela s Giorgiem vytratili od stolu, aby důvěrným tónem pomlouvali svět dospělých. Žádné vlny, když zmizeli Linda s Peterem, aby se jeden na druhého snažili připlížit ze zálohy a bafat na sebe v houstnoucí tmě. Žádné vlny, když vzal Stefan malou Linu za ruku a odešli se spolu dívat na italskou televizi pro děti.

Ale když manželé na verandě osaměli, když soumrak přešel v noc, když cikády spustily, až jim od nožiček jiskry odletovaly, tehdy se telepatické vlny vrátily. Pohled ztracený v dálce konečně zmizel a Anja se mu podívala do očí, které ji neodbytně provrtávaly. Několik vteřin tak seděla a prohlížela si svého svérázného manžela. Pak zavrtěla rychle hlavou, krátce se usmála a odešla.

Ale jo, přece jen bude mít benjamínka.

Přesunul se ke svému vyhrazenému rohu verandy a zapnul počítač. Ten zachroustal a zahrkal. Arto žil v neustálé hrůze, že počítač trefí informační šlak a jednoho dne mu prostě umře. Všechny ty CD disky, které do něj zkopíroval, všechny ty informace, kterými byl pevný disk zasypán… co ještě vydrží?

Arto Söderstedt vytáhl plán Palazza Riguarda, kterým ho komisař Marconi poněkud neochotně vybavil. Nádavkem ho ten dobrý komisař – ještě neochotněji – upozornil na veškeré kritické body tohoto čtyřatřicetipokojového obydlí. Nakonec se postavil s rukama v bok a velitelským hlasem řekl:

„Měl byste mi sdělit, signore Sadestatte, k čemu to potřebujete.“

Signor Sadestatt opáčil:

„Jaká je nejlepší cesta dovnitř?“

Signorovi Marconimu pochopitelně spadla čelist. Žádná jiná reakce nepřipadala v úvahu.

Söderstedt to upřesnil:

„Ne pro mě. Pro Erínye.“

Marconi si ho měřil. Čelist se vrátila do normální polohy a pohled se upřel na Söderstedta.

„Jinde než u něj doma se mu člověk na kobylku dostat nemůže,“ pokračoval Söderstedt. „Svůj palác neopustil už – jak jste to říkal? Rok?“

Marconi přikývl mlčky, ale nikoli lhostejně.

„Takže když se k němu bude chtít někdo dostat, musí proniknout do Palazza Riguarda.“

„A jste si skutečně jistý, že tyhle… Erínye jdou zrovna po něm?“

„Ano, jsem si tím čím dál tím jistější.“

„Proč?“

„Protože to s rosomáky bylo tak neuvěřitelně jednoznačné. Protože mezi Leonardem Sheinkmanem ve Stockholmu a Markem di Spinellim v Miláně existuje nějaká přímá souvislost. Protože kombinace rosomák/stařec ukazuje rovnou na Palazzo Riguardo. Protože di Spinelli je pavouk v pavučině. U něj se všechny nitky setkávají. Od něj všechny nitky vedou. Sám zosnoval síť, ve které uvízne. On sám stvořil tyto bytosti, které ho pozřou.“

„To zní poměrně přesvědčivě,“ řekl Marconi povzbudivě, načež připravil rozohněnému finskému Švédovi studenou sprchu: „Ale existuje opravdu nějaké udržitelné pojítko mezi Sheinkmanem a di Spinellim?“

„Poznal ho.“

„To tvrdíte vy. Celé to stojí na vaší vlastní intuitivní reakci. Navíc by v takovém případě byl Sheinkman oběť a di Spinelli kat. Proč zavraždit jak oběť, tak kata?“

„Není tu nic, co by prokazovalo, že by di Spinelli byl kat. Třeba jsou bratři v neštěstí.“

„Marco di Spinelli coby vězeň v koncentračním táboře Buchenwald? Vy si snad děláte legraci.“

„Váš výrok, signore Marconi, naznačuje, že jste opačného názoru, navzdory vaší dřívější neutralitě.“

„Podívejte se na Marka di Spinelliho, signore Sadestatte. Je tohle muž, kterého mučí vzpomínky na minulost v koncentračním táboře? Člověk ponížený mechanicky vraždícími nacisty? Je tohle člověk, kterému i po půl století musí být předepisována psychofarmaka, aby dokázal v noci alespoň na hodinu usnout? Je tohle muž, který byl podroben těm nejstrašlivějším lékařským pokusům?“

Tady se Arto Söderstedt opravdu zarazil. Tento distingovaný komisař, který byl jindy přímo ukázkou sebeovládání, na krátký okamžik odhalil pohnutky své zatvrzelosti.

Bylo to osobní.

Nějakým způsobem se ho to osobně dotýkalo.

„Váš otec?“ vypálil od boku Söderstedt.

„Je to celé moje dětství,“ potvrdil Italo Marconi a zabodl do něj svůj pohled. „Celé mé dětství v kostce. Nemůžou spát. Nedokážou to.“

Söderstedt mlčel. Čekal, až Marconi vyprávění dokončí. Ten pokračoval klidnějším, avšak ještě roztřeseným hlasem:

„Buchenwald byl největší koncentrační tábor nacistického Německa. Ke konci války tu už skoro žádní Němci nezůstali. Německé Židy už stihli transportovat do vyhlazovacích táborů v Polsku – ty, na nichž neprováděli své lékařské experimenty. Buchenwald čím dál více fungoval jako internační tábor pro zahraniční vězně. Můj otec byl italský komunista. Zkoumali na něm proudění krve svalovinou pozorováním naživo, řekněme. Vivisekce pravé ruky. Samozřejmě bez umrtvení. Chodil s visící, rozpitvanou a hnijící pravou paží skoro rok, než jednotky 3. americké armády jedenáctého dubna 1945 dorazily do Buchenwaldu a otevřely brány.“

Arto Söderstedt se na něj díval. Bylo těžké to strávit.

„To je mi líto,“ řekl s dětskou nevinností.

„I mně,“ odvětil Marconi a jeho prsty si pohrávaly s nějakými papíry na stole. „Takže mi celá moje zkušenost praví, že Marco di Spinelli nikdy v koncentračním táboře neseděl. Za to dám ruku do ohně.“

„Máte samozřejmě pravdu,“ uznal Söderstedt. „To byl jen takový nápad.“

„Přesto dokončete myšlenku,“ vyzval ho Marconi a byl zase sám sebou.

„Kdo zabije osmaosmdesátiletého bývalého vězně z koncentračního tábora tak, že ho pověsí hlavou dolů a vrtá se mu kovovou jehlicí v mozku, je z definice fašista. Mám dojem, že se mí kolegové ve Stockholmu poněkud lehkovážně spokojili s výkladem, že tyhle Erínye mají nějaké poslání. Že osvobozují ženy, které jsou oběťmi násilí. Podle mého názoru vykazují značně fašistické rysy. I když se jedná o ženy.“

Italo Marconi chvíli přikyvoval. Pak řekl:

„Jedna cesta dovnitř existuje.“

Arto Söderstedt sledoval, jak se sklání nad gigantickým, prastarým výkresem paláce, který ležel rozvinutý na stole. Teprve teď začalo Söderstedtovi docházet, jak podrobně byla každičká místnost v paláci zmapovaná.

„Známe v Palazzu Riguardu opravdu každý koutek,“ hovořil dál Marconi. „Odtud se řídí ekonomická aktivita, která celou naši zemi a kontinent posílá ke dnu. Byznys Marka di Spinelliho představuje zkrátka tržní ekonomiku v té nejčistší podobě. Nekontrolovaná tržní ekonomika ukrytá v paláci, kde chodby moci vyzdobili ti nejskvělejší umělci všech dob. Je to velkolepá a dokonalá krása, vzdělanost, cit pro historii – a je to ryzí, brutální moc.“

Arto Söderstedt začínal chápat, proč byl palác až do základů zmapovaný. Policie chápala kompletní mechanismus – ale nedokázala mu zabránit.

„Palác svou strukturou trochu připomíná cibuli,“ pokračoval Marconi a udělal nad plánem několik rozmáchlých gest. „Rozdíl ovšem je, že Palazzo Riguardo má srdce. A srdcem je kancelář Marka di Spinelliho. Člověk musí proniknout vrstvou po vrstvě. Když rod Perdutů nechal v šestnáctém století palác postavit, hrozilo nebezpečí ze všech stran. Palác byl postaven jako soustava vzájemně se uzavírajícího zdiva. Když procházíte chodbami, ničeho si nevšimnete, ale skutečnost je taková, že překračujete jeden padací most za druhým. A tyto padací mosty je možné během okamžiku zvednout a vy putujete rovnou do hradního propadliště. Navzdory tomu, že palác působí otevřeně a prostorně, vedou skrz každou slupku pouze jedny dveře, a u nich pečlivě hlídaný padací můstek, který se dá okamžitě zvednout. Snažit se slupkami proniknout těmito dveřmi je zbytečné. Je tu však jedna alternativa. Říkáme jí ‚těsná brána ‘.“

Söderstedt se krátce zasmál. Zarecitoval:

„Vejděte těsnou branou; prostorná je brána a široká cesta, která vede do záhuby; a mnoho je těch, kdo tudy vcházejí. Těsná je brána a úzká cesta, která vede k životu, a málokdo ji nalézá.“

Marconi se na něj krátce podíval. Tváří se mu mihl úsměv a přikývl:

„Matoušovo evangelium, sedmá kapitola, třináctý verš. Je to skutečně úzká cesta a málokdo ji nalézá. Je to naše eso v rukávu, kdybychom se potřebovali rychle dostat dovnitř. Vede tudy.“

Söderstedt teď sledoval Marconiho linku v její digitální podobě. Táhla se vstříc toskánské krajině, v níž se už rozhostila hluboká tma, jako stopy, které na sítnici zůstanou po letu světlušky. Zdálo se mu, že čára tvoří nečitelný nápis.

Když Marconi dokreslil, zeptal se Söderstedt:

„Co podle vás Marco di Spinelli dělal za války?“

Marconi odložil tužku a upřeně se zadíval na svého nordického kolegu.

„To je přece naprosto zřejmé,“ řekl. „Byl nacista.“

Jako by je svou metaforou přivolal, vletěl do zahrady roj světlušek. Předvedly prchavý tanec, který po nich zůstal ještě dlouho poté, co odletěly. Stračí hnízdo světelných nitek, které nešlo odmžiknout, Söderstedtovi znemožnilo zaostřit na Marconiho těsnou bránu.

Arto Söderstedt zůstal dlouho sedět s pohledem upřeným do nicoty a pokoušel se rozluštit vzkaz světlušek. Četl ho, dokud text před jeho očima zvolna nezanikl.

Nakonec zůstala jen světlá čára Itala Marconiho. Klikatila se výkresem jako kostrbatá stopa, kterou zanechá tužka dítěte v bludišti z komiksového časopisu.

Viděl před sebou, jak se Erínye, možná právě v tomto okamžiku, sklánějí nad přesně týmž plánkem a ukazují si na přesně tutéž čáru jako on. Blížily se, cítil to. Najednou se mu zazdálo, jako by se zahrada zachvěla jakýmsi klouzajícím přítomnem. V koutku oka zahlédl stín, který vklouzl za strom. A další. A najednou jako by celou přírodu zaplavily míhající se stíny. Stromy jako by se pohybovaly, les se přibližoval.

Artovi Söderstedtovi naskočila husí kůže a pokusil se ten nepříjemný pocit setřást.

Co byly zač, tyto nesmiřitelné postavy ze zapomenutých hlubin mýtu?

Civilizace věřila, že je před pár tisíci lety zkrotila.

Plíživě sledovaly svou oběť. S dokonalou přesností ji čím dál vyděšenější nahnaly přímo k vybranému místu vraždy. Když ji měly tam, kde chtěly, byla už vláčná, roztřesená až do hloubi duše. Rozechvěly její zapomenuté, vytěsněné hlubiny vědomí, aby pak pověsily oběť hlavou dolů a vrazily jí do mozku ohavnou jehlici.

V tom okamžiku už byly oběti šílené hrůzou.

Všechny, až na Leonarda Sheinkmana. Ten s nimi dokonce hovořil. Klidně a pokojně.

Jako by na ně čekal.

Jako by věděl, že si pro něho dřív nebo později přijdou.

Na co čekal? Bylo v tom něco, čeho byl svědkem v koncentračním táboře? Šlo tu o jeho zradu, jak o ní vyprávěl Paul Hjelm, když dočetl jeho deník? Jeho dvojí zradu?

Byly to snad přízraky pomsty jeho manželky a syna, na které čekal?

Ne. Jeho zrada nepatřila k tomu druhu. Ovšem že mohl se svou rodinou uprchnout do Ameriky. To, že to neudělal, určitý druh zrady je. Ovšem že se mohl hlasitě postavit na odpor, když popravovali jeho manželku a syna, ale tím by se nic nezměnilo.

Ne, tady šlo o něco jiného, něco závažnějšího. V tom s Paulem Hjelmem naprosto souhlasil. „Mám takový nejasný pocit, že v tom myšlenkovém pochodu je někde chyba,“ jak zaznělo v telefonu.

A pak přišel ten druhý hovor.

Od Hultina.

„Co bys řekl na přízračně nádhernou Oděsu?“

Vyrazí zítra. Opustí svůj zanedbávaný ráj a vydá se do jámy lvové. Bude se snažit nenechat se oloupit, odhánět od sebe agresivní žebráky a sofistikovaně vyjednávat s neochotnými východními policisty bez počítačů.

Ale vybral si to sám.

Ani na vteřinu nezalitoval.

Pohlédl na hodinky. Čas nadešel. Zavřel dokument s plánem Palazza Riguarda a vyměnil disk v mechanice za nově zakoupený. Spustil instalaci programu a jal se rozbalovat menší krabici, která ležela vedle počítače na jeho odlehlejším stolku. Zpěv cikád vykresloval ze tmy obrysy.

Vytáhl zařízení, které vypadalo jako malá kapesní svítilna. Připojil je k počítači a upevnil k odklopené obrazovce počítače.

Instalace byla dokončena. Přijal veškerá tajuplná licenční ujednání a spatřil na obrazovce sám sebe. Byl černý jako bota.

Přesunul lampu stojící za ním a namířil si proud světla na obličej. V téže chvíli se tvář na obrazovce rozjasnila. Na krátký okamžik měl za to, že hledí na strýčka Perttiho, mladého strýčka Perttiho s rukou na jílci šavle. Byl Artovi Söderstedtovi až směšně podobný. Co tam pohledává? Přeběhl mu mráz po zádech.

Arto na něj vyplázl jazyk. Strýček Pertti na obrazovce mu to oplatil.

Kouzlo bylo zlomeno.

Arto Söderstedt se vrátil k technice. Teď by to mělo fungovat.

Zavřel obraz na monitoru. Byl na něm on sám, a nikdo jiný.

Zatímco se připojoval k internetu, začal se kolem osamělého zdroje světla slétat hmyz. Cítil, jak mu neznámá okřídlená havěť vykresluje v obličeji tečky. Konečně na obrazovce spatřil tvář zcela odlišnou, avšak stejně důvěrně známou, a oslovil ji:

„Nazdar, nádeníci.“

31/

Cillina tvář byla plná očekávání. Ostřílený pár prošel jedním z elegantních vchodů Birkastanu. Její výraz se nezměnil, ani když vystoupili po schodišti v čistém secesním stylu, a jelikož ji neopustil ani v okamžiku, kdy stanuli před dveřmi, jež zdobilo jediné zahraniční příjmení v celé čtvrti, našel i Paul Hjelm odvahu, aby se začal těšit.

I když bylo už skoro půl osmé.

Vzala ho za paži způsobem, který si pamatoval z jejich společného mládí. Bylo to tak dávno, kdy tento dotyk pocítil, že ho to skoro dojalo.

„Konečně je všechny uvidím,“ šeptla Cilla, zatímco on pilně rozbaloval kytici, kterou pořídili pro tuto příležitost na rohu v prodejně Seven Eleven.

„Vždyť už jsi je přece viděla, ne?“ divil se Paul.

„Neviděla,“ řekla a stiskla jeho paži ještě pevněji.

Zazvonil.

Přišla jim otevřít Sara. Zelený klučičí účes, ku poctě této slavnostní příležitosti obzvlášť rozčepýřený, doplňoval jen stěží rozeznatelný make-up a prosté, úzké tmavomodré šaty se nijak nepokoušely zakrývat jisté křivky. Objala je a přivítala. Povadlou kytici ze Seven Eleven naštěstí doprovázela lahev sladové whisky.

Pohlédla na ni, přikývla a zašeptala Paulovi:

„Nezapomeneš na náš slavnostní slib, že ne?“

Paul se zasmál a zavrtěl hlavou.

Ani slůvkem se nezmínit o probíhajícím vyšetřování.

Udělá vše, co je v jeho moci, aby slib dodržel. Ale snadné to nebude.

Z hlubin bytu jim vyšel naproti Jorge. Na sobě měl modrou košili a zbrusu nový béžový plátěný oblek. Který ovšem vypadal úplně stejně jako ten starý.

„Večeře už nebude k jídlu,“ přivítal je a vrazil jim do rukou každému po sklence Martini Rosso.

„Sakryš,“ ulekla se Cilla, která si právě věšela bundu na věšák. „To jdeme tak pozdě?“

„To nic,“ řekl Jorge. „Ty celá záříš, Cillo.“

„Zářím?“ divila se Cilla a objala ho.

Podíval se na lahev whisky, kterou mu předávala Sara.

„Cragganmore,“ konstatoval.

„Perfektní, když člověka přestanou bavit excesy,“ poznamenal Paul.

„Tak račte dál a nahlédněte,“ vyzval Jorge opožděný pár galantním pokynutím ruky. „Když si pomyslím, že ani ty jsi tady ještě nebyl, Paule, tomu tedy říkám sociální bída.“

Prošli ze stísněné předsíňky závěsem z indiánských korálků.

„Z Chile,“ upřesnil Jorge.

Vůně jídla se spoustou česneku je vábila k obývacímu pokoji. Cestou Paul nahlédl do kuchyně. Byla prostorná, starobylá a působila útulně. Prkenná podlaha se mu zdála trochu nezvyklá. Na plynovém sporáku pobublávaly hrnce.

„Plyn?“ ukázal na ně Paul.

„Dokonalost sama,“ přisvědčil Jorge. „Ale nepředbíhej.“

Dámy už je předešly a stály v obývacím pokoji. Skláněly se nad skupinkou lidí kolem skleněného indického stolku. Každý třímal sklenici s červeným mokem.

Až na jednoho z přítomných, který třímal lahev s dudlíkem. Seděl Viggovi Norlanderovi na klíně.

Paul jim všem vespolek zamával na přivítanou a letmo se rozhlédl po obývacím pokoji. Byl poměrně velký a zařízený značně početnými kusy nábytku. Ploch tu mnoho nezbývalo – za což do značné míry mohl kulatý prostřený stůl abnormálních rozměrů stojící uprostřed místnosti, ve které zabíral všechno místo. Překvapivé množství knih a na stěnách pár obrazů, které vypadaly na originály. Působilo to vkusně a trochu chaoticky.

Což ovšem poměrně přesně vystihovalo Jorgeho i Saru.

Paul trochu roztržitě počechral Charlottiny nepočetné tmavě blond vlásky. Pak podal ruku dámě po Viggově boku. Barva jejích vlasů byla stejná jako dceřina. Na sobě měla velmi střízlivé růžově květované šaty a vypadala, že se mílovými kroky blíží k padesátce.

„Paul,“ představil se.

„Astrid. Tak ty jsi ten slavný Paul Hjelm. Detektivní génius.“

Paul vrhl překvapený pohled na Vigga, který trochu mnohoznačně pokrčil rameny a vyhodil kvičící Charlotte do vzduchu.

„Blahopřeju,“ řekl Paul.

„K čemu?“ nechápala Astrid.

Paul vrhl další pohled na Vigga, tentokrát trochu znepokojený, ale Viggo si jen dál pohazoval se svou dcerkou.

„K přírůstku,“ upřesnil.

„Aha,“ řekla překvapeně, ale nikoli nazlobeně Astrid. „Jistě. Díky.“

Paul se obrátil na Vigga, ukázal na Charlotte a zeptal se:

„Doufám, že ji poctivě natáčíš.“

„Na ní jsem si to trénoval,“ kontroval Viggo s naprosto vážnou tváří.

Paul postoupil dál pohovce. Koutkem oka zahlédl, že si Cilla povídá s Kerstin Holmovou. Měl z toho trochu divný pocit.

Nějaká pomenší tmavovlasá žena v černém mu podala ruku a představila se:

„Ludmila.“

Mozek nespínal. Připadal si zpomalený a nemotorný. Ryba na suchu.

„Paul,“ odvětil a zamával žábrami. „Těší mě.“

Jedna část knihovny se prohnula a vedle ní se prodralo gigantické tělo.

„Zatraceně, proč tu mají tak mrňavý záchody,“ hudral Gunnar Nyberg a vydal se k nim. Přišel k Cille a pozdravil ji se zdvořilostí starosvětského oficíra ve výslužbě.

„Máš pravdu,“ přiznal nahlas Jorge. „To je problém tohohle bytu. Nezbývá místo na pračku.“

Až při pohledu na Gunnara se Paulovi rozsvítilo. Stále svíraje ruku drobné tmavovlásky zvolal:

„No ovšem! Ludmila. Docentka!“

„Tituly jsou zásadní, kriminální inspektore,“ poznamenala Ludmila s lehkou příměsí ironie. Usmál se sám pro sebe. Celkem to zvládl.

Gunnar Nyberg se rozesmál halasným, dunivým basem. Paul by rád věděl, co Cilla řekla, že to vzbudilo takový smích. On něco takového dokázal jen výjimečně.

Dopracoval se k vnitřnímu rohu pohovky. Nějaká starší dáma s prošedivělými vlasy a výraznými vráskami kolem očí mu s neutrálním výrazem podala ruku. To stačilo k tomu, aby se mu tentokrát rozsvítilo hned. Zlepšoval se. Už se otrkával.

„Madam Hultinová,“ pozdravil staromódně.

„Stina,“ odvětila dáma neutrálně.

„Paul,“ představil se a dodal zcela nadbytečně: „Hjelm.“

Už to tu bylo zas. Křestní jména a příjmení. Pořád mu dělalo až směšný problém říkat Hultinovi jinak než Hultin. Tím pádem pro něj jeho manželka nutně byla „madam Hultinová“. Všechno ostatní znamenalo opravdové sebezapření. Z celého srdce by si přál pochopit proč. Nejspíš to byl jakýsi hierarchický vzorec, kterému nikdy nedokáže definitivně uniknout.

Buď jak buď, došlo na lámání chleba. Hultin se tísnil až vzadu v rohu pohovky a v ruce držel sklenici, která byla tak prázdná, že vypadala skoro vylízaně. Pozdravili se.

„Jane-Olove,“ oslovil ho Paul, s opravdovým sebezapřením. „Jak vidím, tvá číše je prázdná.“

„Dorazili jsme před tři čtvrtě hodinou,“ oznámil Hultin. „Věřím přísloví ‚pozdě příchozím kosti‘.“

„Já taky,“ řekl Paul. „A stejně chodím všude poslední.“

Tu se v kuchyňských dveřích zjevila Sara a zatleskala jako hostitelka ze starých časů.

„Ctihodní hosté,“ oslovila je silným a pevným hlasem. „Usedněte k tabuli. Jorge – potřebuju nosiče.“

„Prý nosiče,“ bručel Jorge a neochotně opustil společnost. „Vždyť jsem vařil já.“

„A já jsem švédská královna,“ odtušila Sara a zmizela do kuchyně.

Hosté se trochu váhavě zvedli, protože málokdo se chce usadit k prázdnému stolu jako první, obzvlášť pokud nikdo neurčil zasedací pořádek, což byl zjevně i tento případ.

Cestou ke stolu se Paul setkal s Cillou a Kerstin, kterou objal. Cilla stála vedle nich a dívala se na ně. Pořád z toho měl zvláštní pocit. Přestože čas plynul a obrousil hroty, pokud člověk sáhl po klišé.

„Jak se vede, Kerstin?“ zeptal se.

„Ale jo,“ odpověděla.

Víc si toho neřekli. Gunnar vylezl na židli. Ta se ze všech sil snažila dokázat, že odolá jakýmkoli přírodním zákonům. A podařilo se jí to. Vydržela.

Obr na židli se jal nahlas počítat.

„Raz, dva, tři, čtyři, pět, šest dam. Sedm s Charlotte. Raz, dva, tři, čtyři, pět pánů. Zjevný nepoměr.“

„My můžeme sedět vedle sebe,“ ozvaly se jednohlasem Kerstin s Cillou.

Paul se na ně nevěřícně podíval.

„Takže to uděláme následovně,“ rozhodl Gunnar, kterého v jeho nově nabytém stavu euforie postihlo ještě nádavkem vůdčí šílenství. Vedle mě bude sedět Astrid, pak Jan-Olov, Sara, Paul, Stina, Viggo, Ludmila, Jorge, Cilla, Kerstin. A Charlotte bude sedět…?“

„U Astrid,“ řekl Viggo, zatímco Astrid současně s ním řekla:

„U Vigga.“

„Znamenitě,“ uzavřel svou řeč Gunnar a seskočil ze židle s nově nabytou obratností člověka, kterému se podařilo zhubnout. „Tím se to vyřešilo.“

Charlotte skutečně seděla celou večeři Viggovi na klíně. Podávalo se maso v omáčce po chilském způsobu s ohromujícím množstvím česneku. Víno, Duca d’Aragona 1993, s tou záplavou česnekové chutě výborně ladilo, pročež bylo konzumováno v bakchických objemech.

„Spotřeba vína je známkou europeizace,“ ohlásila Ludmila na závěr večeře tónem, který neponechával žádný prostor protiargumentům.

„Jak to myslíš?“ chtěl vědět Hultin, který společnost překvapil tím, že na zmíněném ukazateli měl ten večer lví podíl.

Tedy na spotřebě vína.

„Když jsem sem přijela,“ pokračovala Ludmila, „vězeli jste v pásu vodky tak jako my Rusové – ačkoli ne tak pevně. Postupně jste přesedlali na víno.“

„Alkohol jako alkohol,“ mumlal Viggo a hladil už dávno spící dceru po hlavičce.

Ludmila ho naprosto ignorovala.

„Zato v Rusku, a vlastně v celé východní Evropě, se pás vodky utahuje čím dál pevněji. Stává se z nás ztracený národ.“

„A asi ne jen kvůli tomu?“ opáčil Paul, čímž se dotkl jejich svatého slibu. Však se na něj také několik párů očí úkosem podívalo.

Ženských očí.

„Jsem přesvědčená,“ navázala Ludmila, „že situaci národa lze měřit podílem vína na celkové spotřebě alkoholu. Čím vyšší podíl vína, tím větší duševní blahobyt země.“

„Určitá část statistice uniká,“ upozornil Gunnar, na kterého víno zjevně nemělo žádný účinek. „Řekl bych, že ve Švédsku bude šedá zóna asi největší na světě.“

„Tím myslíš domácí palírny?“ zeptal se Paul.

„A nelegální alkohol. Ale hlavně domácí kořalku.“

„Proč se tomu říká švédsky brännvin?“ zeptal se Viggo, aniž byť jen na okamžik přestal hladit dcerku po vlasech, „Vždyť to víno není ani náhodou?“

Ludmila se vydala na lov do své lingvistické paměti, až narazila na kořist:

„Slovo brännvin se ve švédštině objevilo ve středověku – tehdy v podobě brännevin z dolnoněmeckého bernewin, což znamená ‚pálené‘ neboli ‚destilované víno‘. V nizozemštině brandewijn, z čehož se postupně stalo ‚brandy‘.“

Paul viděl, že Gunnar obdivně hledí na svou dámu. Po všech těch letech se tedy konečně ukázalo, jak jeho vkus v otázce něžného pohlaví vypadá.

„To přece není žádná odpověď,“ otravoval Viggo. „Točíme se na místě. Proč tomu říkali víno, když to byl špiritus?“

„Protože slovo ‚špiritus‘ tehdy neexistovalo. Dnes používané švédské slovo sprit se do jazyka dostalo v osmnáctém století, a to nikoli z němčiny, ale z francouzštiny. Švédština slovo převzala přímo z francouzského esprit, což znamená ‚duch‘.“

„Takže víno bylo špiritus a špiritus byl prd,“ vztekal se trochu agresivně Viggo.

„Jazyk se neustále mění, Viggo,“ vysvětlovala Ludmila klidným hlasem.

„A přestaň řvát na mou dámu,“ vyzval ho stejně klidným hlasem Gunnar.

Tuto poněkud vyhrocenou diskusi nepřerušil ani tak zvon kostela Gustava Vasy, který kdesi v dáli odbil devět mohutných úderů, jako spíš to, že Jorge najednou položil doprostřed stolu svůj notebook.

Těchto devět úderů však rezonovalo Paulovým vědomím. S každým úderem sílilo náhlé a absurdní nazření. Nakonec bylo tak naprosté a tak zahlcující, že do sebe musel nalít celou sklenici Duca d’Aragona, aby neporušil svůj svatosvatý slib.

Jorge na horní hranu odklopeného monitoru upevnil zařízení, které vypadalo jako malá kapesní svítilna. Pak celý počítač otočil ke svému místu u stolu, posadil se a provolal k lidu:

„Všichni sem!“

Lid se líně a neochotně zvedl. Hultin párkrát elegantně ukročil stranou a nakřivo se usmíval. Jeho manželka Stina ho podepřela a neutrálně poznamenala:

„Říká se, že víno působí preventivně proti mozkovým příhodám. Dovolím si o tom pochybovat.“

Gunnar naklonil své kdysi obří tělo nad Ludmilinou židlí a hladil svou dámu lehce po zátylku. Kerstin se natáhla stranou nad Cillu, která se hlasitě, a podle Paula zcela bezdůvodně, zasmála. Astrid došla k Viggovi a poplácávala ho láskyplně po hlavě. On jen dál hladil řídkou kštici své spící dcery. Paul se přišoural k nim a postavil se až úplně za ně. Sara si stoupla vedle něj a položila mu paži kolem ramen. Ani to nezaregistroval.

Na obrazovce to zapraskalo a zjevila se podivná postava.

„Nazdar, nádeníci,“ pozdravila je.

„No to mě poser!“ vykřikl Viggo. „Náš smrkáč finská!“

„Arto,“ pozdravil ho Jorge a na okamžik vypadal dokonale střízlivý. „Jak se ti daří? Máme u nás kolaudaci.“

„To vidím,“ odpověděl Söderstedtův poskakující obraz. „Já jsem si zrovna začal odpírat své každodenní vin santo. Ode dneška. K tomuto drastickému rozhodnutí jsem dospěl po třetí sklenku.“

Třípokojovým bytem v ulici Birkagatan to zašumělo. Jorge rozruch s ráznou autoritou utišil.

„Jak se ti daří?“ zopakoval.

„Znamenitě, díky,“ odpověděl Arto. „Nebýt jisté nadcházející cesty. Nepřepadává se náhodou na Ukrajině jako na běžícím pásu?“

„Ty jsi snad taky složil náš slavnostní slib, ne?“

„No jo. Promiň. Ne, jak říkám, mám se skvěle. Odhlédnu-li od skutečnosti, že má dcera přišla o panenství, že je na cestě nový benjamínek a že se mezi bazalkou krčí pravěké bohyně pomsty.“

Kerstin se Sarou si hlasitě odkašlaly. Söderstedtův obraz si zakryl dlaní ústa a pokřižoval se.

„Pardon. Podřekl jsem se.“

„Benjamínek?“ zahulákal Viggo. „U sta hromů, ty kozle stará! My taky čekáme!“

„Když už mluvíme o kozlech, že?“ poznamenal Arto. „To je bezva, blahopřeju. A je fajn mít hlídání.“

„Rodina se má dobře?“ zeptal se Jorge.

„Ale jo,“ přisvědčil Söderstedt. „Před nějakou hodinkou jsme sice museli povolat na pomoc Heimlicha, ale jinak fajn. Ukaž mi něco z toho vašeho bytu.“

Jorge sejmul kamerku z monitoru a otáčel s ní dokola.

„Ty jo,“ ulekl se Arto, „ty jsi ale zelená.“

„Dvacet bazénů každou neděli,“ vysvětlila Sara lakonicky.

„Ačkoli, se zítřkem teprve uvidíme,“ dodal Jorge.

„Vypadá to moc pěkně. Dětský pokoj už máte zařízený?“

„To je furt řečí o dětech,“ durdil se Jorge.

Sara odpověděla:

„Brzy.“

Od tématu bylo rychle a bez dalších incidentů upuštěno. Arto přijal osobní pozdravy postupně od veškerého osazenstva. V záběru se na chviličku objevila Anja a poznamenala nevěřícím tónem:

„Zázrak techniky.“

V tom okamžiku se obraz rozložil do záplavy podivných barevných kostiček, až se celá obrazovka proměnila v kostelní vitráž.

Tak to alespoň připadalo Paulovi. Jeho nitrem se ještě stále rozléhaly kostelní zvony.

Zdálo se mu, že ho to snad roztrhá.

Bakchanti se pak trochu neuspořádaně navrátili k pohovkám a křeslům kolem indického skleněného stolku.

Cestou se Paul zarazil u knihovny. Vyzvánění na okamžik vytlačilo cosi jiného. Vytáhl z řady jednu knihu. Titul zněl The Big Nowhere. A autor se jmenoval Ellroy.

Jorge postával s cigaretou, kterou držel jako nezkušená školačka. Zasmál se a ukázal na knihu:

„Tady máš ty svoje rosomáky. James Ellroy.“

„Ale bez rosomáků,“ poznamenala Kerstin a potáhla stejně nezkušeně, ovšem ještě navíc se sáčkem tabáku pod horním rtem.

„Wolverine Blues,“ dodal Jorge a dal Saře kouřem chutnající francouzský polibek.

Kdosi otevřel přinesenou lahev whisky. Nevelkým tři plus jedna se přelévaly asymetrické vlny diskusí, když z neviditelných reproduktorů vytryskly tóny salsy a strop sousedů začalo sužovat nerytmické dusání. Hultin se Stinou na salsu tancovali waltz. Vypadali, jako když se dvojice postřelených lumíků blíží k okraji útesu. Jorge Cillu galantně vyzval k tanci a proplouval profesionálními tanečními kroky po parketu. Po pár minutách se z blonďaté onuce proměnila v tmavovlasou a tajuplnou latinskoamerickou královnu tance. Nespíš za to mohlo slabé světlo. Gunnar s Ludmilou tancovali ploužák. Vypadalo to jako hra se smrtí. Kočka v náručí grizzlyho. Štítovec lodní přisátý na žralokovi. Jehně v sevření anakondy. Viggo s Astrid neochotně předali Charlotte Saře, která se posadila a hladila ji dlouhými, něžnými dotyky, a vydali se na parket jako dvojice průměrných tanečníků lidových tanců.

Jen Paul s Kerstin zůstali nemotorně stát a z odstupu sledovali tu podívanou.

Přepadla ho náhlá vize umírající civilizace tančící vrávoravými kroky nad propastí, spatřil postavy jako prázdné slupky bez minulosti, které vykonávají své trhavé pohyby nad hlubinou, jíž se nikdy ani nepřiblíží, dokud loutkovodič neupustí drátky a ony se bezvládně nezřítí do nicoty. A to už bylo pozdě.

Trvalo to jen krátkou chvilku a v podstatě to nebylo nijak zvlášť přínosné. Odstup, pomyslel si, je pouhá zbabělost. Vzal Kerstin za ruku, vedl ji na parket a ona ho nechala. Ačkoli to byla vlastně ona, kdo vedl jeho, a on, kdo si to namlouval. Když zabořil tvář do rozcuchaných tmavých vlasů a ucítil vůně, které necítil už celé roky, daly se umíněné zvony v jeho nitru na ústup, a když přiložil ucho k té nesmírně tenké lebeční kosti u levého spánku, připadalo mu, že navázal přímý kontakt s jejími myšlenkami. A to nebylo špatné.

Neměl ponětí, jak se ocitl v taxíku, ale každopádně tu seděl. Po rameni se mu rozlévaly Cilliny vlasy, kterým se vrátila jejich světlá barva, a slyšel ji, jak říká:

„Já vím, že jste spolu něco měli.“

Asi by měl cítit pobouření. Ale ne. Jen ji hladil zvolna po vlasech a mlčel.

„To nevadí,“ řekla Cilla. „Bylo to už dávno. Já vím.“

„Vyprávěla ti to?“

„Vyprávěla mi toho hodně. Kerstin je hrozně fajn.“

„Vědělas to už dřív?“

„Měla jsem podezření. Ale taky mi bylo jasné, že už to dávno skončilo.“

„Ptala ses jí na to?“

„Ne. Sama mi to řekla. Vypadá to, že účtuje s minulostí. Vyspravuje díry v čase, jak to nazvala.“

Paul se usmál. Asi byl s jejími myšlenkami v přímém kontaktu už dřív. Možná jeho myšlenky vlastně patřily Kerstin. Možná se její lebka ztenčila právě proto. Aby se k němu rozumné myšlenky snáz dostaly.

Cilla pokračovala:

„Mně to nevadí, Paule. Já taky s někým něco měla. Tehdy.“

A co teď? Neměl by cítit pobouření alespoň teď?

„Když jsme žili odděleně?“ zeptal se.

Aby do toho vnesl trochu řádu.

„Ano, někdy tehdy na jaře, ani nevím. Bylo to stejně krátké jako váš románek s Kerstin. Ale zvláštní na tom je, že bych to nechtěla vzít zpátky.“

„Já taky ne,“ řekl Paul.

„Nevšiml sis, že se s ní něco děje?“

„S Kerstin? Ani ne.“

„Říkala, že prožívá krizi. Metamorfózu, jak říkala. Prý to nedokázala přiznat ani sama sobě.“

„Neřekla ti, co se děje?“

„To ne. Ale mám dojem, že se z ní stává věřící člověk.“

Umlkli. Tolik, co se přímého kontaktu týče, pomyslel si Paul a cítil, jak se do taxíku tlačí všednost.

Věřící?

Když leželi v posteli, příliš unavení a vyčerpaní, aby uskutečnili to, co ještě v taxíku zamýšleli, vrátily se zvony do Paulova nitra. Těsně před usnutím si uvědomil, že je vlastně zproštěn povinnosti mlčet. Čas svatosvatého slibu pominul.

Svěřil se Cille. Její hluboký spánek a chrápání mu nijak výrazně nepřekážely.

Šlo spíš o to, aby ho to neroztrhalo.

Možná už spal, když zamumlal:

„V Buchenwaldu přece žádný kostel nebyl.“

32/

Jelikož jsme z humanitárních důvodů nuceni přejít neděli mlčením, přikročíme v čase rovnou k pondělí.

Pondělí patnáctého května.

Pondělní rána mohou vypadat různě. Pro někoho je návrat do práce po vleklém víkendu v samotě či manželském trápení přímo slastí. Pro jiné je čirým utrpením, když se musí ráno vyhrabat z postele a před sebou mít celý týden, který jen ubíjí kreativitu a nemá žádný smysl. Jiní se zase trápí myšlenkou na všechny ty ostatní, kteří jdou do práce, na všechny ty šťastlivce, kteří vůbec nějakou práci mají.

Pak existuje ještě jedna kategorie. Ti, kteří mají to štěstí, že se navzdory výjimečně zdařilému víkendu do práce skoro dětinsky těší.

K této skupině patřil i Paul Hjelm.

Vrátil se k deníku Leonarda Sheinkmana z onoho hrůzného týdne v únoru 1945. Zůstal na policejní stanici – a kdyby tomu tak nebylo, tak bychom neděli bývali mlčením přejít nemohli.

Paul totiž ledacos objevil.

Ze začátku to šlo ztuha. Ačkoli ztuha tu není vůbec to pravé slovo. Spíše to začalo odporem k sobě samému.

Připadal si jako násilník.

Na stole před ním leželo rozloženo deset zažloutlých stránek. Místa, kde se tužka dotkla papíru, tvořila písmo. Toto písmo bylo jen uskladněnou informací o objektivně zrekonstruovatelné události v minulosti. Byla to slova z prahu smrti, a tato slova jím rezonovala a uvrhla ho do propasti. Plakal s nimi, pláčem, který vycházel z nejniternějších zákoutí duše. Vyvolala čas a zážitky, které už vybledly. Něčím pro něj byla posvátná.

Tento text teď ležel před ním, s údy roztaženými jako oběť sexuálního násilí, a on se do něj teď chystal pustit s celým arzenálem racionálních struktur, které stavěly na západní pokrokové společnosti. Logika, analytická inteligence, striktní penetrace.

Chystal se zkrátka a dobře text znásilnit.

Jako správný evropský heterosexuální běloch středního věku.

Ponechat ho netknutý v jeho kukle by na druhou stranu znamenalo skrývat se před pravdou, zříci se vědění, akceptovat mystický, neměnný stav bázně, vkročit zpět do éry temna a připravit cestu stinným, nelidským silám.

Neexistoval nějaký způsob, jak ho analyzovat střízlivě a bystře, a přesto – snad dokonce díky tomu – udržet ono pohnuté mysterium při životě?

Tohle se jevilo jako bezprostředně rozhodující otázka. A to nejen v případě deníku Leonarda Sheinkmana, nejen v případě tohoto případu jako celku, dokonce ani ne pro jeho profesi jako celek, ale i pro celou společnost.

Objevila snad Kerstin právě to?

Zjistila snad, že bez mysterií jsme jen prázdné skořápky?

V této chvíli se Paul Hjelm přemohl (jak se říkává, když se věci vrátí do starých kolejí) a ponořil se do textu. Pomocí logiky, analytické inteligence a striktní penetrace pronikl do deníku Leonarda Sheinkmana z rozhodujícího týdne jeho života v únoru 1945, nedlouho před koncem války.

Leonard Sheinkman se nenacházel v Buchenwaldu, největším koncentračním táboře Německa, který byl zřízen v roce 1937 sedm kilometrů od Výmaru, města kultury, na odlehlém vrchu jménem Ettersberg. Tam by za oknem rozhodně žádný kostel neviděl.

V úvahu připadaly dvě alternativy: buď byl kostel jen metaforou, obrazným vyjádřením toho, že „vidí čas“, jak Sheinkman neustále psal, nebo skutečně existoval a zároveň představoval obraz toho, že „vidí čas“. Pro druhé hovořila skutečnost, že tento kostel popisoval tak podrobně, a navíc v kombinaci s bombovými útoky Spojenců, které v Německu v únoru 1945 zesílily.

Vše nasvědčovalo tomu, že se Sheinkman nacházel ve městě, a ne na nějakém odlehlém kopci.

Proč tedy celý život tvrdil svým dětem, že byl právě v Buchenwaldu? Proč svým dětem tvrdil, že seděl právě tam?

I tady byly dvě možnosti: buď byl v tomto městě vystaven něčemu tak hrůznému, že mu byla milejší a stravitelnější i noční můra Buchenwaldu, nebo – něco skrýval.

S tím Paul Hjelm čekal. Čekal i s městem, které se v dané chvíli nezdálo možné identifikovat. Raději se pustil přímo do onoho místa.

Muselo jít o jakousi instituci. Vězni sedí v něčem na způsob cel. Existuje tu pořadník, a když se člověk objeví na prvním místě, je podroben něčemu strašlivému. Výsledkem je, že je jeho osobnost vymazána. Tento osud potkal i jeho bratra v neštěstí Erwina. „Když ho oslovím, není tam. Je to prázdná skořápka. V místě, kudy obsah vytekl ven, je přilepený nenápadný tlakový obvaz.“ Tento obvaz se objevuje opakovaně. „Na vyprázdněných lebkách svítí obvazy jako lucerny.“ A: „Brzy se na mém spánku objeví bílý obvaz.“

Na spánku, prolétlo Paulovi Hjelmovi hlavou a zavřel oči.

Přirozeně.

*

Paula Hjelma oddělovala od Kerstin Holmové tenká stěna. Na opačné straně probíhal rozhovor s Evropou. Konkrétně s profesorem Ernstem Herschelem z Historického ústavu Univerzity v Jeně.

Byl velice neochotný.

Jak se říká – výzva.

„Neměl jsem se o tom Josefovi vůbec zmiňovat,“ prohlásil akademickou angličtinou. S přízvukem, ale bezchybnou gramatikou.

„Josefovi?“ nechápala Kerstin Holmová.

„Josefovi Benzigerovi z Výmaru. Nějaký čas u mě studoval. Byl to velmi nadějný student. Nechápu, jak se mohl dát k policii.“

„V jaké souvislosti jste se o tom Josefovi zmínil?“

„Šli jsme spolu na pivo a já mu vynadal, že nepokračoval v doktorátu. Tehdy jsem byl tak nedbalý, že jsem se mu zmínil o svém novém vědeckém projektu. Hlavně proto, aby viděl, o jaké třešničky na dortu přichází.“

„Takže se jedná o váš nový vědecký projekt?“

Ticho z Jeny. Kerstin pokračovala:

„Proč o tomto novém projektu nemůžete hovořit?“

„Z několika důvodů, Frau Holmová.“

„Fräulein,“ opravila ho mladistvě Kerstin Holmová.

„Je to nesmírně citlivý projekt, Fräulein Holmová. Doufám, že za pár let bude můj vědecký tým schopen publikovat své výsledky. V tomto okamžiku se celý projekt nachází z vědeckého hlediska v poměrně neutěšeném stavu.“

Akademické vody, pomyslela si Kerstin Holmová. Tady bude muset svá slova vážit velmi pečlivě. Nejspíš se tu rýsovalo dobře placené místo hostujícího profesora na některé z amerických univerzit, a to Herschel nemínil obětovat.

Ani kvůli tomu, aby pomohl mezinárodnímu vyšetřování vraždy.

Mohla ho přinutit. Mohla na to jít tvrdou rukou, sehnat soudní příkaz a donutit ho promluvit. Ale jednak by to trvalo příliš dlouho, a také by se ztratilo mnoho důležitých informací, těch, které člověk sdělí jen v důvěrném rozhovoru. Musela na to jít diplomaticky.

„Nic z vašich vědeckých výsledků neprozradíme,“ slíbila.

Profesor Ernst Herschel se rozesmál.

„Ale Fräulein Holmová,“ řekl. „Oba jsme státní zaměstnanci. Víme, jak málo vyděláváme v porovnání s kdekterým poskokem v soukromém sektoru. Svět je v současné době extrémně nespravedlivý a ani bych vám nevyčítal, kdyby si Bild-Zeitung od vás ty informace za pár milionů koupil. Ale oba víme, že státní sektor je děravý jako řešeto. Policie neví nic, co by za pár hodin nevěděla média.“

„Máte naprostou pravdu,“ přisvědčila Kerstin Holmová. „Jak to tedy uděláme? Co navrhujete?“

Opět mlčení z Jeny. Avšak tentokrát působilo jinak. Bylo to mlčení zamyšlené.

„Je tu ještě jedna věc,“ ozval se Herschel. „Vím, že si myslíte, že se tu jedná jen o akademické vody. Slyším vám to na hlase. Ale je tu jeden důležitější aspekt. Byla jste někdy v Hitlerově bunkru v Berlíně?“

„Ne,“ přiznala Kerstin Holmová.

„Nejste jediná. A to je také účel. Za žádnou cenu se nesmí stát poutním místem sílícího neonacismu. Význam historie a vědecké pravdy se musí zvážit vůči praxi. Je to otázka pragmatická. Co demokracii prospěje víc – pravda, nebo mlčení?“

„Takže tu hovoříme o místu, které by se potenciálně mohlo stát novým poutním místem neonacistů?“

„Ano,“ odvětil Ernst Herschel.

„Rozumím,“ řekla Kerstin Holmová.

Chvíli bylo ticho. Herschel přemýšlel o rychlém šíření neonacismu v nedemokraticky vychovávané bývalé DDR. Holmová přemýšlela o Erínyích. Říkala si, jestli by svou představu o nich náhodou neměla přehodnotit. Nakonec řekla:

„Skutečně rozumím vašemu znepokojení, profesore Herschele. Je to zcela oprávněná starost o budoucnost. Ale budoucnost je nutné posuzovat i vůči současnosti. A vaše povinnost zachovat mlčení se musí posoudit vůči mojí. Nyní vám sdělím něco, co podléhá maximálnímu utajení.“

Další ticho z Jeny. Opět nový druh. Ticho naslouchající.

Kerstin Holmová pokračovala:

„V současné době spolupracuji s několika evropskými zeměmi v rámci společného vyšetřování. Za poslední rok a něco bylo zavražděno dosud sedm lidí, ve Švédsku, Maďarsku, Slovinsku, Anglii, Itálii a Německu. Všichni byli o život připraveni tak, že je někdo přivázal na lano hlavou dolů, načež jim do spánku vrazil velice zvláštní nepružnou jehlici a pohyboval s ní v oblasti mozkové kůry fungující jako centrum vnímání bolesti.“

Opět ticho z Jeny. Zvolna akceptující, s pomalu narůstající ochotou spolupracovat.

„Chápu,“ ozval se konečně Ernst Herschel. „Budoucnost již nastala.“

„I tak by se to dalo vyjádřit.“

„Kdo za tím stojí?“

„Nevíme, ale říkáme jim Erínye.“

Nové ticho z Jeny. Ticho příprav. Pak se bariéra prolomila:

„Po pádu Berlínské zdi byl Výmar padlým skvostem DDR,“ začal vyprávět profesor. „O deset let později byl – se svými šedesáti tisíci obyvateli – Evropským hlavním městem kultury. Zde působil Cranach, Bach, Goethe, Schiller, Herder, Wieland, Liszt, Nietzsche, Strauss, Böcklin, architekti z Bauhausu. Tady vznikla první německá demokracie. Tady se konal první sjezd nacistické strany. Zde byla založena Hitlerjugend. Zde vyrostl Buchenwald, nejprve největší koncentrační tábor nacistického Německa a pak totéž v sovětském provedení. Zde se setkává to nejlepší i to nejhorší z evropské kultury.“

Profesor se na okamžik odmlčel a pak pokračoval:

„Několik let po pádu Zdi byla na okraji centra, nedaleko parku Weimarhallen, otevřena zchátralá a zabedněná budova. Od války do ní nikdo nevstoupil. Ve sklepě byly objeveny pozůstatky lékařského výzkumného zařízení. Podle všeho bylo opuštěno velmi narychlo. Ve sklepě ležely roztrhané a částečně spálené archivy. Jsou tu cely s velmi tlustými okenními tabulkami a několik centrálně umístěných laboratoří s protihlukovou izolací. Okamžitě mě kontaktovali. Zajistil jsem, aby do médií neproniklo ani slovo, a shromáždil malý tým vědců. Nesmírně pečlivě jsme tu prozkoumali každý čtvereční metr. Trvalo to několik let. V této chvíli výsledky zpracováváme. Před pár lety budovu kompletně zrenovovali.“

„A o jaké výzkumné zařízení se jednalo?“ vysoukala ze sebe se zatajeným dechem Kerstin Holmová.

„Říkalo se mu Centrum bolesti,“ odpověděl Ernst Herschel.

*

Z druhé strany stěny Paul Hjelm dál četl v deníku Leonarda Sheinkmana.

Bylo to čím dál jasnější.

Lidé v tomto objektu čekali v pořadí na to, aby byli podrobeni pokusu, který vyprázdnil jejich duši maličkým otvorem na spánku, kde na zakrytí rány stačil jen malý obvaz.

„Erwin zemřel bolestí.“

Za rohem zároveň dopadají bomby Spojenců. Leonard Sheinkman se posouvá k prvnímu místu v pořadníku blíž a blíž. Nakonec je na řadě. Deník končí právě v okamžiku, kdy se ho chystají odvést. Místo toho je osvobozen. Zachráněn v poslední sekundě. Emigruje do Švédska a vymaže svou strašlivou minulost.

Zmiňují se tu dvě důležité věci, přemýšlel Paul Hjelm s břitkou západní logikou. Kostel a tyrani.

Zdá se, že tyrani byli tři. Sheinkman o nich hovoří devatenáctého února. Jejich povahy se zjevně liší. „Neznám žádná jména. Žádná neprozradí. Jsou to tři bezejmenní vrazi. Ale nejsou stejní. Ani vrazi nejsou jeden jako druhý.“

Sheinkman s jedním z nich naváže kontakt. „Ten nejpřátelštější z nich. Je Němec méně než já s nesmírně světlými vlasy. A vypadá zarmouceně. Zabíjí se zármutkem v očích.“ Ten je první.

Pak text pokračuje: „Ti zbylí dva ne. Jeden zabíjí ze zájmu. Není krutý, jen bezcitný. Pozoruje, sleduje, zaznamenává.“ To je druhý.

A pak je tu ještě třetí. „Ale ten s fialovým znaménkem na krku, tím ve tvaru kosočtverce, ten je krutý. Chce zabíjet. Ten pohled znám. Chce, aby člověk trpěl. A pak zemřel. To ho uspokojí.“

Paul Hjelm psal a systematizoval.

Tyran 1: Výrazně světlovlasý, nikoli Němec, zarmoucený.

Tyran 2: Citově chladný, zapálený vědec.

Tyran 3: Krutý, sadistický, na krku fialové znaménko ve tvaru kosočtverce.

Víc se z toho vyčíst nedalo.

Obrátil pozornost ke kostelu. Kde jsou zavražděni manželka a syn Leonarda Sheinkmana? V táboře. „Vedli je k místu, které v táboře sloužilo jako popraviště, aby je zastřelili.“ Se vší pravděpodobností jde opravdu o Buchenwald. Poté ho přemístili. „A já skončil tady.“

Svým dětem tvrdí, že byl vězněn v Buchenwaldu. Pokud ho neodvezli příliš daleko, dalo by se předpokládat, že místo považuje ještě za Buchenwald. Pobočku Buchenwaldu.

Takže Výmar.

Kostel. Osmnáctého února. Ten podivný popis konkrétní podoby času. „Čas má bílé základy. Tyto bílé základy jsou snad čtyřhranné. Pak přichází černá. Černá část sestává ze tří částí. Spodní černý díl je šestihranný. Na třech ze šesti ploch, na každé druhé, jsou nad sebou dvě okna. Spodní o něco větší než horní. A těsně nad ním začíná další část, mezikus. Je stejně černý a tvarem připomíná přilbici. Na něm jsou umístěné hodiny. Poslední je špice. Je také černá a je ostrá jako jehla.“

Paul Hjelm se připojil k internetu a vyhledal Výmar. Bomby spojeneckých sil sem skutečně dopadly v únoru 1945. Našel seznam kostelů. Byly tu i fotografie.

Katedrála, Stadtkirche, byla jednou z dominant, která byla za války zničena, ale ta to nebyla. Ani jeden údaj nesouhlasil. Druhý velký kostel stál o něco dál na sever. Jmenoval se Jakobskirche, kostel svatého Jakuba. Byla to bílá stavba s černou věží ze tří segmentů. Nejprve šestihran, jehož každou druhou stěnu zdobila dvě okna umístěná nad sebou, spodní o něco větší než horní. Další segment měl tvar přilbice s hodinami. Následovala špice, která vypadala ostrá jako jehla.

Nebylo pochyb.

Leonard Sheinkman oknem viděl na výmarský kostel svatého Jakuba, který si s časem ztotožnil.

*

Z druhé strany tenké stěny Kerstin Holmová pokračovala ve svém čím dál přínosnějším – a čím dál strašlivějším – rozhovoru s Ernstem Herschelem z Jeny.

„Centrum bolesti?“ opakovala.

„Říkali tomu tak,“ potvrdil „Experimentovalo se tu s centrem bolesti v mozku. S kůrou mozkovou. Chtěli u pokusného objektu docílit maximálního možného bolestivého vjemu. Metodu vyvinuli postupně na základě experimentů. Podle všeho to začalo jednoduchými testy bolesti nahoře v Buchenwaldu. Výsledky vypadaly tak slibně, že bylo založeno detašované pracoviště, nejspíš na přímý rozkaz od samotného Himmlera. Zde se experimenty rozjely naplno. Postupně se zjistilo, že zvýšený přísun krve do mozku bolest zesílí, načež začali pokusné objekty věšet hlavou dolů. Jehlici také vyvinuli experimentálně. Průlom musel být na dosah, když do Výmaru vnikly americké oddíly. Na konci března archiv náhle končí. Američané dorazili na začátku dubna. Nejspíš se jim doneslo, že se blíží konec, všechno sbalili a zmizeli. Nikdo nebyl nikdy pohnán k odpovědnosti. O existenci tohoto zařízení se hlavně vůbec nevědělo, dokud jsm e neotevřeli jeho dveře. Veškeré ostatní stopy byly zahlazeny.“

„Identifikovali jste odpovědné osoby?“ zeptala se Kerstin Holmová. Nepoznávala svůj za normálních okolností tak znělý alt.

„Ne přesně,“ odpověděl Ernst Herschel. „To, co víme, jsme oznámili Židovskému dokumentačnímu středisku ve Vídni. Simon Wiesenthal, však to znáte.“

„Ano,“ potvrdila Kerstin týmž podivným ochraptělým hlasem. „A co víte?“

„Že tu působili tři odpovědní důstojníci a strážní. Všichni z SS.“

„Jména?“

„Pouze dvě ze tří, bohužel.“

„Jak znějí?“

„Nejprve bych vám rád vysvětlil jejich hierarchii. Dva byli lékaři. Lékaři SS, pokud chápete, co to obnáší. Lékaři – a samozřejmě důstojníci. Třetí lékařem nebyl. Ten všechno řídil. Celý institut, celé Centrum bolesti bylo jeho dílem. Jmenoval se Hans von Heilberg. Pochopitelně neopomněl veškeré materiály o sobě spálit a jeho existenci jiné válečné archivy dokumentují jen sporadicky. Po válce po něm nezůstala ani stopa. Vůbec bychom se o něm bývali nedozvěděli, nezjistili bychom, kdo ústav vedl, nebýt toho, že ho jeden z lékařů ošetřoval. Začalo mu krvácet mateřské znaménko a on se obával rakoviny kůže. To bylo v srpnu 1944. Jeho obava byla lékařem klasifikována jako ‚chronická hypochondrie‘.“

„Mateřské znaménko?“

„Mateřské znaménko na krku. Podle záznamů mělo tvar kosočtverce. To je to jediné, co o vzhledu Hanse von Heilberga víme.“

„A lékaři?“

„O jednom víme velice málo. Zničil veškeré písemné stopy. Ale kupodivu zapomněl na fotografii. Takže máme jeho podobiznu. Je to vlastně jediná fotografie, kterou vůbec máme.“

„A ten druhý?“

„Trochu jsem to odkládal a vím, že jste si toho všimla, Fräulein Holmová. Znamená pro vás problém. Pro celý váš neutrální národ. Ten druhý lékař SS byl totiž Švéd.“

„Švéd?“

„O něm máme informací nejvíc. Ten si nedával tak záležet, aby po sobě zahladil stopy jako ti druzí dva. Možná nevěřil, že přežije. Možná mu bylo už všechno jedno. Jmenoval se Anton Eriksson.“

„Panebože,“ vydechla Kerstin.

„Vím, že jste se konečně začali vyrovnávat s národním dědictvím z druhé světové války, Fräulein Holmová. Objevili jste pár pěšáků z Waffen-SS a podobně. Ale na tak vysoce postaveného příslušníka SS jste ještě nenarazili. To byl také důvod mé původní neochoty. Ptal jsem se sám sebe, jestli bych tuto otázku neměl řešit nejprve na nějaké vyšší úrovni. Ale teď je to venku. Naložte s tou informací, jak uznáte za vhodné.“

„Spolehněte se,“ slíbila Kerstin Holmová.

„Pošlu vám ten materiál faxem,“ uzavřel Herschel.

*

Narazili na sebe v chodbě v úrovni tenké stěny, která jejich kanceláře oddělovala. Vzájemně na sebe ukázali:

„Výmar,“ vyhrkli sborem.

Pak Kerstin Holmová zavedla Paula Hjelma k sobě do kanceláře. Rychle jeden druhému vypověděli, co zjistili. Pak se dívali, jak z faxu vylézá zaslaný dokument. Pojednával o Antonovi Erikssonovi. A jeho součástí byla velmi rozmazaná, téměř černá fotografie třetího z mužů.

„Tři muži,“ shrnul Paul Hjelm. „Tyran 3 byl údajně identifikován. ‚Krutý, sadistický, na krku fialové znaménko ve tvaru kosočtverce‘. Hans von Heilberg. Jejich vůdce.“

„Tahle fotografie nám toho moc neřekne,“ poznamenala Kerstin Holmová. „Ale tvoje shrnutí Tyrana 1 by potenciálnímu Antonu Erikssonovi asi odpovídalo. ‚Výrazně světlovlasý, nikoli Němec, zarmoucený‘. Že se zrovna ten zarmoucený neobtěžuje, aby po sobě zametl stopy, zní věrohodně. Určitě ho už strávilo jeho vlastní svědomí.“

Chvíli seděli a přemýšleli, každý sám, a přesto byly jejich myšlenky společné. Jako by jejich mozky neoddělovala ani kost, ani chrupavka.

„O co tu jde?“ ozval se nakonec Paul Hjelm. „Jak se Erínye o téhle popravčí metodě dozvěděly? A proč ji používají právě k popravě pasáků? A jak do toho, krucinál, zapadá Leonard Sheinkman? Měl být popraven. Dostal se na první místo v pořadníku. Přežil. Jak?“

Kerstin navázala:

„A proč o tom nikdy nikomu neřekl? Kdyby býval světu o existenci toho prokletého, ohavného ústavu řekl, mohli být všichni tři dopadeni. Nebo by se po nich alespoň dalo pátrat hned po válce. Místo toho to drží v tajnosti víc než půl století.“

„Obrátil list v knize života,“ zamyslel se Paul. „Vymazal svou minulost. Nechtěl o ní nic vědět. Vyřízl ji. Jako nádor.“

„Musely se to dozvědět od Herschela,“ napadlo Kerstin a vstala.

„Koho myslíš?“

„Erínye mohly svou znalost o tom věšení hlavou dolů a jehlici v mozku získat jen z jednoho jediného zdroje, a tím je tým vědců ve Výmaru.“

„Zavolej mu a zeptej se, kdo o tom věděl. Do jednoho. Kdo do budovy vkročil jako první? Koho informoval? Jak se informace dostala k Herschelovi? Jak sestavoval svůj tým? Kdo byl jeho členem? Jaký další personál se na tom podílel? Jak proběhla rekonstrukce?“

„Máš pravdu,“ přikývla Kerstin a zvedla sluchátko.

„A přesto možná nemám,“ namítl Paul. „Existují i jiné možné zdroje. Pokud přežil Sheinkman, mohli přežít i jiní. Ti, co měli v Centru bolesti na starosti ostrahu. A pak samozřejmě ještě tři další.“

„Tři váleční zločinci, po kterých se slehla zem před více než padesáti lety,“ přitakala Kerstin.

„Stejně mu zavolej,“ navrhl Paul.

Kerstin chvíli hovořila s Ernstem Herschelem. Ten přislíbil, že se pokusí sepsat seznam s veškerými jmény, která připadala v úvahu, a zamyslet se nad tím, jakým způsobem se tito lidé o metodě mohli dozvědět.

„Ještě jednu věc,“ řekla Kerstin do sluchátka. „Existuje nějaký registr pokusných objektů?“

„Ano,“ přitakal Ernst Herschel. „Jenže jsou to jen kombinace písmen. Žádná jména. Žádní jednotlivci. Jen písmena. Asi to tak měli nejjednodušší.“

„Zřejmě,“ odtušila Kerstin Holmová. „Ještě jednou děkuji za pomoc. A připravte se na návštěvu.“

„Co prosím?“ nechápal profesor.

„Pošleme k vám našeho člověka,“ vysvětlila Kerstin a zavěsila.

„Arta?“ ušklíbl se Paul.

„Našeho nejzcestovalejšího přítele,“ přisvědčila Kerstin.

Pak se pustili – jediným párem očí a čtyřmi propojenými hemisférami – do čtení spisu švédského lékaře a příslušníka SS Antona Erikssona.

To bylo Centrum bolesti.

33/

Oděsa byla padlá kráska. Znělo to jako citát z turistického prospektu.

Arto Söderstedt pociťoval určité zklamání, že se všechny jeho předsudky naplnily. Viděl potenciálního lupiče v každém zchátralém pijákovi vodky – a že jich nebylo málo – a ocital se pod neustálým útokem žebráků, zejména dětí, které se ho snažily přimět, aby si koupil ušmudlané pohledy za nehorázné pálky. A město mělo zcela specifickou vůni. Jako přestárlá děvka, pomyslel si brutálně. Levný parfém, který má zakrýt zchátralost.

Zato se mu však zatím nedostalo příležitosti k diplomatickému kličkování s východními policisty bez počítačů. Ještě pořád se procházel a čekal, až otevřou. „Možná trochu později,“ jak mu oznámil nějaký soused nesrozumitelnou němčinou.

Nemělo žádný větší smysl vracet se do hotelu, který se tu svou kombinací pompy a zchátralosti tyčil jako vlezle dotěrný symbol Oděsy. A tak se procházel. Došel na pobřeží – neexistující. Oděsa je totiž přístav s tou drobnou zvláštností, že leží asi sto metrů kolmo nad vodou. Jediné, co město s vodou spojovalo, bylo světoznámé schodiště, po kterém v Ejzenštejnově revolučním filmu Křižník Potěmkin drncá dolů dětský kočárek. Teprve postavením tohoto schodiště v devatenáctém století město získalo přímý přístup k vodě – k Černému moři.

Kdysi bývalo velkolepé, a z vody tak nejspíš ještě stále působilo. Ale když člověk kráčel jeho ulicemi, připadalo mu spíš zchudlé. Relikt z časů slávy, které už minuly. Dnes už se samozřejmě k přepravě k nejdůležitějšímu ukrajinskému přístavu využívaly jiné cesty, ale tehdy bývalo na schodišti značně živo. Nebyla náhoda, že u Ejzenštejna představovalo symbol kapitalistické ekonomie.

Tak si to alespoň vykládal Arto Söderstedt.

Dnes se sem slézala všemožná chátra, žebráci a narkomani, a vkročit na něj znamenalo bezprostřední ohrožení zdraví. Než na něj vstoupil, zalezl do houští a ulomil si větev. Vypadala jako vycházková hůl – ale ve skutečnosti to měla být zbraň. Byl připraven se bránit. Ale nesmělo to být poznat.

Sešel dolů, vystoupal nahoru. Napočítal sedmnáct útoků ze strany žebráků přestrojených za prodejce pohledů. K tomu nádavkem – navzdory vší snaze ubránit se větví – tři šplíchance vodky na oblečení. Naštěstí žádné zvratky.

Když se po schodech vrátil nahoru, zastavil se s holí v ruce. V nejbližší výloze stál strýček Pertti s rukou na jílci šavle. Arto na něj zíral jako očarovaný. On zase na Arta. Arto upustil větev. Strýček Pertti upustil šavli. Arto vyplázl jazyk. Strýček Pertti ho taky vyplázl.

Kouzlo bylo zlomeno.

Co mu ten staroch pořád chce? pomyslel si Arto Söderstedt a zanechal ho mezi kozačkami ve výloze. Kde se bere ta umanutost?

Kráčel po tom podivném nábřeží sto metrů nad úrovní vody a díval se na mrtvou černou hladinu, která se překrásně blyštěla v dopoledním slunci. Uvědomil si, že se na město dívá čím dál shovívavěji. Byla v něm krása, která se nepodbízela, jako to občas dokázala krása italská. Město jako by říkalo: takové jsem, ber, nebo nech být. Něco jako strýček Pertti.

Prošel kolem slavné opery a univerzity a jejich budovy byly skutečně nádherné. Už si ani nebyl jistý, jestli to chátrání označit za tragické. Možná by bylo lepší uchovat plynutí času v podobě uměleckého díla. Možná by se nemělo restaurovat, vyšperkovávat a líčit a snažit se být jiné, než je. Nahlodané zubem času – jako všechno ostatní na zemi. Mělo by se umění opravdu vytrhávat z času a opatřovat věčnou hodnotou, která je od základu falešná? A co když je alternativou zánik? Co když je čas jen sabotér, ničitel věčných hodnot? Nemělo by se pak proti němu zasáhnout?

Argument plastického chirurga…

Zrovna když cítil, že je na stopě něčemu skutečně zásadnímu, došel – aniž by to měl vlastně v úmyslu – zpět k policejní stanici. A dveře byly otevřené.

Bloudil zchátralými chodbami a přistihl se, že slovo „chátrání“ používá nějak často. Kdyby se přesně tytéž chodby nacházely ve Švédsku nebo Finsku, přemýšlel by o nich stejně jako o zchátralých? Nebo se to slovo prostě jen nerozlučně pojilo s tímto městem? Neodlučitelné od Oděsy?

Najednou si vzpomněl, že ODESSA byla ještě něco jiného než město. Byla to organizace. Velmi nepříjemná organizace. Organisation der ehemaligen SS-Angehörigen – Organizace bývalých příslušníků SS. Založená roku 1947 s cílem pomáhat vysoce postaveným nacistům získat novou identitu v Jižní Americe nebo na Středním východě. V roce 1952 ji nahradila Kameradenwerke.

Souvislost se mu nepodařilo pořádně domyslet, ale nějaká tu byla. Pocítil ji obzvlášť silně, když zazvonil u dveří, na nichž stálo azbukou „komisař Alexej Svitličnyj“. A právě jeho měl kontaktovat.

Alexej Svitličnyj seděl u stolu a byl předem varován. Jak Söderstedt správně předpokládal, nestál na psacím stole majestátních tvarů žádný počítač. Zato však v koutku úst tohoto statného muže sedícího za ním v dokonalém východním obleku vězela podivně ubalená cigareta jako přilepená. Komisařův oblek byl přesně týž, jaké na sobě mívali sovětští představitelé, když stáli na balkonech nad Rudým náměstím a prkenně kynuli okolo pochodujícím vojenským přehlídkám. Arto Söderstedt je vždycky podezíral, že jsou vycpaní a na dálkové ovládání.

Svitličnyj sice vycpaný ani na dálkové ovládání nebyl, zato byl poměrně laxní. Překvapil však Söderstedta svou nečekaně dobrou angličtinou.

„Konzultoval jsem vaši záležitost s ministerstvem spravedlnosti,“ informoval Söderstedta, když se vzájemně představili. „Není vůbec žádný problém, když se jakožto zástupce Europolu seznámíte s našimi vyšetřovacími materiály. Posílat je švédské policii přes půl zeměkoule by bylo o něco problematičtější.“

„Takže jste toho muže bez nosu identifikovali?“ zeptal se Söderstedt.

Svitličnyj ztěžka pokyvoval hlavou jako starý medvěd.

Kývací panenka, pomyslel si Söderstedt a měl radost z dávno nepoužitého výrazu. Takoví ti plastoví medvídci pokrytí drsnou srstí a s pohyblivou hlavičkou, která se donekonečna kývala, když ji člověk rozhoupal.

„Tak, tak,“ přisvědčil konečně Svitličnyj a líně mu podal ohmatanou hnědou složku se srpem a kladivem.

„Z éry Sovětského svazu,“ dodal s gestem směřujícím k srpu a kladivu. „I to hrálo roli v té otázce vydání spisu.“

Söderstedt složku rozevřel a jeho pohled padl na hemžící se azbuku.

„Je to v ruštině,“ uklouzlo mu neprozřetelně.

„To tedy skutečně není,“ zpražil ho Svitličnyj. „Je to v ukrajinštině. Řeči, kterou hovoří sedmkrát více lidí než švédsky.“

„Promiňte,“ omluvil se pokorně Söderstedt.

„Otočte stránku,“ vyzval ho Svitličnyj. „Najdete tam fotografii.“

Söderstedt poslechl. Temným pohledem na něj zíralo podivné stvoření.

Nemělo nos.

„Jmenuje se Kuzmin,“ oznámil mu komisař a zašlukoval z přirostlé cigarety, která byla v této chvíli dlouhá přibližně čtyři milimetry. Söderstedt si říkal, jak tohle dopadne. Skutečně adrenalinový zážitek. Zvládne ještě jedno potáhnutí? Pokračování v příštím díle.

„Kušmin?“ bojoval finský Švéd s neznámou souhláskou.

Svitličnyj zakýval hlavou od ramene k rameni a natáčením dlaně naznačil:

„Něco na ten způsob. Franz Kuzmin. Jeho trestní rejstřík není příliš obsáhlý. Souvisí hlavně s dlouhodobou a intenzivní závislostí na vodce. Drobnosti. Vloupání, překupnictví, opilství. Nedá se o něm mluvit jako o nějakém těžkém zločinci. Jeho zmizení oznámila v srpnu 1981 jeho dcera. Byl to vdovec.“

„Píše se tam něco o jeho nose?“ vyzvídal Söderstedt.

„Nepřítomném nose,“ opravil ho Svitličnyj a zvedl se, což mu zabralo asi půl minuty. „Směl bych navrhnout, abychom se přemístili do počítačové místnosti?“

Mysterium, pomyslel si Söderstedt. Mikroskopický oharek cigarety zmizel beze stopy. Místo něj teď v koutku visela nově ubalená a zapálená cigareta. Odehrálo se to, aniž by tento ostřílený finsko-švédský detektiv cokoli zpozoroval.

„Vy tu máte počítačovou místnost?“ zeptal se roztržitě a vstal.

Svitličnyj se chvíli pochechtával a zhluboka potáhl ze své cigarety.

„To jste nečekal, viďte?“ poznamenal.

Vykročili do chodby a kráčeli nekonečnem.

„Právě celý starý archiv převádíme do nového digitálního systému,“ vysvětloval komisař. „Při té příležitosti překládáme všechny spisy do angličtiny. Zabere to trochu času. Zatím jsme se propracovali k písmenu L. Máte štěstí.“

„Jak to bylo s tím nosem?“ nedal se Söderstedt.

„Nepřítomným nosem,“ nedal se Svitličnyj a otevřel jedny z dveří na chodbě.

Vstoupili do ráje hackerů. Počítačové vybavení působilo tím nejmodernějším dojmem. U módně blikajících terminálů sedělo několik lidí a ťukalo do klávesnice. Vypadalo to jako kancelář nějaké firmy specializující se na burzovní spekulace.

„Připadáte mi trochu v šoku,“ usmál se Svitličnyj.

„Jak tohle dokážete financovat?“ zvolal Söderstedt nediplomaticky.

„Mafiánské peníze,“ odpověděl s vážnou tváří komisař.

Několik dalších se však rozesmálo na celé kolo.

„Dovolte mi, abych vám teď vysvětlil postup,“ pokračoval Svitličnyj klidně a instruoval Söderstedta.

A tak si Arto Söderstedt v klidu – a v perfektní angličtině – prostudoval spis Franze Kuzmina.

Dvanáctiletá dcera, která žila v dětském domově, ohlásila jeho zmizení v srpnu, kdy přišla na svou pravidelnou návštěvu, kterou měla povolenou jednou za měsíc. Manželka podle všeho zemřela na rakovinu už dva roky po dceřině narození, a jelikož to vedlo ke zhoršení Kuzminova alkoholismu, byla mu dcera odebrána a umístěna do ústavní péče. Byl tu výtah z jejího výslechu.

Uvedla: „A tatínek přitom zrovna přestal pít. Už měsíc si vůbec nic nedal. A byl hrozně šťastný.“ Ale nevěděla proč.

Aha, pomyslel si Söderstedt a zarazil se. Kuzmin přestal s pitím a byl šťastný. Těšil se. Jako před nějakou cestou. Do Švédska. Zjevně se něco dozvěděl, a to něco ho přimělo k tomu, aby se vyškrábal z dlouhodobého alkoholismu a nastoupil na M/S Cosmopolit směr Frihamnen ve Stockholmu.

Četl dál.

Nazální problematika se dočkala svého vysvětlení. Měl to už dávno uhádnout. A nejen on, všichni.

Franze Kuzmina adoptovala jedna Ukrajinka, která se o něj starala v Buchenwaldu, kde zemřeli jeho rodiče. On byl podroben lékařskému experimentu souvisejícímu s respirací. Jak důležité jsou nosní dýchací cesty pro schopnost člověka dýchat?

Aby to zjistili, uřízli lékaři SS z Buchenwaldu Franzovi nos.

Ukázalo se, že člověk dokáže žít i bez nosu.

To je dobré vědět.

Horší to ovšem bylo pak. Kdyby mi někdo uřízl nos, říkal si Arto Söderstedt, tak by se ze mě asi taky stal alkoholik.

A vtom to přišlo.

Jméno.

Zkameněl a instinktivně vytočil na mobilu Stockholm.

Ozval se Jan-Olov Hultin:

„Zrovna jsem ti chtěl volat, Arto. Musíš do Výmaru.“

Arto Söderstedt ho naprosto ignoroval.

„Teď mě dobře poslouchej,“ řekl a díval se na fotografii před sebou.

„Poslouchám,“ řekl Hultin.

„Shtayf ze Södra Begravningsplatsen, muž bez nosu, se jmenoval Franz Kuzmin. Ale narodil se s jiným příjmením. Narodil se v židovské rodině v Berlíně v lednu 1935. Jmenoval se Franz Sheinkman.“

Sluchátko zmlklo.

„Panebože,“ vydechl Hultin.

„Asi tak,“ řekl Söderstedt.

„Povídej.“

„Byl vdovec, závislý na alkoholu a zrovna přestal chlastat. Šťastný jako blecha unikne ze Sovětského svazu a vydá se do Švédska, přesněji za svým otcem Leonardem Sheinkmanem bytem na Bofinksvägen v Tyresö. Nějak se mu podaří zjistit, kde jeho otec žije. Kvůli tomu nechá pití. Otec je přece přesvědčený, že zemřel. Že ho zavraždili spolu s jeho ženou v Buchenwaldu. Ale pravda je jiná. Použili ho k lékařským pokusům, během nichž mu uřízli nos. Večer sedmého září 1981 přichází k otci na Bofinksvägen. Co se při tomto shledání odehraje, nevíme. Víme však, že je téhož večera zavražděn a nalezen u nedalekého jezírka.“

„Chápu,“ řekl Hultin.

„Co přesně?“

„Že jsi odvedl vynikající práci. Můžeš ten spis poslat e-mailem? Dovolí ti to?“

„Myslím, že ano,“ odtušil Söderstedt s pohledem na mohutného Alexeje Svitličného. Z cigarety zbýval už zase jen oharek, ale musel přiznat, že o ni ztratil zájem.

„Takže můžeš vyrazit do Výmaru,“ konstatoval Hultin. „Tam se setkáš s profesorem Ernstem Herschelem z Historického ústavu Univerzity v Jeně. Vyjeď co nejdřív. Další instrukce můžeme probrat cestou.“

„Naznač mi alespoň o co jde,“ prosil Söderstedt.

„Instituce, kde experimentálně objevili metodu s jehlicí.“

„Aha,“ pochopil Söderstedt a zavěsil.

Svitličnyj vsál mikroskopického špačka do úst, rychle ho uhasil trochou nashromážděných slin, vyplivl ho a okamžitě měl připravenou novou ubalenou cigaretu, kterou si zapálil, zatímco se sklonil nad počítač, aby Artovi Söderstedtovi pomohl s azbukou na monitoru.

A tak spis Franze Kuzmina-Sheinkmana přeletěl Evropu.

Söderstedt došel k přesvědčení, že ho do Oděsy zavolali jen proto, aby mohl obdivovat počítačové vybavení a šířit dobrou vůli panevropským policejním společenstvím.

Řekl:

„Potřeboval bych si ten spis zkopírovat také pro vlastní potřebu.“

Obdržel disketu a počítač se ho zeptal:

„Save Kuzmin?“

Odpověď zněla: „Yes.“

S důrazem.

34/

Anton Eriksson se narodil roku 1913 ve vesničce Örbyhus severně od Uppsaly. Když mu bylo něco přes dvacet let, byl přijat na Uppsalskou univerzitu a po studiu – mimo jiné medicíny, němčiny a antropologie – přestoupil na nezávislý ústav, který představoval instituci budící v tomto slovutném univerzitním městě největší pozornost. V roce 1922, kdy sociální demokraté nařídili sterilizaci mentálně postižených kvůli „rasově hygienickým rizikům rozmnožování slaboduchých“, vznikl v Uppsale první ústav rasové biologie na světě – Státní institut rasové biologie, který se pak stal předlohou pro Kaiser Wilhelm Institut für Rassenhygiene v Berlíně.

Kaiser Wilhelm Institut für Rassenhygiene byl zase zásadním východiskem holokaustu.

Historie však byla pochopitelně o něco delší. Začátek dvacátého století se nesl ve znamení výrazných změn. Švédsko se ze společnosti zemědělské změnilo v průmyslovou. V čase převratů vzniká potřeba obětních beránků. Židé se pro tuto roli hodili proto, že je bylo možno obvinit jak z bolševismu, tak i z kapitalismu a antipatriotismu, tedy sionismu – stačilo si vybrat. Toto rasové uvažování souviselo s módními vědními disciplínami: antropologií a genetikou. Švédská společnost pro rasovou hygienu vznikla v roce 1909 a existovala i její mezinárodní kolegyně, kde se diskutovalo o tom, jak stvořit nadčlověka. Když se roku 1912 konal velkolepý světový kongres v Londýně, předsedal mu sám Winston Churchill. V roce 1918 navrhl jistý profesor z lékařské univerzity Institut Karolinska, aby byl zřízen Nobelův institut pro rasovou biologii, čas však ještě nedozrál. Avšak v roce 1921 byl podán poslanecký návrh podeps
aný všemi parlamentními stranami, aby byl zřízen státní ústav rasové biologie, který prošel švédským parlamentem velkou většinou hlasů. Ústav byl otevřen prvního ledna 1922. Jeho ředitelem se stal Herman Lundborg. Ústav měl sedm zaměstnanců a rozpočet šedesát tisíc korun.

Herman Lundborg zastával myšlenku, že je nordická rasa nadřazená ostatním, a postupem let se stále více sbližoval s antisemitskými postoji. Ústav byl navíc prodchnutý Lundborgovou náklonností k Německu. Ústav navštívila řada Němců, aby zde přednášeli, mimo jiné Hans F. Günther, který se záhy stal ideologem nacistů v rasových otázkách. Roku 1932 se konal světový kongres mezinárodní společnosti pro rasovou biologii v New Yorku. Lundborg se ho zúčastnil, stejně jako i celá americká vyšší vrstva v čele s rodinami Keloggů, Harrimanů či Rooseveltů. Setkání předsedal Ernst Rüdin, člověk který měl zanedlouho řídit Hitlerův rozsáhlý sterilizační program.

V této době začíná Státní institut rasové biologie stagnovat navzdory své neochvějné mezinárodní pověsti. Rozpočet se snížil na třicet tisíc korun a Lundborg byl na místě ředitele čím dál neudržitelnější. V roce 1936 ho nahradil Gunnar Dahlberg, který do určité míry změnil zaměření od rasové biologie k lidské genetice a sociálnímu inženýrství. To posléze vedlo ke známým nuceným sterilizacím mentálně postižených.

Anton Eriksson se do činnosti Institutu zapojil ke konci éry Hermana Lundborga. Názory v duchu antisemitismu a rasové biologie ho zjevně naprosto uchvátily, a když se Dahlberg ujal své funkce, vnímal Eriksson změnu kurzu jako zradu Lundborgova odkazu. Jeho zajímala rasová biologie se zaměřením na medicínu a chirurgii.

V materiálu z Výmaru nalezneme krátký text od Antona Erikssona publikovaný na jaře 1936 ve večerníku Aftonbladet vlastněném proněmecky naladěným Torstenem Kreugerem. Ve svém článku se Eriksson zcela klinickým postupem snaží dokázat biologicky zatíženou podřadnost Židů. K prokázání své teze využívá Lundborgovy proslavené kresby lidských profilů.

Na počátku roku 1937 opouští Anton Eriksson Švédsko kvůli studiu medicíny v Berlíně. Poslední zmínka o něm uvádí, že začíná spolupracovat s ústavem Kaiser Wilhelm Institut für Rassenhygiene a že je přijat k internímu školení důstojníků v rámci SS.

Od té doby je o nadějném studentovi z Örbyhusu ticho po pěšině. Náramné ticho.

Kerstin Holmová a Paul Hjelm četli spis současně. Mlčeli a neoddělovala je žádná vzdálenost.

Cítili, jak se švédské dějiny před jejich očima proměňují. Kdo jim o tomhle ve škole vyprávěl? Kdo jim řekl o temném dědictví této humánně neutrální severské země?

Nikdo.

Černá díra v časoprostorovém kontinuu se začínala zaplňovat.

A písek v soukolí, ona elementární chyba v uvažování, se blížil.

Čas se začal vracet do správných kolejí.

A to v neposlední řadě díky čerstvé a pozoruhodné informaci Arta Söderstedta z Oděsy.

Nic z toho, co se dozvěděli, nenasvědčovalo tomu, že by budoucí lékař SS Anton Eriksson vykazoval sklony k výčitkám a zpytování svědomí. Naopak se projevoval jako „citově chladný vědec“.

Tyran 2.

Proč by tedy po sobě tento racionální, klinicky pracující antisemita zanechával přitěžující důkazy v Centru bolesti ve Výmaru? Sice žádnou fotografii, ale velké množství materiálů.

Proč?

Existoval pouze jediný možný důvod.

Že měl zajištěnou naprosto spolehlivou únikovou cestu.

„Kdy končí deník Leonarda Sheinkmana?“ zeptala se Kerstin.

„Jedenadvacátého února 1945,“ odpověděl Paul a přikývl.

„A kdy dorazili Američani do Výmaru?“

„Buchenwald byl osvobozen jedenáctého dubna.“

Kerstin Holmová se naklonila přes stůl, vložila si pod ret sáček s tabákem a vyslovila jejich myšlenky nahlas:

„Den, kdy je Leonard Sheinkman odveden na operační sál, aby ho tu pověsili hlavou dolů a vrazili mu do mozku ocelovou jehlici, a datum, kdy je osvobozen Výmar, dělí měsíc a půl. Když se odtud dostane, jeho mozek stěží vykazuje nějaký zásah. Naopak, naučí se švédsky neuvěřitelně rychle. Neuvěřitelně rychle přesedlá z poezie na neurologii a stane se profesorem a kandidátem na Nobelovu cenu.“

„Co se odehraje během toho měsíce a půl mezi jedenadvacátým únorem, kdy končí deník, a jedenáctým dubnem, kdy dojde k osvobození?“

„Samozřejmě to,“ odpověděla Kerstin Holmová, „že Leonard Sheinkman umírá. Tento berlínský básník židovského původu umírá ve strašlivém utrpení v jednom výmarském sklepení. Přímo pod srdcem evropské kultury.“

Paul Hjelm vstal, došel k počítači a začal ťukat do klávesnice.

„Měli jsme to celou dobu před očima,“ ozval se konečně a ukázal na monitor. „Ten Qvarfordtův nemožný zápis z pitvy Leonarda Sheinkmana. Chyba v myšlenkovém procesu. ‚Tendence k cervikální spondylóze. Circumcisio postadolescent. Revmatoidní artritida, počáteční stadium, pozorovatelná v kloubech na rukou a nohou.‘“

„Circumcisio postadolescent,“ zlobila se Kerstin. „Obřízka v dospělém věku.“

„Zapadlo to mezi vší tou latinou,“ připojil se Paul.

„Ve zmatení jazyků,“ dodala Kerstin.

Chvíli seděli mlčky, zatímco to na ně doléhalo. Jeden po druhém se vynořovaly groteskní důsledky tohoto odhalení.

Citově chladný antisemita a trýznitel Židů Anton Eriksson se účastní experimentálního mučení židovského básníka Leonarda Sheinkmana. Poprvé jedenadvacátého února 1945. Nejspíš to Sheinkman několikrát přežije a bloudí chodbami jako nepožehnaná duše. Možná zemře hned. V každém případě je už dávno po smrti, když na konci března, začátkem dubna personál prchá. Možná si už v únoru bezcitný Eriksson uvědomuje, že jsou dny celého nacistického Německa sečteny. Pravděpodobně si už tehdy vybral vhodnou oběť, se kterou si vymění identitu, až válka skončí. Stejně starého Leonarda Sheinkmana.

Ze zapřisáhlého nepřítele Židů se stane Žid.

Vrah převezme totožnost oběti.

Po Sheinkmanově smrti si Eriksson ponechá jeho dokumenty, pokud vůbec nějaké má, jinak vyrobí nové. Nechá si na ruku vytetovat Sheinkmanovo číslo z koncentračního tábora a podstoupí obřízku. Všechny netěsnosti musí ucpat. Ví, zejména i díky Sheinkmanově deníku, který samozřejmě zabaví, že syn s manželkou zemřeli v Buchenwaldu – rodinu tedy nemá. Je možné, že si nechá udělat i nějakou plastickou operaci, aby se vyhnul tomu, že by ho ve Švédsku někdo poznal. Od doby, kdy Anton Eriksson opustil Švédsko, však uplynulo deset let a jedna světová válka, nebezpečí prozrazení je tedy minimální. Přijíždí do Švédska, v rekordním čase absolvuje kurz švédštiny, což není nic divného, když uvážíme, že se učí svůj rodný jazyk. V rekordním čase vystuduje medicínu, což není nic divného, když uvážíme, že už lékařem je. Rekordní rychlostí se z něj stane neurolog, což není nic divného, když uvážíme, že
s lidským mozkem čile experimentoval. A nikdo ho nepozná. Přečkal to. Prodělá svou metamorfózu a žije jako Žid. Chodí do synagogy, slaví šabat, pesach, sukot, chanuku, Jom kipur a vezme si za ženu Židovku.

A nacista zplodí židovské děti.

Nic z toho nebylo třeba vyslovit nahlas.

Ale jednu věc ano:

„Jak s tím dokázal žít?“

Podívali se na sebe.

„Myslím, že nedokázal,“ zamyslel se Paul Hjelm. „Podle mě cílevědomě trénoval svůj mozek, aby to vytěsnil. Dokonce si myslím, že se Anton Eriksson opravdu stal Leonardem Sheinkmanem. Že se mu dokonce podařilo vsugerovat si, že ten deník psal on.“

„Ale dvakrát se mu minulost připomene,“ navázala Kerstin Holmová. „Poprvé sedmého září 1981. Tehdy je mu skoro sedmdesát. Na prahu krásného domu na Bofinksvägen v Tyresö stane štěstím překypující, abstinující ukrajinský Žid bez nosu a tvrdí, že je jeho syn. Franz Sheinkman. Je to šílenství. Zabije ho kuchyňským nožem. Dvě strašlivé rány, do kterých se vtělí veškerá síla jeho činů, celý dosah jeho prozření. Odveze mrtvolu do lesa a odhodí u jednoho nedalekého jezera.“

„Podruhé, když pocítí přítomnost Erínyí,“ pokračoval Paul Hjelm. „Všechno se mu tehdy připomene s nesmírnou intenzitou. Je znovu nucen otočit list v knize života. Musí číst text z druhé strany papíru, ten, o kterém věřil, že byl vymazán. Pohání ho k anonymnímu hrobu Franze Sheinkmana. Shtayfa. Náhrobek je rozbitý. Neonacisty. Muselo mu to připadat poněkud ironické. Právě v tom okamžiku se Erínye zhmotní. Bohyně pomsty z hlubin pračasu. Než ho zabijí přesně stejnými metodami, jakými on zabil bezpočet lidí v Centru bolesti ve Výmaru, promlouvá s nimi. Nejspíš se už předtím musel konfrontovat s hrůzným rozsahem svého provinění a říká něco jako ‚konečně‘ nebo ‚daly jste si načas‘. Přesně jako Nikos Voultsos ve Skansenu je chápe jako skutečné bohyně msty. Skutečné Erínye.“

V obou případech bylo totiž opravdu co mstít.

„Pak ovšem zbývá otázka, co ty dvě pomsty propojuje. Pomsta prostitutek na pasácích a obětí z koncentračního tábora na svých katech. Co je spojovacím článkem?“

„Musíme počkat, s jakými jmény přijde profesor Herschel z Výmaru,“ uzavřel to Paul Hjelm.

Pak už o moc víc neřekli.

Slova se zdála dost bezvýznamná.

35/

Arto Söderstedt vždycky toužil navštívit Výmar. Patřilo to k jeho tajným snům, k těm, k jejichž splnění plánoval využít peníze strýčka Perttiho. V brzké budoucnosti se sem chystal vypravit.

Tuto návštěvu totiž nepočítal.

Seděl ve vlaku z Lipska, kam ho dopravilo letadlo z Oděsy předchozího večera. Ubytoval se v hotelu Fürstenhof, usnul, aniž se potěšil pohledem na krásu tohoto starého měšťanského paláce, a dostal škytavku nad účtem za ubytování, který mu podala okouzlující blondýnka, na kterou neměl to srdce se rozkřiknout. Pokorně zaplatil a doufal, že revizoři Státní kriminální policie nebudou protestovat příliš hlasitě. Nebo že by si ten účet troufl zaslat Europolu do Haagu…?

Ušel tedy těch pár kroků ulicí Tröndlinring v měkkém světle vlahého středoevropského rána a nastoupil do vlaku do Výmaru, který nyní proplouval rovinatou krajinou, a překročil hranici Saska a Durynska v bývalé DDR.

Zatímco ho míjela města jako Bad Kösen, Bad Sulza a Apolda, pročítal poslední e-mail od Hultina, který si stáhl v hotelu Fürstenhof v Lipsku za skutečně barokní poplatek za připojení. Má Haagu poslat i tenhle účet? Kudy asi vedla panevropská hranice zneužívání úředních pravomocí?

Tyto úvahy přeskočil a dal se do čtení.

Leonard Sheinkman nebyl Leonard Sheinkman.

Byl něčím tak ohavným, jako je švédský lékař SS jménem Anton Eriksson.

Tak tohle bylo to jádro pudla.

Jak to Goethe vyjádřil ve své básni napsané ve Výmaru.

Na jiném místě ve Faustovi navíc Lipsko nazývá „malou Paříží“, a když vlak zastavil na výmarském Hauptbahnhof, působilo Lipsko skutečně jako metropole.

Výmar nebyl nic jiného než provinční špeluňka.

A přitom se město minulý rok stalo Evropským hlavním městem kultury. K tomu se hbitě přitočil Goethe se svými dvousetpadesátými narozeninami.

Stále při síle.

Na nástupišti čekala drobná tmavovlasá žena, které bylo sotva třicet. V ruce držela rukou psanou cedulku s nápisem „Herr Söderstadt“.

Vyvíjí se to správným směrem, pomyslel si, přivlekl svůj zbytečně těžký kufr k ní a napřáhl k ní ruku. Podívala se na něj rychlým, bystrým a zároveň ostýchavým pohledem.

„Mé jméno je Elena Basedowová,“ představila se anglicky nečekaně hlubokým hlasem. „Patřím ke štábu asistentů profesora Herschela.“

„Arto Söderstedt,“ řekl Arto Söderstedt.

„Ne Stadt?“ podivila se Elena Basedowová a pohlédla na svou ručně psanou ceduli.

„Město ani ne,“ potvrdil Söderstedt. „Spíš taková vesnička.“

Usmála se tak trochu pro sebe.

„Jako Výmar,“ poznamenala a chopila se jeho ruky.

„Hopefully,“ dodal trochu neotesaně Söderstedt.

Vyrazili. Stále ještě vládlo krásné středoevropské jarní dopoledne.

„Štábu?“ zeptal se Söderstedt. „Má pan profesor hodně asistentů?“

„Ani ne,“ odpověděla Elena Basedowová. „Jsme teď čistě vědecký tým. Asistenti jsou doktorandi. Dřív nás bývalo o hodně víc.“

„Během výzkumu v Centru bolesti?“

„Přesně tak. Do podzimu 1998 tu byla spousta dobrovolníků. Studentů historie a archeologie, kteří pracovali zadarmo.“

„Hmm,“ zamumlal Arto Söderstedt.

Došli ke starému Volkswagenu Vento, který na ně čekal před nádražím. Elena Basedowová mu otevřela dveře a zbytečně těžký Söderstedtův kufr sama naložila.

„Pojedeme nejdřív tam,“ oznámila a přibouchla kufr, až auto nadskočilo. „Čeká vás tam.“

Jelikož se výpověď Söderstedtovi jevila poněkud kryptická, zeptal se:

„Kde?“

„V Centru bolesti. Prošlo celkovou rekonstrukcí. Budovu převzala jedna počítačová firma, aniž tušila, co se tady za války odehrávalo. A stejně by jim to bylo jedno…“

„Vám ale ne,“ poznamenal Söderstedt, zatímco vůz vyjel z nádraží a zamířil na jih k maličkému centru.

Podívala na něj krátce a trochu plaše.

„Ne. Mně ne.“

„Jste Židovka,“ odhadl Söderstedt.

„Jsem ledacos,“ opáčila Elena Basedowová. „Jednak jsem potomek Rousseauem ovlivněného pedagoga Johanna Bernharda Basedowa, který působil v osmnáctém století. Dále jsem napůl Řekyně. A pak jsem také Židovka. Ano.“

„Směs toho nejlepšího,“ poznamenal Söderstedt a připadal si až nepříjemně rasově čistý.

Opět ten její rychlý, plachý pohled.

„Tamhle to je,“ řekla a ukázala před sebe.

V jedné trochu zapomenuté uličce severně od středu města stála budova, která vypadala skoro jako umělá. Jako kandovaná; jako by ji někdo polil lesklou cukrovou polevou. O kus dál vystrkoval svou černou šestihrannou opravenou věž kostel svatého Jakuba.

„Vidím čas.“

Ze sklepních oken cukrátkové budovy bylo věž bezpochyby vidět.

Před kandovanou stavbou, na jejíž fasádě zmrzlinový vývěsní štít vytruboval OUD-data, čekal vzpřímený muž v elegantním obleku. Ráznými kroky přistoupil k volkswagenu a otevřel hostu dveře spolujezdce.

„Profesor Ernst Herschel,“ představil se a napřáhl ruku.

Při pohledu na Arta Söderstedta ztuhl, jen na kratičký okamžik, ale dost dlouho na to, aby detektiv v Söderstedtově nitru stihl zareagovat. Jelikož se výraz vrátil okamžitě k normálu, rozhodl se vyčkat.

Ale neměl z toho zrovna dobrý pocit.

Nedávno mu kdosi řekl: „Musím přiznat, že jsem byl tak trochu v šoku, když jste vstoupil.“

Se zlou předtuchou uhnízděnou v podvědomí se vyhrabal z auta a pohlédl ke kandované budově ve směru profesorova ukazováčku.

„Takhle tedy dnes vypadá,“ poznamenal Ernst Herschel konverzačním tónem. „Nová éra se ujímá vlády a halí vše do pozlátka zapomnění.“

Pak se usadil na zadní sedadlo. Söderstedt se poskládal zpět na své místo. Vento se rozjelo.

„Popojedeme na jih k Hochschule für Architektur und Bauwesen,“ vysvětloval Herschel. „Mám tam ještě svou starou pracovnu. „Jinak působím v univerzitním městě Jeně, dvacet kilometrů východním směrem. Ve Výmaru žádná univerzita vlastně není, ale je tu celá řada menších vysokých škol. Jedna z nich našemu projektu poskytla své prostory.“

Volkswagen minul monumentální zámek, který vypadal, že patří do nějakého mnohem většího města. Ostatně proč ne třeba impéria?

Dorazili k Hochschule für Architektur und Bauwesen. Cestou po starodávném schodišti Artovi Söderstedtovi prolétlo hlavou, co asi zaměstnanci Vysoké školy architektury a stavitelství říkají na kandovanou budovu v sousedství.

Vstoupili do relativně chladné, ale velice vkusné pracovny. Elena Basedowová okamžitě instinktivně zapnula kávovar a vytratila se dveřmi ven.

Štáb asistentů, vybavil si Söderstedt a posadil se na nabídnutou židli. Herschel zaujal místo za psacím stolem.

„Vyskytuji se tu už jen výjimečně,“ vysvětloval. „Závěrečná práce na Centru bolesti probíhá v Historickém ústavu v Jeně.“

Podal Söderstedtovi jakýsi seznam.

„Právě jsem to odeslal faxem do Stockholmu. Jedná se o soupis veškerého personálu a všech osob, u kterých připadá v úvahu, že se během prací týmu vědců ve Výmaru mohli dozvědět… o povaze onoho experimentu. Můžete si ho nechat. Prosím.“

„Děkuji,“ vzal si od něj dokument Arto Söderstedt. „A děkuji také za veškerou vaši spolupráci. Byla skutečně neocenitelná.“

„Vaše kolegyně Kerstin Holmová mě přesvědčila o tom, že spolupracovat musím. Ze začátku jsem se k tomu stavěl poněkud skepticky. Všemu ale tak docela nerozumím. Jedná se tedy o nějaký gang, který v Evropě řádí s těmihle jehlicemi?“

Herschel otevřel jednu ze zásuvek psacího stolu, vylovil z ní dlouhou tenkou jehlici pokrytou rzí a podal ji Söderstedtovi.

„Kristepane,“ vydechl Söderstedt a vzal ji do ruky.

Nesla tíživé dědictví, cítil to. Skoro ji nemohl uzvednout.

„Ano,“ odpověděl na Herschelovu otázku a obracel jehlici v ruce. „Je to tak. Ale těžko si dokážeme představit, co jsou zač.“

„Erínye,“ překvapil ho Ernst Herschel.

Söderstedt se na něj podíval. Copak mu Kerstin opravdu prozradila i tohle? Takový dobrý kontakt spolu navázali?

Herschel pokračoval:

„Podle mýtu se z nich stanou Eumenidy, když je Athéna zcivilizuje. Jsou integrovány do moderní společnosti, v níž vládne právo. Myslíte, že je čeká něco obdobného?“

„A ona tu existuje nějaká moderní společnost, v níž vládne právo, do níž by se mohly integrovat?“ opáčil Arto Söderstedt.

Herschel na něj chvíli upřeně hleděl. Pak se rozesmál hlasitým, téměř divokým smíchem.

Když záchvat pominul, pravil:

„Jednu věc jsem úžasné Fräulein Holmové zapomněl říct. Když tedy mluvíme o moderní společnosti, v níž vládne právo. Víte, jaké prémie ti tři hlavní aktéři k platu dostávali?“

To Söderstedt nevěděl.

„Zlaté zuby,“ řekl Herschel.

Chvíli se odmlčel a pak dodal:

„Dělili se o osobní věci obětí. Nejvýznamnějším zdrojem příjmů byly zlaté zuby. Prý jich nashromáždili pěknou řádku. Čím víc Židů zavraždili, tím víc zlata. Tomu se říká věda.“

Söderstedtovi se udělalo nevolno. Nakonec se vzchopil:

„Všiml jsem si jedné věci. Zaslal jste poměrně obšírný materiál o Antonu Erikssonovi. Ale o šéfovi Centra bolesti, Hansi von Heilbergovi, jste také ledacos zjistili. Mám dojem, že ten materiál se do Stockholmu nedostal. Alespoň ne k mým rukám.“

Herschel přikývl.

„Váš dojem bude, myslím, správný,“ přiznal. „Asi jsem odeslal jen Erikssonův materiál. Zde je spis Hanse von Heilberga.“

Jako na zavolanou.

Söderstedt neotevřel spis hned. Byl si poměrně jistý, co v něm nalezne.

Zhluboka se nadechl a ponořil se do textu.

Přišlo to okamžitě. Tak prosté, tak samozřejmé.

Heilberg, Hans von. Nar. 18.7.08 v Magdeburgu. Otec z německého šlechtického rodu, matka z italského šlechtického rodu. Bilingvní.

Číst dál bylo pro Söderstedta zbytečné.

Hans von Heilberg byl Marco di Spinelli.

Tečka.

Arto Söderstedt byl už na cestě do Milána. Strčil papír překvapenému Herschelovi zpět do rukou a už už se zvedal, když tu ho něco napadlo.

„Málem bych zapomněl. Ve Stockholmu tvrdí, že kvalita fotografie třetího z mužů vyšla na faxovém snímku poměrně nezřetelně. Rád bych se na ni podíval.“

Ernst Herschel na krátký okamžik ztuhl. Byl to přesně stejný pohyb, jako když dříve stál u auta. Myslí Arta Söderstedta zněla slova Marka di Spinelliho: „Musím přiznat, že jsem byl tak trochu v šoku, když jste vstoupil, signore Sadestatte. Připomínáte mi totiž jednoho člověka, kterého jsem před dávnými časy znal, na počátku věků.“ A pohlédl na fotografii. Na portrét hrdého muže s bílým obličejem, jak stojí pevně rozkročený v závěji a s rukou na jílci šavle. A ten výjev mu nejen imponoval, ale také mu byl povědomý.

Podivně silně povědomý.

Těžce vzdychl, když přebíral fotografii třetího muže Centra bolesti. Věděl, že spatří sám sebe.

A nemýlil se.

Muž na fotografii byl sám Arto Söderstedt.

Zachvěl se.

„Pozoruhodná podoba,“ poznamenal Ernst Herschel.

Arto Söderstedt se prudce zvedl a vyběhl ze dveří.

36/

Na palubě letu z Lipska do Milána se mu konečně podařilo myšlenky trochu srovnat. Tehdy ta nejhorší zuřivost a největší děs konečně polevily.

Všechno však bylo naprosto jasné.

Nebylo úniku.

Připadal si vyhnaný z ráje.

Ve Finsku požívali finští příslušníci SS stejná práva jako všichni ostatní váleční veteráni. Jelikož finská zimní válka znamenala boj proti invazi Sovětského svazu, bylo přirozené, že se odpůrci obrátili k nepříteli Sovětského svazu – Německu. Mnoho veteránů zimní války pak přešlo k SS. Jejich památka se pilně uctívala.

Zhruba před více než rokem vzplanul mezinárodní skandál. Sdružení za památku padlých mělo v úmyslu vztyčit pomník finským a německým příslušníkům SS, kteří zahynuli na ukrajinské frontě. A bylo to nedávno, co Židovská obec v Helsinkách protestovala proti jedné velice zvláštní akci. K příležitosti uctění památky vojáků SS si veteráni přizvali své německé kolegy. To opravdu Finsko míní oficiálně pozvat německé veterány SS, bývalé německé nacisty působící v organizaci, která měla na svědomí vyhlazení milionů evropských Židů?

To se židovské obci zdálo jako trochu silná káva.

Nebylo tedy nic neobvyklého, aby finští vojáci bojující v zimní válce posléze vstoupili do SS. Finská vláda jim přiznala oficiální status válečných veteránů.

Strýček matky Arta Söderstedta, Pertti Lindrot, mladý nadšený venkovský lékař, byl po poměrně nečekaném útoku sovětské velmoci zatažen do zimní války. Ukázalo se, že měl značnou slabost pro vedení gerilové války v zimních lesích, a rychle povyšoval. Po několika rozhodujících bitvách se stal hrdinou a po vítězství Rusů beze stopy zmizel. Podle svých vlastních slov se jako správný klasický gerilový válečník vydal do finských lesů. Po druhé světové válce se vrátil víceméně zlomený. Pil čím dál víc, s obtížemi si udržoval lékařskou praxi v čím dál zapadlejších venkovských dírách, až se nakonec vrátil do Vasy a stal se podivínem, který žil svůj neveselý život až do devadesáti let.

Nyní Arto Söderstedt věděl, co strýček Pertti po vítězství Sovětského svazu ve finské zimní válce dělal.

Mladý venkovský lékař se stal důstojníkem SS.

Stal se jedním z odpovědných za Centrum bolesti ve Výmaru. A velmi, velmi se podobal svému prasynovci.

A nesouhlasil s tím. Tyran 1, podle schématu Paula Hjelma: „Výrazně světlovlasý, nikoli Němec, zarmoucený.“ Slovy Leonarda Sheinkmana před smrtí: „Ten nejpřátelštější z nich. Je Němec méně než já, s nesmírně světlými vlasy. A vypadá zarmouceně. Zabíjí se zármutkem v očích.“

Strýček Pertti s tím nesouhlasil, ale zlaté zuby si nechal. A předal dál.

Na základech z vytrhaných židovských zlatých zubů si teď Arto Söderstedt vystavěl svůj toskánský ráj.

Cítil, jak bledne.

Jeho ráj zaplatily vytrhané zuby stovek zavražděných Leonardů Sheinkmanů.

Musel utíkat na záchod, aby se vyzvracel. Připadalo mu, že zvrací po kbelících. Zvracel všechen svůj odpor, všechen svůj děs, všechnu svou úzkost, celé své rozdrásané svědomí.

Stoupám si na jejich mrtvoly, křičely zvratky. Řvaly: Stoupám na jejich mrtvoly, abych vystrčil nos z té žumpy. Cítím ten puch, vřískaly zvratky. Cítím ten puch a hledím k obzoru a předstírám, že se mi zdá krásný a že voní osmnácti druhy bazalky, a ne špínou, smrtí a mrtvolami.

Pak se pocit zániku proměnil. Co se dralo ven, nebyly najednou už zvratky sebeopovržení. Už to nebyla hrůza z proměny strýčka Perttiho z válečného hrdiny v mučitele a vraha. Nebylo to už zhnusení z toho, že cítí, jak mu v žilách koluje zlá krev válečného zločince, krev nacisty. Žaludek se nezvedal z toho, že utrácí krvavé peníze válečného zločince.

Byla to zuřivost.

Ryzí zuřivost a ta se napnula proti jednomu jedinému člověku.

Hansi von Heilbergovi alias Markovi di Spinellimu.

Arto Söderstedt se vrátil na své sedadlo. Letadlo rozechvěla chvilková turbulence.

To se chvěl sám Arto Söderstedt.

Pohlédl na obrazovku počítače. Na ní zářil plánek. Plánek paláce. A úzká světlá klikatá čára, která se proplétala napříč stavbou.

Dožene ho k odpovědnosti.

A hotovo.

Vzpomněl si na závěr svého posledního setkání s komisařem Italem Marconim. Byl podivný.

Komisař dokončil svou čáru klikatící se plánkem. Vypadala jako kostrbatá stopa, kterou zanechá tužka dítěte v bludišti z komiksového časopisu.

„Co podle vás Marco di Spinelli dělal za války?“ zeptal se Söderstedt.

Marconi odložil tužku a upřeně se zadíval na svého nordického kolegu.

„To je přece naprosto zřejmé,“ řekl. „Byl nacista.“

Söderstedt jeho upřený pohled opětoval. Zvolna přikývl.

„Prokristapána, Italo. Vždyť vy chcete, abych ho dostal.“

„Chci, abyste zjistil, kdo ve skutečnosti je. Je možné, Arto, že budete mít větší štěstí než já, s vašimi novými východisky a méně rigidními restrikcemi.“

„To jsem nemyslel,“ namítl Söderstedt. „Vy chcete, abych se dostal dovnitř tudy.“

Marconi mu věnoval krátký pohled, promnul si rychlými pohyby své obrovské kníry a s prstem vznášejícím se nad plánkem začal vysvětlovat:

„Čistě teoreticky – a teď budu mluvit pouze teoreticky – je to dokonalá práce pro jednoho. Ten někdo pronikne ventilem do odpadové komory. Tento ventil ústí do jedné z uliček za palácem. Každý týden se tudy odpad vyváží vakuovým systémem. Ventil je uzamčen velmi bytelným zámkem. Navíc je vše třeba provést rychle a je nutné se pohybovat podle specifického schématu, protože se bezpečnostní kamery na protilehlé zdi otáčejí podle zvláštního vzorce.“

„To zní dokonale nedobytně,“ poznamenal Söderstedt.

„Mohlo by být,“ připustil Marconi, „kdyby člověk neznal pohybové schéma, časové sekvence a neměl k dispozici čerstvě pořízenou kopii klíče.“

Na stole se objevila hnědá obálka. Něco v ní zaharašilo. Söderstedt se na ni podezíravě díval.

„Máte v úmyslu chladnokrevně strčit hlavu naivního švédského policisty do lví tlamy?“

„To zní trochu jako klišé,“ poznamenal Italo Marconi se sotva znatelným úsměvem.

„Pokračujte,“ vyzval ho Söderstedt, aniž hnul brvou.

„V odpadové komoře už to bude snazší. Alespoň se člověk zbaví bezpečnostních kamer. Odpadky se vyhazují na třech místech v paláci, odkud širokou šachtou dopadají do odpadkového kontejneru.“

„Jen bych se chtěl, čistě teoreticky tedy, ujistit, že tomu rozumím správně. Tento kontejner je uzavřený víkem?“

„Přesně tak. Víkem se čtyřmi trubkami. Odsávací trubka vede ven do zmíněné uličky – tudy se člověk dostane dovnitř. Ocitne se v uzavřeném kontejneru.“

„V uzavřeném, páchnoucím kontejneru, kde je tma jako v pytli.“

„Se zápachem a klaustrofobií bohužel nejde nic dělat. Tmu jako v pytli lze ovšem vyřešit kapesní svítilnou. Když se člověk dostane do kontejneru, ústí z něj tedy tři roury, které vedou třemi různými šachtami ke třem otvorům v paláci. Nejbližší vede do kuchyně, a ta je od srdce cibule příliš daleko. Nejvzdálenější otvor vede do předsálí velkého salonu, i to je příliš daleko, tentokrát na druhou stranu. Prostřední však ústí do maličké kuchyňky, která patří k nejtajnějšímu pokoji di Spinelliho. Vědí o něm jeho tři osobní strážci, které znáte, a pochopitelně i jeho osobní tajemník.“

„Skleněné oko,“ poznamenal Söderstedt.

„Přesně ten,“ potvrdil nečekaně Marconi. „Tajná komnata Marka di Spinelliho je místo, kde po celá léta přijímal prostitutky. Hnízdečko lásky. Odhlédneme-li od kuchyňky, vedou do hnízdečka lásky pouze jedny dveře, a to z jeho kanceláře.“

„V jeho kanceláři jsem viděl dveře pouze jedny, a to ty, které vedly do kanceláře jeho tajemníka. Ty, kterými jsem vešel.“

„Tyhle dveře jsou schované za těmi velkými gobelíny ze šestnáctého století.“

„A aby se sem člověk dostal, musí vyšplhat deset metrů kolmo nahoru šachtou na odpadky.“

„Sedm,“ opravil ho Italo Marconi. „Sedm kolmo vzhůru a asi deset metrů s lehkým sklonem na začátku a na konci. Čistě teoreticky bych doporučil pevné horolezecké boty a mikinu z velmi silné látky zajišťující vysoké tření a se zesílenými lokty. Dvířka šachty se nahoře musí zevnitř otevřít pomocí francouzského klíče.“

„A co bych tam pro všechno na světě dělal?“

„Vy?“ podivil se Marconi a upřel na Söderstedta pohled. „Kdo tady, pro všechno na světě, mluví o vás?“ Marconi se odmlčel, vzdychl a řekl:

„Podařilo se vám něco, co se nikomu nepovedlo už dlouho. Vyvedl jste Marka di Spinelliho z rovnováhy. Nevím, jak jste to dokázal, ale je to tak. Musíme kout železo, dokud je žhavé, a vy byste mohl být tím kladivem, které jsme tak dlouho hledali. Čistě teoreticky, tedy.“

„A co Erínye?“

„No, pro nás zůstávají mnohem abstraktnější epizodou. Třeba byste dokázal udělat čáru přes rozpočet i jim.“

Když Arto Söderstedt toho dne opouštěl kancelář Itala Marconiho, neměl ani náhodou v úmyslu pořídit si pevné horolezecké boty a mikinu z velmi silné látky zajišťující vysoké tření a se zesílenými lokty – na to tady byli Viggo Norlander a Gunnar Nyberg.

Teď se situace změnila. Pevné horolezecké boty a mikinu z velmi silné látky zajišťující vysoké tření a se zesílenými lokty si pořídil ještě v Lipsku.

A pochopil už, jak se mu di Spinelliho podařilo vyvést z rovnováhy. Jeho zásluha to byla jen částečně. Určitou roli hrál i jeho vzhled. Kde se vzal, tu se vzal, objevil se v domě Hanse von Heilberga – který Hansem von Heilbergem nebyl už půl století – a ukázal mu oba jeho komplice z Centra bolesti: nejprve ve své vlastní osobě, Perttiho Lindrota, a pak v podobě Leonarda Sheinkmana i Antona Erikssona. Jak vypadali tehdy.

Není divu, že ho to vyvedlo z rovnováhy.

V osobě Marka di Spinelliho se sjednocovaly dva motivy pomsty. Jakožto Hans von Heilberg, šéf Centra bolesti ve Výmaru, zavraždil a ponížil zástupy lidí. Jako Marco di Spinelli, vůdce zločineckého syndikátu Ghiottone v Miláně, také zavraždil a ponížil zástupy lidí.

Byl to skutečně odporný člověk.

I v Erínyích se motivy pomsty spojovaly, to bylo zřejmé. Ale jak? Chyběla tu žena, která se obětí zla působeného vůdcem Ghiottone stala hned dvakrát. Nejdřív jako Hanse von Heilberga, a pak jako Marka di Spinelliho.

Tato žena navíc věděla, že se starý profesor ze Stockholmu nejmenoval Leonard Sheinkman a že se starý milánský mafiánský boss nejmenuje Marco di Spinelli.

Velitelka Erínyí byla bývalá ukrajinská prostitutka židovského původu s vazbami na výzkumný tým ve Výmaru.

Arto Söderstedt chvíli nehnutě seděl. Potřeboval to vše strávit.

Pak přikývl a vložil do notebooku disketu.

Disketu z Oděsy.

Akta Kuzmin. Na obrazovce se objevil nešťastný život Franze Kuzmina a Söderstedt si sám doplňoval prázdná místa.

Kuzmin, Franz. Narozen jako Franz Sheinkman v židovské rodině v Berlíně sedmnáctého ledna 1935. V koncentračním táboře Buchenwald od srpna 1940. Nuceně nasazen. Matka popravena v listopadu 1944. Otec přesunut do Centra bolesti ve Výmaru, kde umírá v únoru 1945. Devítiletý Franz je zneužit k lékařským pokusům. V lednu 1945 je mu odstraněn nos. Ujímá se ho Ukrajinka jménem Elena Kuzminová, která ho posléze adoptuje a odveze do svého rodného města, válkou zpustošené Oděsy. Rodina žije v bídě. Franz vyrůstá jako adoptovaný židovský žebrák bez nosu. Ve škole je pochopitelně neustále terčem tvrdé šikany a brzy propadá závislosti na alkoholu. V roce 1967 ve věku dvaatřiceti let se ožení, rovněž s alkoholičkou. Roku 1969 se jim narodí dcera, 1971 matka umírá na rakovinu jícnu související s konzumací alkoholu. V roce 1974 je dcera umístěna do dětského domova.

Někdy na počátku osmdesátých let se Franz vzchopí a dá se do pátrání po přeživších příbuzných v Evropě. V létě 1981 objeví jméno svého otce. Ve Švédsku. V srpnu se nalodí na M/S Cosmopolit a vydává se sem, aby obnovil vztah se svým otcem – a nejspíš s cílem vzít okamžitě poté dceru z dětského domova. Má na otce matnou vzpomínku jako na kladnou postavu z nejdávnější minulosti. V 18.25 sedmého září připlouvá M/S Cosmopolit do přístavu Frihamnen ve Stockholmu. Franz vstoupí na pevninu a chytí nelegální taxík, který řídí Fin jménem Olli Peltonen. Ten ho odveze do Bofinksvägen v Tyresö. Zazvoní u dveří domu svého otce. Otec otevírá. Nepoznávají se. Na tom není nic divného. Od jejich posledního setkání uplynulo půl století. Štěstím překypující Franz vkročí do krásného obydlí svého otce. Muž, kterého za něj považuje, mu do zad vrazí kuchyňský nůž. Co mu během posledních vteřin jeho živo
ta prolétlo hlavou, si lze jen stěží představit. Na konci září se v Oděse dcera vrací do otcova bytu. Ohlásí jeho zmizení policii. Poslední slova o Franzi Kuzminovi vyřkla jeho dvanáctiletá dcera: „A tatínek přitom zrovna přestal pít. Už měsíc si vůbec nic nedal. A byl hrozně šťastný.“

Tady by dokument měl končit. Nic víc by o tragické postavě Franze Kuzmina nemělo být možné říci.

Ale dokument pokračoval ještě několika stránkami.

„Save Kuzmin?“ „Yes.“

Byl tu ještě jeden případ Kuzmin. Připojil se omylem při kopírování.

Magda Kuzminová.

Dcera.

Kuzminová, Magda. Narozena v březnu 1969 v Oděse, otec Franz Kuzmin, rozený Sheinkman, a Lizavjeta Kuzminová, rozená Chatová. Matka zemřela v roce 1971, dcera od pěti let věku v dětském domově. Otec umírá, když je jí dvanáct let. Záhy vyvinutá závislost na různých drogách. První zatčení pro trestný čin prostituce 1984, věk patnáct let, pak do roku 1997 ještě asi třicetkrát. Dvacetkrát navíc obětí ublížení na zdraví, kdy musela být hospitalizována. V roce 1987 součástí stáje, která prostitutkami zásobuje komunistické funkcionáře. Funkcionáři ji podle dostupných zdrojů hodnotili velmi kladně. Citát ze svědecké výpovědi: „Nesmírně schopná. Nikdy jsem nepocítil takovou rozkoš.“ Po pádu Zdi tuto skupinu prostitutek přebírá sílící ukrajinská mafie, kterou zase v únoru 1996 přebírá ukrajinským úřadům neznámá mezinárodní organizace jménem Ghiottone. Od února 1996 do srpna 1997 sedmkrát obětí ubl
ížení na zdraví. V srpnu 1997 ji spolu s dalšími dvěma prostitutkami jako pohřešovanou nahlásí policii jejich pasák Artemij Tolkačenko. Tolkačenko se roku 1998 stěhuje do anglického Manchesteru, kde je třináctého března 1999 zavražděn. Další životní osudy Magdy Kuzminové nejsou známy.

Magda. Pokřtěná po své babičce, manželce Leonarda Sheinkmana.

Magda. Které se telefonovalo z Lublinu na stanici metra Odenplan ve Stockholmu.

Magda. Velitelka Erínyí.

Magda. Vnučka Leonarda Sheinkmana.

V únoru 1996 přebírá Magdu organizace Ghiottone. Od té doby si zjevně prochází ještě horším peklem než dřív. Sedm oznámených případů ublížení na zdraví znamená dvacet skutečných. V srpnu pohár přeteče. Už nemůže. Spolu se dvěma kolegyněmi prchá. Je jí osmadvacet let a je strašlivě zubožená. Existují dvě cesty. Zemřít, nebo obrátit list v knize života. Otočí list – ale nezapomíná na předchozí stránku. Naopak je pro celou její budoucnost určující. Dodává jí sílu při odvykací léčbě a výcviku. Její dvě kolegyně ji všude následují. Cílevědomě trénují něco přes rok. Pak udeří hodina pomsty. Vydají se po stopách svého tyrana Artemije Tokačenka, oděského pasáka pracujícího pro Ghiottone. Je přeložen do Anglie, zřejmě proto, aby – jako Nikos Voultsos o rok později ve Stockholmu – převzal stáj prostitutek. Zavraždí ho. Nejspíš už i tentokrát zachrání dalších pár kolegyň.

Něco se stalo. Vynořily se před nimi nové možnosti. Pochopily, kolik utrpení v oblasti organizované prostituce v Evropě existuje. Ony proti tomu mohou něco udělat. Stanou se z nich bohyně pomsty. Erínye.

Proč už při první vraždě použijí výmarskou popravčí metodu? Objevila Magda už tehdy souvislost mezi Ghiottone a Centrem bolesti?

Zná už tehdy Marka di Spinelliho?

Něco dalšího se muselo také odehrát mezi útěkem v srpnu 1997 a první vraždou v březnu 1999. Zjistila, co se dělo v Centru bolesti ve Výmaru. Převezme metodu. Jak se o ní dověděla? Propojila si to už s tím, co potkalo jejího otce? Nejspíš ne. Nejspíš se to dověděla později, možná až letos. Když se vydala za falešným Leonardem Sheinkmanem.

Jak mohla Magda Kuzminová získat informace o metodě před březnem 1999?

Existoval jediný možný způsob. Vědecký tým profesora Ernsta Herschela.

Arto Söderstedt od něj dostal seznam. Vyhrabal ho z tašky na notebook. Co to slyšel ve Výmaru? „Do podzimu 1998 tu byla spousta dobrovolníků. Studentů historie a archeologie, kteří pracovali zadarmo.“

Magda za sebou nechává svůj život prostitutky v srpnu 1997. Těžko může v tom spěchu předstírat dobrovolnici studující historii a archeologii. Situace je chaotická. Uprchly od hrůzné mafiánské organizace a musí se skrývat. Navíc musí podstoupit detoxikační léčbu a dojít k rozhodnutí ohledně své budoucnosti. To nejspíš není možné dokázat dřív než na přelomu roku 1997/1998. Dobrovolníci pracovali do podzimu 1998. Tím se nabídka zužuje na, řekněme, první polovinu roku 1998.

Söderstedt pročítal seznam. Podle Herschela sice dobrovolníci k mnoha informacím přístup neměli, ale to se přece dá zařídit. Těžko se mohla vydávat za etablovanou historičku.

Jaká dočasná výpomoc tedy ve Výmaru pracovala v první polovině roku 1998?

Na jaře 1998 tu začalo pracovat sedm lidí. Skončili, když se budova na podzim 1998 zavřela z důvodu cukrářské rekonstrukce. Z nich bylo pět žen. Jmenovaly se Steffi Prützová, Maryann Rollinsová, Inka Rothmannová, Elena Basedowová a Heidi Neumannová.

Arto Söderstedt se na jména chvíli díval.

S Elenou Basedowovou se přece už setkal. Pracovala dál v Herschelově takzvaném „štábu asistentů“. Ona bystrá, drobná dívka, která ho přijela vyzvednout na výmarské hlavní nádraží.

„Herr Söderstadt.“

Tu může vyškrtnout.

Když se však díval na čtyři zbývající jména, něco se přihodilo. To její křestní jméno. Magda po babičce. Ale byla tu ještě jedna babička. Žena, která se v Buchenwaldu ujala sirotka Franze Sheinkmana. Kuzminová. Jak se jmenovala?

Elena Kuzminová.

Arto Söderstedt se ani nepohnul.

Elena.

Setkal se s ní.

Bylo to sotva pár hodin.

Tělo zaplavila ledová vlna.

Velitelka Erínyí ho vezla ve svém autě. Ve Volkswagenu Vento. Ve Výmaru.

Elena Basedowová byla Magda Kuzminová.

Žena, která nakrmila rosomáky Nikosem Voultsosem, strčila Hamida al-Džabiriho jako trakař přes okraj nástupiště na Odenplanu a pověsila Antona Erikssona alias Leonarda Shinkmana na dub na židovském hřbitově Södra Begravningsplatsen.

Zavolal Erstu Herschelovi a zeptal se:

„Elena Basedowová, která mě přišla vyzvednout na nádraží – pracuje pro vás už dlouho?“

„Nepracuje pro mě.“

„Jak prosím?“

„Přijel jsem do Výmaru už včera, abych si prošel pár věcí v kanceláři. Spal jsem v hotelu. Potkali jsme se náhodou večer a já si ji vybavoval z prací v Centru bolesti. Ráno jsem ji požádal, jestli by vás nemohla vyzvednout na nádraží mým autem, protože jsem měl nějaké povinnosti.“

„Jaká byla?“ zeptal se Söderstedt.

„Jak prosím?“

„Jaká byla v posteli?“

„Ale panebože…“

„Myslím to vážně,“ zarazil ho Söderstedt. „Jaká byla v posteli? Je to důležité!“

Chvíli bylo ticho.

„Nikdy jsem nepocítil takovou rozkoš,“ odpověděl Ernst Herschel.

Söderstedt poděkoval a zavěsil. Chvíli zůstal sedět, ztracen v myšlenkách.

Co tam pohledávala?

Jaké doplňující informace potřebovala?

Připomněl si vše, co se mezi nimi odehrálo. Nebylo to ani pět hodin. Jak to bylo s tím pohledem na nástupišti? Tím prvním? Rychlý, bystrý a plachý pohled.

Jestli – jako di Spinelli a Herschel – v Artovi Söderstedtovi poznala Perttiho Lindrota, zamaskovala to skutečně dobře.

A samozřejmě ho poznala.

Jaký krok měl teď následovat?

V tu k němu dolehl rozčilený ženský hlas:

„Kolikrát vám máme ještě říkat, abyste si vystoupil?“

Arto Söderstedt vzhlédl a spatřil rozhořčenou letušku s rukama pevně zapřenýma v bok.

„Prosím?“ zeptal se překvapeně.

„Přistáli jsme už před půl hodinou!“

37/

Arto Söderstedt si obul pevné horolezecké boty a oblékl si mikinu z velmi silné látky zajišťující vysoké tření a se zesílenými lokty. K tomu poctivé vojenské zelené kalhoty se spoustou kapes.

Ubytoval se v hotelu v bezprostřední blízkosti Palazza Riguarda. Seděl v pokoji a díval se na hodinky. Byly čtyři. Vydal se do milánské noci.

Byla ještě tma. Milán si ještě dopřával svůj zdravotní spánek. Velkoměstskou nocí jen tu a tam zavrčel motor auta. Z hlubin nebeské klenby vykukovaly hvězdy; měsíc byl jen uzounký srpek.

Prošel malým parkem a stanul na kraji úzké uličky. Z jedné strany se tyčila dokonale hladká fasáda. Na ní byly kousek výš upevněné dvě bezpečnostní kamery. Na protější straně stála zadní zeď Palazza Riguarda. Těch několik málo oken, která vedla tímto směrem, bylo až vysoko nad úrovní ulice.

Söderstedt spatřil okrouhlý ventil s mohutným zámkem. Byl zasazen hluboko do masivní růžové zdi budovy.

Söderstedt pozoroval obě bezpečnostní kamery, které se zvolna otáčely kolem své osy. Vyčkával.

Když kamery dosáhly své krajní polohy, vyběhl do uličky a přitiskl se k hladké fasádě naproti paláci. Díval se na hodinky a čekal. Kamery se otočily a začaly se vracet zpět.

Klíč visící z ruky se v jarní noci lehce chvěl.

Pohled byl přilepený k hodinkám. Čtyři, tři, dva, jedna.

Teď.

Rozběhl se napříč uličkou. Rychle strčit klíč do zámku. Honem otevřít poklop a vklouznout dovnitř. Do nitra neznáma.

Zatímco padal v naprosté tmě nakloněnou rourou, slyšel, jak se za ním nahoře v uličce dvířka zase zabouchla. Hlasitě dopadl do kontejneru.

Ocitl se ve strašlivém puchu. Rozkládající se ryby. Neviděl vůbec nic a vzduch jako by neobsahoval kyslík. Zůstal ležet jako neforemná hrouda uprostřed odpadků a pokoušel se zklidnit dech. Uložil klíč do kapsy na suchý zip. Sáhl na jinou kapsu a nahmatal nevelkou pistoli, která ležela v Marconiho obálce. „Čistě teoretická pistole, jestli to správně chápu,“ řekl tehdy Söderstedt. Ruka opustila pistoli a sklouzla k další kapse. Z té vytáhl malou baterku. Rozsvítil ji.

Ležel na hoře odpadků. Po ostatcích staré ryby lezli mravenci a v očních důlcích se kroutili dva černí červíci. Cítil, jak se mu zvedá žaludek. Nezbývalo než to potlačit. Neměl na vybranou.

Namířil silný paprsek svítilny na strop kontejneru. Tam skutečně spatřil ústí čtyř rour něco přes půl metru v průměru. Lokalizoval rouru, kterou pronikl dovnitř. Ta ústila za ním. Pomalu se zvedl. Když se hodně nahrbil, dokázal se postavit. Prošel pod prvním ze tří otvorů v zadní části kontejneru. U druhého se zastavil a strčil do něho hlavu. Namířil do roury baterku a posvítil si vzhůru.

Roura přecházela v šachtu, která nejprve ubíhala šikmo stranou se sklonem asi šedesát stupňů. O nějakých osm metrů dál viděl, že se prudce stáčí. Tam tedy začínalo sedm metrů šplhání kolmo vzhůru.

Doufal, že nikoho nenapadne z kuchyňky vyhazovat odpadky ve čtyři hodiny ráno.

Zato ho někdo mohl zaslechnout.

Roura byla vyrobená z kovu, nejspíš z nějaké hliníkové slitiny. Neopatrné pohyby budou určitě pořádně dunět, i když roura doléhala přímo ke kamennému zdivu, které otřesy tlumilo.

Cítil, že páchne.

Okamžitě by ho našli po čichu.

Marconi: „Zkuste si s sebou vzít věci na převlečení. Zvolte kalhoty s velkým počtem prostorných kapes. Čistě teoreticky, tedy.“

Nejtěžší bylo dostat se do roury. Vyčníval do ní kousek pod ramena. Musí tedy vyskočit co nejvýš, zaklínit se, zapřít se zesílenými lokty a vytahovat se vzhůru tak dlouho, dokud do roury nedostane nohy. Díky sklonu to bylo trochu snazší.

Vyskočil a zaklínil se. Zapřel se lokty a vytahoval se vzhůru tak dlouho, až měl vevnitř i nohy. Dokázal to.

Teď vězel v nakloněné šachtě. Posvítil si nad sebe. Těch osm metrů mu připadalo jako osm set. Musel hospodařit se silami. Bude je potřebovat na kolmý úsek.

Tohle byla jen předehra.

Nešlo to zrovna rychle. Zvolna se sunul vzhůru. Cítil, že ho to stojí víc sil, než by mělo.

Na osm metrů potřeboval skoro čtvrthodinu. Posadil se v ohybu, kde se šikmá šachta obracela kolmo vzhůru, a oddychoval. Sáhl do další z četných kapes a vytáhl lahev energetického nápoje. Nalil ho do sebe, vrátil lahev do kapsy a čekal, až se dech uklidní. Energii dodávající látky z nápoje doputovaly do krevního oběhu. Síly se obnovily.

Zasvítil do kolmé šachty. Po mnoha a mnoha metrech, asi tak sedmi stech, pomyslel si, se šachta opět stáčela a pokračovala šikmo.

Závěrečný sprint maratonu.

Začal se soukat šachtou vzhůru. Bylo to náročné, ale záhy si našel rytmus, který fungoval. Bojoval ze všech sil. I přes tu námahu však nedělal žádný velký rámus. Uprostřed křížové palby rychlých, tiše rezonujících výdechů pocítil lehké uspokojení, že nesténá.

Tehdy přiletěl pytel s odpadky.

Slyšel, jak se dvířka nahoře otevírají, takže se stihl připravit. Zadržel dech a zapřel se ze všech sil o stěny šachty. Čekal, zatímco zvuk sílil víc a víc. Napnul krční svaly na maximum. Pak mu pytel hlasitě žuchl na hlavu.

Smrděl.

Zbytky mořských plodů.

Ani za těchto nepříznivých okolností nepřestal naštěstí jasně uvažovat. Nechtěl pytel pustit z hlavy dolů pro případ, že by uvízl někde v úrovni obličeje nebo hrudníku. Bylo lepší ho dopravit posazený na hlavě až k ohybu, kde se kolem něj pokusí proplést. V ohybu vzniká automaticky víc prostoru.

A tak poslední tři metry šplhal s pytlem odpadků na hlavě jako nějaká degenerovaná africká nosička vody.

V ohybu se mu skutečně povedlo pytel protlačit pod sebe. Seděl s nohama přitisknutýma ke stěně kolmé šachty a držel pytel nad hlubinou.

Má si ho troufnout pustit? Pokud by ho někdo zaslechl, vzbudilo by několikaminutové zpoždění samozřejmě pozornost. Na druhou stranu se nacházel poměrně hluboko uvnitř zdiva.

Pustil ho. Během své pouti do kontejneru moc hluku nenadělal.

Pak posvítil vzhůru. Šachta se opět skláněla, tentokrát v úhlu skoro sedmdesát stupňů. Asi šest metrů šikmo nad sebou rozpoznal vnitřní stranu dvířek. Sotva před pár minutami je kdosi otevřel. Jestli je otevře ještě jednou, bude s velkou pravděpodobností prozrazen, zastřelen a spadne dolů do kontejneru, další odpad mezi odpadky.

Možná už stihli naplnit další pytel.

Na druhou stranu – nebylo vlastně cesty zpět.

Vytahoval se vzhůru, centimetr po centimetru. Zesílené lokty se začínaly prodírat. Cítil, jak drsné kamenné stěny lačně zatínají drápy do kůže, která byla chráněna čím dál méně.

Dostal se tak vysoko, že už se mohl na dvířka zadívat, aniž by mu zatuhl krk. Otevřel suchý zip na kapse s pistolí. Pomyslel si, jak rychle by ji asi dokázal vytáhnout. Aniž by se pustil a spadl jak široký tak dlouhý šachtou rovnou dolů.

Centimetr za centimetrem, milimetr za milimetrem, blíž, blíž, blíž. Kůže na loktech se rozdírala. Cítil, že z nich vytryskla krev. A přesto pokračoval, centimetr za centimetrem, milimetr za milimetrem, až se ocitl u dvířek.

Opatrně se dotkl bříšky prstů kovového povrchu, vytáhl z další kapsy francouzský klíč a upevnil ho k mechanismu kliky s takovou mírou jemné motoriky, jakou se mu podařilo zmobilizovat. Ruce se mu divoce třásly. Několik vteřin klíč jen jektal o kliku. Konečně se mu ho podařilo upevnit.

Zhluboka se nadechl a nehnutě držel klíč.

Pak ho začal pomaličku otáčet proti směru hodinových ručiček.

Zatímco jím otáčel, přemýšlel o důsledcích. Před čtvrt hodinou sem kdosi přišel vyhodit odpadky. Kdo tvrdí, že ten někdo tu ještě není? Zevnitř se vůbec nic neozývalo, ale na druhou stranu přece stačilo, aby se di Spinelli nacházel v hnízdečku lásky, tedy v přilehlé místnosti. Sice to nebyla jeho běžná ložnice, ale co když si tam na noc přivedl prostitutku? Třeba si spolu dávali humra a šampaňské. Byl vděčný, že mu nehodili na hlavu lahev.

Nemusel si dělat starosti.

Otevřel dvířka na uzoulinkou štěrbinu. Spatřil obrysy sporáku s plotýnkami. Jinak nic.

Vtom někdo dvířka prudce otevřel a vrazil Söderstedtovi do úst hlaveň poměrně těžkého kalibru. Světlo v kuchyňce se rozsvítilo a zařízlo se mu do očí přivyklých tmě. Někdo ho rozhodným chvatem vytáhl z šachty a mrštil jím o zem.

„Nový parfém?“ poznamenal Marco di Spinelli.

Pak Söderstedta někdo kopl do břicha, za vlasy zvedl a hodil s ním na židli. Obstoupily ho tři di Spinelliho gorily. Jedna z nich mu do úst opět vrazila svou pistoli s mohutnou hlavní. Pomyslel si: tehdy, právě v tom okamžiku, kdy se v restauraci u Piazalle Michelangelo ve Florencii rozezněl mobilní telefon, bylo možné vše. Tehdy, právě v tom okamžiku, kdy bylo víno nalité a ty jsi seděl, těšil se z jarních větříků, díval ses přes řeku Arno a celá Florencie před tebou ležela jako lidskou rukou stvořený ráj, právě v tom okamžiku ses mohl udržet a nezvednout ten telefon.

Tehdy mohl tvůj ráj zůstat nedotčený.

Možná trochu nudný, ale rajsky nudný.

Gorila vytáhla pistoli ze Söderstedtových úst. U zdi za gorilami stál vzpřímeně Marco di Spinelli. Dvaadevadesátiletý a přesvědčený o nadřazenosti svých genů.

„Taky vás tak pobavil ten pytel s odpadky?“ zeptal se, ohrnul nos a poznamenal: „Příjemně tedy skutečně nevoníte, signore Sadestatte.“

Jedna z goril mu zabavila jeho malou pistoli a podala di Spinellimu, který si ji se zájmem prohlížel.

„Taková, kterou policie obvykle používá, když nechce vypadat policejně. Z nějakého důvodu je to vždycky tatáž.“

Vrátil pistoli gorile a nonšalantně poznamenal:

„Předpokládám, že ležela v té obálce.“

Arto Söderstedt zavřel oči a pochopil. Cítil, jak mu z úst teče krev, a říkal si, o kolik zubů asi přišel.

A s ledovou zřetelností si náhle uvědomil, že svého nového benjamínka už nikdy neuvidí.

„Ale to vám přece musí být jasné,“ posmíval se di Spinelli, „že toho nemile neúplatného Marconiho natáčíme už celé roky. Sledovali jsme vás do Oděsy, do Lipska, do Výmaru a zpět do Milána. Vždyť jste si mohl ublížit.“

„Hans von Heilberg,“ zasyčel Söderstedt.

„Jistě, jistě,“ mávl di Spinelli lhostejně rukou. „Ale Marconi měl naprostou pravdu v tom, že jste mě svou předchozí návštěvou skutečně překvapil. Viděl jsem záznam z Marconiho kanceláře, ale seděl jste zády ke kameře, takže jsem vám neviděl do tváře. Ale překvapilo mě to. Navíc jste vypadal neobyčejně průměrně. Později jsem pochopil, že je to jen maska. Nejste neobyčejně průměrný. Pouze průměrný. A to je svým způsobem smutnější.“

„A Erínye?“ zeptal se Söderstedt.

„Východoevropská konkurence,“ odmítl se znepokojovat di Spinelli a pokrčil rameny. „To je dnes na denním pořádku. Ale nijak zvláštní problém to není. Brzy je pochytáme. Většinou jim dojde trpělivost. Máme tu ovšem jeden důležitější otazník, signore Sadestatte, který potřebujeme vyřešit.“

„Jak to, že jsem tak podobný lékaři SS Perttimu Lindrotovi z Centra bolesti ve Výmaru?“

„Ano. Jak to?“

„Nemusíte se obávat,“ uklidňoval ho Söderstedt. „Oba jsou mrtví. Pertti Lindrot svůj život zasvětil tomu, aby se upil k smrti. Z Antona Erikssona se stal židovský profesor a dočkal se pověšení hlavou dolů a kovové jehlice v mozku.“

„Vida,“ poznamenal di Spinelli. „Ale neodpověděl jste mi na otázku.“

„To ani nehodlám,“ řekl Arto Söderstedt prostě.

A najednou ucítil v paláci jakési klouzavé přítomno. A široce se usmál nad di Spinelliho skotačením nad propastí.

„V tom případě je na čase trochu oživit staré vzpomínky,“ oznámil Hans von Heilberg a vytáhl krabičku, v jaké se obvykle uchovávají drahocenné náhrdelníky.

„Skutečný poklad pro sběratele,“ poznamenal a vytáhl z krabičky dlouhou kovovou jehlici. Trochu s ní zapružil, jako když závodník šermu ohýbá před utkáním svůj kord.

Pak padly jeho tři gorily.

Jehlice vypružila zpět a Marco di Spinelli překvapeně pohlédl na své zastřelené vazouny.

V otevřených dveřích do hnízdečka lásky se cosi mihlo. Jako přelud. Nikdo tam nebyl. Jediné, co bylo patrné, byl neslyšný pohyb.

„Jste rychlé, Magdo,“ oslovil Arto Söderstedt prázdnotu.

Zůstala prázdná a hluchá. Marco di Spinelli zíral do němé tmy pokoje, kam si celá desetiletí vodil prostitutky. Možná to bylo skutečně zrnko strachu, co se v těch ocelově šedých očích objevilo. Sebral mrtvé gorile mohutnou pistoli a pomalu se plížil k hnízdečku lásky. Zmizel za rohem.

Söderstedt ho slyšel.

Slyšel ho zemřít.

Nekřičel. To bylo pod jeho úroveň. Vydal jen zasípání, které křičelo, že žil příliš dlouho.

Přespříliš dlouho.

Visel hlavou dolů z křišťálového lustru ve své nádherné pracovně. Visel tam po boku mistrovských maleb Leonarda a Piera della Franceska a obrovských gobelínů ze šestnáctého století jako nějaké značně modernější umělecké dílo. Oknem, u něhož sedával markýz Perduto a skládal své slavné sonety malé Amélii, kterou potkal, když jí bylo osm, a na niž nedokázal nikdy zapomenout, pronikl slabounký zásvit měsíce.

Arto Söderstedt stál vedle něj. Malá pistole mu visela v ruce, tak jako Marco di Spinelli visel na svém dokonalém lustru. Pohupovala se. Nebylo tu nic, proti čemu by pistoli mohl namířit. Místnost byla prázdná. Na opačné straně paláce seděla ostraha a hrála karty. Ještě netušila, že je bez práce.

Sehnul se a pohlédl do obličeje Hanse von Heilberga. Jako i on shlížel na stovky svých obětí, jejichž zlaté zuby položily základy jeho finančního podnikání v Miláně, které zase položilo základy jeho zločineckého impéria.

Vše šlo ruku v ruce.

Límec roláku Hanse von Heilberga byl odříznutý. Na bílé kůži svítilo fialové mateřské znaménko ve tvaru kosočtverce.

Ze spánku trčela dlouhá ostrá jehlice a ocelová šeď očí popraskala bolestí.

A čas se pomalu otočil a zapadl na své místo.

„Jste tu, Magdo?“ zeptal se Söderstedt a díval se na popraskanou šeď v bělmu očí.

Sotva znatelné mihnutí za zády potvrdilo, že ano.

Byly tam všechny.

Ale když se otočil, nikoho neviděl.

Usmál se.

Pak směrem do pokoje, směrem k nepochopitelnu řekl:

„Díky.“

38/

Ve Stockholmu vrcholilo léto. Slunce viselo nízko na obzoru a nebe bylo podivně temně modré. Přesto to vůbec nevypadalo, jako když se operní scénograf snaží napodobit přírodu.

Možná to příroda tak docela nebyla, ale každopádně se jí to podobalo více než dříve.

Než před několika týdny.

A příroda byla ona strašlivě krutá pravda.

Když Paul Hjelm navštívil Bofinksvägen v Tyresö posledně, vedl dlouhý, hluboký a upřímný rozhovor se synem Leonarda Sheinkmana. Jenže jediný syn Leonarda Sheinkmana zemřel před dvaceti lety právě tady. Nemluvil se synem Leonarda Sheinkmana. Mluvil se synem masového vraha a nacisty Antona Erikssona. Mluvil se Židem jménem Harald Sheinkman, který teď bude obeznámen se stavem věcí.

S tím, že jeho otec nebyl Žid, nýbrž nacista.

S tím, že jeho otec nebyl oběť, nýbrž kat.

S tím, že jeho otec nenapsal svůj vlastní deník, nýbrž ho ukradl, aby ho použil k nastudování okolností a k autosugesci.

Že jeho otec vyvinul nejhorší možnou bolest tím, že kosil jeden pokusný objekt za druhým v jednom sklepení hrůzy ve Výmaru.

Že jeho otec vraždil ženy a děti.

Kam až sahají možnosti, které otevírá smíření?

Centrum bolesti.

Starým audi se přelévaly tóny Kind of Blue Milese Davise. A přesně tak se cítil Paul Hjelm.

Kind of Blue.

Ozval se:

„Čím procházíš?“

Kerstin Holmová se na něj otočila a zadívala se na něho.

Její vlastní krize zašla na úbytě. Myšlenky zaplnily Erínye. Na nic jiného moc prostoru nezbývalo.

Vykonávaly spravedlnost, vlastní podobu spravedlnosti. Tato spravedlnost spočívala v pomstě, v ničem více, v ničem méně. Mstily nepomstěná příkoří.

Ale co je tedy odlišovalo od státem posvěceného trestu smrti?

Nevěděla. Chvíli se jí jevily fašisticky. Chvíli jako spravedlivé mstitelky. Chvíli jako jediné, které v současnosti opravdu bojují za svobodu. Chvíli přímo teroristicky. Chvíli jako potlačené, ale životně nezbytné mystické síly.

Jedna věc však byla zřejmá: Erínye se nikdy nestanou Eumenidami. Nikdy se nenechají neutralizovat současnou lehkovážnou společností.

Takto západní život vypadal – povrchní, snadno žitý, lehce stravitelný, snadno pomilovatelný. Americká Existence Light. S umělými sladidly, která zabíjejí nesrovnatelně rychleji než pravý cukr.

A takto vypadala její krize. Její… metamorfóza. I když to slovo znělo trochu příliš vznešeně. Domýšlivě – a právě to člověk být nesmí. Tudy vedla hranice pro každého.

Ona hledala svobodné pásmo, kde by směly prasíly volně probublávat na povrch. V podobě oné bubliny, kterou vždycky raději propíchneme, než bude příliš veliká. Tu, jejíž virtuální přítomnost cítila pokaždé, když stála v kostelním sboru a nechávala tóny stoupat k vysoké klenbě a obklopit se jimi jako teplou náručí. Věřící? To tedy rozhodně… snad… asi… ne. Ale bez citu pro božské umírá i cit pro bezbožné. A ten si musíme uchovat. Jinak zemřeme.

Přibližně tak to bylo. Ale jak to nejlépe vyjádřit?

Asi takto:

„To se trochu těžko vysvětluje. Ale nedělej si starosti. Jen si tak mudruju a dohaduju se sama se sebou.“

Paul Hjelm se krátce a tiše zasmál.

„The story of my life,“ přikývl.

Chvíli mlčeli. Vzdálenost mezi nimi nebyla nijak velká. Neoddělovaly je žádné neprostupné bariéry. Přetékaly. Ne, člověk nemůže někoho dokonale pochopit. Ale dokáže snad dokonale pochopit sám sebe?

So what? jak znělo z reproduktorů.

V duchu však před sebou viděli oba totéž. Hultinovu bílou tabuli. Nejprve pět jmen: nejníže těch dvou, které v srpnu 1997 uprchly z Ghiottone a Oděsy spolu s Magdou. Nad nimi tři jména napsaná červenými tiskacími písmeny: Magda Kuzminová, Magda Sheinkmanová, Elena Basedowová. Tři jména, jedna žena. Vedle nich identikit, který sestavil Arto Söderstedt a Ernst Herschel. Arto mimo oficiální záznam vyjádřil přesvědčení, že má Herschel lepší předpoklady popsat její vaginu než obličej, ale nějaký obrázek z toho nakonec přece jen vznikl. Obličeje tedy, ne něčeho jiného. Ukázali ho i Adibovi Tamirovi, který ho schválil. Takhle vypadala, ta roštěnka, co rozpůlila Hamida.

Arto Söderstedt byl v pořádku. Sice to odnesly čtyři zuby a Söderstedt ještě pořád nosil podivná rovnátka, což mu umožňovalo vin santo usrkávat jen brčkem, a také dost zvláštně mluvil. Jinak ale vypadal veseleji než kdy předtím.

Zavládly pochybnosti, jestli se vůbec někdy vrátí domů.

Vedle Magdina identikitu visely čtyři portréty. Tři identikity a jedna skutečná fotografie. Na fotografické destičce zatím uvízla stále jen jedna z Erínyí, totiž ta s mobilním telefonem v autobuse v Gdyni. Dva portréty vytvořila Jadwiga z lodi M/S Stena Express a třetí sestavil prodavač z jednoho hypermarketu v Brommě, kam se Jorgemu s velkou finesou podařilo vystopovat červeno-fialový provaz. Prodavač si vybavoval ženu v černém, kterou vyhodnotil jako holku z východu, a po které ještě ke všemu vyjel. Jako protihodnotu obdržel sto dvacet korun a kopanec do rozkroku. Pročež si ji zřetelně vybavoval, a žádná z těch čtyř známých to nebyla. Takže by se mělo jednat o jednu z těch, které měly na svědomí úder ve Skansenu a na hřbitově Södra Begravningsplatsen. A nejspíš i v Palazzu Riguardu.

Kopanec do rozkroku se najednou jevil jako mírnost sama, skoro něžně.

A tak na tabuli viselo pět bystrých ženských tváří lehce slovanského typu.

Všechny, kromě Magdy Kuzminové, neidentifikované.

Evropa po nich teď pátrala, a kdo za to mohl? Oni.

Skupina A.

Paul ani Kerstin si nebyli jisti, že z toho mají radost.

Byl to případ, kde bylo identifikováno mnoho pachatelů, z nichž nechytili ani jednoho. Zato se však čas trochu seřídil, sladil se sám se sebou. A Jan-Olov Hultin se zdál zdravý jako řípa. Žádná mrtvice na obzoru. Ani jedna černá díra v časoprostorovém kontinuu. Snad jen probuzený pocit jasnozřivosti, ale s tím dokázal žít. Dokonce i Hultin.

Dorazila odpověď od liknavého ukrajinského telefonního operátora. Mobilní telefon z Odenplanu několikrát volal dvě různá čísla v Miláně. Jednak telefonoval do Palazza Riguarda, nejspíš výhrůžné telefonáty, jednak do nedalekého hotelového pokoje, kde nejspíš některé z Erínyí mohly klidně číhat a mapovat di Spinelliho život. Dále pak vysoký počet telefonátů se Slagstou. Nic dalšího, co by stálo za zajímavost.

„Půjdeme za ním?“ zeptal se Paul Hjelm. „Půjdeme Haraldovi Sheinkmanovi zničit život právě v okamžiku, kdy se konečně zase postavil na nohy?“

To byl jejich úkol.

Dívali se na pěkný domek v ulici Bofinksvägen v Tyresö. Před sebou viděli, jak nějaký muž bez nosu hopká přes upravený trávník, hladí rukou růžové keře a nasává vůně zahrady dvěma otvory zejícími místo nosu. Dorazí ke krásným dveřím a pomyslí si: „To je zvláštní, že se tatínkovi tak dobře dařilo, když mně se dařilo tak špatně. Ale teď, teď se rány mého života zahojí. Jakmile budeme s tatínkem zase spolu, s tatínkem, kterého jsem míval tak rád, když jsme bydleli v Berlíně, který mě každý večer konejšil v hrůzách Buchenwaldu. Pak se vrátím do Oděsy, odvedu Magdu z toho příšerného dětského domova, co z každého udělá jen narkomana nebo šlapku, a přestěhujeme se sem, do tohohle úžasného Švédska a konečně z nás bude opravdová rodina.“

O pár sekund později byl mrtev.

Opravdu chtějí dovolit Antonovi Erikssonovi, aby zničil život ještě i svým vlastním dětem? Posmrtně?

„Na to kašlu,“ prohlásila Kerstin Holmová a připnula si bezpečnostní pás.

„A co pravda?“ zeptal se Paul Hjelm a také se připoutal.

„Všeho s mírou,“ odpověděla Kerstin Holmová.

Paul Hjelm se rozesmál, otočil klíčkem a vyjel na ulici Bofinksvägen v Tyresö.

Anton Eriksson ať si zůstane tím, kým polovinu svého života věřil, že je. Emeritním profesorem Leonardem Sheinkmanem.

Kandidátem na Nobelovu cenu.

Snad se mu před smrtí nějak podařilo smířit se se svým zfalšovaným životem.

Paul Hjelm přidal plyn a zesílil zvuk.

Tak se cítili. Přesně takhle.

Kind of Blue.

39/

A tak se stalo něco, o čem jen snil.

Přišla za ním. „Sluníčko,“ jak ji Anja večer označila.

Jednoho dne ji tam najednou měli. Arto seděl na verandě, brčkem usrkával vin santo a užíval si. Anja šla otevřít.

Zašla mu na verandu oznámit:

„Přišel za tebou někdo z italské policie.“

Marconi? podivil se v duchu. Vždyť jsme se už rozloučili?

Otočil se a spatřil ji.

Vypadala přesně jako ve Výmaru. Působila trochu úzkostně a pevně svírala malou kabelku.

„Herr Söderstadt,“ oslovila ho opatrně.

Spadla mu čelist. Byla to skutečně ona.

Magda Kuzminová.

Magda Sheinkmanová.

Elena Basedowová.

Nedokázal se udržet, aby se nezasmál, maličko.

Nevypadala zrovna krvelačně. Erínye na světle denním.

Nabídl jí místo. Poděkovala a posadila se. Nevěděl, jak začít. Ona zjevně také ne. Chvíli seděli mlčky a dívali se na děti, které pobíhaly okolo v zeleni jako rozháraná šachovnice. Pět bílých a teď už čtyři černé. Plejáda kamarádů se pomalu, ale jistě rozrůstala.

„Závidím vám,“ ozvala se. „Žijete. Já dělám něco jiného.“

„Strýček mé matky zavraždil vašeho dědečka,“ pravil Arto Söderstedt.

Jsou různé způsoby, jak zahájit rozhovor.

Otočila se na něj a usmála se.

„Pochopila jsem, že byl z rodiny.“

„Nedávno zemřel. Dědil jsem po něm. To, co před sebou vidíte, je falešný ráj. Jsou to vaše peníze. A mnoha, mnoha dalších. Pořád ještě nevím, jestli bych měl světu oznámit, že Pertti Lindrot, válečný hrdina, byl darebák. Nevím. Měl bych tomu obětovat štěstí svých dětí?“

„To já nevím,“ odpověděla. „Pertti Lindrot?“

„Ano. Z Finska.“

„Ten třetí,“ přikývla. „Nešlo ho identifikovat. Bylo to nemožné. Nakonec jsem se dozvěděla, že alespoň existuje jeho fotografie a že ji má Herschel ve Výmaru. Jela jsem tam, vyspala se s ním a pořídila kopii. Krátce nato na nádraží vyzvednu člověka, kterého jsem o hodinu dřív viděla na šedesát let staré fotografii. To bylo poněkud zvláštní.“

„To chápu,“ přikývl Söderstedt. „Upil se, pomalu, ale jistě. To je v jeho existenci smiřující.“

„Možná,“ řekla Magda Kuzminová nepřesvědčeně. „Mimochodem, radši jsem se ujistila o tom mateřském znaménku na krku.“

„Jak jste se dostaly do Palazza Riguarda?“

„Stejnou cestou jako vy, pěkně v klidu jedna po druhé. O pár hodin dřív. Nebyli vůbec ostražití. To na vás čekali. Vás sledovali. Měli o vás celou dobu přehled.“

„Jak to víte?“

„My měly přehled o nich.“

„Takže oni sledovali mě, a vy jste sledovaly je?“

„Ano. Chtěla bych vědět, jak jste mě identifikoval?“

Podíval se na ni. Byla to přece jen návštěva pracovní? Z toho neměl dobrý pocit.

Že z toho nemá dobrý pocit, poznala okamžitě.

„Omlouvám se,“ řekla. „Nechtěla jsem vyzvídat. Vlastně jsem se přišla jen zeptat na dědečkův deník.“

„Vlastně patří vám,“ přiznal Söderstedt. „Mám tu ale jenom kopii. Dám vám ji.“

„Díky.“

Pak odpověděl na její otázku. I když věděl, že by neměl.

„Objevil jsem vás přes vašeho otce,“ prozradil. „Právě tehdy jsem si uvědomil, čím jste si prošla.“

„Můj osud není ničím výjimečný,“ namítla. „Je… evropský.“

Hořce se uchechtl a pak řekl:

„Teď je řada na mně, abych se ptal pracovně. Jak jste přišly na tu metodu? Proč jste se přidala k výzkumnému týmu ve Výmaru?“

„Ghiottone převzala holky v Oděse. Bylo to v době, kdy Marco di Spinelli ještě vycházel. Přijel za námi. ‚Otestovat děvčata‘, jak tomu říkal. Já jsem se mu zalíbila natolik, že se v tom zápalu začal vychloubat těmi nejhnusnějšími válečnými zločiny. To ho vzrušovalo nejvíc. A zmínil právě Výmar. V tom okamžiku jsem se rozhodla, že mu dám ochutnat vlastní medicínu. Tak to všechno začalo. Vyrovnat účty s di Spinellim. To byl zárodek. A metoda, kterou popisoval, zněla vhodně. Od té doby nás ten jeho špinavý poskok Artemij Tokačenko pořád bil, a tak bylo logické, když jsme se pak už rozhodly, začít u něho. Ať už bude kdekoli. Ukázalo se, že je v Anglii. V Manchesteru. Pak jsme prostě jen začaly vyhledávat ty nejodpornější pasáky. Celou dobu jsme ale mířily k di Spinellimu.“

„Takže je konec? Z Erínyí se stanou Eumenidy?“

„Uvidíme,“ řekla Magda a pro sebe se usmála. „Když jsme utekly z Oděsy a zvládly detox, zamířila jsem do Výmaru, abych zjistila, co za války prováděl. Dělali tam s tím hrozné tajnosti, ale nakonec jsem se s falešným vysvědčením dostala do Centra bolesti, kde jsem pomáhala s nějakými bezvýznamnými pracemi. Bylo mi jasné, že to muselo být právě tady. Pátrala jsem. Často jsem tam bývala v noci sama. Nakonec jsem jednu takovou jehlici našla a začalo mi docházet, jak funguje. Našla jsem i papír z jednoho archivu. Byl to strašný šok. Jméno Leonard Sheinkman se zmiňovalo v souvislosti s nějakým deníkem. Stálo tu výslovně, že je mrtev a že ten, kterému říkali ‚Švéd‘, si jeho deník vzal. Pochopila jsem, že to byl můj skutečný dědeček. Tatínek vyprávěl, že se jako dítě jmenoval Sheinkman a že jeho otce odvlekli z Buchenwaldu. Dokument jsem spálila a uložila si vše do paměti. Paměť je to, co mám. Paměť je t
o, s čím pracuju. Vyzvedla jsem si pak tatínkovu pozůstalost – jen několik papírů. Na nich stálo pár poznámek o lodi s cílovým přístavem Stockholm. Ve stockholmském telefonním seznamu jsem našla jméno Leonard Sheinkman. Jméno mého dědečka. Došlo mi, že to je ten, kterému se přezdívalo ‚Švéd‘. Předstíral, že je dědeček. A zabil tátu. Zabil mého otce i dědečka. Týž člověk zabil jak tatínka, tak dědečka.“

„Pověsily jste ho nad otcovým hrobem. Měl k němu namířeno.“

„Vážně? To jsem nevěděla,“ podivila se s upřímným překvapením Magda. „Několik dní se vozil metrem, jako by se někam chystal. Asi se snažil dohonit sám sebe a své zločiny.“

„Když už mluvíme o metru,“ vzpomněl si Arto Söderstedt. „Vraždily jste zatím jen opravdu těžké zločince, vrahy a hanobitele žen. Ty tři gorily z Palazza Riguarda měly taky pěkně pestrý trestní rejstřík, a to jste určitě věděly předem?“

„Ano.“

„Ale ve stockholmském metru? Na Odenplanu? Byl to jen imigrantský kluk, co kradl mobily. Jmenoval se Hamid al-Džabiri. Zasloužil si být roztrhaný na cucky?“

„Ne,“ přiznala Magda těžce. „Nebyl to záměr.“

„Adrenalin?“

„Nejspíš ano.“

„Copak nevidíte, že se vám to vymyká z rukou? Za chvíli se násilí stane hodnotou samo o sobě. Brzy budete stejně zaslepené jako Baader-Meinhoff, ETA nebo IRA. Ze všech se stanou nepřátelé. Každý kromě vás bude zasluhovat smrt.“

Arto Söderstedt se zarazil a položil ruku na Magdinu. Upřímně se snažil, aby to vyjádřil správně. Možná to byla otázka života a smrti.

„Přestaňte,“ prosil. „Už to není potřeba. Dostaly jste di Spinelliho. Všichni, kdo se podíleli na smrti vašeho dědečka, jsou pryč. Zachránila jste mi život a já vás teď prosím: zastavte to. Vede nás to do jiné společnosti. Společnost i její protivníci budou čím dál nedemokratičtější. Jedině toho docílíte. To jediné, co skutečně zabijete, je demokracie. Je křehká a je důležitá. Navzdory všemu. Nechte to být.“

Arto Söderstedt si připadal jako Athéna v Aischylově Oresteie:

Však neustanu k dobrému ti raditi, bys neřekla snad, já že, mladší bohyně, jsem tebe, starší, spolu s města občany z té země ne ctně, nehostinně vyhnala.

Vůdkyně Erínyí nakonec odpovídá: „Jak zdá se, okouzlíš mě; ustává můj hněv.“

A z Erínyí se stanou Eumenidy.

Ale to byla báseň.

Tohle bylo něco jiného.

„Myslím, že už to nejde,“ usmála se chabě Magda. „I kdybych chtěla.“

Přikývl.

„Za pokus to stálo,“ řekl.

Ještě chvíli poseděli. Hradba mezi nimi se opět uzavřela.

„Dojdu pro ten deník,“ navrhl Söderstedt a vstal.

Magda zůstala chvíli stát na verandě. Její pohled bloudil rajskou krajinou a nikdo, nikdo na celém světě by nedokázal poznat, co se jí honí hlavou.

Vrátil se a předal jí deník. Rozloučili se beze slov. Díval se za ní, jak odchází úzkou, strmou, klikatou silnicí dolů ke Greve.

Chianti se předvádělo v nejlepším světle. Slunce se jí opíralo do zad a její černé oblečení jako by pod jeho paprsky samo zářilo. Zmizela za hřebenem jako kousek zářící černi.

Připadalo mu, že tady její stín zůstal ještě neskutečně dlouhou dobu.

Nejspíš už nikdy nezmizí.

Stál tam obklopen vůní devatenácti druhů bazalky. Po tváři ho lehce pohladil teplý vítr. Vinaři se zvolna procházeli nahoru a dolů svými řádky na svazích topících se ve slunci. Kolem pobíhaly děti v čím dál divočejším reji a černou už nebylo déle možné rozeznat od bílé, bílou od černé, a tón jejich hlasů stoupal v jásavé písni k zářícím chomáčkům na jasně modré obloze.

Všechno bylo nádherné. A všechno bylo falešné.

Stál na mrtvolách, aby zahlédl ráj.

A nebyl sám. Byl kontinentem.

Ze záhonu bazalky se vynořila Anja jako nějaká zbloudilá dýně. Došla k němu, postavila se vedle něj na verandu a usrkla si brčkem z jeho vin santa.

„Že je to nádhera?“ vydechla.

„Je,“ přikývl a pohladil ji po břiše.

Chvíli tam tak stáli.

„Jakpak se mu daří, nezbedovi?“

Anja se hlasitě rozesmála a plácla ho zahradními rukavicemi.

„Co si pořád nedáš pokoj?“ smála se. „Vždyť nejsem těhotná.“

Advertisements